MARTIN ŠTEPANÍK
Pokud by měl národ po dobu 50 let úhrnnou plodnost pouze 1,2 dítěte na jednu ženu, čelil by drastickému demografickému kolapsu, ekonomickému přetížení a rychlému vymírání populace. Pro zachování stabilního počtu obyvatel (bez migrace) je přitom nutná záchovná hodnota 2,1 dítěte na ženu.
Hodnota 1,2 se v demografii označuje jako „kriticky nízká plodnost“ (lowest-low fertility).
Naprostá většina zemí má již dnes porodnost hluboko pod 2,1 na ženu, některé země (např. mnoho muslimských, co ještě pod 2,1 nejsou) se rychle hranici 2,1 blíží. Jen středoafrické země mají porodnost stále 3 a více. Migrace není řešení.
Zde jsou konkrétní dopady, které by se během 50 let s porodností 1,2 projevily:
1. Zmenšení populace téměř na polovinu
Každá nová generace dětí by byla zhruba o 40 až 45 % menší než generace jejich rodičů.
Během 50 let (což představuje necelé dvě generace) by se celkový počet obyvatel daného národa snížil o více než 40 % (při započtení faktu, že starší lidé díky moderní medicíně žijí déle). Pokud by národ na začátku čítal 10 milionů lidí, na konci padesátiletého období by jich bez masivní imigrace zbylo zhruba 6 milionů.
2. Extrémní stárnutí společnosti a „převrácená pyramida“
Průměrný (mediánový) věk populace by prudce vzrostl. Polovina národa by byla starší 50 až 55 let.
Ulice, školky a školy by osiřely. Počet seniorů nad 65 let by mnohonásobně převýšil počet dětí do 15 let.
3. Kolaps průběžného penzijního systému (u nás založený od 1948)
Počet lidí v produktivním věku (daňových poplatníků) by se dramaticky scvrkl. Zatímco dnes v rozvinutých zemích připadají na jednoho důchodce zhruba 3 až 4 pracující, po 50 letech s plodností 1,2 by to byl jeden pracující na jednoho důchodce.
Stát by nebyl schopen ufinancovat průběžný penzijní systém. Důchodový věk by musel drasticky vzrůst, nebo by výše penzí klesla na úroveň pouhého přežití.
4. Ekonomická stagnace a úpadek infrastruktury
Chyběli by lékaři, učitelé, řemeslníci i inženýři. Volná místa by nebylo kým obsadit, což by vedlo k ekonomickému kolapsu.
Mladí lidé jsou rovněž hlavní hybnou silou nových nápadů a technologického pokroku. S jejich úbytkem by národ ztratil schopnost inovovat.
Mimo velká centra by vznikala celá města duchů. Školy, nemocnice a obchody v regionech by se plošně zavíraly z důvodu nerentability.
5. Drastický tlak na státní zdravotní systém
Obrovská masa seniorů ve věku 80+ by vyžadovala enormní výdaje na zdravotní péči a dlouhodobou asistenci.
Zdravotní systém by pod tímto náporem zkolaboval, protože by chyběl jak personál (sestry, ošetřovatelé), tak finanční prostředky z daní mizící mladé generace.
Co se s tím ale dá dělat?
Z ekonomického pohledu představuje porodnost na úrovni 1,2 dítěte na ženu závažný demografický šok, který přímo narušuje stabilitu průběžných penzijních systémů, zdravotnictví a trhu práce.
Aplikace zákona komparativních výhod (původně z mezinárodního obchodu od Davida Ricarda) na mikroekonomiku domácnosti, kterou se proslavil držitel Nobelovy ceny Gary Becker, poskytuje jasný rámec pro analýzu tohoto problému.
Podle neoklasické ekonomické teorie rodiny maximalizuje domácnost svůj užitek (bohatství, životní úroveň) tím, že se partneři specializují na činnosti, ve kterých mají komparativní výhodu.
Partner s vyšší hodinovou mzdou (historicky muž) investuje veškerý čas do kariéry a generování příjmů.
Partner s nižší mzdou (historicky žena) nebo specifickými biologickými předpoklady pro mateřství (žena) se specializuje na péči o děti a domácnost.
Z čistě ekonomického hlediska Beckerova modelu vede každá NEspecializovaná domácnost (kde oba dělají všechno napůl) k nižšímu ekonomickému výstupu (k chudobě, k nižší životní úrovni) a vyšším nákladům obětované příležitosti (plýtvání lidským kapitálem).
Proč je nízká porodnost 1,2 ekonomickým problémem pro feminismus?
Pokud chce feminismus udržet plnou ekonomickou emancipaci žen (nulovou dělbu práce na základě pohlaví v rodině, tj. vše 50 na 50), naráží při porodnosti 1,2 na dva zásadní ekonomické limity.
Děti jsou z pohledu makroekonomie veřejným statkem – budoucími plátci daní a dovozci kapitálu. Nicméně náklady na jejich „produkci“ (čas, kariérní penalizace, finance) nesou v rovnostářském partnerství rodiče rovným dílem (50 na 50). Bez specializace jednoho z partnerů jsou náklady obětované příležitosti (především pro ženu) tak obrovské, že racionální ekonomický aktér, zde zejména žena, volí raději bezdětnost nebo právě jen jedno dítě.
Pokud rodina neaplikuje dělbu práce a oba rodiče pracují na 100 %, dochází rovněž k deficitu času věnovaného rozvoji lidského kapitálu dítěte v raném věku, což může dlouhodobě narušit výchovu dítěte.
Jak může feminismus ekonomicky přežít bez návratu k tradici?
Feminističtí ekonomové nabízí dva hlavní mechanismy, jak vyřešit tento rozpor bez toho, aby se ženy musely vrátit k tradiční roli u plotny.
Spartský systém. Stát musí začít považovat péči o děti za ekonomickou investici. Pokud stát plně kompenzuje výpadek příjmů matky/otce a masivně zadotuje skrze daně placené občany institucionální péči (jesle, školky), snižuje tím náklady obětované příležitosti v partnerství na nulu. Komparativní výhoda se pak přesouvá z rodiny na specializované externí poskytovatele služeb hrazené občany skrze daně. V tomto scénáři by se musely masivně zvýšit daně a zavést spartská výchova dětí.
Šlechtický systém. V bohatých společnostech se komparativní výhoda neřeší v rámci páru, ale nákupem služeb na trhu (úklidové firmy, rozvoz jídla, chůvy, guvernantky). Tím se uvolní čas obou partnerů pro tržní práci, aniž by jeden z nich musel obětovat kariéru. Příjem jednoho z partnerů by tak padl na služby těchto poskytovatelů „domácích“ prací. [1]
Při porodnosti 1,2 bez znovuzavedení dělby práce feminismus tedy dle feministických ekonomů přežít může, ale pouze za předpokladu, že funkci tradiční specializované manželky převezme stát nebo efektivní trh služeb. Pokud se tak nestane, ekonomické tlaky (potřeba zajistit blahobyt rodiny při vysokých nákladech na život) přirozeně donutí domácnosti k Beckerovské specializaci, což by znamenalo faktický ústup od feministických cílů plné rovnosti na trhu práce a konec feminismu (2. až 4. generace).
Ekonomie je však nekompromisní. Jako byla pro komunismus, jak mistrně ukázal Mises v roce 1922 ve svém díle Nemožnost ekonomické kalkulace za socialismu.
Dnes se zejména ženám (ekonomicky) nevyplatí mít děti. To je fakt.
Dokud bezdětní nebo páry s jedním dítětem mohou parazitovat na důchodovém a zdravotním systému, není důvod (zejména pro ženy) se obětovat a mít dvě a více dětí. To je fakt.
Žádné podpory státu nepomohou. Ani spartský systém (dnes již ve Španělsku, Francii, Norsku a Švédsku zavedený), ani šlechtický systém, na který mají jen bohaté páry, a tedy nikoliv masy.
Konec feminismu 2. až 4. generace je jistota. Jako byla jistota konec komunismu.
[1] Bez potřeby bližšího rozboru je na první pohled jasné, že oba dva tyto systémy jsou velmi ekonomicky náročné na zdroje, pozn. editora.
BAWERK.EU
