Minule jsme zažili: Ostrava se vzpamatovává z ničivého náletu. Růžena prochází zničeným městem, až zůstane bez dechu stát před pobořeným palácem Elektra, kde si měla vyzvednout formulář povolení k svatbě…
Kapitola osmá / Smrtihlav
Celý prostor před zasaženým palácem Elektra je nepřístupný, střežený vojskem a policií. Růžena pomalu zezadu přichází k vysokému, štíhlému důstojníkovi v černé uniformě. Stojí rozkročen, ruce za zády a zjevně tomu tady velí.
Je to SS-Hauptsturmführer Gunter Czechonek. Má po čtyřicítce a narodil se v Opavě do rodiny rakouského důstojníka a české matky. Doma se mluví oběma jazyky, což mu dává perfektní základ. Jako mladý důstojník slouží ještě v československé armádě. Kvůli německé národnosti, ale i příjmení Czechonek, které Čechům přijde směšné, tam však čelí šikaně od kolegů i nadřízených. Ze služby znechuceně odchází, doplňuje si vzdělání a začíná učit na opavském německém gymnáziu. Kombinace češtiny, němčiny a tělocviku z něj dělá oblíbeného, byť přísného učitele. Po záboru pohraničí okamžitě využívá svou vojenskou minulost a dává se k německým bezpečnostním složkám. Díky perfektní češtině a němčině ho brzy přebírá samotná tajná policie, kde si svými diplomatickými schopnostmi a klidem v krizových situacích bleskově podmaňuje své nadřízené.
Czechonek se nikdy neoženil, nezasnoubil, ani nezamiloval. K jeho vášním patří fotografování a rychlá jízda na motocyklu, na kterém se prohání v těžké kožené bundě, kdykoliv může odložit uniformu. Je to vojácký fešák – vysoký, štíhlý sportovec ve vypulírované uniformě s přesně střiženými světlými vlasy a stříbrem prokvetlou, dokonale zastřiženou bradkou na opálené tváři. Jako kamufláž mu slouží nevinně modré, upřímné oči a neustálý přátelský úsměv. S muži komunikuje s ledovým, neochvějným klidem z pozice přirozené autority a síly, se ženami pouze od pasu dolů.
Czechonek je na sebe patřičně pyšný. Na dokonalou paměť, ve které mu není rovno, na bleskový kariérní postup v řadách SS. Je hrdý, že mu vůdce umožnil poctivě si odpracovat mladický omyl, jakým byla přísaha československé armádě, a prokázat tak absolutní loajalitu novému řádu.
„Verzeihung, Herr Offizier, dürfte ich Sie etwas fragen?“
Osloví ho zdvořile Růžena. Český přízvuk ji ale okamžitě prozradí.
Esesák se pomalu otočí a ona vidí upřímnou, usměvavou tvář sympatického muže. Když jí ale spisovnou češtinou odpoví: „Zeptejte se mě na cokoliv, krásná slečno,“ všimne si smrtihlava na jeho čepici a zatmí se jí před očima.
Kdyby ji pohotově nezachytil, snad by se hrůzou skácela k zemi.
Ano, byl pohotový.
Tohle se mu totiž nestalo poprvé. Jednou v Praze vystoupil z automobilu a v esesácké uniformě se ptal na cestu spisovnou češtinou gymnaziálního profesora českého jazyka. Jedna kolemjdoucí žena div neomdlela a druhá s hlasitým pláčem utíkala pryč…
Ostatně, ženy a dívky mu do náruče padají často a rády. On jim v tom nebrání. Právě naopak.
Obzvlášť když sloužil v Paříži, narážel na samé takové vyšňořené slečinky. Když se ale začaly jako cibuličky svlékat, vrstvička po vrstvičce, často se vespod objevilo špinavé a nevonící prádlo. Což jej značně znechucovalo. Nahoře huj a dole fuj.
Tahle růžička je ale navzdory situaci čisťounká. Nastrojená jako ze žurnálu. A voní. Voní mýdlem a levandulí, cítí esesák. Hmm…
Slastně vnímá a vdechuje Růžinu vůni.
„Nemusíte se mě bát, slečno. Jsem z Opavy, Gunter Czechonek, k vašim službám.“
Trochu se galantně ukloní. Růža se plaše usměje, dodá si odvahy, a myška hadovi líčí svou zpěvnou, spisovnou češtinou z „rodnýho Vysokýho Mejta“, proč zde je a co tak nutně potřebuje.
Dívka v nesnázích. To ho vzrušuje. Navíc nemluví „tu odpornu kratku ostravštinu“, to mu imponuje.
„Část budovy, kde jsou kanceláře Oberlandratu, je v pořádku. Jenže ve sklepě leží nevybuchlá bomba. Nikdo tam nesmí, je to nebezpečné. Čekáme na pyrotechniky, milá slečno.“
Když ale v dívčiných očích zahlédne náznak submisivního zoufalství, dostane sadistický nápad. V tváři se mu usadí lišácký úsměv.
„Ledaže byste měla, slečno, tu odvahu a zašla si tam na vlastní zodpovědnost sama. Nová Ehefähigkeitszeugnis se vydávají ve druhém patře v kanceláři 203 a 204. Měly by ležet u podpisového stolku hned u dveří.“
Tohle ví naprosto přesně. Tenhle pavouk totiž v té kanceláři pravidelně loví jednu maličkou úřednickou mušku.
„Ale musíte udělat i vy něco pro mě,“ nakloní se k ní o kousek blíž.
Znovu se kochá její intenzivní levandulovou vůní, umocněnou dusným odpolednem, zatímco ona mu pozorně, ale netrpělivě naslouchá. Cítí jeho luxusní kolínskou a vnímá, jak ji po zádech pod šaty stékají pramínky potu.
„Přesně o patro výš mám kancelář 303. Na stole mi leží rozpracovaný spis v černé podpisové složce s říšskou orlicí, číslo 154/1944. Nemůžete se splést, mám tam pořádek. Tu složku mi přinesete.“
Zmlkne a propíchne ji pohledem.
„Ja?“
Růžena ani na vteřinu nezaváhá.
„Ano, jdu tam.“
„Počkat,“ zastaví ji Czechonek. „Tady máte pero. Podepište jim tam převzetí, blanket by měl být hned vedle. Pořádek musí být. Ja?“
„Ja.“
Růža se otočí a trochu kulhavě běží přes ulici k hlavnímu vchodu.
Vzrušený esesák jen ledabyle mávne rukou směrem k ostraze. Stráže okamžitě ustoupí a nechají ji projít.
Chvíli zápasí s těžkými vchodovými dveřmi. Za nimi ji zastaví studená chodba. Zima jak v márnici, uvědomí si. Pot se z ní jen leje.
Bum-m, zaduní chodbami bouchnutí dveří. Padne na kolena a vkleče pozvrací honosnou mramorovou dlažbu.
Rychle se ale uklidní. Jako šelma vyběhne do druhého patra. Kancelář 203, přesně jak říkal. Na stole leží tři složky a hned ta horní nese nápis: Ruzena und Josef Dobiash. Rychlý podpis a hned míří do třetího.
V jeho kanclu je jako v kostele – čisto, chladno, šero a ticho. Přesně uprostřed mahagonového psacího stolu leží ta důležitá složka 154/1944 s říšskou orlicí.
Zasraná německá přesnost, pomyslí si.
Ze složky vyčnívá růžek fotky. Když ji Růža otevře, vykulí oči. Černobílá fotografie nahé ženy. A pod ní další a další, v nejrůznějších pozicích a polohách. Obyčejné pornografické fotky.
Ten sviňák fašistickej! nadává v duchu.
Čapne složku pod paži a rychle běží po schodech dolů.
Před hlavními dveřmi se ještě na vteřinu zastaví. Rychle si upraví šaty, rukou prohrábne vlasy a předloktím setře pot z čela. Pak co nejdůstojněji, ale rychlým krokem vyjde z budovy. A zamíří rovnou přes ulici zpátky k esesákovi.
I když už to není ani zdaleka ta vyšňořená voňavá slečinka jako předtím, Czechonek je z ní nadšený. Když mu s bledou kamennou tváří předává jeho důležitý spis, projede jím vlna silného vzrušení.
„Moc vám děkuji, moc jste mi pomohl. Nikdy vám to nezapomenu,“ chvěje se jí trochu hlas. Chce se jen slušně rozloučit, důstojně překonat své zhnusení a běžet pryč.
On ji ale rázně zarazí a pevně uchopí za paži. „Halt!“
„Au,“ sykne Růža bolestí.
Zablokuje jí cestu. „Počkejte chvíli. Zasloužím si přece pohádkovou odměnu. Co třeba tři hubičky od princezny?“
V levé ruce drží složku plnou pornografických fotek, pravou rukou svírá křehkou dívčí paži a celou ji svléká chtivým pohledem.
Růža zpanikaří, ale pak ze sebe vychrlí: „Promiňte, já… já se v tom baráku pozvracela. Jsem celá špinavá a necítím se dobře. Navíc jsem těhotná.“
Czechonek okamžitě pustí její paži a znechuceně poodstoupí o krok dozadu.
Růžena už na nic nečeká. Otočí se na podpatku a rychle odchází. Skoro běží. A nakonec vyrazí do plného sprintu, pryč od něj.
„Zblila bych se z tebe, ty sviňo esesácká.“
To už naštěstí Gunter Czechonek neslyší. Vidí ale, jak se na rohu Bahnhofstraße a Hauptstraße běžící dívka málem srazí s jakýmsi tlouštíkem na kole. Mladík kolo odhodí, objímá se s ní a líbá ji. Nakonec na bicykl nasedá, bere ji na štangli a rychle spolu ujíždí pryč.
Toho kluka už jsem přece někde viděl, bleskne esesákovi hlavou. Menší, obtloustlý, tmavší. Vlasy a nos jak havran.
Oh ja, natürlich! Bei Baubüro in Witkowitz. Josifek Dobiáš!
Spokojeně se usmívá smrtihlav.
V příští kapitole nás čekají další dramata, s nimiž se musejí Růžena a Josef každý po svém vypořádat.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
