Gekoní tlapky přilnou k rozličným povrchům díky mikroskopickým strukturám, které využívají slabé molekulární přitažlivosti zvané van der Waalsovy síly. Tato jedinečná anatomie umožňuje gekonům bez námahy běhat po hladkých svislých stěnách a stropu.
Tajemství přilnavosti gekoních prstů spočívá v jejich složité, stupňovité struktuře. Najdeme zde miliony mikroskopických chloupků na polštářcích prstů. Na každém čtverečním milimetru nášlapné plochy vyrůstá asi 15 000 mikroskopických vlásků dlouhých 100 mikrometrů. Na šířku měří každý chloupek pět mikrometrů, což znamená, že do průřezu lidského vlasu by se jich vešlo asi dvacet. Každý chloupek je na konci pokryt až tisícovkou výběžků dlouhých 0,2 mikrometru. Chloupky jsou navíc pokryty tenoučkou vrstvou lipidů odpuzujících vodu a nečistoty. Tato vrstva brání jejich slepení a udržuje je funkční. Díky tomu má gekonovo chodidlo obrovskou styčnou plochu a při jeho kontaktu s povrchem materiálu se uplatní tzv. van der Waalsovy síly.
Když se miliony mikroskopických chloupků přiblíží k povrchu, vzniknou mezi molekulami nohy gekona a stěny dočasné elektrostatické přitažlivé síly. Ačkoliv jsou jednotlivé vazby extrémně slabé, společný efekt miliard kontaktních bodů unese váhu odpovídající až 130 kg. Aby ale gekon vlastní nohu odlepil, jednoduše ohne prsty směrem dozadu. Změnou úhlu se molekulární vazby okamžitě přeruší a gekon může udělat další krok. Nutno podotknout, že na površích se slabými van der Waalsovými sílami, například na teflonu, by i gekon beznadějně klouzal.
Materiáloví inženýři povrch gekoního chodidla zdárně imitují. Vznikly tak silně lepicí pásky bez obsahu lepidla, které nezanechávají žádné stopy a lze je používat opakovaně. Tyto mechanismy byly rovněž použity u zařízení pro záchranné mise nebo roboty schopné pracovat na vnějším plášti vesmírných stanic. Nejnovější materiály se vyrovnají gekonímu chodidlu i samočisticí schopností a k povrchům lnou silou dokonce desetkrát větší než přírodní originál.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
