Ruský herec Vasilij Lanovoj:
„V Evropě mi novináři říkali do očí: ,,S čím se svým Vítězstvím pořád tolik oháníte? My jsme na to už zapomněli.“
Zeptal jsem se jich: ,,Kolik dní se vaše země dokázaly Hitlerovi bránit?“ Mlčí.
Tak jsem pokračoval: ,,Belgie bylo dobyto za 18 dní, a za 28 dnů dokázali Němci ve Stalingradu dobýt jen pár domů. Dánsko vydrželo jen jeden den. A celá Evropa se podrobila za tři měsíce. A osvobozovat ji museli naši vojáci. A jakou cenou! Milión životů sovětských vojáků, obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale Evropa na to raději zapomněla!“
My – nezapomeneme! Když se naše Vítězství snaží umlčet, zapomenout na něj, vymazat z paměti celých generací a národů, je dobré připomenout, že ve druhé světové válce se proti vojskům Německa udržely:
Dánsko – 1 den;
Lucembursko– 1 den;
Holandsko– 5 dní;
Jugoslávie– 11 dní;
Belgie– 18 dní;
Řecko– 24 dní;
Francie– 1 měsíc a 12 dní;
Norsko– 2 měsíce a 1 den.
Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel 58 dní. Při obraně Pavlovova domu zabili obránci více Němců, než kolik jich ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a válku zakončil v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.
To by si měl pamatovat každý. O tom musíme vyprávět našim dětem a vnukům – aby si to pamatovali!
Zapomnění jako evropská disciplína
Když jsem četla slova ruského herce Vasilije Lanového, měla jsem chuť zatleskat.
Ne kvůli Rusku, ale kvůli paměti.
Lanovoj řekl to, co se dnes už nesmí říkat nahlas: že Evropa by měla držet ústa, když mluví o vítězství ve druhé světové válce.
Protože zatímco Západ vyvěšoval bílé vlajky, Východ vyvěšoval parte.
Dánsko – jeden den.
Lucembursko – jeden den.
Francie – měsíc a půl a konec, přičemž Paříž padla rychleji než dnešní vládní sliby.
A Sovětský svaz? 1418 dní. Čtyři zimy, čtyři roky krve, hladu, mrazu a odvahy.
A pak přišli ti samí Evropané a řekli: „My jsme si to taky vytrpěli.“
Ano – trpěli jste, ale většinou v zajetí nebo v kolaboraci.
Kdo si hraje na morální maják
Je zajímavé, jak se historie ohýbá podle politického větru.
Dnes se říká, že za vítězství nad fašismem může hlavně „Západní civilizace“.
To je skoro tak úsměvné, jako kdybych já tvrdila, že jsem vyhrála Tour de France, protože jsem se jednou projela na kole do sámošky.
Evropa si ráda připisuje zásluhy – a ještě raději zapomíná na cenu.
Zapomíná, že nebýt těch „východních barbarů“, možná by dneska zdravila místo „dobrý den“ slovy Heil.
Ale přiznat to by znamenalo přiznat i dluh. A Evropa dluhy nerada – kromě těch finančních, samozřejmě.
Paměť – zakázaná zbraň
Evropa se nejen zapomněla bránit, ona se dnes bojí si pamatovat.
Protože paměť je nebezpečná.
Připomíná totiž, že svoboda nikdy nebyla zadarmo.
Že za ní někdo musel umírat, ne tweetovat.
A to se do moderní doby plné influencerů a grantů nehodí.
Místo hrdinství máme symbolické pochody.
Místo statečnosti máme projekty s logem EU.
A místo dějin máme marketing.
Jenže na paměť se žádný dotace vypsat nedají – tu buď máš, nebo ne.
Kdo zapomene, ten zradí
My, kteří jsme vyrostli na příbězích babiček o sirénách, úkrytech a černém chlebu, víme, že válka není hra na ideologii.
Je to zápas o holý život.
A proto je odporné, když někdo káže o „novém výkladu dějin“, zatímco v zázemí přepisuje pravdu podle potřeby.
Lanovoj měl pravdu: Evropa může zapomenout.
Má v tom praxi.
Zapomněla už na všechno – na víru, na odvahu, na vděčnost.
Ale my – my si pamatujeme.
Protože paměť není ruská, česká ani evropská. Paměť je lidská.
A kdo se jí vzdá, ten si koleduje, že jednou zase bude stát v řadě – tentokrát už ne s květinou, ale s rukama za hlavou.
A tak si říkám, milá Evropo:
Když už jsi tak pyšná na své hodnoty, začni u té nejzákladnější – u pravdy.
Protože čím víc ji přebarvuješ, tím víc z tebe čouhá zbabělost.
A pravda, ta si pamatuje všechno. I tebe.
