Studentka Růžena čeká v protektorátní Ostravě dítě, a tak mladým snoubencům nastává byrokratický závod s časem. Josef musí včas získat „árijský certifikát k sňatku“, vypraví se proto do beskydských dědin, aby v zaprášených matrikách hledal pravdu o svém původu.
Kapitola čtvrtá / Varhaník
Před cestou si Josef zjistil jen to, že se farář z kostela sv. Jana a Pavla na Horní Bečvě jmenuje Schmied. Německé příjmení ho děsilo. Navíc se říkalo, že nastoupil po gestapem zatčeném faráři. „To bude posraný strachy,“ přemýšlel. Jak ho osloví? Jak mu to vysvětlí? Kdy a jak nabídne úplatek – to Kainovo znamení, které ho pálilo v náprsní kapse? Jak přesvědčí toho černokabátníka, aby zaplnil černou díru v rodném listu prababičky, aby on sám neskončil v černé díře vězení nebo koncentráku? Znovu a znovu, krok za krokem si opakoval: „Kurva, chlap se nesmí bát!“
Vše mu to rytmicky, každým krokem, dunělo hlavou,
zvonilo v uších dusnem a únavou,
tím strachem počestných zbabělců.
Jak rekviem za kostelní zvony,
nedávno přetavené na děla,
tou odvahou zkurvených hrdinů.
Byly to jeho verše zloby a ponížení, které si jako ve snu, nejprve v mysli a pak i polohlasně, přeříkával skoro celou cestu. Pořád dokola.
A znenadání se z toho snu probudí. Je tam:
Zaprášený, upocený a smradlavý se ukryje ve stínu mohutné lípy před vchodem do kostela a přemýšlí. „Co teď, synku?“ „Kde je fara?“ Udělá pár kulhavých kroků, opírá se o klacek, a vtom se z temného stínu kamenného kříže vynoří postava kněze v černé klerice. Hledí si vzájemně do očí. Tvrdý, nepřátelský, kamenný pohled germánského nadčlověka – pociťuje Josef a vyschlým, nešťastným hlasem zasípe: „Guten Tag.“
„Guten Tag,“ odpoví rázně kněz.
Josef je v koncích. Nastává trapné, věčné ticho. Sklopí zrak na špičky svých okopaných polobotek a snad někde vzadu v mozku slyší otázku: Kam jdeš? Rýpe klackem v písku. A pomalu, kdesi, cosi tahá až z paty blouznivé mysli. Vzpomene si na Sienkiewiczovo Quo Vadis a kreslí holí do prachu cesty dva překřížené obloučky – znak ryby.
Kněz přečte akronym ICHTHYS v písku, zvedne hlavu a obličej se mu pomalu mění. Měkne, pohled jihne, oči lidští.
„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ řekne česky a dodá řecky: „Iesus, Christos, Theú, Hyios, Sótér.“
„Pojď za mnou, synu.“
„Já… ale nejsem katolík,“ vykoktá ze sebe Josef a ihned toho lituje.
„Nikdo není dokonalý,“ odpoví mu přes rameno kněz.
Přes chladnou chodbu důstojně uvede Josefa do farní kuchyně. Na kredenci a stole uprostřed se vrší hromady různých lejster, knih, zpěvníků, not a špinavého nádobí. Nad oknem Josefa proti světlu zaujme nezvyklý černobílý obraz, nebo snad fotografie, Svaté rodiny s oslem a zvláštními stíny z nebe.
„Posaď se, chlapče.“
Sedne si ke stolu, na kterém leží kastrolek vonícího nakrájeného špeku, rozevřená umaštěná Bible a zálesácká kudla.
„S čím ti mohu pomoct?“ ptá se kněz a pozoruje toho drobného, upoceného mladíka, který vypadá velmi nejistě a zmateně. Jeho zmatek ještě umocní otázka: „Máš rád halušky?“
„A… a… ano, jistě,“ odpoví Josef.
„Zrovna si dělám oběd, kuchařka je už dvě neděle nemocná, omlouvám se za ten nepořádek. Zvu tě. S brynzou, nebo se zelím?“
Josef sedí s vykulenýma očima a otevřenou pusou.
„Tak si dáme podobojí, s brynzou i se zelím,“ řekne s šibalským úsměvem kněz. „Jen osmažím špek. Můžeš se jít mezitím umýt.“ Ukazuje přes dveře na konec chodby, kde je umyvadlo a záchod. A za Josefem ještě volá: „A přines prosím ze záchodu dvě piva!“
„Jsem Josef Dobiáš z Ostravy,“ představí se mladík, když se vrátí. V každé ruce drží láhev piva s keramickým špuntem, které se chladilo v kýblu na zalívání záchodu.
„Alois Řezníček,“ představuje se kněz.
„Vy nejste páter Vilém Schmied?“
„Nejsme, jen ho zastupuji. Byl zatčen.“
Když pak o tom všem zpětně přemýšlel, překvapil Josefa farářův mladistvý věk, atletická postava a doslova „staromládenecký bordel“ v kuchyni. Jako kluk z rodiny s protestantskou tradicí nic takového u katolického kněze nečekal. Páter mu trochu připomínal staršího bratra, a tak se po společné modlitbě, vynikajících „podobojí“ haluškách a studeném pivu, které mu rychle stoupalo do hlavy, konečně rozpovídal. Vyložil karty na stůl, řekl, kdo je a co vlastně potřebuje.
Kněz mu s vážnou tváří naslouchal, skoro jako ve zpovědnici. Když však Josef začal neohrabaně a zaobaleně mluvit o úplatku, stroze ho zarazil.
„Peníze si nech pro nevěstu,“ zabručel. Trapnou chvilku ticha vzápětí vysvobodil nečekanou otázkou: „Ale hnije nám na kostele krov. Uměl bys ho zaměřit a zkreslit?“
A tak celé odpoledne Josefovi zabralo zaměřování krovu. Kdyby to věděl předem, vzal by si alespoň pásmo. Takhle zdlouhavě odměřoval délky pomocí provazů a zlomeného skládacího metru, které si půjčil z farní „werkštele“.
K ruce dostal pomocníka Ondrucha, hubeného a nemotorného ministranta. Ten byl sice pro práci v přítmí podkroví jako stvořený díky svým vykuleným netopýřím očím, zato mu ale úplně chyběla kočičí mrštnost. Párkrát se mu zvrtla noha, zavrávoral a s duněním dopadl na dřevěný podhled stropu, pod nímž zrovna kněz sloužil večerní mši.
Tyto zvukové efekty pak vhodně podbarvovaly farářův hlasitě a důrazně přednášený Žalm 121 – asi aby to i „husita“ Josef na půdě dobře slyšel:
Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
Nedopustí, aby se ti zvrtla noha, tvůj ochránce nedřímá.
Ano, nedřímá a nespí ochránce Izraele.
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
Ve dne tě neudeří slunce ani v noci měsíc.
Hospodin tě ochrání ode všeho zlého, on zachová tvůj život.
Hospodin bude střežit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky.
Zvláště při pozdvihování, za doprovodu „dunění hromů“ z půdy a za lehkého „sněžení“ opadávající omítky, pak pastýř i jeho klečící stádo obraceli oči upřeně ke stropu kostela.
Po mši, zatímco Josef s petrolejkou v ruce prověřoval zákoutí kostelní půdy a promýšlel opravu krovu, páter Řezníček v Knize křtů studoval záznam o Josefově prababičce a promýšlel opravu osudu jeho rodiny.
Rosa Dobiášová, narozená 5. května 1805, matce Rosině Dobiášové, svobodné dceři půlpasekáře Martina Dobiáše z Horní Bečvy. Otec neuveden, náboženství neuvedeno.
Sám se s takovým případem ještě nesetkal, ale dobře věděl, že přepsání, vepsání nebo jakákoliv oprava přímo v matriční knize na tlustém, zažloutlém a hrubém papíře – navíc současným inkoustem – není možná. To by poznal i slepý, natož trénovaný protektorátní úředník při případné kontrole.
Rozhodl se proto udělat to, co v té hrozné době riskovala řada jiných statečných kněží. Vystavil „omylem“ pozměněný oficiální Křestní výpis. K náboženství prababičky připsal římskokatolické a do kolonky otce uvedl: „Franz Prochaska, varhaník“. Ostatně v knize zemřelých byl v prosinci roku 1804 shodou okolností zapsán, sice hodně nečitelně, ale přece, jakýsi „Prochaska, Organist“.
Za podvečerního šera rozložil Josef na kuchyňském stole náčrty zaměření stávajícího stavu krovu. Pokrytý prachem a pavučinami, špinavý jako havíř, začal hlásit zjištěné závady.
„Pozednice, krokve a bednění na severní straně jsou totálně shnilé a bude nutné je kompletně vyměnit. Zatéká tam. Některé trámy stačí posílit a přeplátovat, ale pozednice se musí znovu a lépe přikotvit. V baubyru to pořádně rozkreslím, nechám přepočítat únosnost a udělám výpis pro pilu.“
Kněz spokojeně přikyvoval. Pak na špinavé papíry mezi neumyté nádobí položil „árijsky čistý“, čerstvě orazítkovaný Křestní výpis. Nesl jeho vlastní podpis, který byl – bůhvíproč – ještě trochu rozmazaný.
V příští kapitole nahlédneme hluboko do duše svérázného kněze a zjistíme, co se v ní skrývá v časech nejtemnější nespravedlnosti. Poznáte, že pravé křesťanství se nerodí v chladu katedrál a v liturgiích, ale v lidském srdci.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
