Třicátý duben. Pro někoho jen datum v kalendáři, ale pro mě obrazy, co se vracejí. Víte, staří lidé se rádi opakují, ale moje babička Růženka věděla, proč mi tenhle příběh pořád dokola vypráví. Kdyby totiž tenkrát jedna věc dopadla jinak, psal by tenhle text někdo úplně jiný. Nebo nikdo.
Představte si tuto scénu: Po celém tom válečném kraválu, kdy se země třásla a lidi se krčili ve sklepích, nastalo najednou ticho. Ale takové to divné, nečekané, od nedaleké řeky Odry. A do toho ticha se po tehdejší Zengrově, dnešní Rudné ulici v Ostravě-Zábřehu ozýval klapot. Klap-klap, klap-klap, klap-klap.
Žádný tank, žádný řev motorů. Jen malý grošák a na něm vojáček, vzpřímený jako generál. Jel sám, odvážně středem ulice, hřbet rovný, hlava vztyčená, čapka s rudou hvězdou rozšafně na stranu. Jako by mu už patřil celý svět, a přitom nohama skoro drhnul o zem. Tak prťavý a hubený ten jeho koník byl. Až daleko za ním se unaveně valily sovětské tanky s rudou hvězdou a Svobodovy s lvíčkem na pancířích. A právě tehdy má budoucí babička, tenkrát třiadvacetiletá, vystrčila hlavu ze střešního vikýře jednoho z domů podél cesty a modré oči navrch blonďaté hlavy sledovaly to divadlo. Dva lidé, dvě vztyčené hlavy, jako dva terče. „Díky Bohu, že odnikud nepřiletěla kulka“, říkávala babička. Protože kdyby se tehdy někdo špatně vyspal a zmáčkl spoušť, jedna z těch dvou „odvážných hlav“, třeba zrovna ta její nad vikýřem, by tu už nebyla. A já s ní.
Druhá scéna, moje druhá babička. Cecílie, Cecilka, Cilka. Také modrooká blondýnka, vyčesaná jak Margaret Thatcherová, tlačí kočárek a v něm spí můj budoucí strejda a kmotr. Pohodička, idylka, sluníčko svítí na procházku v Hrušově. Cilka zvedne oči k oknům jejich bytu a tam… tam se klidně u otevřeného okna holí a celému světu prozpěvuje její bratr. Ten bratr, na kterého gestapo vypsalo odměnu, za jakou byste měli barák na Landeku. Zamával jí tenkrát – a ona už ho víckrát neviděla. Tenhle risk mu nevyšel. Skončil v koncentráku. A taky druhý bratr a bratři mých obou dědečků. Zbytek rodiny se ale svobody dožil a já se tak mohl narodit. Škoda jen všech těch neobsazených lavic v hrušovském kostele na mých křtinách! Kolik jich tam chybělo, o kolik by nás dnes žilo víc?
Babička Cilka mluvila zásadně „po našemu“, tak jak se na správnou Slezanku sluší a patří. Celé své dětství jsem to od ní nasával. Když se ale s dědou o něčem hádali, přepnuli do němčiny, abych jim nerozuměl, pochopitelně. Když jsem pak ve svůj čas nastoupil do první třídy, soudružka učitelka málem omdlela, když jsem spustil: „Soužko učitelko, oto je špigel, a ten otoman je fajny!“ Byl jsem zkrátka, po babičce, „taky dobry syneček“!
Jen tenké nitky drží naše životy. Stačí jeden hlasitý výstřel na Rudné ulici, nebo jedno tiché udání kdesi v Hrušově a přetrhnou se navždy. „Ja, ja, enem kusek a taky fajny synek by tu něbyl…“
A tak si dnes připijme na hrdiny „aji na tu našu krasnu Ostravu“, a na babičky, co si pamatují i to, na co my často nevděčně zapomínáme.
A jak říkával jeden volyňský Čech, to je zas dědeček mé manželky, kterého banderovci nezastřelili, ale zázračně ze zajetí propustili: „Pán Bůh mě má rád.“ Pán Bůh nás má rád!
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
