V rozhovoru s panem profesorem Roytem jsme mluvili o tom, jak se z absolventa zemědělské školy stal přední historik umění, jaký význam mají křesťanské rituály pro současného člověka a jaká privilegia mohou uplatňovat členové řádu sv. Řehoře.
Přijel jste dnes do práce na kole?
Ano, samozřejmě přijel! Já jezdím každý den. Teď je sice špatné počasí, ale hlavní je se dobře obléknout. Jedině když silnice namrzne, tak kolo odkládám, ale to je tak dvakrát, třikrát do roka.
Jak se z absolventa střední a vysoké zemědělské školy stal historik umění?
Já jsem vyrůstal v normalizačních poměrech. Když jsem musel nastoupit na střední školu, tak byly dvě možnosti – gymnázium anebo střední zemědělská škola, kterou jsem si vybral. Nikdy jsem neměl problém s matematikou, chemií a přírodními vědami, i proto jsem si zvolil zemědělku. V oboru jsem zůstal a na vysoké škole jsem studoval biochemii chmele. Musím říct, že jsem nikdy nelitoval. Na těch zemědělských školách byli velcí odborníci. Zároveň ta škola nebyla tolik ovlivněna režimem oproti filozofickým nebo humanitním fakultám.
O umění jsem se ale zajímal už od střední školy. V Roudnici nad Labem byla vyhlášená galerie výtvarného umění, kterou vedl pan doktor Miloš Saxl. Každý pátek pořádal uměleckou „zahrádku“, což bylo povídání o výtvarném umění. Pravidelně jsem tam docházel a velice mě to bavilo. Tehdy nastal problém, že dějiny umění nebylo v té době možné studovat. Ten obor byl přibližně deset let zavřený, takže jsem musel počkat, až se otevře dálkově.
Vyrůstal jste v Roudnici nad Labem a máte k ní hluboký vztah. Za čím se v Roudnici rád vracíte?
Každé město má svůj genius loci. Roudnici mám propojenou se spoustou věcí, nejvíce asi s osobností Maxe Dvořáka, jelikož jeho otec byl ve městě archivářem. Mám rád krásný lobkovický zámek, a hlavně klášter augustiniánů kanovníků, na jejich Krista ukřižovaného na vinném keři jsem psal diplomovou práci. Navíc mám pod Řípem zahradu a k severočeské krajině mám moc hezký vztah. Jsem zkrátka Severočech!
Narodil jste se do evangelické rodiny. Jak jste se dostal ke katolické víře?
Je to tak. Já si doteď evangelické víry nesmírně vážím, hlavně kvůli mému dědovi. Byl to prostý dělník, který byl za války tři roky v Mauthausenu. Byl to neuvěřitelně pevný a zásadový člověk. Přechod ke katolické církvi v mém životě souvisí hlavně s postavou Bohumila Koláře. To byl kněz z Roudnice nad Labem, který studoval teologii v Římě. Když se ve 26 letech vrátil do Čech, tak společně s dalšími kněžími protestoval proti komunistickému režimu. Byl několikrát odsouzen a poměrně dlouhou dobu strávil ve věznici. V roce 1968 se mu pak podařilo dostat zpět do kněžské služby právě v Roudnici nad Labem. On byl pro mě tím hlavním impulsem, byl jako svatý na zemi a všichni si ho neskutečně vážili. Katolická církev mi byla bližší i svou vizualitou a uměním, které je v katolickém prostředí mnohem více zastoupeno oproti tomu evangelickému.
Vaše manželka je husitská farářka. Na čem bylo pro vás důležité se shodnout?
V dnešním ateistickém moři není problém dialogu mezi jednotlivými církvemi. My věříme v jednoho Pána Boha a řadu věcí považujeme za podružné, i když by s námi možná někteří věřící nesouhlasili. Spíš se špičkujeme, než že bychom měli vyloženě rozpor nebo se o náboženských otázkách hádali. Pro nás bylo důležité vychovat děti v křesťanství a církev ať si vyberou samy, podle toho, co jim je blíž. Důležité je přistupovat k tomu nenásilně a netlačit.
Jaký význam mají pro dnešní společnost křesťanské rituály?
Já si myslím, že rituál je vytržení ze všednosti, z každodenního běhu. Jedná se o „Sursum corda“, své srdce pozdvihnout. Každý prostor, kde je duchovno a kde je krásná výzdoba, která je atributem Božím, je součástí rituálu, mše a svátků. V tomhle obdivuji židovskou víru. Židé mají ten každodenní život velice ritualizovaný. Já sám rituály praktikuji, například pravidelně na Velikonoce chodím na mytí nohou do katedrály sv. Víta. Tento rituál má velice hlubokou symboliku, je to moment uvědomění, že i laici jsou spolubratři. Pak je ještě společná večeře naznačující sepětí apoštolů, kteří byli původně také prostí lidé. Ve zkratce, rituál je v životě každého člověka velice důležitý, protože nás vytrhává z každodennosti a přispívá ke společenství církve.
Architekt Josef Mocker byl stejně jako vy rytířem Řádu sv. Řehoře Velikého. Už jste vjel na koni do baziliky sv. Petra v Římě?
Mohu prozradit, že bych si to přál, ale na koni jezdit neumím. Seděl jsem na koni akorát jednou, a to jsem spadl. Nutno říct, že vjetí do baziliky sv. Petra na koni je privilegium, kterého zatím nikdo nevyužil. Dokonce ani Karel IV., když byl korunován. Do Říma samozřejmě na koni přijel, ale do baziliky sv. Petra vstoupil po svých. Bohužel to vjíždění do katedrál má spíše negativní konotace. Většinou to byli nájezdníci, kteří přijeli vyrabovat město. Například když byla vyloupena Konstantinopol, tak sultán vjel do chrámu Hagia Sofia a tam otiskl svou krvavou ruku.
Jak jste se vlastně stal rytířem Řádu sv. Řehoře?
Jsem členem různých komisí při Pražském arcibiskupství, tato práce je samozřejmě bezplatná. Plus jsme s profesorem Kuthanem zakládali na zelené louce úplně nový obor Dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Církev všechny tyto aktivity registruje, a proto nám s profesorem Kuthanem byl udělen tento řád. Člověk to ale nedělá jenom kvůli nějakým oceněním a titulům.
Jste známý tím, že se zabýváte středověkem. Čím vás zaujal? Má co říct také současnému umění?
Umění rozdělujeme na dobré a špatné, to platí pro každou epochu. Nikdy bych neřekl, že staré je lepší než nové, to bych popřel samotnou podstatu vývoje umění. Středověké umění má obrovský duchovní náboj a sepětí s vírou. Já věřím, že je zcela logické, že církvi sloužili ti největší umělci, protože jde o oslavu Boha, toho nejvyššího. Jak říkal sv. Řehoř, obrazy na stěnách bývají pro ty, kteří v knihách číst neumějí. Je to podstatnou součástí pastorace. Já říkám i studentům, že na umění se nemá jen dívat, ale musí se také cítit. Dílem se máme nechat uchvátit.
Existuje dnes dobré křesťanské umění?
Stejně jako u starého a moderního existuje rovněž u křesťanského umění dobré a špatné. To jsou dva permanentní póly. U nás existuje dobré křesťanské umění, například i abstraktní v zastoupení Václava Boštíka a Mikuláše Medka. Boštík dělal tečky, čtverce a kruhy, které mají symbolizovat Boží harmonii. Je to naprosto logické, jelikož krása tkví v početních poměrech. Také mám moc rád Patrika Hábla a jeho intervence postních obrazů. Mezi mé oblíbené patří i Eva Brodská, to je abstraktní gobelínářka. Samozřejmě zde máme problém abstraktního díla v kostele, ne všichni mu porozumí. Chybí tam „claritas“, neboli jasnost podle sv. Tomáše Akvinského. Každý autor musí respektovat, že pokud tvoří dílo do liturgického prostoru, musí liturgii sloužit.
O Karlovi IV. víme mnoho, ale víme všechno? Na co byste se rád Karla IV. zeptal?
Samozřejmě je toho hodně. V dějinách i v umění je řada věcí zahalená tajemstvím. Není vše poznatelné, a je to dobře. Mě by zajímalo, jak si Karel IV. představoval dostavěnou katedrálu sv. Víta nebo jaký význam a jaká idea stojí za kaplí sv. Kříže. To jsou za mě největší počiny spojené s jeho osobností jako donátora. Karel IV. byl velký muž, který měl jednu výjimečnou vlastnost, nebál se, že ho někdo přeskočí. Mezi Karlovy blízké přátele patřil Arnošt z Pardubic, který 12 let studoval v Itálii. Vždy si k sobě vybíral ty nejlepší. On si moc dobře uvědomoval, že sám toho zas tolik nezmůže a že je potřeba vést dialog se vzdělanými lidmi. To je myslím důležité také v dnešní době. Rovněž vztahy na univerzitě a naší fakultě závisí na dialogu a skutečnosti, že jsme všichni kolegové: studenti i pedagogové, a tedy jsme na jedné lodi.
Jaké je vaše nejoblíbenější umělecké dílo?
Bez pochyby dílo Zmrtvýchvstání od Mistra třeboňského oltáře. Považuji je za dílo, které propojuje krásu, duchovnost a tajemství. Jsou zde přesně vysloveny otázky, které si kladou i teologové. Jaká povaha byla Kristova těla po zmrtvýchvstání, když Magdaléně řekl: „Noli me tangere“ čili „Nedotýkej se mě“. Poutníci na cestě do Emauz ho nepoznají a Tomášovi řekne: „Dej mi ruku do této rány“. Všechny tyto otázky si člověk pokládá, když se na dílo dívá.
Karel IV. shromažďoval ostatky. Nabízí se proto otázka: jste spíše shromažďovatel, nebo sběratel?
Karel IV. byl rozhodně shromažďovatel. Relikvie schraňoval za duchovním účelem. Když se podíváme na inventáře svatovítského pokladu, je v něm vidět určitý řád. On věřil v posvěcující moc jednotlivých relikvií. Existuje pověst, že k panovníkovi, který shromáždí všechny ostatky Kristova utrpení, sestoupí Ježíš v den posledního soudu. Je to jakási záruka spásy, nejen pro konkrétního panovníka, ale pro celou jeho zemi. Jelikož je panovník za svou zemi zodpovědný, měl by se snažit toho dosáhnout. To, jestli je ostatek reálný nebo ne, zda se jedná například o pravou kost dotyčného světce, není vůbec důležité. Podstatou relikvie je její duchovní funkce. A stejně jako Karel IV. jsem také shromažďovatel. Nejvíce si cením jezulátka, které jsem koupil před pár lety v severních Čechách. Bylo prodáváno jako panenka, ale je to malé jezulátko z 16. nebo 17. století, které se dá oblékat. Takových věcí se u nás moc nedochovalo. Sbírám rovněž grafiky. Například mám nejstarší pohled na Prahu z Civitates Orbis Terrarum, který v Norimberku vydal Hogenberg Braun.
Jste autorem nepřeberného množství uměleckohistorických publikací. Která z nich pro vás byla největší výzvou?
Rozhodně monografie mistra Třeboňského oltáře. Výzva to byla proto, že existovala jen jedna drobounká knížka z doby první republiky, čili jsem musel začínat téměř od nuly a neměl se o co původně opřít. Existovaly sice nějaké články, ale základní koncepci jsem do toho musel dát sám. Když člověk staví od základu, vždycky se pak najdou skutečně tvrdí kritici. Naopak existují historici umění, kteří v životě nic kromě kritiky nenapsali.
Co rád čtete, když pomineme knihy o umění?
Rád čtu duchovní židovskou literaturu. Mám doma Talmud a moji oblíbenou knihou je Devět bran od Jiřího Langera, bratra Františka Langera. Ta kniha je nesmírně poutavá a zachycuje zvyky Židů z Haliče. Je krásně napsaná, taková pokojná. Jiřího Langera oslovil život východoevropských Židů a sám se stal na určitý čas jedním z nich.
Učil jste celou řadu historiků umění. Jak se proměnily vaše pedagogické metody v průběhu let?
Moje pedagogické metody se jistě v čase mění. Bylo by nepřirozené, kdyby se neměnily. Primárně se držím metodologie, která vychází z interpretace Erwina Panofského, ale samozřejmě od té doby se leccos změnilo. Moje oblíbená kniha je Obraz a kult Hanse Beltinga, která razila pojem „umělecké dílo v kontextu“. Dílo nemá jen estetickou stránku, ale také určitý vývoj. Jak bylo vnímáno, kde a v jakém kontextu bylo vystavováno a jaký mělo další život, je nesmírně důležité. Někdy se zapomíná, že třeba za první republiky se v dějinách umění kladl velký důraz na výtvarné formy a malířský rukopis, což už se teď nedělá. Nyní spíše řešíme kontext, ale nemělo by se zapomínat na pojem umělecké kvality.
V jednom ze svých rozhovorů jste uvedl, že „není nic, co by nemělo být poznáno“. Co tím přesně myslíte?
To je biblický výrok. Není nic na tomto Božím světě, co by nemělo být zjeveno. Rád čtu také knihy zabývající se genetikou a přírodními vědami. Boha těžko poznáme, ale náš svět a vesmír poznat můžeme. Jsem příznivcem vědy a věřím, že věda není v rozporu s vírou. Mám řadu přátel lékařů, kteří jsou hluboce věřící, ale snaží se proniknout do tajemství přírody. Když má člověk nějaký dar, tak je jeho povinností, se o něj podělit s ostatními. Pokud jste například nadaná na biologii, tak byste se měla snažit o co nejlepší výsledky v biologii, protože podle toho budete souzena, a ne na základě toho, jak vroucně se modlíte. Správný křesťan by měl především ukázat, že je dobrý ve svém povolání.
° ° °
PROF. JAN ROYT
Historik umění zaměřující se primárně na období raného křesťanství a středověku. Zabývá se převážně ikonografií a vztahem umění k liturgickému prostoru. Působí na Katolické teologické fakultě, kde spoluzakládal obor Dějiny křesťanského umění, a zároveň vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Publikováno v časopise Art.Ext, vydávaném Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy, převzato se svolením.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
