Otec konzervativního myšlení Edmund Burke, pro mnohé jeho současníky překvapivě, se ve sporu s britskou korunou postavil na stranu amerických osadníků. Jeho postoj k americké revoluci může být pro konzervativce poučný i dnes.
Pro Edmunda Burka v tom nebyl žádný rozpor: požadavky osadníků chápal jako tradiční právo Angličanů odmítnout zdanění, nemají-li odpovídající politické zastoupení („no taxation without representation“). Jeho postoj byl čistě pragmatický a konzervativní, nikoliv revoluční.
Argumentoval, že Američané pouze brání svá historická práva svobodných Angličanů, která jim britská koruna upírala. Americká revoluce byla, řečeno slovy historika konzervativního myšlení Russela Kirka, „konzervativní reakcí na královy novoty“.
Burke si ovšem nepřál nezávislost amerických kolonií. Chtěl zachovat britské impérium, ale postavené na smíru, obchodu a oboustranné výhodnosti. Opakovaně varoval britskou vládu, že prosazování práva na svrchovanost nad koloniemi silou povede k úplné ztrátě kolonií. Mír a prosperitu považoval za důležitější než absolutní moc.
Úplné odtržení kolonií v červenci 1776 přijal s hlubokým zklamáním, považoval je za selhání britské politiky, za tragický a zbytečný důsledek tvrdohlavosti britských ministrů.
Tytéž základní principy, které Burkea přiměly k obraně práv Američanů, jej vedly k tomu, aby se v parlamentě zastával také práv Indů či Irů, přesto, že šlo o katolíky či hinduisty. Hájil svobodu a zděděné výsady občanů vůči vládě, kritizoval zneužívání moci bez ohledu na to, zda v Británii, v Americe či v Indii. Tvrdil, že politika se musí řídit lidskou zkušeností a konkrétními okolnostmi, nikoli učebnicovými poučkami intelektuálů.
Jeho pozdější tvrdý, nesmlouvavý, vskutku prorocký útok na francouzskou revoluci byl tehdejší intelektuální elitou přijat s nevolí. Mnozí do Burka vkládali naděje, že právě on se postaví do čela revoluční vlny z protější strany Kanálu, jež pomůže smést „starý režim“ i v Anglii.
Avšak Burke zůstal konzervativcem: Americkou revoluci chápal jako obranu existujících tradic a zděděných práv proti útlaku, zatímco pozdější Francouzskou revoluci zcela odmítl, neboť radikálně ničila starý řád a tradicemi pohrdala. Jeho předpověď, že to nemůže skončit jinak než špatně, se do puntíku splnila o pár let později s příchodem jakobínského teroru a následným nástupem Napoleona Bonaparta.
Jakkoli však Burke neúnavně obhajoval požadavky Američanů proti britskému útisku, přijetí Deklarace nezávislosti pro něj znamenalo zklamání a viděl v ní zásadní a nebezpečný zlom.
Deklaraci, jejíž autorem byl Thomas Jefferson, přijal 4. července 1776 Kontinentální kongres, tvořený delegáty třinácti britských kolonií v Severní Americe. Její principy nebyly zcela nové, avšak jejich formulace byla revoluční, ve svých důsledcích změnila svět.
Starší „listiny svobod“ (v Nizozemí či v Anglii) se odvolávaly na specifická historická práva občanů dané země, deklarace formulovala požadavky, založené na univerzálních, abstraktních osvícenských konceptech (jako jsou ona známá nezadatelná „práva na život, svobodu a hledání štěstí“) a prohlašovala tato práva za platná univerzálně pro všechny lidi na světě.
Tato univerzálnost, a také neskrývaná ambicióznost, ba mesianismus celého „amerického projektu“, to Burkeovi přišlo jako nebezpečné. Text deklarace podle něj opustil pevnou půdu britského ústavního práva a nasměroval americkou věc do nebezpečného světa politické teorie, do „mlžného kraje abstrakce“, do světa klasicky liberálních idejí Johna Locka a jeho teorie společenské smlouvy. Je to radikální, ambiciozní, ale také abstraktní příslib univerzálního osvobození od všech starých struktur.
Do té doby Burke Američany bránil, protože jejich protesty považoval za legitimní obranu tradičních svobod. Deklarací nezávislosti však kolonisté podle Burkea tuto argumentaci opustili, snad proto, aby se zalíbili potenciálním spojencům v Paříži, snad proto, že se mnozí z otců zakladatelů shlédli v jejich pokrokářské osvícenské filosofii. Začali zkrátka mluvit jazykem francouzských filozofů, což Burke považoval za politickou chybu, za zradu anglo-americké právní tradice a především za otevření dveří cizímu, nekonzervativnímu politickému myšlení.
Když pak byla o 11 let později sepsána Ústava USA, Burke v ní spatřil návrat ke staré dobré anglické ústavní tradici a s výsledkem americké revoluce se nakonec vnitřně smířil.
Myslím však, že jeho výtky vůči způsobu, jak byla Deklarace nezávislosti formulována, nebyly pouhým slovíčkařením, ani nešlo o zklamání britského gentlemana nad ztrátou kolonií. Burkeova kritika mířila hlouběji, k samotným ideovým zdrojům novověkého osvícenského liberalismu, z nichž byl text napájen.
Burke by dnes pravděpodobně souhlasil s názorem, že současná krize liberalismu není selháním systému, ale jeho přirozeným vyvrcholením. Už tenkrát varoval, že jakákoli politická ideologie, která je postavena na přílišné ambicióznosti, abstraktních teoriích a ignorování lidské nedokonalosti, dříve či později narazí na realitu lidské povahy.
Nová americká republika nakonec neskončila v chaosu a teroru jako revoluční Francie jen proto, že vytvořila stabilní instituce založené na dělbě a kontrole moci a právním státu, které v mnohém kopírovaly „zděděný“ britský model, upravený pro americké poměry.
Americká revoluce uspěla jen proto, že otcové zakladatelé byli v praxi mnohem konzervativnější, než jak psali v Deklaraci nezávislosti – drželi se institucí, morálky i náboženství. Moderní liberalismus však tyto „brzdy“ odhodil a zůstala mu jen dravá ambice přestavět svět podle abstraktních ideálů.
Dvěstěpadesátileté dějiny Spojených států jsou (mimo jiné) dějinami fascinujícího, dynamického experimentu – a také sváru a zápasu mezi konzervativním a (neo)liberálním duchem, mezi úctou k právům, tradicím a řádu a osvícenskou radikální svobodou a rovností pro všechny.
Ameriko, děkujeme za všechno dobré, co z tohoto gigantického zápasu vzešlo a co bylo požehnáním i pro nás a pro svět – a přejeme Ti, aby nynější kolo onoho zápasu, který dnes tak bolestně štěpí Tvůj národ, neznamenalo konec „amerického experimentu“, ale jeho nový počátek.
God Bless America!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
