Z Fauciho odtajňovaných deníků se medializovaly zejména informace, které se týkají covidové politiky. Jak potvrzují Fauciho deníky, tak v tomto ohledu si téměř vše „doktor smrt“ vymyslel, tedy zaváděné restrikce neměly žádný vědecký podklad.
Nicméně jeho deníky odhalily mnohem víc. A to nejen o politice za Covidu, ale i z doby celé roky před ním.
Záznamy Anthonyho Fauciho, které se nyní staly známými, obsahují vše. Vedou zpět do roku 2016 a k experimentům amerického vojenského výzkumného institutu USAMRIID ve Fort Detricku.
Primáti byli vystaveni uměle vytvořenému aerosolu obsahujícímu viry Ebola. Tato experimentální expozice dostala virus hluboko do plic a podle dokumentů neodpovídala přirozené cestě infekce.
Výzkum financovala Fauciho vlastní agentura NIAID, která se podle zveřejněných dokumentů také podílela na plánování.
Mike Benz, bývalý vysoce postavený zaměstnanec amerického ministerstva zahraničí a současný šéf Nadace pro svobodu online, píše na X:
Americká armáda proto přeměnila ebolu na částice přenášené vzduchem, aby infikovala zvířata vdechováním. Očkovaná zvířata byla inhalovatelnou ebolou poškozena více než neočkovaná zvířata.
Tony Fauci byl pobouřen a řekl, že vše mělo zůstat utajeno, aby se nepodkopala důvěra ve vakcíny.
Přesné znění je důležité: Výzkumníci geneticky neudělali z eboly „vzdušný virus.“ Virus aerosolizovali pro experimenty na zvířatech, aby ho zvířata vdechla.
Je třeba také upozornit, že to není považováno za zisk funkce v užším vědeckém smyslu.
Ale pak přišel výsledek, který Fauciho očividně znepokojil.
Ve svých poznámkách uvedl, že u experimentálních zvířat očkovaných proti ebole po expozici aerosolu bylo pozorováno více zánětu plic než u neočkovaných zvířat.
Současně napsal, že téměř všechna zvířata po vystavení aerosolům zemřela. Experimenty měly proto za cíl objasnit, zda je pozorovaný rozdíl skutečně reprodukovatelný a relevantní.
Fauci napsal, že myšlenka, že vakcína může způsobit škodu, je důvodem ke značnému znepokojení.
A pak následuje možná nejvýbušnější část příběhu.
Když se Fauci dozvěděl o experimentech a sdílení výsledků, napsal o výzkumnících z USAMRIID:
„To jsou idioti.“
Jeho další věta byla ještě jasnější:
„Tohle měl být tajný experiment, který by se nikdy neměl provádět.“
Podle jeho záznamů měl Fauci také obavy, že výsledky by mohly poškodit důvěru v programy očkování proti ebole v afrických zemích postižených v té době epidemiemi.
Právě zde příběh nabývá rozměru, který daleko přesahuje neúspěšný pokus na zvířatech.
Fauci nenapsal jen to, že experiment byl vědecky nesmyslný.
Podle zveřejněných dokumentů byl toho názoru, že takový výzkum nebo citlivé výsledky měly zůstat utajené. Současně se obával možného dopadu výsledků na důvěru veřejnosti ve vakcíny.
To však nedokazuje, že Fauci nařídil konkrétní zakrývání. Ale zdokumentovaný postoj vyvolává legitimní a dalekosáhlou otázku: Pokud by vědecké výsledky mohly otřást důvěrou veřejnosti v lékařské opatření, měla by o nich veřejnost stále vědět?
Fauciho vlastní poznámky alespoň ukazují, že tato úvaha tehdy skutečně hrála roli.
Obzvlášť pikantní: Zdá se, že Fauci sám zpočátku nevěděl, že jeho vlastní agentura NIAID financovala dané studie aerosolů.
O několik dní později požadoval interní úplné informace o spolupráci s armádou a hrozil následky, pokud mu zaměstnanci něco zatají.
Ironii je těžké přehlédnout: Fauci vnitřně požadoval „pravdu, celou pravdu a nic než pravdu,“ zatímco zároveň věřil, že výbušný experiment by měl být utajen.
Senátor Rand Paul, předseda senátního výboru pro vnitřní bezpečnost, tyto dokumenty interpretuje ještě ostřeji.
Podle něj ukazují systém, ve kterém by rizikovému výzkumu nemělo být za každou cenu zabráněno, ale spíše by měl být chráněn před veřejností v případě problematických výsledků.
To je Paulův politický závěr: samotné dokumenty nedokazují systematické zakrývání.
V roce 2026 se veřejnost konečně dozvídá podrobnosti z Fauciho soukromých záznamů o vysoce rizikových experimentech s ebolou z roku 2016, o jejich financování ze strany NIAID a o Fauciho tehdejší touze po utajování.
A to vyvolává otázku, která daleko přesahuje Anthonyho Fauciho:
Pokud se takové informace dostanou na světlo až o deset let později prostřednictvím vyšetřování amerického Senátu, co ještě nevíme o jiných vysoce rizikových experimentech financovaných státem?
Nejde jen o tvrzení o neznámých experimentech. Jde o otázku transparentnosti, kontroly a toho, kdo rozhoduje, která vědecká rizika a výsledky může veřejnost znát.
Zvláště po zkušenostech posledních let je tato otázka rozhodně velmi důležitá.
