Co se ne/dohodlo na schůzce Trump, Si , Putin

Co se ne/dohodlo na schůzce Trump, Si , Putin

Opět  platí,  že  všichni, co dosáhnou na nějakou klávesnici  nebo  mikrofon, zásobují  svět nezpochybnitelnými moudry  o  výsledcích trilaterální schůzky v  Číně mezi prezidenty USA? Číny a  Ruska.

A nikoho nepřekvapí, že  západní  mainstream, v  dojemné  jednotě  mezi  americkým, evropských tuzemským, ukrajinským, v podstatě  tohle  historické setkání  vykreslují v jednoduchém  schématu – přišli, sedli potlachali a  rozešli se. Přesně  v duchu německého  pčísloví Správný tvar německého rčení je „außer Spesen nichts gewesen“ – nic kromě  nákladů se  nestalo.  A  dělají  především na Trumpa a Putina  dlouhý  nos. Takových komentářů  je  nekonečné  množství.

Opravdu  to je takhle?  Tradičně  kvalitní  a  zevrubné  zamyšlení  lze  nalézt  na mém ukrajinském webu  Strna Today,  kde  mají  mimořádně kvalitního analytika  sloupkaře.  Který za mne  velmi důkladně  přezkoumal setkání  velké trojky. Viz

Новый удар по Крымскому мосту, что решили Путин, Трамп и Си Цзиньпин в Шэньчжене. Итоги

podle překladače

Nový útok na Krymský most, jak rozhodli Putin, Trump a Si Ťin-pching v Šen-čenu. Výsledky.

Dám jen  tu  část, která se týká  jednání v Šen čenu

Jalta 2 nebo Šen-čen 1? Analýza setkání Putina, Trumpa a Si Ťin-pchinga

V Číně dnes skončila vůbec první třístranná schůzka mezi lídry Spojených států, Číny a Ruska.
Předběžná očekávání ohledně rozhovorů mezi Trumpem, Putinem a Si Ťin-pchingem by se dala zhruba rozdělit do dvou typů.

První, charakteristický pro ruská média a značný počet západních pozorovatelů, je pokus tří velmocí definovat „nový světový řád“, který by nahradil ten předchozí levicově liberální. Jinými slovy „Jalta 2.0“. Moskva o tom informuje s nadšením, zatímco Západ vyjadřuje velké obavy. Některá média vnímají tuto událost jako symbol konce éry globální dominance USA. „Setkání se stalo dalším znamením konce unipolárního světového řádu, kterému dominovaly USA,“ píše The Wall Street Journal.

Druhým, rozšířeným na Ukrajině a na Západě, je, že schůzka nepřinese nic významného, ​​ale zůstane pouhou formalitou. Váha a zájmy tří zemí jsou příliš odlišné na to, aby se shodly na něčem strategicky důležitém. Žádná „nová Jalta“ se nekoná.

Co se vlastně stalo?

Závěrečné prohlášení přijaté na konci summitu se rozhodně nedá kvalifikovat jako „nová Jalta“. Obsahuje pouze čtyři body. Dva z nich jsou velmi specifické a odrážejí zájmy Trumpa a Putina (kritika Mezinárodního trestního soudu a zvýšení dodávek ropy). Dva jsou obecné: reforma OSN (bez specifik) a nepoužití jaderných zbraní. Druhý bod, který Čína důsledně prosazuje (Xiang Si toto téma ve svém projevu před schůzkou konkrétně zdůraznil), je jistě významný v kontextu války na Ukrajině, vzhledem k neustálému humbuku kolem možného použití jaderných zbraní Ruskem. Tato pozice však není nová; Peking ji vždy zastával. Využívá ji mimo jiné k posílení svého mezinárodního postavení, na jedné straně jako „hlavní konstruktivní síla světa“, a na straně druhé jako hlavní síla odrazující Rusko od použití jaderných zbraní (což je důležité například v kontextu vztahů Pekingu s Evropou). Jak jsme však opakovaně psali, za určitých okolností (prudké zhoršení vojenského postavení Ruska a prohlubující se zapojení Evropy do války) může čínský odstrašující prostředek selhat. A v tomto ohledu se od setkání „trojky“ změnilo jen málo.

Zároveň Peking sám aktivně rozšiřuje svůj jaderný arzenál a podle zpráv v médiích nesouhlasí s dohodami s USA a Ruskem o jeho omezení, jelikož Peking má stále mnohem méně hlavic než Moskva a Washington.

Jistě, některé dohody mohly být dosaženy během neveřejné části schůze, ale nebyly zveřejněny. Objektivně však, i kdyby k takovým dohodám došlo, bylo nepravděpodobné, že by se týkaly globálních změn ve světovém řádu z důvodů, které probereme níže. Mohly by však být důležité pro konkrétní témata (například válka na Ukrajině nebo v Íránu).

Z toho všeho by se ale nemělo vyvozovat, že schůze byla jen pomíjivá a o ničem nerozhodla.

Jeho význam by mohl být potenciálně velký. Ne z hlediska formování nějakého zcela nového „světového řádu“, ale z hlediska posílení stávajících geopolitických trendů. Navíc možná ve prospěch jednoho z účastníků setkání.

Ale nejdříve to nejdůležitější.

Zpočátku skutečně existoval jen malý důvod srovnávat schůzku trojky v Šen-čenu se schůzkou Stalina, Churchilla a Roosevelta v Livadii.

Existuje mnoho rozdílů, ale existují dva hlavní.

Zaprvé, v roce 1945 sdílely Spojené státy, Británie a SSSR navzdory všem svým rozdílům jediný globální, bezprostřední cíl: co nejrychleji zničit své společné nepřátele, nacistické Německo a Japonsko, což vyžadovalo zachování jednoty protihitlerovské koalice. Za tímto účelem se všechny tři země ještě před koncem války dohodly na definování kontur nového světového řádu a svého místa v něm, jakož i demarkačních zón v Evropě.

V současné době Čína, Rusko a Spojené státy nemají ani společný globální cíl, ani společného nepřítele, kvůli kterému by mohly uzavřít strategickou dohodu.

Spojené státy a Čína jsou existenčními rivaly v boji o status „velmoci číslo 1“ ve světě.

Zároveň Trump a jeho administrativa deklarovali svůj cíl zabránit dalšímu posilování Pekingu, které ohrožuje Spojené státy a celý Západ obrovskými problémy. Celá současná geopolitika Washingtonu je založena na snaze získat vliv na Čínu a učinit ji vstřícnější. Zabrání Venezuely a neúspěšný pokus o kontrolu nad Íránem měly přesně za cíl získat kontrolu nad obrovskými energetickými rezervami Číny a využít je k donucení Číny k přijetí kroků k omezení jejího hospodářského růstu. Pro Číňany je omezení hospodářského růstu rovnocenné smrti a je absolutně nepřijatelné. A oni se budou bránit.

Proto je v této fázi extrémně obtížné řešit rozpory mezi Čínou a Spojenými státy. A jediným bodem Trumpovy komunikace se Si Ťin-pchingem je dohoda o zamezení eskalace, a to až k vojenskému konfliktu, v bilaterálních vztazích a o vzájemných ústupcích v otázkách, kde jsou obě země v současné době na sobě závislé. Pro Čínu to znamená dodávky čipů a mikroprocesorů. Pro Spojené státy to znamená dovoz kovů vzácných zemin. V obou ohledech se obě země snaží této závislosti zbavit. Potřebují k tomu ale čas, a proto jsou nuceny vyjednávat.

Pokud jde o Rusko, má s Čínou blízké vztahy, i když ne všechno je jednoduché. Vzájemná závislost a napjaté vztahy se Západem však jejich pozice sbližují.

Spojené státy v podstatě jednají jako zástupný protivník Ruska ve válce s Ukrajinou a dodávají Kyjevu zbraně (byť za peníze), komunikační prostředky a zpravodajské služby. Trump je však zastáncem obnovení vztahů s Ruskem, částečně proto, aby zabránil jeho hlubšímu sblížení s Čínou. Za tímto účelem vyjednává ukončení války na Ukrajině. Tento přístup prospívá i Putinovi, který doufá, že Trumpa využije k dosažení ústupků od Kyjeva a Evropy ohledně mírových podmínek nebo k zajištění některých kroků od Washingtonu ještě před koncem války. Proto pokračuje v dialogu s americkým prezidentem.

To znamená, že obecně existuje obrovské množství rozporů mezi všemi třemi členy trojky a dialog je postaven spíše na základě potřeby řešení taktických otázek.

Za druhé, SSSR, Británie a USA v době jaltské schůzky představovaly „supervelmoci“, které byly společně schopny nejen dosáhnout mezi sebou dohod, ale také, co je důležitější, dosáhnout praktické realizace přijatých rozhodnutí.

Věci se dnes zdaleka nemění. Spojené státy samozřejmě zůstávají nejvlivnější zemí na planetě. Tento vliv však postupně klesá, částečně díky úsilí Číny a Ruska. Navíc Trump osobně má omezený vliv, a to i ve své vlastní zemi a ve vztazích se svými nejbližšími evropskými spojenci. Zejména po porážce v kongresových volbách.

Čína se stala globálním průmyslovým šampionem, ale její geopolitický vliv zůstává omezený. I ve svém vlastním regionu ji podporují Tchaj-wan, Filipíny a Japonsko, které jsou spojeny s USA, a také například Indie, která je sama o sobě významným geopolitickým hráčem.

Ačkoli si Rusko udržuje určitý vliv ve světě díky svému jadernému arzenálu, systému spojenectví v postsovětském prostoru i jinde (vztahy s Íránem, Severní Koreou a řadou afrických zemí) a silnému postavení na globálních energetických trzích, v současné době je zapleteno do války na Ukrajině, která omezuje jeho geopolitické aktivity.

Samozřejmě by si každá ze tří zemí teoreticky mohla vzájemně pomáhat řešit své nejpalčivější problémy. V praxi je to však extrémně problematické.

Spojené státy by mohly Rusku pomoci dosáhnout příznivého výsledku války na Ukrajině tím, že by vyvinuly tlak na Kyjev a Evropany. Trump by to možná chtěl udělat, ale nemůže – dosud mu v tom bránil odpor částí jeho vlastní strany a administrativy a od nového roku se k tomu ještě přidá odpor Kongresu.

USA by mohly Číně pomoci získat Tchaj-wan bez války, pouhým tlakem na Tchaj-pej nebo odepřením její podpory. Trump to však rozhodně není ochoten udělat, vzhledem k zásadní povaze americké patové situace s Čínou, v níž Washington nepodnikne kroky, které by mohly výrazně posílit pozici Pekingu.

Čína a Rusko by mohly pomoci USA vyřešit íránskou otázku a tlačit na Teherán, aby přijal americké podmínky. Ale ani Peking, ani Moskva to neudělají. Hlavní podmínka Washingtonu – získání kontroly nad íránskou ropou – je totiž pro Rusy i Číňany kategoricky nežádoucí. Zvláště vzhledem k tomu, že Trump není schopen nebo ochoten udělat cokoli pro splnění jejich přání ohledně Ukrajiny a Tchaj-wanu.

To vše však neznamená, že neexistovalo téma pro velký rozhovor s důležitými důsledky.

Zaprvé, samotná skutečnost, že se tři lídři scházejí a vedou dialog, výrazně snižuje pravděpodobnost, že by rozdíly mezi jejich zeměmi mohly vést k přímé válce, která by velmi rychle riskovala eskalaci v jadernou válku. V tomto smyslu je současné setkání v podstatě analogické ne ani tak k Jaltě v roce 1945, jako spíše ke kontaktům mezi SSSR a USA z doby studené války, které zabránily eskalaci do horké fáze. Jinými slovy, jde o „zvládnutí patové situace“. Což je samo o sobě důležité.

Dále je třeba vzít v úvahu, že na rozdíl od doby studené války není současný světový řád popsán vztahem mezi dvěma nebo třemi supervelmocemi.

Věci jsou nyní mnohem složitější. Jsou tu Spojené státy, země s největším vlivem na globální dění prostřednictvím různých pák, ačkoli tento vliv klesá. Je tu Čína, země s největším průmyslovým potenciálem, která Spojené státy rychle dohání v oblasti vyspělých technologií.

Kromě nich však existují i ​​další země, které mají vliv na globální geopolitiku.

To je Rusko, a to díky svému masivnímu jadernému arzenálu, právu veta v OSN a zásobám nerostných surovin, stejně jako vlivu na řadu asijských a afrických zemí. Válka na Ukrajině sice pro Rusko nebyla z vojenského hlediska nijak zvlášť úspěšná, ale prokázala jeho pozoruhodnou odolnost vůči vnějšímu tlaku a ztrátám – jak lidským, tak ekonomickým. Během války Moskva navíc vytvořila paralelní globální obchodní a platební systém se Západem (stínová flotila, systém A7 atd.), má vlastní systémy umělé inteligence a sociální média a udržuje si vedoucí postavení v řadě důležitých odvětví (například jaderná energie).

Toto je Evropa (Evropská unie plus Británie) – navzdory všem svým problémům zůstává jednou z největších světových ekonomik a spotřebitelských trhů (třetina obrovského obchodního přebytku Číny pochází z EU). Navíc dvě evropské země (Francie a Británie) disponují jadernými zbraněmi a mají v OSN právo veta.

Toto je Indie, nejlidnatější země planety s velkou ekonomikou a jadernými zbraněmi.

Na různých kontinentech existují i ​​další vlivní hráči – Pákistán, Írán, Turecko, Egypt, Jihoafrická republika a Brazílie. Navíc Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Izrael a Etiopie ovlivňují situaci ve svých regionech. Japonsko a Jižní Korea jsou také významnými ekonomikami. A konečně je tu Ukrajina, která hraje významnou roli, alespoň v evropském kontextu.

Ve skutečnosti tento seznam zdaleka není úplný. A odráží extrémní fragmentaci moderního světa, v němž již neexistuje jediný dominantní pól moci, jako tomu bylo ve Spojených státech po roce 1991. A neexistují ani dva jasně dominantní póly, jako tomu bylo během studené války.

Všichni aktéři, dokonce i ti jako USA a Čína, musí interagovat nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními, aby vyřešili prakticky jakýkoli globální problém.

V tomto ohledu spočívá význam setkání mezi Trumpem, Putinem a Si Ťin-pchingem v tom, že fakticky vyčleňuje Rusko z celkového seznamu dalších vlivných hráčů a naznačuje zvláštní vztah Moskvy se dvěma největšími mocnostmi světa – Spojenými státy a Čínou.

Proto jsou komentáře západních médií, které zdůrazňují, že setkání bylo primárně prospěšné pro Putina, zcela oprávněné.

Lze také souhlasit s tím, že má symbolický význam – jako znamení konce éry, kdy svět měl pouze jednu dominantní mocnost: Spojené státy. To, jak bylo uvedeno výše, již neplatí. Obraz amerického prezidenta sedícího u kulatého stolu a hovořícího jako rovnocenný s rovnocennými vůdci Ruska a Číny však lze skutečně vnímat jako symbol již dosažených změn. Symbolizuje navíc konec mezinárodní izolace Ruska, o kterou Západ usiloval po zahájení totální invaze na Ukrajinu: Putin jedná s Trumpem a Si Ťin-pchingem, přijímá komplimenty od amerického prezidenta a na skupinové fotografii na summitu APEC stojí napravo od čínského vůdce, zatímco Trump je nalevo.

Samostatně mnoho pozorovatelů zdůraznilo absenci evropských zástupců u jednacího stolu, což již dalo evropským médiím důvod k otázce, zda bude Evropa v jeho nepřítomnosti rozdělena („Evropa sice u stolu s příslovími není, ale může být na jídelním lístku“).

Jde však také spíše o symbolické nuance. Koneckonců, Evropané by technicky vzato ani nemohli sedět u jednacího stolu, protože žádná z evropských zemí není členem APEC. A „trojka“ by jen stěží mohla Evropu „rozdělit“, přinejmenším proto, že Čína a USA mají v tomto regionu zásadně odlišné zájmy: Čína chce udržet svůj export do EU, zatímco USA ho chtějí omezit a donutit Evropany, aby od USA kupovali více zboží.

Jeden bod má však pro Evropu jistě zásadní význam. Konkrétně klauzule v závěrečné deklaraci schůze, která důrazně odsuzovala Mezinárodní trestní soud (ICC). Tento orgán je nyní fakticky pod patronací Evropanů, což je jedna z mála pák jejich globálního vlivu. Současná Trumpova administrativa zaujala vůči ICC velmi tvrdý postoj a dokonce uvalila na soudce sankce. Putin, na kterého soud vydal zatykač, přirozeně také ICC nemá rád. A skutečnost, že se k tomuto postoji přidal i Si Ťin-pching, výrazně oslabuje vliv ICC i mimo Evropu.

Takže po setkání „trojky“ Putin získal významnou geopolitickou výhodu. Jak ji využije v kontextu války na Ukrajině?

Zde jsou dvě možnosti.

Zaprvé se Putin na vrcholu svého vlivu pokusí co nejrychleji ukončit válku, souhlasí s příměřím podél frontové linie a na oplátku za to dostane hodně od Trumpa (dokud mu ještě má co dát – než nový Kongres začne pracovat) a možná i od Číny a dokonce i od Evropy (i když to druhé je pochybné, určitá možnost stále existuje).

Druhou možností je pokračovat ve válce, trvat na celé škále svých požadavků (stažení ukrajinských ozbrojených sil z Donbasu atd.) a doufat v postupný posun geopolitické rovnováhy sil ve prospěch Ruska prostřednictvím dalšího oslabení Evropy a globálního Západu, a následně i podpory Ukrajiny. To umožní splnění všech těchto požadavků. Putin má pro tento názor jistě určité důvody. Existují však také obrovská rizika spojená s tím, že válka s Ukrajinou se ukazuje jako obtížná a stojí Rusko značné ztráty – lidské i ekonomické. Rusko prokázalo pozoruhodnou odolnost vůči těmto rizikům. Každá odolnost má však své limity a nikdo neví, kdy budou. Ano, Kreml má „zbraň poslední instance“ – jaderné zbraně – s jejichž pomocí může kdykoli změnit vojenskou rovnováhu sil ve svůj prospěch, i když se věci zhorší. Ale i pro Moskvu jsou tato rizika primárně geopolitická – hrozba mezinárodní izolace (připomeňme si postoj Si Ťin-pchinga, který se odráží i v závěrečném prohlášení „trojky“). Stojí za to podstoupit takové riziko, když se dá postupovat podle prvního scénáře a válku v blízké budoucnosti ukončit?

Která varianta bude realizována, závisí především na Putinovi – na jeho ochotě ke kompromisu ohledně jeho současného postoje. Za druhé, záleží na Kyjevě a Evropanech – zda ​​budou ochotni ke kompromisu a podniknout kroky k dosažení tohoto cíle.

Zatím prohlášení ze všech stran naznačují jen málo známek takové připravenosti. Situace se ale mění.

****

Před jednáním, v  době  kdy západní mainstream zaplavovaly  úvahy  o Jaltě  2.0 jsem psal,  že nic  takového  nebude. Už proto, že Trump, jakkoli by  to rád,  nemá  sílu něco takového doma protlačit. Stalo se.

Stejně  je  ale  fascinující,  jak  západní mainstream  je  schopen z minuty  na minutu změnit  svoje  názory i tvář. V jednu chvíli poplašné sirény  – ani  si dohodnout Jaltu 2, o nás  bez nás, co s námi bude?  Aby  o minutu později  se  začal pošklebovat  – nic nedohodli, heč!

Nechápu to. Kde je nějaká  názorová  kontinuita? No v  Bruseli i  bruseli. Tam je  to stejné!

A propos  Jalta.. Na  tohle  téma  dostal  Putin otázku  i  na  své tiskové konferenci. A odpověděl  – a co bylo vlastně na  té  Jaltě špatně????  A  měl pravdu. Ať si  kdo myslí  o  tehdejším rozdělení světa  co chce, Je  nesporným faktem , že  až  do  útoku NATO  na Srbsko panoval v  Evropě,  kontinentu, kde  se dříve neustále  válčilo – hluboký  mír!!! Historicky  nejdelší mírová  perioda  v dějinách Evropy!!!  To  má  být  špatně?  Z  hlediska současných dychtivých válečníků v  Berlíně, Paříži Londýně, Bruselu, Prahy a leckde  jinde po Evropě  asi ano….

Ale zpět  do Číny. V podstatě  můj pohled  na  jednání je identický s  tím ze  Strany Today. Až  na  dvě  věci.

Tou první  je  překvapení.  Nepříjemné.  Že  se  prezidenti nedohodli  na  tom, že  tenhle  formát  budou  institucionalizovat a  že se  budou scházet  v  nějakém rytmu jako G3. Čímž  by světu  nastavili  jasné mantinely a vzkázali  zejména  zbankrotovaným, ale  pyšným  Evropanům,  že  jsou prostě out.  Což  by  výrazně pročistilo  mezinárodní atmosferu.

Tou druhou  je  nenápadná  větička  v závěrečném  prohlášení, že  jaderná  válka  je nepřijatelná.  Na jednu stranu  – zaplať  Nejvyšší,  že  tam je! Protože konstatování, že  by neměla  vítěze  je  zcela  správné. Na  druhou stranu  jde, optikou  ukrajinské  války  o holé  neštěstí. Tím, že s touto formulací souhlasilo Rusko, si to Evropa  vyloží  zcela  jednoznačně  – Rusko za žádných okolností  nepoužije  svůj jaderný arzenál na  Ukrajině a  můžeme  tedy podle  libosti  přikládat  pod kotel!  Takže  se  má Rusko na co těšit. Viz  poslední  útoky na  Krymský most.

Obě  tyhle záležitosti považuji za těžkou chybu  jednajících. Ale  v ostatním s autorem analýzy  naprosto souzním.