Britský šlechtic baron Sir Jacob Rees-Mogg, bývalý ministr obchodu, průmyslu a energetiky za konzervativce, je užitečný a přičinlivý soudruh. Ne nutně pro britské daňové poplatníky, ale pro každého, kdo chce pochopit, jak uvažuje člověk, který ještě nezaregistroval, že britské impérium skončilo už dávno a že nyní v přímém přenosu končí impérium americké.
Tucker Carlson s ním udělal zajímavou a velmi potřebnou věc. Nechal ho veřejně mluvit. Využil jeho slabosti, kterou tito lidé mají – totiž jeho pýchu.
Postupně mu odebral všechny příjemné abstrakce: Británie musí zvítězit. Rusko nesmí vyhrát. Svět musí být založený na řádu a pravidlech. Slabost vyvolává agresi. Spravedlivou válku je třeba dovést do vítězného konce. Národní stát je základ.
Dobře. Tucker Carlson mu položil několik otázek.
Co je národní stát? Co přesně je dobro a co zlo? Jak se argumentace soudruha barona liší od předválečných požadavků Adolfa Hitlera na část Polska a revize hranic po Versailleských dohodách? Co přesně je vítězství? Kolik lidí kvůli němu musí zemřít? Čích lidí? V čí prospěch? Kdo stanoví cenu? A existuje nějaká cena, při které už politik typu Reese-Mogga řekne: tohle je overkill? Tohle je stop loss? Tohle za můj politický cíl nestojí?
V tu chvíli se pod viktoriánským oblekem a nadřazeným vystupováním s typickým šlechtickým akcentem začal objevovat podstatně zajímavější soudruh.
Možná bychom řekli, že je to tak trochu nacista. Nebo je to jen šílenec. A možná to není pravda. Ale určitě je to něco historicky mnohem běžnějšího a zároveň nebezpečnějšího: britský imperialista.
Imperialista totiž – na rozdíl od zamindrákovaného nacisty – nemusí nenávidět lidi, které pošle na smrt. Většinou je ani nezná. Jsou pro něj nástrojem jeho politiky, a když zemřou, tím líp. Ale jejich smrt mu nepůsobí osobní potěšení. Je pro něj pouze užitečná, když ji považuje za přijatelný účet za uskutečnění politiky, kterou pokládá za jedině správnou. Tedy správnou hlavně pro sebe.
A účet za jeho rozhodnutí již tradičně platí někdo jiný. Na to jsou tito lidé specializovaní. A kdo jim sedne na špek, většinou špatně dopadne.
Britové mají v tomto oboru staletou praxi. Kdysi měli tu výhodu, že za nimi stála největší světová říše. Z Britského impéria mohli bezpracně čerpat muže, suroviny, lodě a peníze od Kanady přes Indii až po Austrálii. V první světové válce dokázali mobilizovat zdroje skoro celého světa. Ve druhé světové válce za ně bojovali Poláci, Češi, Kanaďané, Australané, Novozélanďané, Indové a řada dalších. Ale nakonec v dlouhodobém horizontu stejně tratili. To je taky důsledek té jejich mentality.
Soudruzi se po WWII tvářili jako jediní svatí, kterým Bůh a spravedlnost přiřkly vítězství nad zlem. Ale měli také smysl pro účetnictví.
Československé jednotky bojovaly z britského území, českoslovenští piloti sestřelovali Luftwaffe nad Anglií a umírali při obraně britských měst. Británie pak jejich okupované vlasti vedla účet za údržbu a vybavení těchto jednotek. V roce 1956 se v britském parlamentu otevřeně hovořilo o téměř 20,5 milionech liber nákladů na „maintenance and equipment“ československých sil, které bojovaly po boku Britů.
Velmocenská solidarita zkrátka vždycky něco stojí. Účetní oddělení impéria si solidaritu cenilo nejen na 27 tun českého zlata z ČNB, které bylo před válkou transferováno do Británie. Těch 27 tun stačilo tak maximálně na první rok. Následně si ještě přihodili asi 20,5 milionů liber šterlinků za fixní kurz £8,05 za 1 oz. Ten dluh platila ještě komunistická vláda, která jej akceptovala v roce 1949. Podle britského válečného účetnictví lze aproximovat, že z tohoto dluhu cca £157 000 ročně bylo za pobyt a činnost exilové vlády. Zbytek byl výdaj za to, že čeští „expatriates“ sedli do Spitfirů a Hurricanů a nechali se od Němců sestřelovat nad kanálem.
A když půjdeme do dějin ještě trochu dál, až k Mnichovské dohodě, pak vám i dojde proč. Protektorát Čechy a Morava byl součástí Třetí říše.
Britské a francouzské elity Hitlerův program rozhodně neznaly jen z doslechu. Mein Kampf byl známý a Hitlerovy výroky o Lebensraumu na východě, zničení bolševismu a revizi Versailles nebyly žádné tajemství. Mnichovská dohoda prý nebyla promyšlený plán, jak nasměrovat Hitlera na východ. Byl to prý appeasement – snaha odvrátit válku, která problém nevyřešila, jen odložila. Získání československého průmyslu v březnu 1939 bylo pro Německo vojensky mimořádně významné. Wehrmacht převzal 244 tanků LT vz. 35 a hlavně rozpracovanou výrobu LT vz. 38. Vojenský historický ústav uvádí, že LT vz. 38 patřil k nejlepším lehkým tankům své doby a Němci jich následně pod označením PzKpfw 38(t) odebrali přibližně 1 400. Byl to jeden z nejdůležitějších prvků při operaci Fall Gelb a obsazování Francie. A pak začaly bomby ze Škodovky padat na Londýn.
Dnes je situace ještě mnohem absurdnější.
Britské impérium je už dávno v prdeli. Britská armáda má něco přes 136 tisíc příslušníků pravidelných ozbrojených sil a samotná britská vláda přiznává, že jen malá část z toho je combat ready. Zbytek je podpůrný aparát, úředníci a lidé, kteří dostali teplé místečko za zásluhy a sají peníze daňových poplatníků. Britská armáda je v tomto stejná jako ta naše: „too many chiefs and too few indian fighters“. Přesto se v Londýně opět mluví o „warfighting readiness“ a soudruzi typu Jacoba Rees-Mogga hovoří o tom, co všechno „musíme“ udělat Rusku.
A otázka v tomto kontextu zní stejně jako vždycky. Kdo je to „my“?
Kdo je to „my“?
Je to „my“ jen soudruh Rees-Mogg? Jeho političtí souputníci? Britská vládnoucí vrstva? Američané? Sedmdesát milionů Britů? Nebo celé západní křídlo NATO?
Nebo také Polák, Rumun, Estonec a Čech, kteří se onoho záhadného „my“ dozvědí v okamžiku, kdy jim přijde povolávací rozkaz? Slovo „my“ je v politice války mimořádně užitečné. Maže totiž rozdíl mezi tím, kdo rozhoduje, a tím, kdo za ta rozhodnutí platí: penězi, zdravím, vlastním životem, diskomfortem a zejména životy jeho dětí.
Soudruh baron hýká: „My jsme se rozhodli.“ Já jsem se takhle tedy nerozhodl. Rozhodla vláda, a to ještě ne ta naše. „My musíme zvítězit.“ Kdo přesně bude užívat plody toho vítězství? No já určitě ne. „My musíme být připraveni přinést oběti.“ Tak v této abstrakci soudruh určitě nemyslí sebe. Myslí takové ty obyčejné lidi, jako jsem já, co se na rozdíl od soudruha barona živí prací.
Čí syn? Čí noha? Čí dům? Čí dvacetiletá budoucnost?
Jacob Rees-Mogg může samozřejmě výrazem „my“ upřímně myslet třeba britský národ. Ale vlastně ne. Britský národ už v Británii není. Jsou tam zvýhodněné jiné skupiny. Ale my nemáme přístup do jeho hlavy a bylo by laciné tvrdit něco jen tak tvrdit. Jenže právě tady začíná být ten jeho aristokratický nadřazený postoj zajímavější než jeho samotná politika.
Soudruh baron Rees-Mogg nepochází z prostředí člověka, který přemýšlí, zda mu po zaplacení hypotéky zbydou čtyři tisíce na benzín. Jeho veřejná persona stojí na příslušnosti k vrstvě, pro kterou je britská státnost téměř rodinným dědictvím. Narodil se doslova a do písmene se zlatou lžičkou v prdeli. Impérium není cosi, co kdysi vlastnila nějaká vzdálená vláda. Je součástí historické identity jeho společenské vrstvy.
A právě proto má jeho „my“ jiný obsah než naše „my“.
Český politik často uvažuje horizontem okresního města. Má vrozenou mentalitu paneláku. Se zlatou lžičkou v prdeli se nenarodil, protože s tou se v komunistickém čekoprasečáku nenarodil nikdo. Ani Milouš Jakeš. Současná mentalita paneláku se dá vidět následujícím způsobem: rychle si nakrást. Co je doma, to se počítá. Každá koruna dobrá. Každej den dobrej. Potřebuje přežít volby, udržet koalici, obsadit správnou dozorčí radu, přihodit něco známému, nepřijít o služební auto a ideálně jednou skončit v dobře placené evropské instituci.
Jeho ambice mohou být odpudivé, ale jsou malé. Nechtějí vládnout světu. Když slyší válečný konflikt, tak se mu stáhne prdel a stříhá nula osmičku drát.
Babiš, Fiala nebo Rakušan nepotřebují dobýt Moskvu. Potřebují parkovací místo před domem, několik milionů nebo v případě soudruha Hrabiše miliard bokem a pocit, že je někdo víc než ta mizérie čekoprasečáku okolo. Nadřazený je jen v lokálním kontextu. V kontextu světa lízá řitě soudruhů Reesů-Moggů.
Imperialista je jiný živočišný druh. Jeho valuta není jen peněžní. Je jí moc. Možnost rozhodovat, jak má vypadat svět. Možnost určit, které hranice jsou legitimní, která vláda je přijatelná, který národ smí disponovat jakými zbraněmi a který stát musí být „potrestán“.
A hlavně možnost pronést ono kouzelné slovo: my. My jsme světové společenství. My jsme demokracie. My stanovujeme pravidla. My musíme zvítězit. Jakmile člověk přijme toto „my“, přestane se ptát na poněkud nepříjemnou drobnost: kdo dal právě této skupině lidí právo definovat zájem všech ostatních? Na to se ho Tucker Carlson zeptal a soudruh baron neodpověděl.
Možná Rees-Mogg skutečně věří, že zájem jeho společenské vrstvy je totožný se zájmem Británie. Ale spíš si myslím, že ne. Věří pravděpodobně ještě něčemu širšímu: že britský zájem je téměř automaticky totožný se zájmem Evropy, Boha nebo všech lidí dobré vůle. A neexistuje cenový strop, který je třeba zaplatit za to, aby se tento zájem prosadil.
To by nebylo historicky nijak neobvyklé. Velmoci málokdy říkají: „Děláme to, protože nám to vyhovuje.“ Mnohem raději jednají jménem civilizace, stability, svobody, rovnováhy nebo mezinárodního pořádku. Vítězství velmoci se pak snadno zamění za vítězství všech a její porážka za civilizační katastrofu.
Existuje však ještě jedna mnohem cyničtější možnost.
Co když válka v Evropě nemusí být pro všechny západní země stejně špatný obchod? Velká pozemní válka by devastovala především kontinent. Ničila by infrastrukturu, průmysl, obchodní trasy a lidský kapitál států, přes jejichž území by se vedla. Nejvíce by byly exponovány země východního křídla NATO.
Británie je ostrov. Má vlastní měnu, jaderné zbraně, námořnictvo, finanční centrum a geografický odstup.
To samozřejmě není důkaz, že někdo v Londýně plánuje válku proto, aby odstranil evropské konkurenty. Takové tvrzení bychom si vymýšleli.
Je to však legitimní otázka politické ekonomie: jsou náklady případného konfliktu mezi spojenci rozděleny stejně?
Nejsou. A když nejsou, nemají ani všichni stejnou motivaci při rozhodování o riziku. Proto beru vážně soudruha Fica, když tvrdí, že se bojí války. Když poslouchám takového člověka, jakým je soudruh imperialistický baron, tak se ta vážnost ještě násobí. Možná ví soudruh Fico víc než já. Respektive určitě ví víc.
Pro Poláka může chybná eskalace znamenat zničené město, mrtvé děti. Pro Británii může mít stejná eskalace dlouho podobu vyšších vojenských výdajů, ztracených letadel, lodí, hospodářských škod a expedičních jednotek. A právě proto by Polák, Čech nebo Rumun měl zbystřit pokaždé, když mu někdo z bezpečné vzdálenosti vysvětluje, že „my musíme být připraveni zaplatit jakoukoli cenu“.
Protože cena nemá adresu na Downing Street. A právě tohle Tucker Carlson v rozhovoru pochopil velmi dobře. Neptal se Rees-Mogga, zda je Putin dobrý člověk. Neptal se ho, zda je Rusko demokracie. Nebo zda Rusko stojí na správné straně dějin. To dnes totiž neví nikdo. Ptal se ho úplně přízemně. Ptal se ho na něco pro politika mnohem nepříjemnějšího:
Co přesně chcete udělat a kolik cizích životů jste za to ochoten zaplatit?
A najednou nebylo vůbec jasné, kdo je to „my“. Soudruh baron najednou jen mlžil. A nebylo to určitě proto, že by to nevěděl.
Malý ostrov a velmocenské závazky
Přesuňme se na ostrov Kypr. Když získal roku 1960 nezávislost, vzniklo pozoruhodné mezinárodní uspořádání. Velká Británie, Řecko a Turecko se staly takzvanými garantujícími mocnostmi.
Smlouva o záruce byla explicitní. Kdyby došlo k porušení vytvořeného uspořádání, měly se tři státy nejprve poradit o společném postupu. A pokud společný postup nebyl možný, každá si vyhradila právo jednat sama – ovšem s jediným deklarovaným cílem: obnovit stav vytvořený smlouvou.
Británie si navíc na ostrově ponechala dvě suverénní vojenské základny. Jednu leteckou základnu poblíž města Limassol a druhou východně od města Larnaka.
Takže když 15. července 1974 provedla kyperská Národní garda podporovaná řeckou vojenskou juntou převrat proti prezidentu Makariovi, nebyla Británie nezúčastněný pozorovatel někde za Lamanšským průlivem.
Byla přímo na místě. Britská vláda sama sice označila Makaria za legitimně zvoleného prezidenta a zároveň přiznávala, že řecká vláda nese za vzniklou situaci těžkou odpovědnost. Turecko zároveň upozorňovalo, že podle jeho názoru bylo garantované uspořádání porušeno a že pokud nebude obnoveno, zasáhne vojensky. Americké diplomatické záznamy ukazují, že Ankara hledala spolupráci právě s Británií jako s druhou garantující mocností.
A tady je zajímavý okamžik. Británie měla smlouvu. Měla vojáky na ostrově a tehdy ještě její diplomacie byla brána vážně.
Měla právo účastnit se řešení. A měla příležitost rozhodnout, jak moc je ochotna za integritu Kypru skutečně riskovat. Nakonec se omezila především na diplomacii, konzultace a ochranu vlastních občanů a svých základen. Když následně turecká armáda intervenovala a konflikt se rozšířil, britská odpověď zůstala politická a diplomatická. Sama britská vláda později zdůrazňovala především to, že podle Treaty of Guarantee měla povinnost konzultovat Řecko a Turecko a že tak učinila.
Zlí jazykové přímo z ostrova s vazbami na tehdejší vládu ale tvrdí, že vše bylo trochu jinak. Británie chtěla základny u Limassolu a Larnaky a kyperská vláda je tam nechtěla. Tak prý Británie vysvětlila řecké vojenské juntě, že když by se náhodou chtěla na ostrově trochu proslavit a posílit moc, tak Británie nebude mít nic proti, když jí Řekové ponechají ty vojenské základny.
Nu a pak, jak jistě víte, začala řež. Řekové začali vraždit Turky. Turci začali vraždit Řeky. Pak Turecko napadlo Kypr. Nastoupila mezinárodní vojenská intervence a demarkační linie asi půlkou ostrova. Dodnes tam panuje nenávist. A Britové si svoje vojenské základny podrželi. Kvůli tomu zařvalo asi 5000 kyperských civilistů. De facto to byl konflikt uvnitř zemí NATO. A kdo to dnes ví?
A to je pro naši cestu do imperialistovy duše velmi poučné. Britská historie nám poskytuje mimořádně bohatý archiv těchto praktických ukázek. Třeba čínské opiové války. Ale to ještě měli Britové technologickou převahu, kterou nyní nemají.
Stačí si to pamatovat. Protože velmocenská politika má jednu velmi stabilní vlastnost. Univerzální principy bývají univerzální jen do okamžiku, kdy jejich prosazování přestane odpovídat jejich velmocenským zájmům. Když se naopak někdo začne velmocenským zájmům vymykat, zafinancuje se granty, nějaký coup d’état, a k moci se nejlépe dostanou nacističtí lidé, kteří udělají špinavou práci. Podobnost čistě náhodná. A pak… Turecko napadlo svébytný Kypr! Nepamatuji se, že by někdo proti Turecku zavedl mezinárodní sankce a delistaci ze systému SWIFT. Ale nějak se mi přitom vybavuje rok 2014 a Majdan. Podobnost čistě náhodná.
A tím se dostáváme zpět k tomu člověku – Jacobu Rees-Moggovi.
Když dnes říká, že Británie musí stát pevně, že slabost vyvolává agresi a že protivník musí vědět, že jsme připraveni bojovat, měla by následovat jednoduchá otázka:
Připraveni bojovat kde?
Na britských plážích, v Kentu, v Yorkshire nebo v Polsku, Estonsku, Litvě, Rumunsku, na Slovensku a v Česku?
A pak druhá: Kdo tam bude bojovat první?
Británie má profesionální armádu, která je z hlediska velké kontinentální války nepatrná. Polsko buduje masovou pozemní sílu. Východní členové NATO leží přímo na potenciální frontové linii.
Mapa Evropy sama vytváří nerovnoměrnou distribuci rizika a ztrát. Britský politik může hovořit o nutnosti „zastavit Rusko“, ale jednoznačně tak hovoří na úkor obyvatel České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska. Země bývalého Livonska neberu, ti mají historický konflikt s Rusy už od 16. století a vysírají se vzájemně neskutečně dlouho. Do jejich vysírání mi nic není a ani nemáme žádnou morální povinnost jim pomáhat, až jednou medvěda vybudí pořádně. A myslím, že je férové, aby to věděli. Jak v našem zájmu, tak v jejich.
Obyvatele střední a východní Evropy se tak může napadnout – a co se do toho ten člověk plete? Pokud si chce zastavit Rusko, tak u sebe. A možná, že až padne atomovka na Londýn, můžem to považovat za vnitřní spor Británie a Ruska, když za sebe nechají mluvit takové lidi, jako je Rees-Mogg.
Rees-Mogg mluví do politiky státu, co má jaderné ponorky, dvě letadlové lodě s provozními problémy a který sám ve svých strategických dokumentech přiznává, že dlouhá válka vysoké intenzity vyžaduje alianční mobilizaci. Potřebují naše životy a ten člověk to dobře ví.
Churchillův efekt
Každé impérium potřebuje nejen vojáky, peníze a lodě a lidi, kteří pokládají život v jejich zájmu, ale také, jak se nyní moderně říká, svůj narativ.
Narativ, ve kterém jeho války nejsou válkami o moc, přístup k trhům, námořní trasy, sféry vlivu a strategickou rovnováhu nebo vysírání a následná proxy válka s protivníkem, o kterém si imperialista myslí, že má víc přírodních zdrojů než Británie, ale bojem dobra se zlem.
Británie má pro tento účel zmytizovaného Winstona Churchilla. To je takový ten pán, co říkal: „we shall defend our Island, whatever the cost may be. We shall fight on the beaches, we shall fight on the landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills; we shall never surrender!“
Churchill Hitlera odhadl sice dobře a už ve druhé polovině třicátých let patřil k těm britským politikům, kteří velmi přesně viděli, že Německo zbrojí, že Hitlerovy požadavky nekončí Sudety a že politika ústupků problém neřeší, nýbrž odsouvá. Problém začíná teprve ve chvíli, kdy se z této jedné správné diagnózy začne zpětně vyrábět morální portrét celého člověka a celé britské politiky.
Churchill totiž vůbec nebyl univerzální ochránce malých národů střední Evropy. Byl to britský imperialista. Jeho základní politickou jednotkou nebyl člověk ani národ. Byla jí Británie jako velmoc. Když byl zájem malého národa kompatibilní se zájmem Britského impéria, mohl se Churchill stát jeho hlasitým obráncem. Když kompatibilní nebyl, princip národního sebeurčení se stal podstatně pružnějším pojmem. A to není nějaká zvláštní Churchillova vada. To je normální velmocenská politika.
Jenže právě Churchill se stal historickou figurou, na které se tento mechanismus podařilo téměř dokonale zakrýt. Ano. Soudruh Churchill dokonale odhadl Hitlera. Jenže je otázka, zda to nedělal proto, aby na sebe upozornil ve vnitřní britské politice při své cestě za mocí. Je nutné si uvědomit, že v momentě, kdy britské expediční jednotky seděly ve Francii a bez uzardění se koukaly na to, jak Hitler masakruje Polsko, byl už Churchill členem britské vlády. Takže žádnej boj proti zlu! Polsko bylo poslední překážkou před napadením Ruska. Hezky čekali, až se Hitler dá do konfliktu s Ruskem, protože tak to bylo napsané v Mein Kampf. S Chamberlainem byli jedna ruka a jejich reálpolitika se jinak lišila minimálně.
Jenže pak se stalo něco pozoruhodného. Nacističtí soudruzi napadli Francii a soudruha Churchilla chytili se staženýma kalhotama. Po válce se pak správnost Churchillova odporu vůči Hitlerovi zpětně a nepatřičně přenesla na Churchillovu politickou morálku jako celek.
To je Churchillův efekt. Jenže Churchill nebyl morální ani náhodou. Byl to britský imperialista. Politik může být imperiální, mocensky cynický, ochotný používat dvojí metr a sledovat vlastní strategické zájmy. Pokud se však ocitne na správné straně jednoho skutečně zásadního historického konfliktu, celý jeho politický život se začne číst přes tento jediný okamžik.
Ale tohle z imperiálního politika nedělá symbol svobody. Je to trapné, protože tím současně dostává morální legitimitu i stát, jehož zájmy hájil. Británie pak nevstupuje do dějin druhé světové války jako impérium, které chrání vlastní mocenské postavení a pak všechno následně krátkozrace projebalo. Vstupuje do nich jako obránce civilizace. Ale tím nebyl ani Churchill a Rees-Mogg už jím vůbec není. Rees-Mogg jen ve své zamindrákovanosti vůči vlastním předkům nepochopil, že Britové už nemají dnes impérium. Mají ostrovní chalífát.
Nebo ho pořád mají?
To je lepší otázka. Normálně by se mě zmocnil smích, ale přesto mě zaujal článek novinářské vonuce, jistého Vojtěcha Bauera na Hovínkách, který kvičel, jak Tucker Carlson „bránil Hitlera“ a jak „lhal“ o tom, že „ruská ekonomika je větší než britská“.
Kdo ho má většího aneb čemu nerozumí služná novinářská vonuce
To je vždycky ta příjemnější část války. Nikdo při ní neumírá a místo mrtvol se v novinách přehazují a kupí jen biliony dolarů. Británie má větší ekonomiku než Rusko, vysvětluje v zásadě soudruh baron.
A má pravdu.
A Tucker Carlson říká: Rusko má větší ekonomiku než Británie.
A to je také pravda.
Záleží totiž na tom, kterého ekonoma pozvete ke stolu a jakou kalkulačku mu dáte do ruky.
Podle nominálního HDP v běžném kurzovém přepočtu měla roku 2025 Velká Británie ekonomiku asi 4,0 bilionu dolarů, zatímco Rusko přibližně 2,6 bilionu. Británie ho má tedy většího o 53 %. Kdo chce dokázat ekonomickou převahu Británie, zde může skončit, zavřít tabulku a spokojeně odejít.
Má to jen jednu nepříjemnou vlastnost. Za britské čtyři biliony si Britové mimo jiné navzájem velmi draze prodávají věci, které si Rusové prodávají podstatně levněji a efektivněji. Britský instalatér přijede, podívá se na kapající kohoutek a vytvoří dvě stě liber hrubého domácího produktu. Ruský instalatér možná udělá totéž za deset liber. Kohoutek po jeho odjezdu u obou z nich nekape. Brit zaplatí za parkování dvacet liber za hodinu, v centrálním Londýně i víc. Rus zaparkuje zadarmo. Británie právě vytvořila dvacet liber HDP, kdežto Rusko je tím pádem podle soudruha barona zaostalé. Aspoň dle logiky našich novinářských vonucí. Britský právník napíše dopis za pět set liber. Ruský právník obdobný dopis za zlomek. Britský dopis přitom není nutně pětkrát delší, právně pětkrát správnější ani vytištěný na papíře obsahujícím zlato.
Jen vznikl v dražší ekonomice. Takže tu z marxistickýho hlediska máme ještě druhou kalkulačku: jmenuje se parita kupní síly – PPP.
Ta se snaží odpovědět na jinou otázku: kolik skutečného zboží, práce a služeb lze za peníze v dané zemi koupit? A ta tabulka, která říká, kdo ho má většího, se najednou převrátí.
Podle Světové banky činil v roce 2025 ruský HDP v paritě kupní síly přibližně 7,24 bilionu mezinárodních dolarů. Britský asi 4,49 bilionu. Ruská ekonomika v PPP je tedy asi o 61 % větší než britská. Britská je naopak asi o 38 % menší než ruská. A když to přepočteme na obyvatele, jsou rozdíly mezi Británií a Ruskem ne tak výrazné – britský HDP na hlavu je sice vyšší ale rozhodně nikoli řádově. Rusko je asi o 30% „zaostalejší“. To ale nic nemění na tom, že pro výrobu granátů je podstatná soběstačnost a cena vstupů, ne nominální HDP.
A najednou není Británie o 53 % větší než Rusko. Je jenom kurva drahá jako prase. Zadarmo drahá. Zkuste si někdy jít do tamního hotelu, pronajmout si tamní nemovitost a ihned poznáte, o čem mluvím.
Pokud potřebujete koupit tchajwanské procesory, holandské obráběcí litografické stroje, přesné stroje na strojírenství ze Švýcarska nebo ropu na světovém trhu, je nominální ekonomická a devizová síla velmi důležitá.
Pokud ale potřebujete zaplatit ruskému dělníkovi, aby vyrobil ruský dělostřelecký granát z ruské oceli a z ruského hexogenu, který jednou vybuchne soudruhu baronovi pod jeho prdelí, pomocí ruské elektřiny v ruské továrně, nominální přepočet na dolary soudruhu baronovi nepomůže. Čím více je ekonomika země soběstačná, tím méně záleží na tom, jaký je nominál.
Granátu je totiž úplně jedno, jakou měl účetní hodnotu v dolarech. Buď existuje, nebo neexistuje. Totéž platí o tanku, o tuně oceli, o megawatthodině elektřiny, o tuně wolframu, o kilometru železnice a o mechanikovi, který dá dohromady hypersonickou ruskou střelu Ořešník, která soudruhu baronovi donese jadernou nálož až pod nos.
A zejména to platí o munici. Válka je v tomto směru strašně materialistická disciplína. Nepotřebuje HDP. Potřebuje věci, a tudíž dokáže vytvořit absurdní situaci. Země jako Británie nebo USA, která má dražší právníky, dražší nemovitosti, dražší restaurace, dražší parkování, dražší zdravotní péči a dražší zbrojní výrobu vůbec nemusí být schopná čelit levné ruské zbrojní produkci.
Někde jsem slyšel o koeficientu 18. Tedy pokud by si západ chtěl zachovat svůj status quo a vyrábět ekvivalentní množství zbrojní produkce jako Rusko, Čína a Severní Korea, museli by mít všichni dohromady asi 18x vyšší nominální HDP. Protože třeba v KLDR sice na venkově nemají co žrát, ale zbrojní produkce jede na plné koule. Levně a efektivně. Proto není tak jednoduché se zbavit strejdy Kima, který tyhle ekonomické počty pochopil hned, a proto se raději útočí na Írán, který je závislý na světové produkci ropy.
A nyní kontrolní otázka, soudruzi: mají státy NATO 18x vyšší nominální HDP? Rusko, Čína a KLDR má nominální produkci asi 23,8 bilionu dolarů. NATO má produkci asi 65 bilionu dolarů.
65 : 23,8 ~ 2,73. To nestačí, soudruzi.
Proto má taky Rusko nyní na Ukrajině absolutní vzdušnou převahu. Protože soudruzi na kolektivním západě si vystříleli rachejtle do nebe a teď nestíhají produkci. A i když akcie firmy Rheinmetall, Lockheed Martin, Northrop Grumman nebo akcie CSG obchodníka se smrtí soudruha Strnada vyletí do nebes, tak to pomůže maximálně soudruhu Strnadovi, ale na ruského medvěda to nestačí ani náhodou.
Nejdůležitější otázka na světě
Nejdůležitější otázkou na světě ovšem není, zda NATO vyprodukuje víc zbraní než Rusko. Soudruzi z NATO můžou zavést totalitu. Česká smradlavá totalitní chamraď může schválit Zákon o ekonomické ochraně státu a paragraf 42e zákona o policii. Už je to ve sněmovně. Pak můžou legálně začít pořádat hony na vlastní občany, aby zkonfiskovali hotovost a zlato, kam si lidé budou za války narychlo ukrývat své úspory. Můžou dokonce zablokovat burzy s kryptoměnami a delistovat Monero.
To všechno udělat můžou a taky to udělají a žádná demokracie v tom těm lidem nezabrání.
Tyhle ukradené prachy pak přesměrovat do zbrojní výroby a dát je smradlavýmu hajzlovi Strnadovi na zbrojní výrobu. Jako takovou „voluntary contribution“ od „vlasteneckého“ českého chcimíra. To všechno ta naše služná parazitní paneláková verbež, co leze soudruhu baronovi do jeho imperialistický prdele, nejenže udělat může, ale už de facto dělá. Tiše, aby o tom nikdo nevěděl.
Důležitější otázka je, zda se jí podaří vytvořit válečné nadšení. Zda lidi, kteří dnes mají plnou hubu války s Ruskem a papouškují nesmysly o tzv. „spravedlivém míru“, půjdou s nadšeným zpěvem do zákopů v momentě, až jim přijde povolávací rozkaz anebo jestli přitom uvidíme obrázky nuceného odvodu jako na Ukrajině.
Tak například jeden ukrajinský voják vypověděl následující věc.
Chytli ho na ulici někde na západní Ukrajině v Ivanofrankivsku. Přišli čtyři namakaní banderovci, odchytli ho na ulici. Normálně se můžete vykoupit, když máte 10 tisíc dolarů. Ale ty bohužel ukrajinský vlastenec neměl. První výcvikovou nakládačku dostal už v té jejich černé dodávce. S dvěma vyraženými zuby ho dovezli do místního detenčního vojenského centra a začali ho převychovávat. Elektrické šoky. Mlácení železnou tyčí. Nadšený rekrut brzy pochopil, že bude lepší hrát jakože ukrajinského „flastence“ a nechal se odvézt na linii dotyku, ale byli lidi, kteří zakalili už v tom detenčním vojenském centru, protože je tam vlastní velitelé umlátili. Vojenský výcvik byl minimální. Dostal uniformu po nějaké mrtvole, dali mu kalašnikova bez munice (tu mu dali až při odchodu na linie) a řekli mu, kde se nabíjí, kde je pojistka a kde spoušť.
Když se dostavili na linii dotyku, konkrétně šlo o kupjanskou část fronty, šli nějakých pět kilometrů zemí nikoho do nějakýho zákopu. Bylo jich 12. Cestou přiletěly ruské drony a sejmuli asi sedm z nich. Těch pět dalších přišlo do systémů předsunutých zákopů. To nejsou zákopy jako za WWI. Jsou to takové myší díry, kam zalezete asi po dvou až třech lidech a děláte tam všechno. Spíte tam, žerete tam, chčijete tam a serete tam na jednom místě. Protože když byste vylezli ven, uvidí vás nepřítel. A všude kolem vás se ozývá vrčení takových těch malých vrtulníčků. Po čtyřech dnech vám z toho vrčení hrabe a spousta lidí skončí, protože to nevydrží. Vyběhne, chce se vzdát nepříteli a pak to udělá puff a už není nic a utrpení končí.
Za další týden je vám to už všechno jedno. Stanete se takové malé zvířátko. Vaším úkolem je, že s kalašnikovem v ruce a s ohněm v srdci budete střílet na Rusáky, kdyby se náhodou nějací ve vašem perimetru objevili.
Fronta má délku asi 2000 km a takových myších děr je tam spousta. Možná tam přežijete, ale nejspíš ne. Ztráty v segmentu těchto canonnenfutter je přes 90%. Náš ukrajinský voják byl jediný, co ze skupiny dvanácti přežil. Při nějakém střetu dostal kulku do prdele a do zad. Naštěstí nebyla zranění nijak devastující, ale chytla se mu tam infekce. Evakuace trvala týden. Celou dobu pobytu měl hlad. Nikdo ani nepředpokládal, že by přežil. Když je přivezli takovýma téma jejich sanitkama, na triážním stanovišti se museli svlíknout do naha a nějaký ukrajinský voják je kontroloval, jestli jsou zranění dost a jestli si to zranění náhodou nevymysleli.
Takže takhle to názorně vypadá, když soudruh Rees-Mogg řekne – „my musíme vyhrát a to za jakoukoli cenu a dosáhnout spravedlivý mír“. A ta nejdůležitější otázka je, jestli někdo z těch válečných novinářských soudruhů jako je ta smradlavá štěnice soudruh Vojtěch Bauer, půjde do takového zákopu jako první a s nadšením a hned další je ta, co z vás nebo z vašich dětí zbyde, pokud tam půjdete vy a ten masomlejn přežijete.
Soudruh baron Rees-Mogg si vaši oběť totiž žádá ve jménu západních hodnot a civilizace.
A z mýho pohledu ještě jedna věc, která se v těch debatách o „my“ a „našich hodnotách“ ztrácí.
Když to řeknu já, obyčejný český soudně certifikovaný hnusák, zmetek a hajzl, který má tu smůlu, že se musí živit prací, tak na tom nezáleží. Nemám moc, nemám vliv, nemám přístup k premiérovi. Když píšu poslanci, sere na mě jako na placatý šutr, přestože jsem ho volil. Soudruh baron Rees-Mogg má moc a pravděpodobně i vliv ve východní Evropě. A poslanec, kterého jsem volil mu pravděpodobně poleze do prdele. A východní Evropa se do toho vlezdoprdelství chytila sama – částečně z vlastní vůle, částečně ze strachu, částečně z nenávisti. Tak třeba moje babička vždycky říkala, že „mrtvej Němec, dobrej Němec“. Můj otec a matka říkají „mrtvej Rusák dobrej Rusák“. Vysvětlit jim nemůžu nic.
Pro mě jako obyčejného člověka je ale legitimní otázka úplně jiná než pro něj: Co to budou stát ty hodnoty a ta historická nenávist mě osobně? Ne „nás“, ne „Evropu“, ne „civilizaci“. Mě. Moje děti. Můj dům. Moje úspory. Moje dvacetiletá budoucnost.
A dokud mi na tuhle otázku nikdo neodpoví jinak než frází o západních hodnotách, mám právo na to udělat naprosto cokoli. COKOLI. Klidně si můžete tvrdit, že jsem proruský. Jsem nehodnotový občan. Protože mám jen jeden život a civilizační zájmy soudruha barona jsou mi tak nějak u prdele.
Při této příležitosti se mi vždy vybaví filmová scénka Postráneckého s Rössnerem ve filmu Černí baroni. Když sem přijdou Rusáci, my bychom se s nima tak nějak dohodli. A když přijdou američtí soudruzi, tak taky. Ale dycynky a v první řadě budu dělat to, co vyhovuje mě.
A tak by to měl dělat každý. Pokud možno za svoje.
Související články:
1 známkování, průměr1,00
149x přečteno
