Co se stalo? Hluboký rozkol zažehla snaha portugalského šéfa Evropské rady Antónia Costy navázat komunikační linky s Putinovým Ruskem.Proti se postavili především německý kancléř Friedrich Merz a francouzský prezident Emmanuel Macron. A je z toho velká kolize. Co se stalo? Šéf Costovy kanceláře Pedro Lourtie kontaktoval v posledních týdnech dvakrát vysoce postaveného moskevského prezidentského poradce….Pro Costu, který si jako ústřední téma svého mandátu zvolil zachování jednoty mezi 27 členskými státy, to vše představuje nepříjemnou roztržku. Doutnající napětí v evropském bloku je nepřehlédnutelné.
V Paříži a v Berlíně jsou přesvědčeni, že tento úkol připadá jim. Chtějí, aby případné kontakty s Ruskem řešily pouze tyto dvě největší unijní země, spolu s Británií, tedy skupina nazývaná E3. Pouze v tomto formátu prý mají probíhat případné komunikační kanály do Kremlu.
Svým způsobem jde o „roztržku“, která jen naplno odhalila to, o co v EU jde. Nejde totiž o nic méně nebo více než o to, kdo bude fakticky zahraniční politiku EU „řídit“. A jak se zdá, Německo a Francie jsou přesvědčeny o tom, že tento „úkol“ patří jim.
Co na tom, že Emmanuel Macron jednal s Vladimirem Putinem několikrát a nic nevyjednal. Německo zase na sebe vzalo úkol „odkupu“ americké vojenské techniky, která je potom převezena na Ukrajinu. Ukrajina neplatí, a přesto USA dostanou to, co Donald Trump chce – peníze.
Formát E3 – jak ho Německo a Francie nazývají – je „půvabný“ i v tom, že Velká Británie již není členem EU, premiér Keir Starmer čelí po volebním neúspěchu kritice své vlastní strany, protože preference Labouristů klesly na nebývale nízkou hodnotu. Drží se premiérského křesla jako „klíště“ a nechce rezignovat.
V této souvislosti se mi jeví jako zcela zásadní, aby se o zahraniční politice EU skutečně rozhodovalo v rámci celé EU na základě konsensu všech států. Je naprosto směšné, pokud se terčem kritiky stane jakýsi „kontakt“ na Rusko ze strany předsedy Evropské rady. Nicméně, jedno pozitivum v oné tak zvané „roztržce“ přeci jenom vidím. Je jím naprosto otevřené vyjádření Francie a Německa o tom, kdo v EU bude fakticky vládnout – tj. právě tyto dva státy.
Pokud jde o „problém“, tj. ukončení ruské agrese proti Ukrajině, je údajně v pozadí „obava“ z toho, že po „mírové smlouvě“ USA s Íránem se podobná „hrůza“ připraví i v mírové smlouvě mezi Ruskem a Ukrajinou. Mimochodem, americká intervence proti Íránu skutečně skončila pro USA naprostým fiaskem, protože Írán nejen, že není na kolenou, ale jeho role v oblasti Blízkého a Středního východu ještě více vzrostla. Plasticky se ukázalo, že zabití téměř celého vedení Íránu vůbec s vnitrostátním uspořádáním Íránu nezacloumalo. USA se navíc dostaly do zásadního sporu s Izraelem, který posledních několik let prochází těžkou krizí válek s Hizballáhem a Palestinci v pásmu Gazy.
A k tomu lze jen dodat, že státy EU odmítly na americké intervenci v Íránu, jakkoliv spolupracovat , a to dále prohloubilo rozkol mezi USA a EU. Jednání G7 na tomto faktu nic nezměnilo. Navíc se do ostré rozepře dostala s USA dosud naprosto „věrná“ Itálie, a to kvůli tomu, kdo že se chtěl fotit s Trumpem. Směšné – tak vypadá americká zahraniční politika současné administrativy.
EU pak schválila obchodní dohodu s USA, která ruší cla na americké zboží importované do EU a dovoluje USA evropské zboží danit 15 % nebo 50 % cly. V takové atmosféře je trvání Francie a Německa na právu jednat s Ruskem jménem celé EU poněkud zvláštní.
