Dnes se v Číně v rámci jednání APEC s Šen Čenu uskuteční politické setkání tři nejmocnějších světových lídrů – amerického, čínského a ruského prezidenta. Ve světovém tisku už tohle jednání získalo pojmenování Nová Jalta nebo také Jalta 2.0. S podtitulem, že si tihle tři světoví hráči rozdělí současný svět. Osobně si to nemyslím. Ale…
Ale pojďme se například podívat, co od setkání očekává web The American Conservative v článku
What Trump Can Get Out of the Trilateral Shenzhen Summit
podle překladače
Co si Trump může odnést z třístranného summitu v Šen-čenu
V době globálních konfliktů a turbulencí je vyhlídka na třístranný summit, na kterém by se setkali lídři Číny, Ruska a USA, nadějným znamením. Zda však bude možné naplnit aspiraci na mírovější a stabilnější globální řád během očekávaného setkání v Šen-čenu , je otázkou.
Pochybnosti jsou viditelné na každém kroku. Přesto by bylo chybou nevyužít takovou mimořádnou příležitost. V nedávné knize jsem napsal, že tento druh trilateralismu je nezbytný k opětovnému sestavení funkčního globálního řádu. Zejména toto třístranné setkání má možnost dosáhnout pokroku jak v oblasti jaderné stability, tak v oblasti regionálních konfliktů, tedy problémů, které v současnosti pronásledují náš svět s přízrakem nekontrolované, násilné eskalace do ještě tragičtějších rozměrů.
Trilaterální diplomacie představuje jedinečné výzvy, ale takový summit má potenciál osvobodit se od předpokladů, které příliš často brzdí bilaterální nebo multilaterální dohody. Navíc trojúhelník Čína-Rusko-USA spojuje tři nejmocnější vojenské síly na světě, takže do popředí se přirozeně dostává obtížná, ale nezbytná diskuse o bezpečnostních otázkách.
To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se čínští hostitelé zdají být poněkud zdráhaví při podpoře třístranného setkání. Peking prokázal ochotu pomoci zprostředkovat různé konflikty, ale dobře ví, že vztahy mezi USA a Ruskem jsou stále napjaté, a nechce se ocitnout v křížové palbě.
Rusko si možná přeje setkání těchto tří mocností, už jen proto, aby si zajistilo status téměř supervelmoci.
Prezident Donald Trump se také zdá být poměrně nedočkavý. Po velkém domácím neúspěchu v pololetních volbách začátkem tohoto měsíce má možná sklon hledat pozitivní odezvu na světové scéně. Trump však bude pravděpodobně zklamán, pokud si bude myslet, že schůzka přinese zásadní posun v kterékoli ze dvou tragických válek, které determinují jeho zahraniční politiku.
V první řadě by se všichni tři lídři měli zaměřit na hrozící jaderná nebezpečí. Všechny tři státy investují obrovské prostředky do modernizace jaderných sil. To představuje možnost většího počtu zbraní ve vyšším stupni pohotovosti, ale také již ne již zcela přitaženou za vlasy možnost exotických jaderných zbraní , jako jsou ty rozmístěné ve vesmíru nebo pracující v kombinaci s drony a umělou inteligencí.
Putin, Trump a Si Ťin-pching by se minimálně měli shodnout na tom, že takové exotické jaderné zbraně podkopávají globální stabilitu.
Trumpova administrativa projevila velký zájem o širší třístrannou dohodu o kontrole zbrojení, zejména po vypršení platnosti opatření Washingtonu a Moskvy v oblasti kontroly zbrojení. Trváním na zapojení Číny do třístranné dohody o kontrole zbrojení však riskuje, že se stane „jedovatou pilulkou“, která by mohla zabránit smysluplnému pokroku v dalších klíčových otázkách. Bylo by rozumné nechat diskusi o komplexnější třístranné dohodě o kontrole zbrojení na budoucí setkání, jakmile USA shledají tento formát produktivním.
Stratégové dobře vědí, že jaderný konflikt, pokud tento hrozný den někdy nastane, by pravděpodobně vznikl z nekontrolované eskalace regionálního konfliktu. Proto by se tři lídři měli zaměřit také na dvě nejnebezpečnější ohniska: Ukrajinu a Tchaj-wan.
V případě Ukrajiny mohou Washington a Peking pomoci tím, že poukážou na hmatatelné zisky pro Kreml, pokud by Putin souhlasil s ukončením války v krátkodobém horizontu. Mezi taková „cukrátka“ by mohla patřit třístranná aktivace arktického tranzitního koridoru , která je dlouhodobým cílem ruského vůdce, a/nebo právní uznání ruské suverenity nad Krymem a Donbasem.
Pokud jde o Tchaj-wan, tři lídři by mohli užitečně potvrdit pekingský ceněný princip „ jedné Číny “ a mohli by jít ještě dále a společně uznat, že situace na Tchaj-wanu by se neměla vyvíjet podobně k Ukrajině, konkrétně jako zástupná válka zasahující do klíčových zájmů jedné z velmocí. Pokud by Washington projevil zdrženlivost v těchto dvou extrémně citlivých situacích pro Peking a Moskvu, mohl by získat další pomoc při ukončení americko-íránské války.
Zejména Peking má silné motivace pomoci Washingtonu ukončit tento nešťastný konflikt, který ohrožuje globální ekonomiku. Vliv Číny na Teherán by neměl být podceňován a Moskva by mohla pomoci Íránu a jeho vazalům držet krok s vývojem. Tyto tři globální konflikty jsou samozřejmě na vrcholu programu, ale třístranný summit by se mohl užitečně zabývat i zhoršující se situací v oblasti Afrického rohu, kde hrozí, že se masa latentních konfliktů rozroste v plnohodnotnou regionální katastrofu.
Tato třístranná vrcholná schůzka má potenciál k významnému pokroku v uvolnění globálního napětí a návratu k celkové strategické stabilitě. Měla by však také připravit půdu pro další malá seskupení, například třístrannou schůzku Čína-Japonsko-USA, stejně jako pracovní skupinu Evropa-Rusko-USA. Stejně tak je již dlouho na místě pravidelný summit P5, který by se odehrál s vedoucími představiteli stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Regulace přes malá uskupení mocných lídrů může hrát roli v zastavení a zvrácení současného skluzu do globálního chaosu a k válce.
*****
Autor evidentně nečeká Jaltu 2.0 o které píše zejména evropský a český mainstream. V neposlední řadě proto, že Evropu nikdo nikdo do Šen Čenu nezve, neradí se s ní a vlastně je tak v klasické pozici čtvrtého kola u tříkolky. Prostě je vnímána jako nezajímavý balast. V evropských metropolích – Bruselí počínajíc, přes Londýn, Paříž, Berlín až k Praze z toho naskakuje europapalášům v lepším případě kopřivka, v tom pravděpodobnějším žlutá zimnice. Bývalé koloniální metropole, dříve mistrující půlku světa, dobře vědí jaké to je, když se řeší problémy na nejvyšší úrovni a někdo u toho řešení schází. Tisíckrát tohle v minulosti dělali jiným, teď to budou zažívat sami od trojúhelníku USA -Čína-Rusko.
Za sebe říkám, že by se mi velmi ulevilo, kdyby se skutečně ta Jalta 2.0 odehrála a uskutečnila. Svět by se, dle mého názoru, stal okamžitě daleko bezpečnějším a všelijací horečnatí válečníci typu Leyenová, Merz, Burnham, Macron, Pávek, Tusk a podobní by kvaltem museli vychladnout a zpovykaný ukrajinský fracek Zelenský sklapnout. Jenže nic takového nečekám. Na to Trump v žádném případě nemá. A po prohraných poločasových volbách ještě méně než před nimi.
Navíc – podle dostupných informací se Peking rozhodně brání zatažení ukrajinské a iránské agendy na pořad jednání. V takovém pádu ovšem nevidím o čem jiném by ti tři jaderní supermani spolu měli jednat. Protože Peking určitě odmítne spoluúčast na dalších jednáních o kontrolách jaderného arzenálu. Oproti oběma dalším mocnostem je zatím jen poloviční. Takže se rozhodně nenechá omezovat.
Nečekám tedy žádný zásadní průlom. Ale kdyby výsledkem byla „jen“ dohoda, že se americký, čínský a ruský prezident budou do budoucna v určitých termínech scházet, považoval bych to za výhru v geopolitikcé lotynce. Scházet bez – dámy prominou – evropských kazišuků, kteří nejsou schopni dodat žádnou přidanou hodnotu, ale mnohé jsou připraveni zkazit, protože jinak by politicky zbankrotovali. Viz situace kolem Ukrajiny.
Ne Jalta 2.0 to určitě nebude. I když by na tom celý svět vydělal. Ale snad se přeci jen něco pozitivního z té historické schůzky urodí.





