Paul Braune klidně přihlížel, jak policie prohledává jeho farní kancelář v německém Lubetalu. Braune, kterého 12. srpna 1941 zatkla osobně šéfka SS Reinhard Heydrich, byl obviněn z toho, že „nezodpovědným způsobem sabotoval opatření režimu a strany“. Policisté prohledávali jeho dokumenty – mimo jiné od Německé vyznávající církve a Sdružení ústavů pro duševně choré –, ale předmět jejich pátrání jim unikl.
Nakonec Braune vytáhl ze svého stolu několik listů a podal je velícímu důstojníkovi. „Nuže, pánové, toto je ten dokument, o který má Gestapo zájem,“ řekl. Důstojník začal dokumentů soustředěně číst. „Ale to přece není možné!“ zvolal ohromeně. Dokument odhaloval důkazy o nacistickém eutanazijním programu T4 – hromadném vyvražďování lidí s postižením a jinými „vadami“ a zdravotními problémy. O tomto programu nevěděli ani mnozí vysoce postavení nacisté.
Braune byl odveden ze své kanceláře a převezen do Berlína, kde byl umístěn do „ochranné vazby“ v nechvalně proslulé věznici Prinz-Albrecht-Strasse, kde zůstal deset týdnů.
Cesta do Bethelu a Lobetalu
Paul Gerhard Braune se narodil v roce 1887 a již v patnácti letech věděl, že se chce stát duchovním. Teologická studia zahájil v roce 1906. Jeden semestr strávil v Bethelu v Bielefeldu, světově proslulé protestantské instituci pro lidi se zdravotním postižením.
Ústav vedl Friedrich von Bodelschwingh mladší, který správu převzal v roce 1910 po smrti svého otce – zakladatele Bethelu a průkopníka moderní sociální péče v Německu. Von Bodelschwingh rozvíjel ústavy i během hospodářských krizí a obou světových válek.
Zkušenosti z Bethelu na Brauneho hluboce zapůsobily. Poté, co rok působil jako vojenský kaplan v Berlíně (1912–1913), převzal pastorační péči o tři farnosti v Hohenkränigu. V roce 1922 jej však von Bodelschwingh požádal, aby se stal ředitelem ústavu pro osoby se zdravotním postižením Hoffnungstal v Lobetalu. Braune nabídku přijal a od května 1922 až do své smrti v roce 1954 neúnavně působil jako rektor a ředitel této instituce.
Nástup nacismu a stín akce T4
Když Braune začínal s pastorační prací mezi lidmi s postižením, ani on, ani jeho mentor von Bodelschwingh netušili, čemu budou brzy čelit. Jejich úkolem se stala nejen péče o pacienty, ale i jejich ochrana před vládou, která se rozhodla zlikvidovat všechny, jež označila za „zbytečné jedlíky“ a lidi „nehodné života“.
Adolf Hitler se stal německým kancléřem v roce 1933. Pouhé dva roky nato začal plánovat likvidaci lidí se zdravotním postižením, duševními chorobami a dalšími vážnými potížemi. Nacisté natočili propagandistické filmy Dědictví (1935) a Oběti minulosti (1937), které tyto lidi vykreslovaly jako přítěž pro společnost.
Hitler věděl, že hromadné zabíjení lidí s tělesným a duševním postižením v době míru vyvolá odpor. Plánoval proto spustit likvidaci „životů nehodných života“ až po vypuknutí války. Mezitím však probíhaly přípravy včetně průzkumů mezi pacienty v psychiatrických léčebnách. Název Aktion T4 pocházel ze zkratky berlínské adresy Tiergartenstraße 4, kde sídlila centrála celé operace.
Oficiální písemné povolení k programu „eutanazie“ podepsal Hitler v říjnu 1939. Dokument byl ale antedatován na 1. září, aby se spojil se začátkem druhé světové války. Již v srpnu téhož roku vydalo Říšské ministerstvo vnitra nařízení, které přikazovalo hlásit všechny novorozence a děti do tří let se známkami tělesného či duševního postižení. Vedením programu pověřil Hitler svého osobního lékaře Karla Brandta a šéfa své kanceláře Philippa Bouhlera.
Braune se o programu poprvé dozvěděl koncem roku 1939 na setkání s kolegy duchovními. Řekli mu, že „invalidy“ odvážejí ze sanatorií na neznámá místa a nikdo je už nikdy nevidí. Brzy nato obdržel dopis od Říšského ministerstva zdravotnictví s příkazem vydat děti ze své péče ke „zvláštnímu zacházení“ (Sonderbehandlung). Tehdy už věděl, co tato slova znamenají.
Tichý odpor místo veřejných protestů
„Oba faráři, von Bodelschwingh a Braune, patřili ke skupině v rámci Vyznávající církve, která věřila, že tam, kde je instituce ohrožena zabíjením, je třeba bojovat za životy pacientů proti těm, kteří je mají odvést na smrt – spíše než jen vystupovat z kazatelny proti zlu eutanazie a porušování Božích přikázání,“ píše historik Robert Jay Lifton v knize Nacističtí lékaři: Lékařské zabíjení a psychologie genocidy.
Šlo o pragmatickou volbu. Veřejné odsouzení nacistů by pravděpodobně znamenalo jistou smrt pro bezbranné muže, ženy a děti, o které oba pečovali. Otevřený střet s režimem by vyvolal tvrdou odvetu. Snaha zachránit životy svěřenců v zákulisí však dávala naději na úspěch.
Oba muži proto začali soukromě jednat s vlivnými nacisty a Braune se pustil do shromažďování důkazů. Narazili ale na zeď, když po nich úřady začaly požadovat seznamy pacientů a vyplněné dotazníky.
V květnu 1940 se von Bodelschwingh obrátil na Matthiase Göringa – psychiatra, nacistu a bratrance říšského maršála Hermanna Göringa, druhého nejmocnějšího muže říše. Matthias jej varoval, aby se nové eugenické politice nestavěl na odpor. Když to von Bodelschwingh v roce 1941 zkusil znovu a požádal o předání dopisu maršálovi s prosbou, aby jeho „pacienti s epilepsií nebyli podrobeni opatřením hospodářského plánování“, Hermann Göring jeho obavy odmítl jako „částečně nepřesné a z velké části nepravdivé“. Dodal, že věc vyřeší lékař Karl Brandt.
Memorandum pro Hitlera
Mezitím Braune nečekal a sám shromáždil důkazy. Společně s von Bodelschwinghem pak část zjištění soukromě předložili vysoce postaveným nacistům, z nichž mnozí netušili, jaký rozsah masové zabíjení nabralo. Ministr spravedlnosti Franz Gürtner dokonce prohlásil, že je předloženými fakty „skutečně zděšen“.
Brauneova závěrečná zpráva tvořila dvanáctistránkový dokument, který nade vší pochybnost dokazoval rozsah nacistické operace. „Memorandum pro Adolfa Hitlera“ bylo dokončeno 9. července 1940 a protestantští představitelé jej oficiálně doručili do Hitlerovy kanceláře.
Zpráva odhalila tři hlavní vyhlazovací centra, popsala celostátní program i účel dotazníků a přinesla přesnou časovou osu směrnic. Braune s ohromující přesností spočítal dosavadní počet obětí – odhadoval jej na několik tisíc. Vycházel přitom z počtu rodin, kterým přišly urny s popelem blízkých, a ze standardizovaných, falešných zpráv o příčině smrti.
Dokument zdůrazňoval, že důkazy „vylučují jakékoli pochybnosti o tom, že jde o rozsáhlý plán na vyhlazení tisíců lidských bytostí nehodných života“, což „vážně podkopává morální základy celého národa“. Braune přesně vystihl, že jakmile se jednou začne zabíjet, zmizí jakákoli hranice určující, kdo další bude označen za „nehodného života“. Upozornil, že někteří ze zabitých byli zcela příčetní, a položil znepokojivou otázku: „Co se stane s vojáky, kteří při boji za vlast onemocní nevyléčitelnými chorobami? Takové otázky už mezi nimi zazněly.“ O zhruba osmdesát let později je přitom kanadským veteránům nabízena eutanazie namísto naléhavě požadované léčby.
Zatčení a záchrana tisíců životů
Braune zprávu podepsal sám a jméno von Bodelschwingha vynechal, aby jej uchránil před odvetou. Dokument doputoval do Říšské kanceláře a zřejmě se dostal až k samotnému Hitlerovi. Pro režim to byla poslední kapka. Reinhard Heydrich, pozdější architekt holokaustu, nařídil Brauneho zatčení. Pastor se dostal z vězení bez vznesení obvinění až po deseti týdnech, pravděpodobně díky intervenci von Bodelschwingha. Musel se ale zavázat k mlčení.
Ze všech projevů odporu proti nacistickým lékařským vraždám je Brauneho memorandum naprosto jedinečné. Spojuje totiž důkladnou dokumentaci s hlubokým soucitem s oběťmi a starostí o morální zdraví národa i posvátnost lidského života. Zároveň odhalilo zranitelnost režimu vůči strachu z eutanazie mezi vlastními vojáky a představovalo vášnivý protest vycházející z křesťanské tradice.
Zpráva nacistické špičky znepokojila. Šéf Říšské kanceláře Hans Lammers o ní informoval Hitlera a Braunemu pak vzkázal, že program nelze zastavit. Heinrich Himmler si zase stěžoval, že kdyby eutanazii řídila SS, proběhla by v naprosté tajnosti a bez jakéhokoli rozruchu.
Kolem 24. srpna 1941 vydal Hitler Karlu Brandtovi ústní rozkaz, aby operaci T4 ukončil, nebo alespoň přibrzdil. Zabíjení duševně nemocných však neskončilo a v rámci akce T4 bylo nakonec zavražděno 250 000 až 300 000 lidí. Program pokračoval skrytě i po svém oficiálním zastavení, ke kterému režim přiměly protesty veřejnosti – protesty, jež stály právě na Brauneho pečlivém výzkumu.
Tisíce pacientů v bethelských ústavech však zůstaly ušetřeny. Životy jim zachránil Brauneho neúnavný výzkum, riskantní vyjednávání i odvaha obou farářů. Rozhodující roli sehrála také mezinárodní autorita von Bodelschwingha a promyšlená zdržovací taktika. Oba muži zašli dokonce tak daleko, že pozvali doktora Karla Brandta přímo do Bethelu na několikahodinovou diskusi, během níž Braune prosil o ušetření svých svěřenců.
Odkaz pro dnešní dobu
Celý příběh nabízí důležité podněty k zamyšlení. Činy obou duchovních ukazují složitou realitu odporu uvnitř systému ovládaného kultem smrti. Zatímco část odpůrců věřila, že odpor musí být hlasitý a otevřený, jiní považovali za svou hlavní povinnost zachránit konkrétní lidské životy všemi morálně přijatelnými prostředky. Tento rozdíl v přístupu zůstává aktuální i dnes, kdy lékaři a zdravotníci nesouhlasící s oficiálně schváleným ukončováním života hledají způsob, jak vymezit etické hranice a zároveň ochránit své pacienty uvnitř systému.
Brauneovo angažmá také zdůrazňuje nutnost pečlivého výzkumu a důkladně zdokumentovaných důkazů. Braune byl považován za nebezpečného, protože shromažďoval zdroje, uváděl fakta a podrobnosti a předkládal je úřadům, aby poukázal na pravdu o tom, co se dělo.
Někteří mají nepochybně za úkol zaujmout odvážný a veřejný postoj proti oficiálnímu zabíjení uvnitř zdravotnických zařízení, říkat pravdu mocným a zajistit, aby ti, kteří nemají hlas, byli jmenovitě zmíněni a hájeni na veřejném fóru. Mnozí zdravotníci se však mohou rozhodnout – stejně jako Braune –, že zachraňování životů může také znamenat tichou práci uvnitř zdravotnických zařízení a dělání všeho, co je v jejich silách, aby pomohli pacientům, kteří se jim dostanou do cesty.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!








