Rusové jsou národ, trpící velmocenským komplexem, mesianistickými sklony, útiskem totalitního režimu i paranoiou ze zahraničního nepřítele. Tak analyzují čeští komentátoři výsledky průzkumu nezávislého centra Levada.
Ilustrační snímek
Když dva čtou nebo interpretují totéž, zpravidla se na většině závěrů neshodnou, nebo aspoň ne úplně. To platí dvojnásob o mediální stopě, kterou zanechaly v české předsilvestrovské publicistice výsledky průzkumu ruského sociologického centra Levada, centra tak nezávislého, až je považováno velkou částí ruské populace za odvážně opoziční. Už jen skutečnost, že jeho výsledky publikovala americká nadace Carnegie, je důkazem, že nejde o nějaké výmysly proputinských médií, ale seriózní vědeckou práci.
Většinová média si ze zmíněných výsledků vybrala informaci, že celých 83 procent Rusů pociťuje hrdost na svou vlast a téměř dvě třetiny Rusů věří, že historické role jejich země v dějinách je výjimečná.A bijí na poplach, jak jsou zvyklá. Jistě, v malinkaté a nepříliš sebevědomé zemi jako je ta naše to může znít divně a mnohým i zlověstně: to jsou všichni tak zaslepení nacionalisté? Jenomže občan velmoci, jakou Rusko přece jen ještě je, nebo být znovu začíná, se na svět zcela pochopitelně dívá trochu jinak.
Při mých návštěvách Ruska a Spojených států jsem byl docela dost šokován, jak jsou v něčem obyvatelé těchto dvou mocných zemí, mezi nimiž my Češi, tradičně vybíráme jednoho za spojence a druhéh za nepřítele, nebo naopak, podobní. Státních vlajek, symbolizujících národní hrdost a lásku k vlasti, je ostatně v Americe určitě ještě víc než v Rusku. Ale zpátky k průzkumu a jeho výsledkům. Ty se totiž zdaleka netýkají – jak by se mohlo zdát z českých mainstreamových médií – jen jakési zbytnělé středověké národní hrdosti a velmocenských choutek, ale docela obyčejných problémů každodenního života.
Z průzkumu vyplývá, že prioritou pro Rusy není politika ani meditace o Rusku jako velmoci, ale věci, které se nápadně podobají strastem průměrného Čecha. Jen pro příklad: nejvíce – 50 procent občanů Ruské federace – vnímá jako prioritu zvýšení kvality zdravotních služeb, 49 procent snížení inflace, 31 procent lepší vzdělávání, 29 procent rozvoj zemědělství a 29 procent zkvalitnění komunálních služeb. Běžní Rusové ve své většině, jak je vidět, nekují pikle vůči zlému Západu ani se nechystají jít proti němu do boje. Trápí je v podstatě až na výjimky překvapivě totéž, co nás: stát pořádně nefunguje, za vysoké daně občanům dává mizerné služby a není tak efektivní jako by být mohl.
Jistě, velké procento z Rusů je jistě ovlivněno manipulací médií, ale – ruku na srdce – je to tak výrazně jinak, než u nás? Neřekl bych, a to potkávám mnohé z nich docela často.
A jestliže se obě strany mediální propagandy skutečně soustřeďují především na budování obrazu vnějšího nepřítele, na kterého před občany vlastního státu svalí všechny viny, není nejmoudřejší odpovědí upozorňovat, že ačkoli se v mnohém lišíme, v mnoha věcech, přáních, touhách a představách si můžeme porozumět až překvapivě dobře. Jsme přece lidé, nebo snad je i tato naivní představa implantátem ruských tajných služeb a virtuálních kremelských Jamesů Bondů?
Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském
