Obyvatelé Berlína se v neděli 13. srpna 1961 probudili do rozděleného města. Východoněmecké bezpečnostní složky během noci přerušily většinu spojení mezi jeho východními a západními sektory, uzavřely ulice a začaly podél hranice natahovat ostnatý drát. Provizorní zátarasy v následujících dnech nahradily betonové bloky a zděné překážky. Začala tak vznikat Berlínská zeď, jeden z nejznámějších symbolů studené války.
Od zahájení stavby letos uplynulo 65 let. Výročí si Berlín připomíná ústředním pietním shromážděním u památníku na Bernauer Straße, výstavami, komentovanými prohlídkami a čtením životopisů lidí, kteří u zdi zemřeli.
Hranice se uzavřela během několika hodin
Rozdělení Berlína vycházelo z poválečného uspořádání Německa. Město se nacházelo uvnitř sovětské okupační zóny. Město si však rozdělili vítězové druhé světové války – Sovětský svaz, Spojené státy, Velkou Británii a Francii. Po vzniku dvou německých států v roce 1949 se západní sektory staly politicky a hospodářsky spojenými se Spolkovou republikou Německo, zatímco východní část města sloužila jako hlavní město Německé demokratické republiky (NDR).
Hranice mezi oběma německými státy byla v padesátých letech postupně opevňována, v Berlíně však stále existovala možnost přejít z východní do západní části. Právě touto cestou odcházeli lidé, kteří odmítali politické poměry v NDR nebo hledali lepší pracovní a životní podmínky. Podle údajů německého muzea dějin uprchlo mezi zářím 1949 a srpnem 1961 z NDR do Spolkové republiky přibližně 2,8 milionu lidí. Jen od 1. do 13. srpna 1961 odešlo více než 47 tisíc obyvatel.
Emigrace zasahovala především mladší a kvalifikovanou část obyvatelstva, a prohlubovala proto hospodářské i společenské problémy východoněmeckého státu. Vedení vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED) zároveň považovalo pokračující odchody za důkaz nedostatečné stability svého režimu. Propaganda NDR však útěky vysvětlovala působením západních agentů, náborem odborníků a údajnými přípravami agrese proti socialistickému bloku.
Rozhodující souhlas s uzavřením hranice poskytl východoněmeckému vedení Sovětský svaz. Na poradě politbyra 7. srpna byl termín operace stanoven na noc z 12. na 13. srpna. Přípravy probíhaly v utajení a organizací opatření byl pověřen tajemník ústředního výboru SED Erich Honecker. Na uzavření hranice se podíleli příslušníci lidové policie, pohraniční policie a ozbrojených dělnických bojových skupin. Sovětská vojska rozmístěná v NDR zůstala v pohotovosti.
Krátce po půlnoci začaly ozbrojené jednotky rozmisťovat zátarasy, rozebírat dlažbu a natahovat ostnatý drát. Přerušena byla řada tramvajových, autobusových i železničních spojení. Průchod mezi oběma částmi města byl omezen na několik kontrolovaných přechodů. Obyvatelé, kteří se v nesprávnou chvíli nacházeli na opačné straně hranice, se nemohli vrátit zpět.
Ostnatý drát nahradila soustava opevnění
Berlínská zeď byla rozsáhlý a opakovaně přestavovaný systém zátaras. První uzávěru tvořily především drátěné překážky a provizorní zábrany. Brzy je začaly nahrazovat zdi z cihel a betonových bloků. V dalších desetiletích vznikaly nové typy oplocení, strážní věže, signální zařízení, osvětlené kontrolní pásy, protivozidlové překážky a komunikace určené pro pohraniční jednotky.
Celý systém kolem Západního Berlína dosahoval délky přibližně 155 kilometrů. Jen část vedla zastavěným centrem města, zbývající úsek odděloval západní sektory od okolního území NDR. Mezi vnější a vnitřní zdí se postupně vytvořil střežený hraniční pás, na Západě známý jako „pásmo smrti“. Jeho podoba nebyla všude stejná a v průběhu let se měnila.
Domy na jižní straně Bernauer Straße, kde dnes stojí památník Berlínské zdi, stály ve východním sektoru, zatímco chodník před jejich průčelím již náležel k Západnímu Berlínu. Někteří obyvatelé se spouštěli z oken na lanech nebo skákali do záchranných plachet západoberlínských hasičů. Východoněmecké úřady postupně nechaly vchody a okna zazdít, obyvatele vystěhovaly a část domů později odstranily.
První člověk zastřelený při pokusu o útěk po uzavření hranice byl čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Pohraničníci jej usmrtili 24. srpna 1961, když se pokoušel přeplavat k Západnímu Berlínu. Další lidé zahynuli po zásahu střelnou zbraní, při pádu z budov nebo se utopili v hraničních vodách. Nadace Berlínská zeď dnes eviduje nejméně 140 obětí, které mezi lety 1961 a 1989 zemřely v přímé souvislosti s tamním pohraničním režimem. Z nich bylo 91 zastřeleno východoněmeckými pohraničníky.
Zeď byla pokusem o stabilizaci režimu
Západní mocnosti proti uzavření hranice protestovaly, vojensky však nezasáhly. Jejich hlavním cílem bylo zachovat přístupové cesty do Západního Berlína a přítomnost spojeneckých jednotek. Samotná možnost pohybu obyvatel mezi oběma částmi města mezi základní požadavky západních vlád nepatřila.
Stavba zdi zastavila masový odchod obyvatel a v tomto smyslu pomohla východoněmecký režim „stabilizovat“. Současně však názorně ukázala, že komunistický režim své občany nedokáže udržet bez uzavřené a ozbrojené hranice. Vláda NDR zařízení označovala jako „protifašistický ochranný val“ a tvrdila, že má zemi chránit před západní agresí. Jeho skutečná funkce spočívala především v zabránění útěkům z východu na západ.
Zeď rozdělila Berlín na více než 28 let. Otevření hranice 9. listopadu 1989 následovalo po několika měsících narůstajících protestů, útěků přes další socialistické země a postupného oslabování moci SED. Oficiální odstraňování pohraničních zařízení začalo v následujícím roce, symbolicky také na Bernauer Straße. Právě tam se 13. srpna 2026 koná hlavní pietní shromáždění k 65. výročí zahájení stavby. Berlín připravil také venkovní expozici u Braniborské brány, výpovědi pamětníků a čtení životopisů všech 140 evidovaných obětí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
