V minulé kapitole jsme sledovali Josefovo pátrání po předcích, které ho z válečné Ostravy zavedlo až na Horní Bečvu. Na tamní faře se Josefův strach rychle rozplynul u talíře „podobojí“ halušek, jimiž jej přivítal neobyčejný páter Řezníček. A výměnou za pomoc s opravou kostelního krovu vystavil Josefovi „rasově korektní“ křestní list jeho prababičky.
Kapitola pátá / Kardiolog
Ráno se Josef probudil na čeledínském slamníku ve „werkšteli“ a hlava ho bolela jako střep. Sotva se dokázal překulit na vůz k lavicím, které starý Ondruch se svým nemotorným synem zrovna naložili a odváželi k opravě truhláři do Rožnova.
Vyrazil na cestu k domovu. Myslel si, že se na voze ještě dospí, ale v tom se hluboce mýlil. V životě totiž neslyšel nikoho mluvit tak hlasitě. Ondruši doslova řvali na lesy – a jestli nezemřeli, tak tam řvou dodnes –, když si barvitě vyměňovali postřehy ze včerejší mše, zatímco „inžinyr z Ostravy robil, že spi“. Každý otřes a každé poskočení vozu na kameni bylo jako hřebík zatloukaný přímo do jeho lebky.
S farářem se rozloučil asi ve dvě ráno, poté co spolu vypili několik dalších, na záchodě vychlazených piv a okoštovali do dna domácí „slibovicu“. Tak aspoň říkal slivovici Josefův starší bratr – protože si po ní pokaždé znovu a znovu sliboval, že už ji víckrát v životě pít nebude.
Josefovi se jako v kouřovém oparu matně vybavovalo, že farář nakonec vytáhl kytaru a společně zpívali trampské písničky. V hlavě mu ještě teď zněla Ascalóna, nad hlavou se modralo průzračné beskydské nebe a v náprsní kapse ho hřály dvě obálky: pro nevěstu ušetřený úplatek a spásný Křestní výpis prababičky Rózy.
Jednoduše řečeno, ten „flanďák“ na něj udělal obrovský dojem. S někým takovým se Josef ještě v životě nesetkal. Jak tak ležel na jedoucím voze, s hlavou třeštící po slibovici, v paměti se mu začal skládat dohromady jejich noční rozhovor. Pamatoval si, jak moc ho upřímně zajímalo, jak se z normálního chlapa stane katolický kněz, a tak zkrátka vybalil otázku na tělo.
„Hele, otče…“ zeptal se Josef s pivem v ruce: „Ty jsi v podstatě normální, pětatřicetiletý chlap. Jak může člověk v tvým věku na všechno rezignovat, vzdát se ženských a zavázat se k celibátu? Proč zrovna kněz?“
Páter Řezníček se jen pousmál a svou zálesáckou kudlou přikrojil chleba a slaniny.
„Víš, Jožko, já jsem jedináček,“ začal klidně. „Můj otec byl policista a maminka zdravotní sestra, porodní bába. Když mi bylo deset, táta náhle zemřel na zástavu srdce přímo ve službě. To mě strašně zasáhlo. Pak jsem jednou jako kluk doprovázel mámu a byl svědkem těžkého porodu. Novorozeně zemřelo na srdeční selhání. Ten strašný okamžik ticha, kdy se dětské srdíčko prostě nerozeběhlo… V tu chvíli se ve mně zrodila naprostá fascinace lidským srdcem a touha po vědeckém poznání.“
„Představ si, Jožko, že jednou bude možné nahlédnout hluboko do mateřského lůna a operovat srdce dětí ještě před narozením, nebo těsně po porodu!“
„Tak proč jsi nešel na medicínu?“ divil se Josef.
„To nešlo,“ povzdechl si kněz. „Po smrti táty na to prostě nebyly peníze. Ale krátce po tom zážitku se smrtí toho dítěte jsem prožil něco jiného. Byl jsem ještě kluk, když jsem zažil hluboké duchovní probuzení na stanové evangelizaci, kterou u nás pořádala misie americké baptistické církve. Tam mi to všechno došlo. Pochopil jsem, že uzdravovat se musí nejen těla, ale hlavně duše. Že duše je důležitější než tělo. Studium bohosloví v Praze pro mě pak nebylo únikem před světem, ale cestou k pochopení smyslu a ceny lidského života.“
Josef se napil a uculil se: „Baptisti? No proto se o tobě říká, že při křtech lidi div netopíš. Ondruch na půdě říkal, že té vody používáš nějak moc.“
Páter se upřímně rozesmál. „To víš, že jo! Vždyť já ty vyděšené rodiče musím vždycky uklidňovat. Parafrázuju jim apoštola Pavla a říkám: Nebojte se, já to dítě jenom utopím hříchu, aby mohlo nastoupit spolu s Kristem na cestu nového života!“
„A víš ty co? Ani Pannu Marii jsem si nezamiloval skrze odříkávání růženců nebo klanění se dřevěným sochám. Zamiloval jsem si ji pro její neskutečnou odvahu. Pro to, že dokázala Bohu říct: Ano, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvé vůle. Viděl jsem v ní odlesk své vlastní mámy a všech žen. Jejich obětavost považuju za vrchol lidství.“
Kněz zvážněl, naklonil se k Josefovi přes stůl plný neumytého nádobí a položil mu ruku na rameno.
„Víš, Jožko, víra v Boha není o nablýskaných katedrálách, liturgiích a ceremoniích. Je to jen a pouze o lidském srdci. Bez Boha je každé srdce přirozeně hříšné – kamenné, studené a mrtvé. Ale stačí říct Bohu jedno jednoduché, upřímné: ANO, prosím odpusť mi můj hřích. A on ho promění v živé a masité. Věř mi, že celé nebe a zástupy andělů se pak radují nad jediným uzdraveným a zachráněným lidským srdcem.“
Během pražských studií Alois unikal z prachu knihoven do Posázaví. Pod přezdívkou otec Lojza se toulal kolem Medníku, šplhal na Pikovickou jehlu a trávil noci v nově vznikajících osadách, jako byla Ascalona. U ohňů se zálesáckou kudlou za pasem a kytarou v ruce zpíval s ostatními první trampské šlágry jako „Vlajka vzhůru letí“ nebo „Hvězdičky svítí nad Sázavou“.
Miloval ten kontrast: večer s přáteli u táboráku, a ráno o samotě u řeky nebo na skále, kde v ranní mlze šeptal v originále hebrejské žalmy. Hebrejština mu svou syrovostí připomínala samotnou přírodu – byla drsná, pravdivá a bez příkras, přesně jako celý Starý zákon.
בָּרוּךְ הַבָּא בְּשֵׁם יְהוָה / Baruch habá be-šem Adonaj
„Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově.“
Na Horní Bečvu přijel v létě roku 1944 jako krátkodobá náhrada z Olomouce. Tamní farář Bedřich Hoffmann byl už tehdy vězněn v koncentračním táboře a zastupující penzionovaný páter Vilém Schmied skončil pod zámkem gestapa. Alois se tak ze dne na den ocitl v drsném kraji, kde se na horách pod staletými beskydskými smrky skrývali partyzáni a v dolinách hlídkovaly německé patroly.
Právě zde, mezi svéráznými Valachy, Alois narážel na své největší vnitřní limity. On, který nade vše ctil a chránil život, v sobě najednou cítil spalující, doslova živočišnou nenávist k okupantům. Každý večer klekal k modlitbám a bolestně bojoval s Ježíšovými slovy: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“
„Jak mám nastavit druhou tvář těm, kteří vraždí nenarozené děti a odvádějí starce do lágrů?“ ptal se zoufale. Přel se s Bohem divoce a nekompromisně, přesně tak, jako kdysi starozákonní proroci. Jeho víra nebyla klidná a konejšivá. Byl to neustálý zápas muže, který v kapse pod černou klerikou stále skrýval trampský nůž a v srdci ho pálila obrovská nespravedlnost světa.
Svou hlubokou úctu k Panně Marii přenášel i na kůr. Farníkům o ní často vyprávěl jako o „té statečné Židovské cérce“. Jeho kázání proto často bývala o neuvěřitelné síle žen, které musí přežít své muže a syny. A ta jeho dávná, klukovská touha po vědecké dětské kardiologii se v drsné beskydské realitě proměnila v tichou, každodenní modlitbu za každé jedno srdce, které v tomto kraji ještě nepřestalo bít strachy.
Josef nad tím svérázným knězem nevěřícně kroutil hlavou a při tom vzpomínání málem zapomněl vystoupit. Před Rožnovem seskočil z vozu a musel hned zamířit pod splav, aby se zchladil v ledové Bečvě. Znovu a znovu nořil bolavou hlavu do vody a stejně jako jeho bratr u slivovice, i on teď znovu a znovu „sliboval“.
Na tohle slibování však nezapomene do konce života. Tehdy totiž ještě netušil, že zrovna v té chvíli vytratil jednu z těch cenných obálek. Naštěstí tu méně důležitou. Uhodnete, kterou?
Cesta zpět už byla jiná, mnohem veselejší. Přes horské sedlo na Pinduli jel na fůře se dřevem a ve vlaku z Frenštátu do Ostravy už seděl s partou havířů, kteří se zrovna vraceli na svůj týdenní turnus. Ve vagóně visel těžký odér potu, tabáku a špeku. Aby Josef zahnal narůstající děs z blížící se policejní kontroly na nádraží ve Frýdku-Místku, začal chlapům recitovat Bezruče. Ale upravil si ho pěkně „po našemu“:
Šel stary Magdon z Ostravy dom, v mistecke knajpě večer zapad, s rozbitu lebku do škarpy spad. Bečela Maryčka Magdonova.
Vuz plny uhla se vybulil. Pod vozem skapala stara Magdonka. Na Starych Hamrach pět bečelo sirot, nejstarši - Maryčka Magdonova. Kery jich vychova, kery jich nakrmi? Zrobiš im tatu, zrobiš im mamu? Kery ma doly a je bohaty, či ma srdce ta jak ty, Maryčko Magdonova?
V příští kapitole se vrátíme do Ostravy. Klidné slunečné dopoledne na konci srpna 1944 však nečekaně přehluší sirény, ohlašující nejničivější nálet v dějinách města. Josefův závod s časem o „árijský papír“ se rázem změní v boj o přežití…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
