Všimněte si, že existuje souvislost mezi tím, jak intenzivně lidé za něco bojují, a jak tomu rozumějí. Čím vyšší odhodlání, tím menší porozumění. Na první pohled to může znít absurdně, ale dává to perfektní smysl. Bojovnost souvisí s vybuzenými emocemi a vybuzené emoce neprospívají ani přesným formulacím, ani analytickému přístupu. Když tedy občas vidíme zfanatizované účastníky různých protestů, jak jsou přistiženi při naprosto šílených neznalostech, není to případ ojedinělé hlouposti. Je to normální.
Třeba multikulturalismus. Lorenzo Warby si správně všiml, že drtivá většina bojovníků za multi ve skutečnosti žádné multikulti nechce. Ve skutečnosti je jejich ideálem společnost multirasová. To znamená společnost, kde najdete lidi různých etnik, ale všichni žijí podle stejných pravidel a jejich zvyklosti a kulturní vzory se liší jen nepatrně. Komu by se nelíbilo otočit se občas na ulici za krásnou Peršankou nebo milou Thajkou? Nebo chodit do exotické restaurace s mexickými servírkami a mexickým kuchařem. Nebo do baru, kde hrají kubánští hudebníci. Ale to vše bychom chtěli při našich pravidlech, našich zvyklostech a naší míře bezpečnosti.
Ve skutečnosti by taková pestrost mohla fungovat nanejvýš jednu nebo dvě generace. Pak by vše splynulo v jednu univerzální hmotu. Všichni stejně snědí, všichni stejně multikulturní. Svět nudný a poněkud smutný, nicméně snesitelný.
Podstatné nicméně je, že kromě zcela nepatrné skupiny fanatiků ti lidé chtějí něco úplně jiného, než za co bojují. A že je to v politice normální.
Je to hrůzné dvakrát. Za prvé proto, že žijeme ve světě, kde hrají tak obrovskou roli zaslepení fanatici, a za druhé proto, že se tentýž mechanismus týká i nás a často nám brání efektivně o něco usilovat. Čím více emocí v tom máme, tím méně jsme efektivní.
