Obecně se dá říct, že bitva není zrovna dobré místo k životu, ale v některých případech to není dobré místo ani ke smrti. Pokud si totiž myslíte, že těla všech padlých vojáků byla s poctami pohřbena do země, pak se šeredně pletete. Mrtví a umírající vojáci byli již krátce po bitvě svlečeni a okradeni o cennosti – ať už místními rolníky, nebo davy drancířů. I když byly jejich ostatky brzy pohřbeny v masových hrobech, i ty byly později znovu vyrabovány při hledání dalších cenností – těmi byly jak zuby mladých vojáků (z nichž se vyráběly protézy, a to ve velkém měřítku), tak samotné kosti, které po rozemletí sloužily jako hnojivo.
Ale nejen to. Skupina odborníků shromáždila informace o tom, jak potravinářský průmysl doslova ve velkém měřítku zpracovával ostatky vojáků padlých v bitvě u Waterloo. Kostní uhlí totiž hrálo zásadní roli v cukrovarnictví. Získaný fosforečnan vápenatý se používal při výrobě cukru z řepy – konkrétně k odbarvování a čištění řepných šťáv, z nichž dokázal doslova odsát nežádoucí složky. Granulované kostní uhlí bylo v pozdějších letech známé především pod názvem spodium.
Foto: Clément-Auguste Andrieux: Bitva u Waterloo. Obraz vytvořený v roce 1852 zachycuje útok francouzských kyrysníků na střed anglického postavení | Wikimedia Commons / Public domain
Autoři zmíněné studie – Bernard Wilkin, Robin Schäfer a Tony Pollard – na příkladu bojiště u Waterloo uvádějí, že do této oblasti dorazila vlna zájmu o těžbu kostí v plné síle ve 30. letech 19. století. Tehdy byly v okruhu několika kilometrů od bojiště postaveny dva cukrovary. Filtrace cukru v nich vyžadovala velké množství spodia – konkrétně se uváděla třetina hmotnosti vyrobeného cukru. Tyto závody tak již v prvním roce provozu potřebovaly půl milionu liber kostního uhlí, což odpovídá jednomu milionu kilogramů kostí (!). Historické důkazy shromážděné autory přitom naznačují, že minimálně v případě dvou zmíněných velkých cukrovarů u Waterloo pocházela většina použitých kostí ze samotného bojiště.
Nutno poznamenat, že sběrači kostí očividně odvedli svou práci velmi svědomitě (byť byla nelegální), jelikož se nyní na bojišti prakticky nenacházejí žádné kosterní pozůstatky padlých lidí ani tažných či jezdeckých zvířat. A to dokonce ani v okolí statku Hougoumont, který byl dějištěm tvrdých bojů a kde se údajně mrtví původně vršili do výše několika metrů. Jak sami autoři studie uvádějí, na bojišti byly dosud spolehlivě doloženy pouze dva moderní nálezy těl. V bitvě přitom mohlo padnout kolem 10 000 mužů a stejný počet koní, což podle hrubého odhadu odpovídá přibližně 1 700 tunám kosterních pozůstatků.
V roce 1837, tedy na vrcholu této „kostižravé horečky“, se 100 kg surové kosti prodávalo za 14 franků. A pod zemí u Waterloo se tak nacházely ostatky v hodnotě téměř čtvrt milionu franků, což by dnes odpovídalo desítkám milionů korun.
Našince jistě potěší, že v Čechách a na Moravě nemáme žádné zprávy o průmyslovém využívání ostatků vojáků po napoleonských válkách. Naopak známe několik hromadných hrobů, umístěných buď v bezprostřední blízkosti slavkovského bojiště, nebo v širším okolí, kde obvykle souvisejí s existencí lazaretů.
Zdroj: discovermagazine.com, science.org
