LIBOR ČÍHAL
Ve středu evropská Komise předložila nové kvóty na import oceli, aby potencovala využívání evropských kapacit. Je tento celkem nepatrný importní posun známkou toho, že postindustriální evropský fatalismus skončil? Unijní byrokraté donedávna zpochybňovali užitečnost výroby základní oceli a těžkého průmyslu vůbec, argumentovali tím, že např. ocel se produkuje v Indonésii za třetinovou cenu než v Evropě. Argumentování drahou výrobou v Evropě je nesmyslné a je to pouhé maskování unijní zelené politiky. Na Bruegelově univerzitě, která je think-tankem blízkým Komisi, se dlouhodobě simulují možnosti permanentního přesunu mimo EU celých průmyslových segmentů, které spotřebovávají velké množství energie. Loni tam vypočítali, že je efektivnější dovážet do Evropy amoniak a metanol než primární energii, která je potřeba k jejich výrobě. Podobná dokazování mají jakousi logiku: drahá energie v EU a klimatická omezení si vynucují transformovat ekonomické procesy. Ředitel odboru komunikace ve společnosti France Chimie Mathias Girard píše ve Figaru, že mnozí unijní ekonomové delokalizaci těžkého průmyslu přičítají tzv. kreativní destrukci v schumpeterovském smyslu. Stará průmyslová odvětví mizí a nová se rodí. Ovšem dnešní zavírání továren v EU není vyváženo nahrazováním jinými kapacitami. Když výroba opouští Evropu, není to kreativní destrukce, ale importní destrukce.
Mathias Girard píše, že průmysl má své náklady, ale jeho zachování se nedá ničím vyvážit. Zaprvé existuje průmyslový imperativ. Pokud přestanete vyrábět, velmi rychle ztratíte odbornost, která je s výrobou spojena. Inovace vzniká pouze kontaktem s továrnou. Dál je to ekonomický imperativ, protože funkční průmysl zemi povznáší. Podle statistik OSN každé pracovní místo ve výrobě vytváří 2,2 pracovních míst v ostatních odvětvích. Dalším klíčovým faktorem je princip územní soudržnosti. Průmysl vytváří kvalifikovaná pracovní místa, váže na sebe subdodavatele, logistiku, školy atd. Továrna je živým srdcem regionu, když zmizí, zmizí i budoucnost regionu. Bez těžkého průmyslu se země nestane inovativnější, ale křehkou a slabou. Podobný osud jako evropské hutnictví potkal i chemický průmysl. V roce 2008 se Čína podílela 19 % na světové chemické produkci a EU 23 %. Dvacet let poté a čínský podíl činí 46 %, evropský klesl na 13 %. Bez těžkého průmyslu se EU stane závislou na cizí infrastruktuře a vnějším transportu. Suverenita vždy začínala v ocelárnách, cementárnách a chemických továrnách. Zde má národ hmatatelnou kontrolu nad svým osudem. Zcela nepochopitelný je unijní argument o změně klimatu: EU přesune svůj těžký průmysl do zemí, kde platí minimální environmentální normy a bude odtud dovážet, nejenže nevylepší svou uhlíkovou stopu, ale naopak ji zhorší.
Ve středu v Bruselu avízovali opatření o osvobození od srážkové daně všech přeshraničních plateb dividend, úroků a licenčních poplatků mezi společnostmi EU. Má to firmám ušetřit až 8 miliard. Opatření unijních byrokratů, ať je jakékoliv, přijmou česká média s obvyklým obdivným aplausem, po desetiletích tohoto typu informování, v Česku už soudnost není doma. Jak asi taková opatření vylepší konkurenceschopnost českých firem v těžkém průmyslu? EU v posledním čase velmi operuje termínem konkurenceschopnost, ale v Česku pozorovatelným imperativem, který Západ státu vnutil, bylo nekonkurovat západoevropským firmám. Např. hutnictví bylo ještě v devadesátých letech třetím průmyslovým odvětvím, relativně moderní sektor se podílel 9 % na přidané hodnotě v průmyslu. Hutnictví v devadesátých letech živilo 90 000 lidí, dnes je to 28 000. Pak začalo každoroční automatické snižovaní hutnické produkce a vždy se pro to našly nějaké přesvědčivé důvody. Hrozná Zemanova privatizace NHKG vrazila hutnictví dýku do zad, přitom od prvního okamžiku bylo jasné, kam Mittal ostravské hutě dovede, konečně stejně tak, kam dovede Nomura Českou obchodní banku. Podíl hutnictví klesl pod 3 % a podle odborníků bude dál klesat. Jak klesal podíl hutnictví na průmyslové výrobě, rostl podíl montoven aut. Jestli si unijní Komise začíná dnes uvědomovat, že hutnictví hraje strategickou roli, tak budeme muset počkat, až tato informace dorazí i do Česka a co nám v tomto ohledu unijní direktivy povolí.
ČR měla dlouhou hutnickou tradici i perspektivu a velmi dobrou pracovní sílu, v privátní podobě se mohlo hutnictví úspěšně rozvíjet pouze v symbióze se státní infrastrukturou, jak tomu je např. v Rakousku, kde na rozdíl od Česka je hutnictví technologicky vyspělejší a ziskově stabilnějším sektorem. Co Zeman po předhození NHKG Indovi Mittalovi očekával? Že bude investovat do českého výzkumu a hutnického školství? Stát měl bezpodmínečně nějakým způsobem participovat na rozvoji českého hutnictví nebo je vůbec neprivatizovat. Hutnictví není žádné jednoduché odvětví, je mnohem náročnější než automobilky. Hutnictví si žádá výzkum nových slitin a chemických procesů, pokročilé materiálové inženýrství, tedy vrcholové inženýry a technické školy.
Pak dokáže hutnictví generovat vysokou přidanou hodnotu. Rakouské hutnictví je dlouhodobě ziskové a patří k technologickým lídrům celého rakouského průmyslu, u nás patří k průmyslovým tahounům montovny aut. V Rakousku existuje silná vazba hutnických oborů na výzkum a školy a toto všechno organizuje stát, ovšem to nesmí být celá hutní výroba v cizích rukách, jako v Česku. Voestalpine dlouhodobě investuje 2-3% do R&D. Rakouské hutnictví je velmi úzce napojeno na školní systém, existuje tu hutnická univerzita a řada specializovaných výzkumáků. Odhaduje se, že R&D generuje 20-40% konkurenční výhody. Rakouský hutní průmysl je obvykle vývojovým technologickým partnerem a ne pouhým dodavatelem jako v Česku. Sektor je ziskově stabilní a generuje vyšší přidanou hodnotu s tržbami kolem 17 miliard eur (Česko 8 miliard eur), v hutnictví pracuje 10 tisíc lidí (Česko 25 tisíc). Jednoznačně lze konstatovat, že rakouské hutnictví je důkazem kvality rakouské politiky a tato úměra bohužel platí i v Česku. Rakousko též respektuje unijní normy, ale trochu jiným způsobem než je schopna česká politická servilita.
Článek EU k rozumu přišla? se nejdříve objevil na .
