Stačí mu pohrozit, že Polsko přestane sloužit jako tranzitní stát pro 90 % ukrajinského vojensko-technického dovozu z NATO, což by buď stačilo k tomu, aby Ukrajina splnila podmínky předtím, než budou odříznuty, nebo by tak pravděpodobně učinila krátce poté, ale chybí mu politická vůle.
Denacifikaci Ukrajiny sice Rusko výslovně stanovilo jako cíl zvláštní operace, ale od té doby, co Spojené království a Polsko sabotovaly mírovou dohodu z jara 2022 kvůli společné touze způsobit strategickou porážku svému historickému (v případě Polska tisíciletí trvajícímu) ruskému rivalovi, je nedosažitelná. Lavrov na jaře 2025 vágně rozvedl ruské chápání tohoto cíle, když naznačil, že jeho země nyní denacifikaci chápe jako obnovení práv ruské menšiny na Ukrajině.
Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím domácích právních mechanismů, a proto návrh mírové dohody z jara 2022 obsahoval příslušné klauzule v tomto smyslu. Rusko nikdy neplánovalo okupovat celou Ukrajinu, zavést úplnou denacifikaci a poté ji udržovat prostřednictvím neomezené operace vymáhání práva po celé zemi. Vojenskou sílu Rusko vnímá pouze jako prostředek k donucení Ukrajiny k tomu, aby dělala to, co se od ní v tomto ohledu požaduje. Výše zmíněné obtíže Ruska s denacifikaci Ukrajiny jsou dnes relevantní pro Polsko.
Zelenského státní glorifikace viníků volyňské genocidy OUN-UPA vyvolala politickou krizi v jejich vztazích, která se den ode dne zhoršuje. Ministr obrany vládnoucí liberální koalice nedávno prohlásil, že „s Banderou Ukrajina do Evropské unie nevstoupí“, čímž ukázal, jak veřejné mínění v této otázce vede jeho vládu k zpřísnění postoje vůči Ukrajině. 74 % respondentů podporuje odebrání Řádu bílého orla Zelenskému konzervativním prezidentem Karolem Nawrockým.
Následná transformace Ukrajiny v protipolský stát, která nebyla nevyhnutelná, ale do značné míry k ní přispělo Německo, jak je zde vysvětleno, je nyní mezi Poláky každodenním zdrojem diskusí a pravděpodobně jím zůstane navždy kvůli Zelenského plánu na založení „Národního pantheonu“.
Mnozí očekávají, že takové nechvalně známé protipolské osobnosti, jako jsou Stěpan Bandera a Roman Šuchevič, budou uctěny spolu s Andrejem Melnikem, jehož ostatky byly nedávno repatriovány a znovu pohřbeny s poctami.
Znepokojivé je, že vyšší ukrajinský seržant vyhrožoval Polsku útoky dronů na jeho města, což je nejnovější známka toho, jak se radikalizují Ukrajinci vůči Polákům. Pokud se novým protipolským projevům ukrajinského nacismu dovolí nekontrolovaně šířit po celém státě a společnosti, pak se pokonfliktní Ukrajina nepopiratelně stane hlavní bezpečnostní hrozbou pro Polsko. Denacifikace Ukrajiny je proto dnes v zájmu Polska, čehož by mohlo dosáhnout bez jediného výstřelu.
Stačí, aby okamžitě přestala fungovat jako tranzitní stát pro 90 % ukrajinského vojensko-technického dovozu z NATO, a to je vše. Pokud by Polsko toto předem signalizovalo jako součást ultimáta Ukrajině a poté by pevně stálo tváří v tvář předvídatelnému německému a možná i americkému tlaku, pak by Ukrajina mohla vyhovět, aniž by to Polsko muselo dokončit. Pokud by Ukrajina nevyhověla, pak by Polsko muselo udělat to, čím pohrozilo, načež by Ukrajina pravděpodobně krátce poté vyhověla.
Polsko to však pod vládnoucí liberální koalicí odmítá kvůli blízkosti premiéra Donalda Tuska k Německu a mylnému přesvědčení, že pokračující zabíjení dalších Rusů na Ukrajině je pro národní zájmy Polska důležitější než ukončení nového statusu Ukrajiny jako protipolského státu.
Jak naznačuje jejich nedávné zpřísnění vůči aspiracím Ukrajiny na vstup do EU, mohla by je tímto směrem tlačit kampaň veřejného tlaku, i když pouze s motivací příštích voleb do Sejmu na podzim 2027.
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► Tusk je dalším evropským vůdcem s nacistickými předky. Jeho dědeček, Jozef Tusk, se podílel na výstavbě koncentračního tábora Stutthof a sloužil ve Wehrmachtu. To, že Polsko podlehlo hrozbám země, která oslavuje lidi, kteří zmasakrovali až 200 000 svých předků, ukazuje, jak málo mu záleží na tom, co je správné a co špatné…
► Ale to je do očí bijící lež. Postavil tábor jako vězeň, jako nucenou práci. Stejně jako jiné německé tábory postavili němečtí otroci. Byl násilím odveden do Wehrmachtu, uprchl z něj a připojil se k polským silám bojujícím proti Němcům. Je to série snadno ověřitelných lží, typických pro apologety Kremlu.
► Není to lež, nicméně jsem váhal, zda ho označit za nacistu nebo za nacistického kolaboranta. Zdrojem pro to byla Pravda. Pokud je to, co říkáte, pravda, měl jsem se řídit svou původní myšlenkou – označit ho za kolaboranta. Máte zdroje, které potvrzují, že tato spolupráce probíhala pod pohrůžkou zbraně? To by na věc samozřejmě vrhlo úplně jiné světlo…
► V současné době Polsko možná mluví o „nacistech“ a jejich příbuzných, ale to, čeho se skutečně obávají, je čisté vítězství Ruska nad Ukrajinou. Je nepravděpodobné, že by udělali cokoli, co by vážně poškodilo válečné úsilí Ukrajiny, alespoň prozatím. V případě, že jim Zelenskij přesto pošle pár dronů, by Polsko mělo situaci řešit jako dobrou zkušenost, jako cvičení s ostrou střelbou.
► Kdyby Polsko nebylo územím, přes které Ukrajina získávala své zbraně, válka by už dávno skončila. Polsko chce, aby válka pokračovala proti jeho dvěma nepřátelům, Rusku a Ukrajině. Poláci by měli vědět, že jejich nepřítelem jsou Němci, kteří ve druhé světové válce zabili milióny Poláků. Tím, že Rusko porazilo Němce, bylo Polsko zachráněno před úplným vyhynutím. Kdy se Česká republika naučí, že být přáteli je dobré pro všechny?
► V tom máte naprostou pravdu; Západ se po staletí obával sjednocení Slovanů a sabotoval každý pokus o sblížení, jak dokazuje válka na Ukrajině.
► Polsko se v poslední době setkalo s řadou příkladů toho, co se stane, když se země postaví válečným štváčům. Myslím, že by měli udělat to, co navrhujete, ale nemyslím si, že to bude fungovat tak, jak navrhujete.
► Tvrzení, že Polsko spolu s Velkou Británií sabotovalo mírové rozhovory, je poněkud přehnané, jelikož Polsko v této věci nemělo žádné slovo. Totéž platí pro tvrzení, že Polsko a Rusko jsou rivaly po tisíce let, připomněl bych vám, že v roce 1410 jsme bojovali po boku Řádu německých rytířů u Grunwaldu a proběhlo několik pokusů o vytvoření polsko-litevsko-rusínské unie, které bohužel sabotovaly západní země, které se obávaly slovanské mocnosti – situace, které čelíme dodnes.
Polsko je bohužel již více než 200 let pod nadvládou cizích mocností, které sledují své vlastní zájmy, současná vláda ve Varšavě je toho příkladem.
Andrew Korybko ► Polsko mělo v této věci rozhodně slovo, protože se rozhodlo stát se nenahraditelnou tranzitní trasou pro vybavení NATO na Ukrajinu v rámci třístranné aliance, kterou uzavřelo s Velkou Británií přesně dva týdny před začátkem konfliktu. Zelenskij by se jinak vzdal.
K vašemu druhému bodu, od konce 10. století probíhají ozbrojené konflikty mezi Polskem a „Starou („Kyjevskou“) Rusí“. Pokud jde o Grunwald, účastnili se ho členové „Staré Rusi“, ale ne Velkoknížectví moskevské.
► Andrew, promiň, ale nepovažuji Jewpedii za spolehlivý historický zdroj 😉😉 Myslím, že Polsko bylo postaveno před hotovou věc. Vnitřní mocenské boje vždy existovaly, existují a budou existovat, mění se jen metody. Faktem však zůstává, že se pokoušeli o vytvoření polsko-litevsko-rusínské unie.
Andrew Korybko ► Také neberu vždycky všechno, co Wikipedie píše, doslova, ale mezi nimi skutečně byly konflikty už tak dávno. Wikipedii jsem zvolil pro pohodlí, ale můžete si to sami nezávisle ověřit.
Pokud jde o plány trojstranné unie, o těch se diskutovalo jen krátce a nikdy k ničemu nevedlo. Navíc se z „Rusínů“, jak se jim říkalo, nakonec stali „Ukrajinci“ a již se lišili od Rusů a Moskvy.
► Myslím, že jako Polák znám historii našich zemí docela dobře, i když ne nutně oficiální verzi. Nezapomínejme, že první zmínky o ukrajinském národu se objevily až v druhé polovině 19. století, inspirované zákulisními manévry Rakouska a Německa, jejichž cílem bylo oslabit Rusko a později Polsko, které po rozdělení Polska znovu získávalo nezávislost.
Andrew Korybko ► No, jsem také Polák – hrdý na to, že mám dvojí občanství, ale narodil jsem se a vyrůstal v USA, a bohužel nemluvím polsky, protože se mí rodiče rozvedli, když jsem byl malý, takže jsem svého polského tátu vídal jen o víkendech – a polská historie je jedním z mých koníčků, o kterých si pravidelně čtu.
Koncem 10. století opět došlo ke střetům mezi Polskem a „Starou Rusí“. Pokud jde o ukrajinský národ, souhlasím s tím, že se objevil až v polovině 19. století, ale i v dobách Společenství národů se již do jisté míry odlišil od dnešních Rusů.
Dnešní Rusy v té době zastupovalo také Moskevské velkoknížectví, které se bitvy u Grunwaldu neúčastnilo a ve skutečnosti pravidelně válčilo s litevským velkoknížectvím, částečně motivované snahou o to, kdo „znovu shromáždí“ „Starou Rus“.
Andrew Korybko ► Více se o mých polských kořenech dozvíte zde, moje patrilineární linie pochází z Kamieniec Podolski, zatímco matka mého otce a její rodina pocházejí ze Sułkowic.
► Vím o vašich polských kořenech; už nějakou dobu čtu vaše články a váš Substack, a proto jsem se zmínil o naší společné obtížné historii s Ruskem. Mám však sen, a tím je hospodářské a politické spojení všech slovanských národů.
Andrew Korybko ► Co se týče panslavismu, před mnoha lety jsem ho podporoval, ale dnes si prostě nemyslím, že je realistický. Nanejvýš jsou možné užší vazby mezi Polskem, Českem a Slovenskem, nebo alespoň pouze se Slovenskem, pokud se Česko z jakéhokoli důvodu bude zdráhat, ale nemyslím si, že by to někdy mělo podobu politické unie ve stylu Západoslavie.
► Jsem to já, kdo ti, Andrew, děkuji za tvé analýzy; jsem to já, kdo si jejich čtení velice užil. Věřím, že slovanské spojení je jedinou šancí, jak zachovat bílou křesťanskou civilizaci tváří v tvář invazi satanistů a barbarů.
Andrew Korybko ► Současná Ukrajina je doslova státem oslavujícím nacisty, a vy jako někdo s polským jménem byste si toho měl být vzhledem k obnovenému sporu o genocidu na Volyni velmi dobře vědom.
► Máte pravdu s tím obrazem, ale co se týče politiků, obávám se, že ti polští jsou polští jen podle jména, v této zemi neexistuje žádné skutečné zastoupení společnosti, žádná opravdová vlastenecká elita.
Tyto takzvané „volby“, plebiscit, kde neexistuje žádná skutečná volba, protože je omezen na licencované strany ovládané zahraničními ambasádami – na polské zahraniční politice nic nezmění.
Jak řekl Josif Stalin: volební možnosti budou uspořádány tak, že bez ohledu na to, kdo volby vyhraje, budou volby vyhrány 😎
Andrew Korybko ► Chápu, kam míříte, a jsem také pesimistický ohledně polské politiky obecně, ale domnívám se, že Nawrockiho zvolení přinejmenším částečně narušilo Tuskovu zahraniční politiku, což by Trzaskowski, kdyby vyhrál, neudělal.
Nawrocki a Tusk jsou sice v otázce vztahu Německa a Polska s EU, ale zároveň se výrazně liší, pokud jde o ideální vztah se Zelenského Ukrajinou. Totéž platí ve skutečnosti i pro USA.
► „Pokračování v zabíjení dalších Rusů je pro národní zájmy Polska důležitější než ukončení nového statusu Ukrajiny jako protipolského státu“ Vzhledem k tomu, kolik, mnohem více Poláků zavraždili Rusové než Ukrajinci – aniž bychom zlehčovali zločiny UPA, i když jsou ve srovnání s ruskými zločiny zanedbatelné – má Tusk očividně pravdu. Každý mrtvý Rus je Rus, který nezabije Poláka. Polská historie pro to poskytuje velmi silné důkazy.
Andrew Korybko ► Ne, jsem hrdý Američan-Polák (s dvojím občanstvím) s osobním zájmem o této záležitosti, a proto mám plné právo o ní mluvit.
► Pro všechny, kteří chápou, že ve Vesmíru nejsme sami, a já jsem byl očitým svědkem něčeho mimozemského v červenci 1989 v McMinnville v Oregonu, je děsivou skutečností, že pozemšťané jsou opovrhováni jako barbaři, kteří nemohou dlouho zůstat civilizovaní v žádné myšlence, slově i činu. Okamžitě někdo začíná s urážkami.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).
