Jaké překvapení! V Maďarsku se k radosti Bruselu změnil premiér a Visegrádská skupina je rázem, nepochybně k nelibosti Bruselu, zpět. Přitom ještě nedávno vypadal celý projekt středoevropského partnerství na odpis, kvůli neshodám Česka se Slovenskem, Polska s Maďarskem, a pak Maďarska se Slovenskem. Co tak asi mohlo znesvářené členy neformálního klubu sjednotit? I když se to neřeklo nahlas, je to společný nepřítel: Arogantní, nekompetentní a krachující Brusel.
Vyplývá to z prohlášení jednotlivých premiérů. „Chtěli bychom spolupráci V4, která je schopna dosáhnout skutečně hmatatelných výsledků. Chceme V4 silnou v Evropě,“ řekl Péter Magyar.
„Nemusíme se ve všem shodovat, ale v klíčových tématech máme styčné body. Pokud pochopíme, že to, co nás spojuje, je vždy silnější, než co nás rozděluje, pak nás Evropa uslyší“, prohlásil Donald Tusk.
„Jsem z toho nadšený, těším se na spolupráci. Jsem rád, že jsme opět na stejné lodi a budeme bojovat za zájmy našich zemí,“ řekl novinářům Andrej Babiš s tím, že ve Visegrádské skupině vidí „budoucnost Evropy“.
A Robert Fico se přidal, že členové V4 „nechtějí být jen objektem cizích rozhodnutí, ale naopak chtějí být aktivním aktérem“. Vyzval k obnovení schůzek premiérů V4 před každým unijním summitem. „Nebudeme dávat na stůl témata, která nás rozdělují. Je velký objem agendy, kde budeme silnější, pokud se dohodneme.“
Vypadá to na dobrý plán. V Evropě jde do tuhého. Unii ovládá nevolená elita, která má na svědomí nekontrolovanou migraci, neúnosnou byrokracii či ideologický fanatizmus. Zvrátit migrační pakt anebo zelený úděl je nad síly soliterů, které bruselská mašinerie žere za živa. Blok středoevropských zemí ale představuje hlas, který nelze ignorovat, a také hlas, ke kterému se může kdekdo další případ od případu připojit.
Příběh Visegrádu se začal psát 15.února 1991. Původně Visegrádská trojka Maďarska, Československa a Polska vznikla kvůli evropské integraci, v době, kdy zanikala Varšavská smlouva a RVHP, a zdálo se rozumné nepřetlačovat se ve dveřích do Evropy. Atmosféra ve Visegrádu byla ovšem chladná, bývalí disidenti žárlivě soupeřili o přízeň Západu. Jako reportér jsem cestu do Visegrádu vyhodnotil jako ztrátu času, na článek to tenkrát nebylo. Visegrád pak po roce 1992 upadl v zapomnění.
Jenomže o šest let později se už tento spolek jako Visegrádská čtyřka vynořuje jako ponorná řeka, a chová se tak dodnes. Předností V4 je její neformálnost. Tím, že členy k ničemu nezavazuje, není ani důvod ho v případě nějakých nedorozumění anebo momentální neužitečnosti rozpouštět. V4 je k ruce, když se to hodí, a k ničemu nenutí toho, kdo o společný postup nestojí. To je mimochodem důvod, proč je averze na V4 bezzubá a jejím kritikům chybí publikum.
V časech, kdy se v politice nedrží slovo, ignorují smlouvy a každý si egoisticky hledí svého, je hezké vidět čtyři vysmáté premiéry, kteří právě zjistili, že si mohu být vzájemně k užitku. Jak dlouho jim úsměvy vydrží, je jiná otázka. Brusel má v evropských perifériích své lidi, skrze které u nás ovlivňuje politiku, média i ekonomiku. Unijní jádro kolem Německa a Francie ovládá byrokratickou mašinérii, a ta nedopustí debatu o zásadních otázkách fungování unie. Politické zápasy se vedou pouze o marginálie. Brusel je tvrdý soupeř, a dnes navíc začíná připomínat kobylu, co kolem sebe kope v posledním tažení.
Visegrádská skupina nemá šanci Brusel porazit ani reformovat v otevřeném konfliktu. Dnes se ale konflikty vedou asymetricky. Kdo ví, co vzejde z toho, když se spojí čtyři potížisté odhodlaní promyšleně okopávat Bruselu kotníky. Určitě se tím nic nezkazí, protože zkazit na EU už nějakou dobu není co.
