Výsledky jsou známy a verdikt z Reykjavíku je drtivý. 29. srpna se islandští občané vydali k volebním urnám a uštědřili předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové a jejímu eurokratickému aparátu rozhodnou a ponižující facku. Na otázku, zda by jejich suverénní ostrovní stát měl obnovit přístupové rozhovory s Evropskou unií, se Islanďané podívali na stav současné EU, zvážili své možnosti a rozhodně řekli „ne“. Tábor zastánců „ne“ získal 52,8 % hlasů proti 47,2 %, což představuje rozdíl necelých 13 000 hlasů při volební účasti 82,6 %.
Pro federalistickou elitu v Bruselu mělo být toto referendum snadným PR triumfem, líbivým příběhem o bohaté, stabilní severoatlantické demokracii, která v době geopolitických turbulencí dychtivě hledá útočiště pod evropským deštníkem. Místo toho se z něj stala veřejná potupa a drtivá obžaloba z konečného úpadku Evropské unie.
Zamyslete se nad samotným rozsahem tohoto odmítnutí. Island je národ s pouhými 400 000 obyvateli. Leží na strategické přední linii severního Atlantiku. Přesto i tváří v tvář rostoucí globální nestabilitě tento malý, zranitelný národ došel k závěru, že Brusel nenabízí ani skutečnou bezpečnost, ani opravdovou ochranu. Naopak, Islanďané správně vyhodnotili, že svázání se s EU by ohrozilo jejich národní bezpečnost, předalo kontrolu nad jejich bohatými rybolovnými revíry kontinentálním byrokratům a vtáhlo by je do ekonomické stagnace.
Kdo by jim to mohl mít za zlé? Obrazy, které dnes proudí z evropské pevniny, nevyzařují sílu, stabilitu ani civilizační sebevědomí. Naopak ukazují kontinent ve volném pádu: hořící lesy, dusivé předpisy, stagnující průmyslová výroba, raketově stoupající náklady na energii a každodenní občanské nepokoje podněcované masovou migrací bez hranic.
Proč by prosperující, spořádaná země obětovala svou nezávislost, aby naskočila na potápějící se loď?
Kdyby Island podlehl sirénskému zpěvu eurokratů, výsledek by byl předvídatelný. Během několika let by jeho nedotčené teritoriální vody zaplavily zahraniční rybářské flotily operující v rámci katastrofální společné rybářské politiky Bruselu. Jeho klidná města by byla vtažena do mechanismu solidarity v rámci Paktu EU o migraci a azylu, který členské státy zavazuje buď přijímat přesídlené žadatele o azyl, nebo platit za to, aby tak činil někdo jiný.
Rybářský průmysl stál v čele kampaně za „ne“ a pobřežní oblasti vynesly verdikt. Reykjavík byl jedinou částí země, kde zvítězilo „ano“, a podle předběžných výsledků z hlavního města se podíl hlasů pro „ano“ blížil 58 % ještě předtím, než se ozvaly venkovské a pobřežní volební obvody. Komisařka pro rozšíření Marta Kosová strávila kampaň slibováním kreativních řešení pro „jedinečné specifika Islandu v oblasti rybolovu a zemědělství“ a členství do roku 2028, ale Islanďané jí to neuvěřili.
Stručně řečeno, vstup do EU dnes nezaručuje prosperitu. Přináší dysfunkčnost, erozi práva a společenský úpadek.
Islanďané rozpoznali varovné signály. Pohlédli přes moře na blok, který poučuje svět o hodnotách, zatímco se ukazuje jako zcela neschopný bránit své vlastní hranice nebo chránit své vlastní občany. Upřednostnili samosprávu před centralizací, národní suverenitu před byrokratickou paralýzou a zdravý rozum před ideologickým útlakem.
Toto referendum je mnohem více než jen drobnou diplomatickou porážkou pro von der Leyenovou a její Komisi. Je to čisté geopolitické odmítnutí. Signalizuje celému světu, že moc EU, její vliv a přitažlivost měkké síly se v reálném čase vypařují. Bohaté, svobodné národy již členství v EU nevnímají jako odměnu či štít, ale jako nebezpečnou zátěž, která ničí národní prosperitu, demografii a nezávislost.
Premiérka Kristrún Frostadóttirová uvedla, že tato otázka se během jejího funkčního období, které trvá do roku 2028, již nebude opakovat. Osud žádosti o členství z roku 2009 nyní leží v rukou Althingu, islandského parlamentu. Podle jejího vlastního výkladu výsledku jsou Islanďané spokojeni s dohodou o Evropském hospodářském prostoru, kterou již mají.
Brusel může vydávat kolik chce lesklých tiskových zpráv o „solidaritě a rozšiřování“. Předseda Evropské rady António Costa oznámil, EU plně respektuje demokratické rozhodnutí Islanďanů, a komisařka pro rozšiřování Kosová ještě několik dní poté trvala na tom, že proces rozšiřování se opět posouvá vpřed. Nicméně chladná realita z Arktidy odhalila pravdu: když jsou suverénní státy pozvány ke vstupu do EU, ty, které si přejí přežít a prosperovat, se rozhodují utéci opačným směrem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
