V Americe jsme svědky úpadku tradice hostitelství. Podíl dospělých, kteří uvádějí, že k sobě pravidelně zvou přátele, klesl od roku 1975 o 70 procent…
Američané v polovině minulého století uměli pořádat večírky, ať už to bylo k lepšímu, nebo k horšímu. V některých z nejslavnějších děl 50. a 60. let – Couples od Johna Updikea, Kdo se bojí Virginie Woolfové? od Edwarda Albeeho, Revolutionary Road od Richarda Yatese – se drama (a melodrama nasáklé martini) odehrávalo v obývacích pokojích střední třídy.
Příběhy byly smyšlené, ale prostředí bylo realistické. Až do roku 1975 polovina Američanů uváděla, že každý měsíc pořádá doma večírky pro hosty.
Pak se ale něco změnilo. Američané přestali večírky pořádat. Ještě zásadnější však bylo, že přestali navštěvovat jeden druhého. Mezi lety 1975 a 1998 se podíl Američanů, kteří každý měsíc pořádali nebo navštěvovali večeře s hosty, snížil o polovinu. Podíl Američanů, kteří uváděli, že doma nikdy nikoho nehostí, se ztrojnásobil.
Zatímco kulturní kritici často lamentují nad úpadkem organizovaného náboženství, pokles návštěvnosti kostelů byl podle údajů shromážděných v průzkumu DDB Needham Life Style v porovnání s propadem v pořádání večírků přímo skromný. Ve své knize z roku 2000 Bowling Alone Robert Putnam napsal, že pokud budou tyto trendy pokračovat, starodávný zvyk navštěvovat přátele „může z amerického života zcela zmizet za méně než jednu generaci“. No, podívejte se do svých kalendářů. O jednu generaci a něco později potřebuje Putnamova předpověď aktualizaci.
Jaký je tedy stav hostitelství v 21. století?
Všichni jsou doma. Nikdo nepřijde na návštěvu
Aby získala jednoznačnou odpověď na tuto otázku, opakovala výzkumná skupina Data For Progress průzkumy DDB Needham Life Style, na které se odvolával Putnam. Naštěstí byli tak laskaví, že se se mnou exkluzivně podělili o své zjištění. Bohužel je výsledek asi tak drsný, jak byste si dokázali představit.
Za posledních 30 let zaznamenali Američané dvouciferný pokles prakticky ve všech ukazatelích společenského života. Méně často hrají karty, navštěvují sportovní akce, chodí do baru, věnují se dobrovolnictví nebo pracují na komunitních projektech. Pokud jde o přijímání hostů doma, je pokles obzvláště markantní.
Od roku 1995 klesl podíl Američanů, kteří uvádějí, že hostili návštěvy nebo se zúčastnili večeře s přáteli, přibližně o 20 procent – a to navíc k obrovským poklesům, které Putnam lamentoval již před čtvrt stoletím. Spojením těchto dvou průzkumů získáme tento překvapivý fakt: Podíl Američanů, kteří uvádějí, že alespoň jednou měsíčně hostí u sebe doma přátele nebo rodinu, klesl ze 42 % v roce 1975 na pouhých 12 % v roce 2026 – což představuje 70 % propad za půl století.
Co se tedy děje? Nejprve vyvrátíme několik teorií, které s daty zcela nesouhlasí.
Optimista by si možná mohl myslet, že Američané pořádají méně večeří, protože prostě přesunuli všechna svá setkání do restaurací a barů. Hezká myšlenka, ale téměř jistě mylná. Jak píše Putnam ve své knize, „zvyklost pohostit přátele se nejen nepřesunula mimo domov, ale zdá se, že zcela mizí.“ Celková míra osobních sociálních kontaktů v posledních několika desetiletích výrazně poklesla a restaurační průmysl dokonce zaznamenal prudký nárůst počtu lidí, kteří jedí sami.
Další věrohodnou teorií je, že Američané nahradili večeře s přáteli jinými formami zdravé socializace. Je naprosto pravda, že existují některé aktivity, kterým se Američané věnují mnohem častěji než v roce 1975, jako je chození na koncerty, cestování a cvičení. To je všechno velmi dobré. Jak jsem však loni napsal v eseji o „velkém americkém boomu cvičení“, důkazy naznačují, že navzdory nárůstu běžeckých klubů se zdá, že nárůst času stráveného cvičením probíhá převážně o samotě. Mnoho lidí chodí do posilovny s podcastem, který jim dělá společnost (jako např. já), nebo si sama rozkládá podložku na jógu ve sklepě (např. moje žena).
A co je nejdůležitější, nelze tvrdit, že Američané vycházejí z domu, aby se stýkali novými způsoby, když čas strávený doma od roku 2010 prokazatelně explodoval. Stručně řečeno, „velké nepozvání“ je skutečné a nemůžeme si přát, aby zmizelo, ani ho vysvětlit tvrzením, že Američané prostě hledají nové způsoby, jak trávit čas s přáteli. Zde jsou asi čtyři vysvětlení:
(1) Lidé jsou více ve stresu, zejména domácnosti s dvěma příjmy
Švédský ekonom Staffan Burenstam Linder napsal v knize The Harried Leisure Class (1970)‚ že jak společnost bohatne, volný čas nabývá zběsilého charakteru práce. Jelikož bohatí lidé mají pocit, že jejich volného času je málo – protože každá hodina mimo práci prakticky křičí: „Promiň! Právě teď bys mohl vydělávat peníze!“ – prožívání volného času se zrychluje. Děláme více věcí najednou a do krátkých časových úseků vměstnáváme různé volnočasové aktivity. Spustit si v 21:00 seriál na Netflixu, který můžete napůl ignorovat, zatímco odpovídáte na e-maily, je ideální činností pro lidi, kteří potřebují, aby jejich volný čas působil jako poloproduktivní odškrtávání položek na seznamu. Věnovat několik hodin koordinaci s jinými zaneprázdněnými lidmi za účelem uspořádání dlouhé večeře je pro zaneprázdněnou volnočasovou třídu těžko přijatelné.
To je sociologické vysvětlení, ale myslím si, že úpadek pořádání společenských akcí souvisí také s makroekonomickými trendy. V knize Bowling Alone Putnam uznal, že ženy byly historicky strážkyněmi rodinného společenského kalendáře a plánovaly narozeninové oslavy i sousedské večeře, na které každý přinesl něco k jídlu. Z mnoha důvodů se zdá, že ženy jsou lepší než muži v navazování a udržování přátelství mezi dospělými a v plánování společných aktivit s jinými rodinami. V 50. a 60. letech však desítky milionů žen vyměnily svou neplacenou práci v domácnosti za placené zaměstnání a rodinný společenský kalendář se rozpadl, protože muži nedokázali tuto mezeru zaplnit.
V roce 1970, právě v době zlomu amerického společenského úpadku, podíl žen ve věku 25 až 54 let, které se účastnily pracovního trhu, poprvé překročil 50 %; v současnosti se blíží 80 %. Zatímco stále více žen trávilo své všední dny prací od devíti do pěti, muži nedokázali převzít organizační práci potřebnou k naplnění společenského kalendáře a setkání dospělých se v éře domácností s dvěma výdělky postupně vytrácela.
Přejděme z makroúrovně na mikroúroveň: S manželkou rádi pořádáme večírky u nás doma ve Washingtonu, D.C. Ale tato setkání znamenají spoustu práce: vymýšlení, komunikace, koordinace, nákupy (přijdou i vaše děti, nebo si seženete chůvu? jí vaše nejstarší dítě lilek? ne? dobře, uděláme těstoviny. ach, pravda, vaše manželka má alergii na lepek…). Tento druh logistických dobrodružství vyžadujících rozmanité dovednosti se téměř neliší od řešení logistických problémů, které charakterizuje značnou část práce úředníků. Když jsou však oba rodiče již zahlceni doslovnou prací úředníků, je těžké přidat k tomu ještě práci neplaceného organizátora večírků.
Problém s tím, že se na toto vysvětlení spoléháme – kromě toho, že zahrnuje určitou formu naučené bezmocnosti u mužů – spočívá v tom, že volný čas se od 50. let celkově zvýšil. Teoreticky by manželské páry měly mít ještě více času na to, aby k sobě zvali hosty na jídlo a pití. Společenský život musí vytlačovat jiné skutečnosti.
(2) Intenzivní rodičovství ponechává méně času na pořádání večírků
Američané mívali mnoho dětí, o které se starali jen sporadicky; nyní mají méně dětí, kterým věnují každou minutu svého života.
Tato čísla jsou neuvěřitelná. Sociologové Liana C. Sayerová, Suzanne M. Bianchiová a John P. Robinson napsali v roce 2004, že v letech 1975 až 1998 matky zvýšily množství času, který trávily se svými dětmi, o přibližně 200 minut týdně. V 21. století čas věnovaný mateřství nadále roste. U ženatých otců se čas věnovaný rodičovství zvýšil ještě více. Večery, které se kdysi trávily pořádáním večírků pro dospělé, se tak nyní tráví objímáním, koupáním, odvozem, doučováním, hraním si a povídáním s dětmi.
(3) Přátelské sítě se zmenšují, zejména u chudých lidí, kteří nejsou ženatí
Pokud se chystáte uspořádat večeři pro hosty, je pár věcí, které pravděpodobně budete nejprve potřebovat. Řekněme jídelní stůl. Židle. Jídlo a pití. A také: přátele. Je vzácné pořádat večeři pro lidi, které jste nikdy nepotkali. Průměrný počet blízkých přátelství však s každou generací klesá, a to nejstrměji u Američanů bez vysokoškolského titulu. Nejde tedy jen o to, že vdaní a ženatí lidé pořádají méně večeří; chudí lidé, u nichž je menší pravděpodobnost, že budou vdaní či ženatí, mají prostě méně přátel.
Podle organizace Data For Progress byly dvěma skupinami, které s největší pravděpodobností uvedly, že v uplynulém roce nikdy nepořádaly ve svém domě večírek, politicky nezávislí (44 %) a lidé bez vysokoškolského diplomu (39 %). To druhé není překvapivé, vzhledem ke všem důkazům, že společenský život klesá nejrychleji mezi chudšími Američany s nižším vzděláním. Pozvání přátel, stejně jako mnoho jiných forem společenského života, hrozí, že se stane luxusním zbožím.
Politický aspekt je pro mě zajímavější. Někdy slýchám od lidí, kteří všechno svádějí na politiku, že politická polarizace může vést k sociální fragmentaci. Ale napadá mě, zda není stejně pravděpodobné i opačné vysvětlení. Možná se lidé, kteří nejsou tak pevně zakotveni v silných sociálních sítích, méně často připojují ke skupinám všeho druhu, včetně politických stran. Tímto způsobem vede dlouhodobé odcizení Američanů od skupin a institucí k jakési mentalitě „všechny strany jsou na nic“, která se projevuje nárůstem počtu nezávislých voličů.
(4) Být doma sám je příliš velká zábava
O nárůstu osamělosti by se dalo vyprávět jako o výsledku převážně pozitivních trendů. Ve 20. století možná mnoho žen v domácnosti pořádalo večeře pro hosty z pocitu drtivé izolace. Děti byly nuceny navštěvovat církevní obřady, které popíraly jejich identitu a hodnoty. Američané pociťovali dusivý společenský tlak účastnit se společenských akcí se sousedy a členy církevního sboru, které nenáviděli. Nyní jsme svobodní a můžeme být přesně tím, kým chceme být, a tam, kde chceme být.
Pro mnohé tato svoboda nabrala podobu pohovky v obývacím pokoji. Průměrný čas, který Američané trávili doma, se od roku 2003 do roku 2022 zvýšil téměř o dvě hodiny denně. Uzavřeni ve svých personalizovaných pevnostech zábavy zúžili stále více Američanů obrovský bufet všech možných volnočasových aktivit na malý talířek mediálního obsahu na obrazovce. Někdy to vypadá, jako by se celý rozsah historie zábavy směřoval k jedinému přitažlivému bodu – videu, a zejména krátkým videím. Zdá se, že něco hluboko v lidské psychice zoufale touží vypnout náš vnitřní monolog a umlčet naše žvanivé vnitřní hlasy tím, že zesílí hlasy jiných postav.
Závěrečné úvahy (neboli: Hromada volného času)
Stručně řečeno: Zánik hostitele je příběhem osamělých svobodných lidí a zaneprázdněných manželských párů, kde oba partneři pracují; úzkostlivých rodičů, kteří tráví více času se svými dětmi a méně času s přáteli; a typické domácnosti, která se stává takovým rájem rozptýlení a pohodlí, že lidé již nemusí zvát jiné lidi, aby jim přerušili nudu.
Už 200 let se lidé obávají, že stroje učiní lidskou práci zbytečnou. Tento mylný předpoklad je obecně známý jako klam „pevného objemu práce“. Stroje však v posledním půlstoletí dokázaly něco podivnějšího. Díky nim jsou ostatní lidé pro náš volný čas méně nezbytní. Každá generace si osvojila lepší způsoby, jak se bavit, aniž by musela opustit dům. Výsledkem je zvláštní triumf moderní hojnosti: Vybudovali jsme svět, v němž být sám nikdy nebylo snazší, pohodlnější ani zábavnější. A pak se divíme, proč k nám už nikdo nechodí na návštěvu.
Volný čas, jako činnost, kterou si máme užívat s ostatními lidmi, se ukazuje být omezenější než práce. Klam o „celkovém objemu práce“ byl mylný, protože technologie stále nedokáže nahradit pracovní místa. Ale něco jiného (teorie „celkového objemu volného času“?) by mohlo být trefné. Ukazuje se, že skutečným „celkovým objemem“ je společenský volný čas – něco omezeného a snadno nahraditelného technologií. Naše technologie se neustále zlepšuje. Náš společenský život se neustále zmenšuje.
Je to to, co chceme? Záleží na tom, co slovo „chceme“ znamená. Všichni by možná v abstraktním smyslu upřednostňovali svět večírků, sousedských přátelství a spontánních setkání. Ale v kteroukoli středu v 19:45 je snazší dívat se na obrazovku než pořádat večírek; snazší poslouchat podcast při józe než plánovat setkání. Nejde ani tak o individuální selhání, jako spíše o selhání koordinace.
Modernita přesunula volný čas od aktivit, které vyžadují koordinaci s ostatními lidmi, k aktivitám, které lze konzumovat bez svolení či účasti ostatních. Ve srovnání s TikTokem je večírek s večeří příšernou technologií volného času. Vyžaduje sladění rozvrhů, úklid domu, nákup jídla, zohlednění dětí a alergií, snášení trapných situací a podstoupení rizika, že večer bude průměrný. Naproti tomu, co od nás vyžaduje televize? Nic. TikTok? Ještě méně. Neustále vytváříme příležitosti k odpočinku, které eliminují potřebu přítomnosti jiných lidí. Ne každý pokrok je pokrokem.
Derek Thompson, americký novinář, spisovatel a podcaster, text publikoval na svém substacku
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
