napsal Leo K.
Takhle to teda běda přeběda
takhle to teda tady vypadá
takhle to teda dělat se nedá
takhle to teda nemá vypadat
Julia Mendelová (bývalá tisková mluvčí Zelenského):
„Tady v EU se často říká, že už bylo uděláno všechno možné a že za to může jen Putin. To, co Putin udělal – vyslání tanků na Kyjev, okupace částí našeho území, včetně mého rodného regionu, každodenní odpalování raket a dronů – to nemá žádné opodstatnění a oprávnění. My však neustále viníme jen Putina, ale nevidíme trám ve vlastním oku. Opravdu Západ udělal vše pro to, aby nastolil mír? (…) Udělala Evropa skutečně dost pro to, aby tuto válku ukončila? Každý, kdo se pokusil mluvit s Putinem, byl označkován za proruského – od Orbána a Fica až po samotného prezidenta Spojených států. Je těžké uvěřit, že v civilizovaném světě mohou dominovat takové povrchní, černobílé narativy…“
Mluví se o sankcích, které započaly ruskou anexí Krymu, mluví se o Minských dohodách, mluví se o setrvalých reakcích Vladimíra Putina na rozšiřování NATO. Zkusme zaujmout jinou pozici a podívat se na situaci z jiného úhlu.
V konečném důsledku jde o uvalení sankcí proti Rusku pod falešnými záminkami, nebo jinými slovy, o lhaní v rámci ekonomické války proti Rusku. To zase ukazuje, že takové sankce jsou čistě svévolnými opatřeními. Magnitského zákon*) je jen jedním z četných sankcí uvalených na Rusko ze strany USA a EU.
*) V 90. letech založil v Rusku americko-britský miliardář Bill Browder hedgeový fond Hermitage Capital, který rychle rostl a Browder se vypracoval na největšího zahraničního investora na ruském trhu. Roku 2005 ho Vladimir Putin vypověděl ze země a poté skupina zkorumpovaných policistů vyrabovala Browderovu moskevskou kancelář a s pomocí úředníků z finančního úřadu ze státní pokladny ukradla 230 milionů dolarů, které Browderův investiční fond zaplatil na daních. Sergej Magnitskij, kterému se celé korupční spiknutí ve státní správě podařilo rozplést, byl Browderův daňový právník.
Když B. Obama podepsal zmíněný zákon, úřad prezidenta Putina jej označil za „nepřípustné vměšování do ruských záležitostí.“ Tento koncept je teoreticky formulován v dokumentu RAND Corporation s názvem „Overextending and Unbalancing Russia.“ Zpráva zkoumá, jak by řada opatření – podpora domácích protestů, dodávky zbraní Ukrajině, poškození reputace Ruska – mohla Rusko oslabit a destabilizovat. Dále uvádí, že dodávky zbraní Ukrajině by „vyprovokovaly válku mezi Ruskem a Ukrajinou“ a že by to byla „velmi dlouhá a nákladná válka pro Rusko, kterou by Ukrajina téměř jistě prohrála.“
Zničení Ukrajiny bylo tedy započítáno k oslabení Ruska všemi myslitelnými způsoby.
Sankce ale minou cíl a obrátí se proti nim. Kdy sankce sloužily k prosazování demokratických hodnot? Sankce a demokratické hodnoty se vzájemně vylučují. Samotný termín „demokratická hodnota“ je bezvýznamný a čistě morálně motivovaný. Morální motivace v politice je nesmyslná – například spravedlivý mír. Pro koho spravedlivý? Každá ze dvou stran to vidí jinak.
„Kdo trvá na hodnotách, chce válku.“
Kdo chce prosazovat hodnoty, myslí tím jen ty své vlastní a toto prosazování je založeno na ekonomické moci. To nás vrací zpět k převládajícímu společenskému řádu.
Náměstek italského ministra hospodářství Michele Geraci vysvětlil, proč sankce proti Rusku nedosahují svého cíle: 1. Jsou založeny na zbožném přání; jejich účinnost nebyla vyhodnocena. 2. Iluze o strategii mezinárodní izolace Ruska. K sankčnímu režimu se připojilo pouze 40 ze 193 zemí; zbývajících 153 nadále obchoduje s Ruskem.
Evropská unie tak uvrhla svoji ekonomiku do recesního cyklu. Ti, kteří jsou u moci, vidí jako jediná východiska investice do vojensko-průmyslového komplexu a politické pronásledování kritiků vlády.
Sankce uvalené Radou EU a jednotlivými členskými státy jsou nezákonné a porušují základní dokument OSN. EU používá sankční seznam jako zbraň proti kritikům a stále hlouběji se propadá do propasti bezpráví.
Sankční politika funguje bez obvinění, bez soudního rozhodnutí, bez slyšení, bez obhajoby. EU ignoruje Evropskou úmluvu o lidských právech a evropskou judikaturu.
Sankce jsou opatření přijatá nadnárodní organizací, která postrádá demokratickou legitimitu, nebo jednostranná opatření hegemonní mocnosti, která nejsou schválena Organizací spojených národů. Rada EU se skládá z výkonných orgánů, tj. zástupců vlád členských států, kteří nebyli zvoleni jejich parlamenty k výkonu legislativních funkcí na nadnárodní úrovni. Tento do očí bijící demokratický deficit je zneužíván k podkopávání právního státu v členských státech.
EU a NATO již dlouho vedou skrytou válku proti Rusku. Tato ekonomická válka vede k chudnutí a deindustrializaci západoevropských společností. Potenciální protesty se setkávají s brutálními policejními zásahy.
Zákon o digitálních službách z roku 2022 úspěšně implementoval model zákona o vynucování práva v sítích (Network Enforcement Act), v celé EU. Jeho cílem je prosadit kontrolu diskurzu o geopolitických otázkách bojem proti tzv. dezinformacím a otevřené cenzuře. Takzvané dezinformace jsou klasifikovány jako hrozba pro vnitřní bezpečnost, bez ohledu na to, zda jsou kontrolovány nebo šířeny ze zahraničí. Vlády samy určují, co představuje dezinformace.
Zákaz EU pro kritické novináře pochází z rozhodnutí summitu NATO z roku 2023. Sankce jsou organizovány NATO v boji proti dezinformacím a prováděny EU,
která se z mírového projektu proměnila ve válečný stroj západní aliance.
Představují pokus o udržení dominance západních elit pod vedením USA a o zastavení úpadku Západu. Sankce demonstrují ničení mezinárodního práva Západem a USA a návrat vlády síly v mezinárodních vztazích. Západní sankce jsou navíc zodpovědné za statisíce úmrtí. Jsou nástrojem vražd a nepřispívají k podpoře demokracie.
Sankce proti Rusku mají za cíl ochromit jeho ekonomiku. Svého času německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock prohlásila: „Toto Rusko zničí.“ Sankce budou zachovány
„bez ohledu na to, co si myslí moji voliči.“
Před lety formuloval přední americký myslitel v oblasti zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski cíl zbavit Rusko jeho statusu velmoci odtržením se od Ukrajiny.
Když se v době brexitu a prvního Trumpova vítězství ve volbách objevila v mediálních headlinech „postpravda“ (post-truth), bylo to pro mnohé překvapením nebo i šokem, z něhož se dodnes nevzpamatovali. Postpravda, je vytvářením reality na základě emocí než faktů. Platí pro ní totéž, co pro morální motivaci v politice, totéž, co platí pro neo-marxistickou deformaci rovnosti. Dejme příklad: Minulému režimu se vytýká, mimo omezení svobody pohybu i deficit svobody vyjadřování, tedy cenzura. Tvrzení, že se lidé ve veřejném prostoru nemohli svobodně vyjadřovat, je past, protože navádí na otázku :Tak proč ten deficit – proboha – trvá? Jenom je skrytý pod názvem nevhodné názory.
Pronásledování lidí za „nevhodné“ názory nebylo ani za socialismu. Natož za nějaké písmeno.
A představte si, že socialismus ten kapitalistický režim režim držel geopoliticky na uzdě!
Podle Oxford Dictionary se post-pravda stala slovem roku 2016 a bují všude kolem nás. Podle pozoruhodného výzkumu odborníků nizozemské Wageningen University & Research (WUR) a americké Indiana University to ale vlastně žádným překvapením být nemělo. Objevili totiž velice zajímavý trend, při němž se
ve veřejném diskurzu stávají fakta stále méně relevantními.
A jejich místo zaujímají nevypočitatelné a nebezpečné emoce. Zhruba od roku 1850 do roku 1980 se v knihách objevovalo stále více slov spojených s rozumem a uvažováním. Pak se to z nejasných příčin zlomilo a od roku 1980 čelíme prudkému nástupu individuality, intuice a emocí. S touhle osudovou houpačkou nemá moc smysl bojovat, spíš je nutné se adaptovat a držet maják rozumu i v přízračné realitě emocí. Nedělejme si iluze: lidé jako stádní zvířata vždy byli a nadále jsou závislí na vůdcích. V ideálním případě jsou tito vůdci moudří; v nejhorším případě jsou to zločinci. A v závislosti na okolnostech komunita, která je na nich závislá, přežije, nebo ne, jak ukazuje historie. Všechno, co se stalo a co si lze v budoucnu představit, je již dávno zdokumentováno v knihách všeho druhu. S nástupem AI inteligence přestala poskytovat podstatnou evoluční výhodu, přežít se dá snadno i bez ní. AI nahradí člověka v ekologickém výklenku inteligence a naučí se cokoliv rychleji než člověk. Jenom několik málo lidí bude potřeba na cokoliv, co vyžaduje lidskou inteligenci.
Nebude důvod cokoli studovat a učit se, stačí se zeptat – jenomže bez znalostí nelze ani položit otázku, to už se začíná projevovat s internetem. Je krásné že mladí umí rychle najít odpověď – trochu horší je, že když už odpověď najdou, je pro ně příliš složitá, pokud se netýká jenom pocitů.
Obecně si myslím, že jde o nástup liberální demokracie,
kdy pocity jsou důležitější než fakta.
Pocit, aby se například Rwandští imigranti necítili v české škole špatně, je důležitější než nějaká fakta o jejich průměrné inteligenci. Děti procházejí antirasistickou drezůrou už od útlého věku. Drezůra probíhá pomocí hollywoodských seriálů, filmů, aktivistů Člověka v tísni a učebnic. V současnosti tento trend ještě zesiluje 50 ti pohlavími a dalšími věcmi. Uječení aktivisté se řídí především pocity a všichni jim ustupují, takže se nelze divit, že fakta jsou upozaďována. Týká se to různých sociálních témat od klimatické změny, přes rasismus, svobody slova, atd.
V dnešní době se nálepka „hate speech“ velmi často zneužívá jako politická zbraň k umlčení dat a názorů, které se nehodí do ideologického krámu. Místo věcné debaty o faktech se moralizuje. Náš svět sklouzává z ratia do sentimentu. Byly doby, kdy pokrok a nesporné úspěchy vědy protlačily racionální styl vidění světa do každodenního života, až lidem připadal normální, i když dlouho předtím, a možná nikdy, nebyl. S nástupem „trendu emocí“ je to horší. Není vůbec jasné, co by v tom mělo hrát rozhodující roli. Jednou z možných příčin jsou prohlubující se ekonomické těžkosti celého světa, spojené s tím, že rozum sice přinesl ohromná bohatství, ale užívají si je jen málokteří – nad čímž rozum občas zůstává stát. Dlouho se to zdůvodňovalo pravo-levým viděním světa.
Pravice klade důraz na individuální svobodu, soukromé vlastnictví malý stát, nízké daně a co nejmenší zásahy státu do soukromého podnikání a volný trh. Osobní odpovědnost, menší státní aparát a racionální přístup k migraci, protože statisíce příchozích představují růst daňové zátěže i vyšší míra přerozdělování. Dále euroskepticismus, či přinejmenším rezervovaný přístup k Evropské unii.
Levice prosazuje sociální rovnost, solidaritu a ochranu slabších vrstev ve společnosti. Podpora silného sociálního státu, progresivního zdanění a veřejných služeb. Práva zaměstnanců, veřejné školství a zdravotnictví, sociální dávky, regulace trhu – tečka!
To co dnes, i mnozí uznávaní politologové nakládají na bedra levice (militantní feminismus, politika tenderu, Greendeal, návrat k předindustriální společnosti a další), nemá s levicí nic společného.
Jde o neo-marxisticky definovanou deformaci liberálně chápané rovnosti.
Často se má za to, že pravice je ta, která je více pro svobodu a levice je ta, která je více pro rovnost. Nedávno se tak vyjádřila i ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková a prokázala tak, že i největší právní „esa“ tápou, když se vyjadřují k vzájemnému vztahu rovnosti a svobody.
„Když lidé bojují o lidská práva, mají pro to zpravidla dvě touhy. Touhu po svobodě. Ta je spíš pravicová. A touhou po rovnosti. Ta je spíš levicová. Když se to ale přežene s tou pravicovou touhou, zvrhne se v sobectví. A když se to přežene s tou levicovou, zvrhne se v závist.“
Jenže:
Svoboda bez rovnosti je svobodou pro vyvolené, rovnost bez svobody je rovností v nicotě.
I slovo ekonomická svoboda je sporné, protože levicová hnutí často zdůvodňují zásahy do ekonomiky tím, že povedou k větším svobodám. Argumentují tak, že zásahy státu do ekonomiky ve prospěch chudých povedou k jejich větší svobodě tím, že zvětší jejich příjmy.
Nakonec dospíváme k závěru, že jediným kritériem, podle kterého můžeme rozlišovat pravici a levici je přístup k rovnosti. Můj osobní názor na posuzování toho, co máme společného s výsledkem, že všichni mluvíme nějak řečí, nebo že všichni zemřeme, je demagogií nejhrubšího zrna. Porovnejte sami: George Byron prohlásil:
„Štěstí se narodilo jako dvojče, musí se sdílet.“
Co tím myslel? Radost nemá smysl prožívat o samotě. Abychom ji mohli plně procítit, musíme ji nabídnout také druhým. I šťastní lidé občas prožívají zklamání nebo zármutek, což jim pomáhá lépe chápat hodnotu radosti. Žádná emoce netrvá věčně; silné prožívání obojího je lidské. A každá emoce se má sdílet – s kým? No přece s tím, kdo má stejné nebo podobné názory, s tím, kdo je mi roven v žalu i radosti.
Pro vyhraněné individualisty – viz objektivismus Ayn Randové – je hnací silou chamtivost. Byla to také chamtivost, která motivovala německé průmyslníky k tomu, aby jmenovali Hitlera a jeho zločineckou organizaci svými zástupci – vývoj, který začal dávno před rokem 1933. Chamtivost je to, co určuje osudy všech národů tohoto světa; chamtivost je to, co přináší strádání, utrpení a válku všem lidem. Je to také chamtivost, která stojí za tvrzením, že EU je společenstvím vysoce rozvinutých národů odpovědných za prosperitu, spravedlnost a demokracii. Dodnes je chamtivost určující silou, která rozhoduje o tom, kdo zvítězí, ve prospěch těch, kteří vykořisťují a utlačují svůj vlastní lid. Každý, kdo tento Základní zákon obhajuje, každý, kdo staví tento Základní zákon nad vůli lidu, ve skutečnosti nemá v úmyslu žít v mírovém soužití se svými sousedy! Byla to chamtivost západní „civilizace“, která ničila, ponižovala, vykořisťovala a prohlašovala svět za bezcenný po 2000 let.
Je to chamtivost, která nutí V. Zelenského říkat:„…Nemáme významné zásoby ropy, velké exportní kapacity ani desítky rafinerií. Dovážíme velké objemy motorové nafty a dalších ropných produktů… Denně zažíváme výpadky proudu. Pro Rusko je samozřejmě nedostatek benzínu a vypalování ropných rafinerií v důsledku našich odvetných úderů bolestivé. A nejedná se o stejné objemy, nejedná se o objemy, které mohly být ztraceny kvůli krizi v Hormuzském průlivu. Ale pokud Rusko chce, abychom zastavili naše dálkové údery na jeho rafinerie a vývoz ropy, pak Rusko musí zastavit své údery na náš energetický systém a kritickou infrastrukturu a přestat zabíjet naše lidi. To je spravedlivé,“ řekl Zelenskyj. Kromě toho vyzval Trumpa, aby uzavřel dohody o dodávkách paliva s Ukrajinou, nikoli s Ruskem.
„Proč USA neuzavřou s Ukrajinou dohodu o dodávkách motorové nafty? My ovlivňujeme, zda se tyto lodě pohybují. My určujeme, zda rafinerie fungují,“ řekl ukrajinský prezident.
Ano, ve všech evropských hlavních městech a v myslích těch, kteří od římských dob nebo i dříve úspěšně vštěpovali vůli po bezmezném obohacování prostřednictvím lstivosti, násilí a sofistikované, bezohledné propagandy všeho druhu nás nutí přemýšlet o radikální změně daňového systému a celý systém vlastnictví, od něhož je odvozena nelegitimní moc.
Základem veškeré lidské existence je přece společenská práce.
To také znamená, že změna, tj. kulturní rozvoj, může nastat pouze tehdy, když si lidé uvědomují tento základ, jednotu bytí a vědomí. A způsob výroby, který z této jednoty vyplývá, si klade za cíl právě uspokojovat materiální a kulturní potřeby: stavět domy, aby lidé mohli žít, vyrábět potraviny, aby se lidé mohli nakrmit, a vyrábět oblečení, aby se lidé mohli obléknout. Současný způsob výroby má však zcela jiné cíle, a tím je zisk.
10. prosince 2020 napsal Alexandr Skubčenko*): Zelenského moc nezávisí na ukrajinském lidu, ale na Spojených státech.
Také udělá to, co Amerika potřebuje v Donbasu.
*) Oleksandr Volodymyrovič Skubčenko (rusky Александр Владимирович Скубченко, nar. 18. srpna 1978) je ukrajinský politolog, ekonom, veřejný činitel a bývalý předseda organizace „Žytlovyj sojuz Ukrajiny.“ Na Ukrajině čelí obviněním ze spolupráce s Ruskem a z vlastizrady, je zařazen v databázích (např. Myrotvorec) jako projekt sledující proruské aktéry a vztahují se na něj ukrajinské sankce.
Před rokem se v Paříži konal šestý summit normandské čtyřky. Zelenskyj se konečně osobně setkal s Putinem. Tehdy si mnozí mysleli, že Zelenskyj přinese Ukrajině dlouho očekávaný mír. Mnozí mu věřili. Sociologie ukázala ohromující 15% nárůst Zelenského popularity po pařížské schůzce.
O rok později Julija Mendelová prohlásila: „Celkově v průběhu roku Ukrajina splnila všechny podmínky stanovené normandským formátem z 9. prosince 2019. Dalo se toho udělat více rychleji – jistě, kdyby situace závisela pouze na ukrajinské straně.“
Je to ale pravda?
Neomezené příměří mělo platit od 1. ledna, ale vstoupilo v platnost až v srpnu. A i tehdy se stále střílelo. Výměna? Výměna je propuštění, předání a právní schválení. Ukrajina pouze propustila a předala a pokračovala v trestním stíhání „propuštěných“ osob. Z čeho ORDLO* Zelenského obviňuje?
A to je vše. Zeptejte se Mendelové: závisí legislativní proces implementace Minských dohod na někom jiném než na Zelenském a poslancích Rady? Třeba na Marťanech? Proč přesouváte Zelenského odpovědnost na Marťany? Spíše existuje jen jedno vysvětlení: pro Zelenského jsou zájmy USA přednější než zájmy Ukrajiny. Pravděpodobně proto, že jeho moc nezávisí na vůli ukrajinského lidu, ale na dobré vůli (nového) amerického vedení. Leonid Kravčuk, Andrij Jermak, Oleksij Arestovyč – takže do léta Volodymyr Zelenskyj už rozpoutá vlastní válku a zalije Donbas krví, aby potěšil Bidena? Co od vás můžeme teď čekat, kam vedete zemi od míru? Ještě 2 roky před začátkem války!
* ORDLO je akronym z ukrajinštiny (окре́мі райо́ни Доне́цької та Луга́нської областе́й, v překladu „kromě částí Doněcké a Luhanské oblasti“)
Když jsou strany nebo politické strany víceméně v rovnováze, o relavanci rozdělení na pravici a levici se tolik nepochybuje. Pokud však jedna získá převahu nad druhou a stane se jedinou politickou silou, začnou mít obě strany na zpochybnění tohoto rozlišení zájem. Silnější straně jde o to, a Margaret Thatcherová toho byla důkazem, aby mohla prohlašovat, že „neexistuje jiná alternativa.“ Příkladem jsou dva ukázkové případy, kdy nastala výše popsaná situace. První je období po druhé světové válce. Tehdy se zdiskreditovala pravice, která byla spojována s nacismem a fašismem. Byla to tehdy pravice, která prohrávala souboj pravice a levice. Pravice přijala tehdy za své mnohé myšlenky levice. V kontinentální Evropě se prosadily křesťanskodemokratické strany, které prosazovaly sociálně tržní hospodářství. V Británii pak Konzervativní strana přijala za svou vlastní variantu sociální demokracie. Proto se hovoří o sociálnědemokratickém konsensu. V 70. letech a zejména pak v 80. letech dochází k obratu. Spolu s příchodem Reagana a Thatcherové se začíná prosazovat přesně opačná politika založená na nízkých daních, privatizaci a minimalizaci zásahů státu do ekonomiky. Tentokrát se zdiskreditovala levice. Ralf Dahrendorf v roce 1983 poznamenal: „Sociálnědemokratické století skončilo.“ Zatím co se politici utápěly ve svých konstrukcích finanční korporace nezahálely a vytvořily sjednocenou globální elitu. Neexistuje žádná národní elita.
Existuje pouze globální elita.
To nejlépe vypovídá vše o bídě naší doby. I americké finanční elity jednají nad národními zájmy USA. To vytváří zrcadlový obraz výzvy „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Sjednotila se pouze finanční elita a její neoliberální ideologie. Národní elita se stala loutkou, protože jedná v zájmu financí. Záměrně nemluvím o kapitálu, protože ten ve skutečnosti znamená výrobní prostředky.
Ale tady mluvíme o finančním světě, který se od reálné ekonomiky už dávno odtrhl.
Jen proto, že stát je prostoupen kapitalistickým trhem, neznamená to, že mezi státem a kapitalistickými společnostmi panuje rovnost. Proč by jinak stát získával části významných státních kapitalistických společností, jako je VW v Dolním Sasku? Chce si udržet kontrolu. A mimochodem, vybírat dividendy pro své vlastní účely. Vnucený způsob fungování státu, kdy privatizoval základní části své infrastruktury, znamená jen jedno: Stát se stal dojnou krávou, která je neustále dojena. Je oslabován.
Kapitalistický stát nakládá se státními dluhopisy stejně jako korporace s akciemi a každý kapitalistický stát drží majetkové podíly v soukromých společnostech v tuzemsku i v zahraničí a naopak soukromé osoby drží majetkové podíly ve státních podnicích. Stát tedy se svým kapitálem nedělá nic jiného než kterýkoli soukromý podnikatel. A to, co lidé, kteří kapitalismu nerozumí, nazývají plýtváním penězi daňových poplatníků, není nic jiného než to, co kapitalista chápe jako investici. Stát je navíc zapojen prakticky do každé obchodní transakce ve formě daní a cel. A konečně, moderní kapitalistický stát nemůže financovat své orgány (vládní úřady, soudy, armádu, policii, zpravodajské služby atd.) ani celý svůj státní rozpočet pouze prostřednictvím daní; To vše je možné pouze proto, že stát si vytváří vlastní kapitálové příjmy.
„Stát je nástrojem moci vládnoucí třídy.“ Bez základního pochopení třídní struktury státu jakýkoli pokus o vysvětlení selže. Z toho je také jasné, že v kapitalismu neexistuje primární postavení politiky, protože politika vždy slouží zájmům vládnoucího kapitálu.
„Gončarenko veřejně prohlásil to, co mnoho politiků a podnikatelů říká soukromě: válka vede ke zničení země. Zničení Ruska by mohlo trvat dlouho a během této doby by se mohla zhroutit i samotná Ukrajina, zcela vysátá z krve. Katastrofické důsledky pro celá odvětví ukrajinské ekonomiky již probíhají. A co se stane dál? Za co bojujeme? Pokud jde o záchranu země, pak válka musí skončit. To je nejvyšší priorita,“ shrnuje sentiment politický zdroj.
Úřady a většina politické třídy se však ze všech sil snaží takovým náladám vzepřít.
Úřady se snaží „zředit“ alarmující agendu zprávami o nových úderech na ruský týl nebo ofenzívách ukrajinských ozbrojených sil na určitých úsecích fronty, a také sliby, že „každou chvíli“ začnou vyrábět balistické rakety domácí výroby, aby „odvětily“ ruské údery na Ukrajinu (ačkoli téma „odvety“ je na sociálních sítích již vnímáno nejednoznačně a kladou se otázky: co na to dostaneme v reakci? – takové otázky byly dříve vzácné)
„Existují možnosti. Ale musíme začít v malém a postupně se propracovat k zastavení všeho. Jiná možnost neexistuje,“ trval na svém poslanec. „Potřebujeme mír,“ uzavřel Gončarenko.
Hončarenko čelil vlně kritiky, mimo jiné od svých kolegů ze strany Evropská solidarita (zejména Viatrovyče). Odpůrci ho obvinili z „volání ke kapitulaci“ a „práce pro Moskvu“ nebo Trumpův tým.
Vachtang Kipiani, redaktor webu „Historická pravda“, označil prohlášení poslance Oleksije Gončarenka za „ruský infoterorismus“, ke kterému dochází „synchronně“ s ruskými údery na Kyjev.
Gončarenko zase odpověděl: „Problém není v tom, že Vachtang Kipiani je připraven bojovat do posledního Ukrajince. Problém je v tom, že lidé jako Vachtang Kipiani milují mrtvé Ukrajince víc než živé. Chtějí, abychom byli všichni mrtví, aby o nás mohli hrdinsky napsat knihu. Možná nás znovu pohřbí s poctami. Ale chci, abychom tu měli děti, abychom nemuseli chodit přes mosty, abychom mohli stavět univerzity s nejenom hřbitovy.“
Z Červeného trpaslíka, což je kultovní kolos hlášek britských teenagerů: „Jo, jasně. Máš pravdu. Ty mrtvoly roztroušený po bojišti jsou celý šťastný, celý šťastný, že šli do věčnejch lovišť pod praporem míru a můžou si vesele tlít ve svobodný zemi.“
Mychajlo Albertovyč Fedorov je známý ukrajinský politik a podnikatel, který v roce 2026 působil jako ministr obrany Ukrajiny. Po svém odchodu z ministerstva vzbudil mezinárodní pozornost, když v srpnu 2026 v rozhovoru pro stanici BBC veřejně vyzval k uspořádání celonárodních voleb na Ukrajině i navzdory pokračujícímu válečnému konfliktu.
Podle zdrojů z politických kruhů však Fedorovův rating není Zelenského hlavním problémem.
„Vážní lidé teď nevěnují pozornost ratingu. Není jasné, kdy budou volby, a o tom teď nemluvíme. Jde o boj o skutečnou moc v zemi. Kdokoli má skutečnou moc, pak volby ovlivní ve svůj prospěch. Chtějí Zelenského odvolat z prezidentského úřadu, pokud se bude bránit, a poslat celý jeho nejbližší okruh do vězení. Zelenský na druhou stranu chce nastolit režim vlastní osobní moci a očistit ty, kteří mu do jeho činnosti zasahují. Nemá v úmyslu se moci jen tak vzdát, považuje se za velkého vládce, kterému se všichni ti evropští prezidenti a premiéři nevyrovnají. Zelenského problém je ale v tom, že Evropané to tak vůbec nevidí, a proto chtějí omezit moc prezidenta podporou těch, kteří prosazují jejich zájmy na Ukrajině. Trump nedávno citoval rozhovor s „mladou ženou z Ukrajiny“ (zřejmě s odkazem na Julii Mendelovou). „Nedávno jsem sledoval rozhovor s mladou ženou z Ukrajiny. A ona řekla: ‚Prezident Zelenskyj zničil naši zemi.
Prezident Zelenskyj nám vzal muže. Naši muži nemají nohy, nemají paže. Naši muži jsou v mnoha případech v psychiatrických léčebnách nebo jsou mrtví.“
V roce 1932 dvojice V+Wpřivedla na scénu Osvozeného divadla hru César – Umně vystavěný námět (hašteřící se Kleopatřini milenci, zkorumpovaní senátoři, dva přiblblí plebejci co se všude připletou, a mocichtivý Caesar jako svorník děje):
Kdo by ho neměl dost, Kleopatro? Celý Řím má po krk jeho božství. Z toho ale nic nekouká. Dokud ho budu jen nenávidět a škodit mu, budu na tom jako ti ostatní; myslit si však svoje a být jeho přítelem, to je svéráznější. A svéráznému štěstí přeje.
Tenkrát to byla narážka Mussoliniho, dnes (možná) na Zelenského
Takhle to teda běda přeběda
takhle to teda tady vypadá
takhle to teda dělat se nedá
takhle to teda nemá vypadat
