Mohl změnit dějiny druhé světové války. Pak ale udělal rozhodnutí, které dodnes budí otázky

Mohl změnit dějiny druhé světové války. Pak ale udělal rozhodnutí, které dodnes budí otázky

Byl to muž, který změnil běh války – a přesto ji nikdy nevyhrál. Generál, který kreslil manévry s chirurgickou přesností, ale nedokázal změnit kurz říše, které sloužil. Erich von Manstein byl nejschopnějším stratégem Wehrmachtu, ale i symbolem bezmocného vojenského génia, lapeného v sevření ideologie, jež z války udělala kult smrti.

Foto: Na snímku je Erich von Manstein (vpravo střed), obklopený výše postavenými důstojníky, pravděpodobně během manévru či taktické porady. Typický pro to období je pohled na rozložené mapy nebo papíry — zde je vidět, jak jeden z důstojníků rozkládá velkou papírovou mapu či plán, zatímco Manstein s hlubokým zájmem sleduje | Bundesarchiv

Narodil se jako Fritz Erich von Lewinski, ale už v dětství byl adoptován do aristokratické pruské rodiny Mansteinů. Vyrůstal v prostředí pruské kadetky, které formovalo důstojníky oddané státu a pořádku, nikoliv ideologiím. V první světové válce sloužil jako štábní důstojník, mezi válkami se prosazoval jako analytik a vojenský plánovač. Vždy věcný, precizní, s odstupem.

Německý důstojník zachránil pianistu Szpilmana. Byl uznán Spravedlivým mezi národy

První velká šance přišla v roce 1940. Plán německého útoku na Francii, jak jej navrhoval generální štáb, byl podle Mansteina příliš konvenční. Místo frontálního úderu přes Belgii navrhl odvážný manévr: hlavní úder vést přes husté Ardeny, kudy nikdo nečekal tanky. Hitler byl nadšen. „To je plán, který změní dějiny,“ řekl prý po prezentaci. A skutečně – Fall Gelb, tzv. „srpový řez“, vedl k totálnímu kolapsu francouzské obrany během pouhých šesti týdnů.

Manstein byl povýšen a převelen na východní frontu, kde se jeho reputace dál rozrůstala. Zlomil sovětskou obranu na Krymu, dobyl Sevastopol a později provedl mistrovský protiútok u Charkova. Velení chápal jako logickou partii, v níž vítězí ten, kdo uvažuje chladněji.

Ale právě tehdy začal narážet. Hitler odmítal realitu fronty a trval na dogmatech: žádné ústupy, žádná flexibilita. Manstein mu v opakovaných osobních schůzkách vysvětloval, že bez manévru se válka nedá vyhrát. Marně. V létě 1943 se postavil proti Hitlerovu váhání u Kurska – navrhoval zaútočit dřív, než Sověti dokončí opevnění. Führer otálel, a když konečně ofenziva začala, sovětská obrana už byla připravena s hlubokými liniemi protitankových pastí. Manstein později trpce poznamenal: „Dali jsme jim čas vybudovat pevnost, a pak jsme do ní sami běželi.“

Po Kursku se situace zhoršila. Skupina armád Jih, jíž velel, držela Ukrajinu – ale bez posil, s vyčerpanými divizemi a zničenou logistikou. Hitler mu posílal jen rozkazy: držet pozice, neustupovat, bojovat do posledního muže. „Polní maršál není pošťák rozkazů,“ napsal Manstein ve své zprávě. „Nese odpovědnost za osud svých vojsk.“

A pak přišla poslední rána – Dněpersko-karpatská ofenziva. Sověti spustili masivní útok podél celého frontového oblouku. Manstein čelil obrovské přesile, nedostatku paliva, munice i záloh. Pokusil se manévrovat, zachránit část jednotek z obklíčení u Korsuně, ale všechno bylo příliš pozdě. Fronta se hroutila. „Byl to boj, který nemohl být vyhrán, a přesto jsme ho měli vést až do konce,“ řekl tehdy v kruhu důstojníků. Zoufalý pokus o obranu Ukrajiny skončil v bahně a krvi.

V březnu 1944 byl Manstein odvolán. Oficiálně „ze zdravotních důvodů“, ale skutečný důvod byl prostý – už příliš často říkal Hitlerovi pravdu.

Do konce války už nedostal velení. Nepřidal se ke spiklencům z 20. července – ale ani je neodsoudil. Stáhl se do soukromí a čekal. Po válce byl zatčen, souzen za válečné zločiny a v roce 1949 odsouzen k 18 letům vězení za deportace civilistů a nevšímavost vůči zločinům SS v týlu. Odseděl si čtyři. Jeho paměti Ztracená vítězství se staly bestsellerem – brilantní obhajobou vojáka proti politice, ale zároveň vyhýbavým svědectvím o selhání morálního postoje.

Erich von Manstein nebyl fanatik ani cynik. Ale zůstal věrný uniformě i ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že slouží šílenství. Jeho intelekt nestačil k tomu, aby zvrátil osud. A když přišel okamžik volby mezi loajalitou a pravdou, zvolil loajalitu. Proto jeho vítězství zůstala navždy ztracená.

Zdroj: Manstein, Erich von. Ztracená vítězství. Praha: Naše vojsko, 2007