Ruským dokumentům podle Západu věřit nesmíme. Tak si pusťte americké, francouzské nebo německé – a najdete tam to samé. Fakta. Osvobození, koncentráky, popravy, města v ruinách.
Devátého května oslavujeme 80 let od osvobození naší země Rudou armádou.
Pamětníci vymírají a za chvíli zůstanou jen knihy, dokumenty a filmy. A to všechno se dá zfalšovat. Za pár let už naši potomci budou znát jinou „pravdu“. Třeba tu, kterou nám sdělil americký prezident Trump: válku s fašistickým Německem vyhrálo USA.
Že to není pravda? Zajímá dnes vůbec někoho, co je pravda a kde ji hledat?
Propaganda vzbuzující nenávist vůči Rusku je obrovská. Slabší jedinci se jí neubrání a ti, co se řídí podle hesla Kam vítr, tam plášť, se bránit ani nechtějí. Vždycky tu byli lidé, kteří naskakovali na cizí noty – pokud z toho měli nějaký prospěch. Zradí kohokoliv, kdykoliv. Stačí třicet stříbrných.
Jak mají obyčejní lidé zvládnout masáž médií, když jim pustí do éteru Nerudovou, která bez mrknutí oka tvrdí, že nás osvobodili Američané? A ona není jediná. Podprahové vjemy sypou své jedy do hlav diváků den co den. Televize je mocný nástroj – a lidé by měli vědět, že ne vše, co slyší, je pravda.
Pořád existují prameny, které pravdu znají. Jenže komu dnes věřit?
Ruským dokumentům podle Západu věřit nesmíme. Tak si pusťte americké, francouzské nebo německé – a najdete tam to samé. Fakta. Osvobození, koncentráky, popravy, města v ruinách. Měla bych chuť přivázat ty dnešní rozumbrady do křesla a pustit jim dokumenty z války. Aby viděli, co se opravdu dělo. Aby jim konečně došlo, že dějiny nelze přepsat jen proto, že se to momentálně někomu hodí.
A co třeba americký film Norimberský proces? Nebo dvacetidílný americko-ruský seriál Velká vlastenecká válka? Zná je vůbec někdo z dnešních mladých? Těžko. Ti, co je znají, se dělí na dva tábory. Jeden – ten větší – se snaží na všechno zapomenout. Druhý – menší – pořád nemá dost silný hlas.
A pak je tu třetí skupina. Mlčící masa, která si myslí „vlezte mi na záda, mě to nezajímá, já chci jen v klidu žít“. Jenže klid není samozřejmost. Klid je vykoupen krví. A svoboda bez paměti je jen jiná forma otroctví.
Sami se zařaďte, kam patříte.
A tak se ptám:
Kolik paměti ještě zbývá, než nám ji vezmou úplně?
Kolik lží ještě spolkneme, než se konečně zvedneme a řekneme dost?
Kolik hrobů musíme zapomenout, aby nás jednou nikdo nepohřbil?
Devátý květen není jen datum. Je to připomínka. Varování. A dluh.
Zaplaťme ho tím, že si uchováme pravdu – navzdory všem, kdo ji chtějí přepsat.
Zaplaťme ho tím, že si uchováme pravdu – navzdory všem, kdo ji chtějí přepsat.
Protože pokud zapomeneme, kdo nás osvobodil, možná už příště nebude, kdo by nás zachránil.
Milena Doušková – nezapomenu
