Kapitola šestá (část dvanáctá)
Klíčový faktor
POCHODOVALI JSME okolo Uměleckoprůmyslové vysoké školy k vyvýšenému pódiu naproti Rudolfínu. Palacháč byl plný puberťáků z okolních středních škol. Profesionální amplifikátory zajišťovaly ozvučení jako na rockovém koncertě. Příslušnici dopravní policie odklonili provoz. Tohle byla úplně jiná demonstrace než Palachiáda před rokem. Zahraniční fotografové se nemuseli obávat, že jim horlivý estébák vyrve filmovou pásku z kamery. Bezpečnostní služby pod jevištěm vyklidily prostor pro média. Policie teď s akreditovanými novináři jednala v sametových rukavičkách.
„Hurá, hurá! Ať žije prezident Havel!“ Mladí herci zvonili klíči v naději, že je přitom nafilmuje televize. Veronika si natřela ústa perleťovou rtěnkou a líbezně mávala vlajkou před blikajícími objektivy.
Jakmile se plachý dramatik přikolébal z kulis jako neohrabaný tučňák, dav profesionálních účinkujících spustil nekonečné ovace. Václav Havel si skromně popotahoval nohavice kalhot, sahající vysoko nad kotníky. Účelem prezidentského kostýmu bylo probouzet v lidech soucit, nikoliv respekt. Ustupující brada a řídký blonďatý knír definovaly státníkovy měkké rysy. Připomínal víc cirkusového klauna než hlavu státu. Vypadal jako nešikovný August v roli intelektuálního mesiáše. A tato zdánlivá zranitelnost a směšnost Václava Havla právě nejvíce otevírala srdce jeho fanoušků.
„Uhm. Zdrrravím vás všechny.“ Podařilo se mu sklidit dlouhý aplaus za pouhé zakašlání. „Děkuji. Díky. To stačí. Hmmm.“ Klaněl se nalevo a napravo, usmíval se samolibě pod tenký knírek a tvářil se přitom, že ho jeho popularita přivádí do rozpaků.
Sotva se rámus ztišil, Havel obecenstvu připomněl minulou Palachiádu, při níž jej StB na Václaváku zatkla. Tentokrát svůj projev nečetl. Mluvil spatra. Ráčkoval silněji než obvykle a uprostřed vět dělal dlouhé pauzy. Jen s námahou se mu dařilo formulovat myšlenky, jako nepřipravenému studentovi před tabulí.
„Minulý leden bych tomu nevěřil, kdyby mi někdo prrrorrrokoval, že budu mít do rrroka prrrojev na náměstí, pojmenovaném po Palachovi. Takové věci se norrrmálně dějí jenom v pohádkách.“ Rozplýval se, že si pořád ještě nemůže zvyknout na to, že už není protistátní živel, nýbrž demokratický prezident.
„Před rrrokem jsem touhle dobou seděl ve vazbě.“ Kroutil nevěřícně hlavou. „Ale irrronie osudu tomu chtěla, uhm— že jsem do rrroka a do dne—ehe, skončil na hrrradě. Všichni mí kamarrrádi z Charrrty by vám potvrrrdili, že jsem se nikdy netoužil stát politickou figurrrou.“ Prezident pravil, že upřímně doufá, že se mu po červnových demokratických volbách podaří odstoupit a předat svoji státnickou roli někomu—huh—kvalifikovanějšímu. „Nedovedete si představit, jak se těším, až se vrrrátím k svojí prrráci drrramatika a strrrávím letní prrrázdniny psaním herrr na Hrrrádečku.“
„Ne! My chceme Havla za prezidenta.“ Protestovali sborově herci, jako podle nějakého absurdního scénáře. „Není nad Havla. Havel je nejlepší!“
„Musím se přiznat—uhm—že nejsem příliš zvyklý stát na pódiu. Vždy jsem se rrraději pohyboval v zákulisí.“ Žertoval prezident. Narážel na to, že v mládí dělal u Wericha v divadle kulisáka. „Mnohem více se cítím ve svojí kůži v rrroli diskrrrétního drrramatika, než veřejného činovníka.“ Řekl, že z tohoto důvodu se rrrozhodl poprrrosit někoho talentovanějšího—hmmhm—a trrrénovaného k tomu, aby poutavě zprrrostředkoval jeho autorrrské poselství obecenstvu.
Havel se stydlivě usmál a mávnul směrem do zákulisí.
„Bonjour madames et monsieurs!“ Zpoza sametového závěsu vyskočila hvězda francouzské kinematografie. „Comment ca va? Bien?“ Yves Montand si v očekávání nadšené divácké reakce nastavil k uchu dlaň jako trychtýř. „Oui?“
Nenápadná tlumočnice pro jistotu do mikrofonu přeložila jeho otázku.
„Oui!“ Odpověděl ozvěnou chórus herců. „Máme se naprosto skvěle!“
„Bien sûre, že máte.“ Postarší herec se rozhodl spontánně vyjádřit radost tanečkem kolem ztumpachovatělého prezidenta. Vypadal přitom jako africký šaman, poskakující kolem ohně, zatímco Havel připomínal statistu, který se omylem ocitl na scéně v jiné hře, než do které patřil. „Ještě, abyste se neměli bien! Musíte být nejšťastnější národ na světě, když máte za prezidenta Vacquelav Avel.“ Lešení provizorního pódia se pod nohama filmové hvězdy zdánlivě rozzářilo. Dokonce i ve mně pohled na Yvesa Montanda vyvolal mravenčení a s otevřenými ústy jsem naslouchala jeho interpretaci Havlovy tolerantní filosofie v simultánním překladu. „C´est très important de savoir pardoner soi même avant les autres!“ Nejdůležitější bylo odpustit sám sobě před ostatními. „Si on n’aime pas soi même, on ne peux pas aimer les autres.“ Kdo nemá v lásce sám sebe, nedokáže milovat druhé.
Yves Montand se obecenstvu představil jako intelektuální umělec a přesvědčený levičák. Nestyděl se za přehnaný obdiv k Havlovi. Nazval prezidenta českým Ionescem. Nezapomněl vyzdvihnout Havlův politický aktivismus, jeho mučednictví v komunistických kriminálech a proklamovaný soucit se slabými a chudými vrstvami obyvatelstva. Když se prý Montand před čtrnácti dny doslechl, že se levicový disident stal Československým prezidentem, splnily se jeho nejdivočejší sny, zajíkl se nekorunovaný král francouzské kinematografie. Montandovo dojetí působilo přesvědčivě. Ačkoli ve skutečnosti vypadal starší než hrdina, jehož jsem znala ze stříbrného plátna, nepochybně ztělesňoval charismatického muže, jehož představoval v řadě celosvětově známých snímků.
„Je vous aime. Mám vás rád, lidičky.“ Montand ve finální fázi projevu neměl daleko k pláči. „Čechoslováci musí být opravdu mimořádně inteligentní, když si za hlavu státu zvolili tak výjmečného člověka, jako je Vacquelaf.“ Lichotil davu.
„Oui! My jsme hrozně inteligentní! A taky tě strašně milujeme, Yvesi.“ Vykřikla vedle mě profesorka Hořká. „Tvoje sny jsou našimi sny!“
Viděla jsem ji, jak francouzskému kolegovi posílá horký vzdušný polibek. Nezapomněla se přitom natočit na kamery v naději, že její gesto obletí celý svět. Kdo ví? Třeba si jí všimne někdo v Hollywoodu?
Na povrchu gumového obličeje se na vteřinu vynořila ryzí emoce, která by se dala nejlépe definovat jako směs zatrpklého veselí a nadějné lítosti. Napadlo mě, že moravská herečka žije v přesvědčení, že kdyby neexistovala Železná opona, poštěstilo by se jí zazářit na poli mezinárodního filmu stejně jako Montandovi. Svůj výjimečný talent však v totalitním režimu nemohla uplatnit. Proto jej obětovala na oltář pedagogické činnosti.
„Není to krása, že jsme dneska svobodní? Můžeme si říkat, co chceme a demonstrovat na náměstí, aniž by nás při tom šmírovala tajná policie!“ Profesorka Hořká vřeštěla na celé kolo. „Konec StB. Konec StB!“
Ostatní členky souboru s kolegyní halasně souhlasily. Na povel se jaly chrastit klíči a podupávat na dlažebních kostkách jako králíci. Netrvalo dlouho a chór budoucích herců začal profesorčin slogan papouškovat stovkou cvičených hlasů. Zbytek zmrzlých středoškoláků se nakonec váhavě přidal. Za chvíli celé Palachovo náměstí bouřlivě skandovalo jako jeden muž. „Konec StB! Konec StB!“
Otočila jsem hlavu a sevřelo se mi srdce. Ani ne pět metrů za mnou stál kníratý chlapík v plesnivinové bundě a jeho mohutný parťák. Cinkali klíči a cynicky se smáli, jako kdyby demonstrace byla komický skeč z pera absurdního spisovatele. Když si všimli, že na ně civím, vyměnili si pobavené pohledy. Ten větší z nich, který by býval mohl hrát seriálního vraha v Hollywoodském psychothrilleru, na mě vypláznul jazyk. Stejně jako to dělali arabští veksláci v Alhambře, začal s ním obscénně viklat ze strany na stranu.
„Sssametová revoluce je tak akorát na houby.“ Syčel opovržlivě had uvnitř mého mozku. „Nikomu nejde o lásssku, ale o sssex.“ Plival jed. „Ssstala jsssi ssse sssoučássstí největšího předssstavení na sssvětě v režiji ssslavný SsssíAjEj!“
Celé Palachovo náměstí se se mnou z ničeho nic roztočilo, jako bych seděla na pekelném řetízkáči. Líbivá hudba a jásající lidské hlasy zněly rozladěně. Zmocnil se mě prudký nával nevolnosti. Do úst mi nečekaně vystřelil pramen žluči. Dostala jsem strach, že se neubráním zvracení. Nenápadně jsem před sebe plivala žaludeční šťávy na zem, dokud se mi nepodařilo ovládnout podrážděné trávicí ústrojí. Měla jsem štěstí. Vyhnula jsem se veřejnému trapasu, ale v ústech mi zůstala hořká chuť. Připomněla mi ďáblovy hříbky, které jsme před lety našli na Bubovce.
Český Pánbůh s fajfkou nám už tenkrát naznačoval, jak to s naší revolucí lásky dopadne, uvědomila jsem si.
Stejně jako smaženice z nasbíraných hořčáků, kterou jsme vyhodili do popelnice, Sametová revoluce vypadala příliš dokonale, než aby mohla být skutečná. Kdo jiný než Satan by uměl zorganizovat představení, cynicky napodobující očekávané naplnění biblických proroctví. A cui bono? Ptala jsem se sama sebe při pohledu na prezidentského klauna v roli novodobého Ježíše. Václav Havel Super Star.
K čemu to všechno je?
Palachovu demonstraci jsem vnímala jako něco trapně perverzního. Nikoho z přítomných nezajímala pravda. Před očima jsem viděla spálený obličej mladého filosofa. Ohořelé rty měl žalostně stisknuté, jako by mu bylo líto, že před dvaceti léty škrtl sirkou. O kousek dál stál u zčernalého kůlu Palachův jmenovec a mlčky vzhlížel k obloze. Jak zoufale prázdná se zdála zamračená klenba nad Prahou? Mistr Jan Hus doutnal v duši porobeného národa více než půl tisíciletí, ale poslední jiskřičky jeho víry nyní hrozily uhasnout. Naposledy se mi zjevila vize krvácejícího Spasitele, pověšeného hlavou dolů z kříže. Kapky krve padaly do nebe, místo aby skropily hlavy sametových demonstrantů. Nikdo neprosil o odpuštění a Kristovo požehnání. Shromážděné ovečky adorovaly pastýře, který je sliboval dovést do demokracie, kde měl každý dovoleno dělat, co si umanul. Mediální trouby oznamovaly počátek zlaté éry věčného mládí a globální svobody, ale já jsem místo toho slyšela praskající oheň v Satanově peci. Do nosu mi stoupnul pach síry a spáleného lidského masa.
Na rozdíl od většiny vrstevníků jsem viděla, že Havlova revoluce přinášela pouze povrchní společenské změny. Za reportážemi CNN a fotkami na lesklé obálce Timesů nebyla skutečná substance. Rozpadající se Babylónskou věž přece nelze přebudovat nahozením nové omítky! Ačkoli se demokratický prezident snažil vyzařovat čistou lásku, vypadal značně vyhasle. Jeho myšlenky vycházely z hloubi střev. Nepřipadalo mi, že by v něm plápolala spalující touha po spravedlnosti. Bylo mi jasné, že revoluce nevznikají tím, že někdo přesvědčivě mluví o lásce v televizi. Ani proto, že se někdo hezky prezentuje jako hodný člověk, anebo má na sobě sympatický kostým.
Věděla jsem, že pokud člověk neudělá čáru za minulostí a nepřizná si chyby, aby je mohl napravit, nemá vůbec smysl, aby se pokoušel o přebudování zkaženého života v něco lepšího. S Václavem Havlem vláda materialismu zdaleka nepadla. Naopak si upevnila místo na trůnu, zahalena do duchovního hávu intelektuálství. Nechápala jsem, proč se místní populace namáhá předstírat, že kráčíme po cestě k demokracii, když se nikdo nepokoušel vypořádat s hloupou sobeckou mentalitou a prolhaným alibismem, který po sovětské invazi vedl k morální korupci Husova národa?
V listopadu jsem nadšeně schvalovala ideu sametu, neboť slibovala nastolit spravedlnost inteligentním a nenásilným způsobem. Bylo to lepší než dát lidem příležitost k odzátkování negativních emocí a vypustit démona kolektivní frustrace do ulic. Z Hugovu věrného popisu revoluce, která zalomcovala Evropou o dvě století předtím, jsem pochopila, že se svět nikdy nezměnil k lepšímu skrze krvavou pomstu vládnoucím elitám. Dějiny lidstva podaly víc než dostatek důkazů o nesmyslnosti násilných převratů. Ve Francii spravedlnost skončila pádem nevinných hlav do proutěných košů. Na druhé straně se ale také nedala očekávat žádná fundamentální změna, pokud podvedený lid dovolil zkorumpovaným vůdcům převléknout kostýmy a umýt si zkrvavělé ruce. Kde se nekonal soud, neexistovala možnost vyrovnání. Zodpovědnost za úpadek společnosti najednou nepatřila nikomu. Sdělovací prostředky hbitě zaměnily konkrétní viníky za abstraktní postavy v mediální stínohře.
A mohlo se strašit dál.
Možná jsem byla mladá, ale dobře jsem cítila, že pokud se náš národ vyhne pokání za služebnictví sovětské imperiální politice, samet v naší revoluci přestane reprezentovat lásku k pravdě, ale stane se útěkem před realitou. Obyvatelstvo české kotliny se nemohlo zbavit normalizace výměnou obnošených uniforem za módní obleky a nudných sloganů za poutavé reklamy. Čechům se nanejvýš podařilo přejít na modernější a lukrativnější způsob inscenace vědecko-materialistické lži.
Bylo mi líto ubohého snílka, který se před jednadvaceti lety na Václaváku zbytečně polil benzínem. Obětoval svůj život pro nic. Srdce mi uprostřed Palachova náměstí krvácelo pro umučené idealisty, co zaplatili životem za neochotu druhých udělat něco pro vlastní spásu. Nespočet krvavých obětí, Kristem počínaje, padlo na oltář lepšího lidství, které nikdy nikdo neocenil. Hrdinové jako mistr Jan Hus končívali v tendenčních učebnicích dějin, aby té či oné ideologii posloužili jako argument k prosazování přesně opačných cílů, než kvůli kterým se původně obětovali. Jejich odkaz se pak příležitostně vylil s dítětem z vaničky, když přišel čas vyměnit jednu falešnou ideologii za druhou, pod záminkou, že byla špatná, ale ta nová bude mnohem lepší.
Většina lidí si neomylně vybere kratší cestu do pekla. Málo je těch, kdo na sobě nejsou líní pracovat a kdo žijí proto, aby zvelebili svět. Rozhlédla jsem se kolem. Kolik z úspěšnějších uchazečů by se s pohádkovým Pánebohem podělilo o kousek chleba, kdyby ho viděli sedět na rozcestí v lese? Většina budoucích herců by se bosému bezdomovci s fajfkou asi vysmála. Nepoznali by v chudém poutníkovi mocného vládce Vesmíru.
Demonstrace pokračovala, ale můj duch se vznášel vysoko nad náměstím. Špinavá řeka se vzdouvala mezi stěnami zděného koryta. Na protějším kopci se tyčilo barevné panorama pohádkového hradu jako na pohlednici z Disneylandu. Na nos mi dosedaly miniaturní sněhové vločky a vzápětí se rozpouštěly.
„Neztrácej čas, Trumpetko.“ Slyšela jsem v duši autoritativní hlas. „Medůza se na tebe mezi tolika lidmi nemůže přilepit. Začni se nenápadně sunout směrem k telefonní budce naproti filozofické fakultě a zkus zavolat domů.“ Velel.
„Jaký to má smysl? Nikdo tam není.“ Pokusila jsem se namítnout. „Otec s máti odjeli na prokuraturu.“
„Nedohaduj se a zkus to!“
Otupěle jsem se podřídila vyšší vůli a jala se provrtávat tunel jásajícími zástupy. Medůza nezůstala pozadu, ale očividně neměla naspěch. Jakmile jsem se protlačila ke zdi Židovského hřbitova, zapadla jsem do budky. Přitiskla jsem si k uchu sluchátko a vhodila do štěrbiny v kovovém přístroji korunu, kterou jsem naštěstí měla v kapse.
Hned po druhém zatůtání se na opačné straně drátu ozvalo kliknutí a otcův hluboký hlas. „Haló?“ Nevěřila jsem svému štěstí.
„To jsem já!“ Vypískla jsem.
Skleněné stěny budky se začaly zamlžovat. Viděla jsem, že moji pronásledovatelé znatelně zrychlili krok.
„Co se děje?“ Tón mého hlasu otce znepokojil. „Proč nejseš ve škole? Právě jsme se s maminkou chystali vyrazit do Prahy.“
„Nemůžu se vykecávat. Plave kolem mě Medůza.“ Podařilo se mi vykoktat. „Od rána mě sledujou dva chlápci. Jeli ranním vlakem a odsledovali mě až na Křižovnickou. Teď jsem na Palacháči. Profesorka Hořká mě přinutila jít demonstrovat. Za chvíli to tu skončí. Máme pak hodinu herectví. Přijeďte pro mě co nejdřív.“ Naléhala jsem. „Medůza se chová, jako by mě plánovali unýst.“
Víc času nezbývalo. Odhodila jsem sluchátko a vystřelila z budky dřív, než mě Medůza stihla obklíčit. Než se chlapíci v džínách stačili vzpamatovat z překvapení, proběhla jsem arkádou filozofické fakulty. Na opačné straně jsem se z kamenných schodů vrhla po hlavě zpátky do anonymního davu.
PÁR HODIN později jsem seděla v přetopené třídě a bezmyšlenkovitě si čárala básničky do sešitu, zatímco profesorka Hořká analyzovala Shakespeara. Když přišla řeč na Hamleta, moravská herečka přirovnala dánského prince k prezidentu Havlovi. Morální ikona se podle ní Hamletovi podobala nejen nesmlouvavým postojem k bezpráví, ale také tím, že Václav Havel, stejně jako Shakespearův hrdina pomocí divadelních her demaskoval zločinné pokrytectví bolševického režimu. Profesorka herectví dokonce vyslovila odvážnou tézi, že se prezidentovi podařilo Hamleta překonat, protože šermoval lépe se slovy, než s kordem. Havel své morální principy prosadil břitem intelektu a navždy zbavil srdce Evropy zkaženosti. Prokázal přitom odvahu, o níž se intelektuálnímu dědici dánského trůnu nesnilo. Na rozdíl od Hamleta totiž absurdní dramatik neměl šanci prchnout do exilu. V boji za demokracii strávil roky mládí v domácích věznicích. „Není to povznášející mít prezidenta, před jehož břitkou inteligencí a odvahou se klaní i takový Yves Montand?“ Zaslzela profesorka Hořká.
Odpoledne se chýlilo ke konci. Venku se začínalo rychle stmívat. Ani jsem se nenamáhala vyhlédnout z okna, abych se přesvědčila, jestli na mě Medůza ještě číhá naproti v hospodě. Úspěšnější uchazeči a profesorka byli štěstím bez sebe, že si nikoho nevšímám. Vůbec se nepokoušeli probrat mě z letargie. Pro jednou jsem nerušila nudné vyučování kladením nepříjemných otázek. Profesorce Hořké nehrozilo, že nemístnou poznámkou zbořím chatrnou stavbu jejích hloupých teorií. Nikdy se mi nesnilo, že jednou na vlastní kůži palčivě procítím Hamletův úděl, navíc v den výročí Palachovy smrti. Stejně jako Shakespearův hrdina jsem předstírala slaboduchost, abych se nemusela účastnit absurdní konverzace.
Po šesté hodině se za dveřmi ozvalo netrpělivé klepání.
Přišel pro mě otec.
„Jaká to čest! Jsem tak šťastná, že vás vidím, pane Urbane!“ Kvokala profesorka herectví a vyskočila rozradostněně ze židle. Mohla se přetrhnout, aby mu podala ruku, která na dotyk připomínala leklou rybu. Začala vykládat, jak doma na Moravě po Vánocích zapnula televizi a nemohla uvěřit svým očím, když v roli prvního Podnikatele poznala otce své žákyně. „Byl jste naprosto přirozený! Fenomenální!“ Podkuřovala mu nestydatě. „Teď už chápu, kde se ve vaší Mirandě vzal tak mimořádný talent!“ Obličejová maska provinciální herečky se rozzářila jako polední slunce na svatého Jána. „Jste rozený herec!“
Otcova odpověď byla zdvořile úsečná.
„Dcera mi odpoledne telefonovala, že se necítí dobře.“ Požádal moji profesorku, aby mě uvolnila z poslední hodiny herectví. „Doufám, že vám tu Miranda nebude scházet do počtu, a některá jiná studentka ji nahradí v její roli.“ Dodal napolo ironicky.
„Kdepak. S tím si nedělejte starosti.“ Profesorka Hořká vesele mrkla na Veroniku. „Mám samozřejmě pochopení pro to, jak bolestné je být dospívající ženou.“ Sebrala ze stolu scénář Hamleta místo vějíře a jala se s ním ovívat. „První dny menstruace mohou být zajisté velice nepříjemné,“ obrátila se ke mně „ale až se dožiješ menopausy, uvidíš, že to není o nic lepší, drahoušku.“
Plynule vyměnila starostlivý výraz za masku ztrápené rezignace.
„Díky za pochopení.“ Otec se chopil mého batohu a doprovodil mě ven ze dveří.
„Nashledanou.“ Špitla jsem s úlevou.
Cestou dolů po schodech mě otec rychle vyzpovídal na téma ranního sledování Medůzou. Jakmile rozrazil těžké vstupní dveře a vyšli jsme na chodník, oba jsme zmlkli. Otec zavětřil a obezřetně se rozhlédl kolem. Byla už tma a nad rušnou křižovatkou visel šedivý příklop výfukových plynů. Chlapíky v džínových bundách jsem nikde neviděla, ale u obrubníku čekala nablýskaná Tatra šest-set-třináct.
„Naskoč si dozadu.“ Otec mě spěšně doprovodil ke dveřím černé limuzíny, podobné těm, ve kterých se vozívali bolševičtí papaláši.
Na zadním sedadle jsem spatřila máti.
„Neboj.“ Ujistil mě otec, když viděl mé zaváhání. „Museli jsme našeho Favorita nechat na Generální prokuratuře. Tohle je prokurátorovo auto, řízený jeho osobním řidičem, kterej taky studuje na prokurátora.“
„Dobrý večer.“ Usedla jsem dovnitř a pozdravila mladého muže za volantem. „Jak se daří?“
„Děkuju, dobře.“ Nervózně zavadil pohledem o zpětné zrcátko. „Jak jsme na tom, pane Urbane? Můžu to nakopnout?“
Otec naskočil na místo spolujezdce a zabouchl dveře.
„Dobrý.“ Zavelel. „Osol to, kamaráde.“
Vyrazili jsme od chodníku za zvuku ječících pneumatik, jako únosci Cattaniho dcerky v Chobotnici, až na to, že mě v limuzíně s kouřovými skly v oknech neunášela italská Camorra, nýbrž vlastní rodiče.
Uvnitř auta se rozhostilo napjaté ticho. Akcelerovali jsme po tramvajových kolejích směrem k Boudě. Předjeli jsme dlouhou frontu vozidel a těsně před zúžením mezi Mosteckou věží a Novotného lávkou prudce zpomalili. Prokurátorův řidič se na poslední chvíli drze vecpal do mezery mezi popojíždějícími auty.
„Houby! To se mi snad jen zdá?“ Mladík v zpětném zrcátku průběžně kontroloval situaci provozu. „Co to je sakra za borce, že se nebojej takhle okatě sledovat prokurátorovo auto?“ Rozhořčoval se.
Otočila jsem se. Po kolejích přikvačil modrý Favorit s vlajkou na anténě. Za ním se tlačila stříbrná Volha s haubnou polepenou OF smajlíky. Ani jeden z řidičů se nenamáhal zakrývat nezákonné intence. Jakmile se jim podařilo prokurátorovu Tatru dohnat, bleskově přibrzdili a zařadili se nám za kufr.
„Jo, takhle vy na mě, vy hajzlové?“ Rozvášnil se mladý řidič. „No. Když jinak nedáte. Ukážu vám, zač je toho loket!“
Zaujal bojový posed a šlápnul na plyn. Řítili jsme se šílenou rychlostí podél nábřeží k Národnímu divadlu. Semafor na křižovatce oznamoval konec volného průjezdu, ale budoucí prokurátor se nezalekl. Odhodlán porušit všechna dopravní pravidla, přimáčkl podrážku na podlahu a prosvištěl na druhou stranu k Žofínu, setinu vteřiny předtím, než oranžové světlo zčervenalo.
„To jsem zvědavej, co teď hoši udělaj!“ Otec se otočil na sedadle.
Medůza se vůbec neobtěžovala respektovat dopravní signalizaci a způsobila na křižovatce nepopsatelný rozruch. Za námi se hned ozvalo rozhořčené troubení a zvonění zablokovaných tramvají. Favorit s Volhou bezohledně prokličkovali mezi protestujícími auty a pokračovali v zběsilé jízdě.
„Safraporte! Tohle je vážný.“ Náš řidič zalapal po dechu.
„Říkal jsem ti to a nechtěl jsi mi to věřit…“ Pokrčil rameny otec. „Ale to zdaleka ještě není všechno. Dneska ráno si ti hajzlové dovolili chodit za mojí holkou.“
„Tak to je teda síla!“ Mladík za volantem po mně soucitně hodil okem a zavelel. „Držte si klobouky!“
Projeli jsme kolem zalidněné refýže u zadního vchodu do Zlaté kapličky. Jen tak tak jsme nevrazili do přebíhajících chodců. Náš řidič nečekaně strhl volant doleva, až se s námi těžká limuzína na kolejích otočila proti směru hodinových ručiček. Slyšela jsem ječení pneumatik a skřípění brzd. Tramvaje vyzváněly. Klející chodci uskakovali. Mlely jsem se s máti na zadním sedadle jako nudle v bandasce.
Mátin černý Stetson přistál na podlaze jako létající talíř.
Sotva se našemu řidiči podařilo srovnat zadek limuzíny s vozovkou, zaburácel silný motor. Rozjeli jsme se za divadlem k ústí uličky souběžné s nábřežím. Než jsem se stačila zorientovat, prokurátorova Tatra odbočila do Ostrovní. V určitém bodu jsme přeskočili chodník a rozjeli se v protisměru jednosměrkou k Voršilské. Cestou jsme se o pár milimetrů vyhnuli vozidlům, jedoucím opačným směrem.
„Dobrý! Podařilo se nám ty dobytky setřást!“ Smál se vítězoslavně náš řidič na rohu Spálené ulice. Honička po městě mu příjemně zvedla tlak. Nejspíš v pátek večer pravidelně sledoval Chobotnici v televizi.
„Kde jste to říkal, že vás mám vysadit?“ Obrátil se k otci, poté co jsme se vyhnuli kolizi s projíždějící tramvají.
„Tady bydlí brácha.“ Otec ukázal prstem k zašedlému činžáku po pravé straně. „Zastav!“ Srdečně stiskl mladíkovu ruku. „Díky kamaráde.“ Otevřel dveře a vyskočil na chodník. „Hoďte s sebou, děvčata. Nesmíme ztrácet čas. Každou chvíli nám budou v patách.“ Trval na tom, abychom ho následovaly. “Pokračuj dál v jízdě.“ Stačil ještě pobídnout prokurátorova řidiče. „Uděláš mi velkou službu, když od nás ty idioty odvedeš, jak jenom nejdál možná. Ať je ani nenapadne, že jsme mezitím vystoupili!“
Mladík za volantem počkal, než jsme doběhli k zastíněnému vchodu do strýcova činžáku. „Hodně štěstí!“ Slyšela jsem ho volat.
Protáčející se kola zaječela, než koncovky prokurátorovy Tatry zmizely v dálce u Lazarské. Pouliční osvětlení matně osvěcovalo špinavý chodník. Podvečerní scéna vypadala surreálně. Připadalo mi, jako bych se přenesla do filmových kulis při natáčení nového dílu Chobotnice. Zadýchaný otec stiskl zvonek u dveří a poručil bratrovi, aby nás vpustil dovnitř. Vtom se od Národní třídy přihnala stříbrná Volha s modrým Favoritem v těsném závěsu. Bušící srdce mi vyskočilo do krku. Když Medůza projížděla kolem našeho výklenku, znatelně zpomalila, ale rozhodla se pronásledovat prokurátorovu Tatru.
„Mrzí mě, že věci došly takhle daleko, Alice,“ šeptal provinile otec cestou po schodech do třetího patra, „ale za těchto okolností není bezpečný, abyste s Mirandou spaly doma,“ rozhodl. „Bráchova žena nesmí absolutně nic vyčmuchat.“ Vysvětlil nám bojový plán. „Tvařte se, jako bychom se za Milošem zastavili náhodou. Šli jsme kolem a napadlo nás zazvonit u jejich dveří, abychom se pozdravili s bráchovou rodinou.“ Vysypal ze sebe, než jsme dorazili do druhého podlaží. „Pokuste se zabavit švagrovou s holkama v kuchyni, zatímco Miloše vezmu na balkón a vysvětlím mu mezi čtyřma očima, v jak horký kaši jsme se octli.“ Otec se zastavil na slabě osvětleném odpočivadle, aby nabral dech. „Budu po něm chtít, aby mi po Praze dělal řidiče.“ Zavrčel odhodlaně. „Vy se zatím schováte u mý matky, než se mi podaří dát věci trochu do pořádku!“
„To snad ne.“ Zaúpěla jsem. „Proč zrovna tam?“
Představa noci strávené s Helgou byla horší než návštěva u zubaře.
„O žádný lepším úkrytu nevím.“ Otec po mě blýskl žlutýma očima. „Nikdo vás tam hledat nebude.“
Nad námi se v třetím patře otevřely dveře.
„Jseš si jistej, že můžeš Milošovi věřit?“ Zašeptala pochybovačně máti.
„Věřit bráchovi? To určitě ne.“ Otec se bolestně pousmál. Působil najednou zranitelně. „Závodili jsme spolu v autě. Můžu se spolehnout na jeho řidičský schopnosti.“
Milošova žena měla krátké hnědé vlasy navinuté na natáčky a na obličeji jí ulpěla maska předstírané srdečnosti.
„Takoví vzácní hosté.“ Cukrovým hlasem nás vyzvala, abychom se vmáčkli do předsíně. „Věčná škoda, že jste nám předem nezavolali.“ Každému podala pár sešlapaných bačkor. „Nestačila jsem dneska nakoupit. Máme úplně vybílenou ledničku. Můžeme vám akorát tak nabídnout zbytky vánočního pečiva.“
Namodralá obrazovka vévodila přetopenému obýváku jako oltář. Viděla jsem svého strýce rozvaleného v plyšovém křesle. Pod pivním pupkem mu na gumě visely pruhované trenýrky. V pravé ruce držel orosenou láhev Prazdroje. Druhou si do otevřených úst sypal slané buráky. Ačkoli musel z předsíně slyšet naše hlasy, neměl se k tomu, aby nás přivítal.
„Nazdar, Mirando.“ Ze dveří dětského pokoje zklamaně vykoukly sestřenice.
„No tak, Milošku. Máš tady bratra. Na co čekáš?“ Teta čile poletovala kolem manžela a pomáhala mu najít teplákové kalhoty. „Nalij přece Jirkovi taky trochu piva.“ Chovala se k dezorientovanému Milošovi jako k malému dítěti. „Není to prima, že si na nás dneska večer vzpomněla tvoje rodina?“ Snažila se nedat najevo narůstající netrpělivost. Bylo poznat, že se v soukromí nenamáhá s Milošem vycházet po dobrém. Tetě záleželo na tom, aby před námi vytvořila iluzi rodinné pohody. Plnila obývák prázdnými slovy a zároveň těkajícíma očima zkoumavě přelétala z jednoho na druhého v naději, že vypátrá skutečný důvod naší nečekané návštěvy. „Nemáš náhodou žízeň, Mirando?“ Napadlo ji. „V kuchyni mám na sporáku hrnec malinového čaje.“
„Maliny mám ze všeho nejradši. Nedáš si taky hrnek, mami?“ Nasadila jsem si výraz svaté nevinnosti a prošla do vedlejší místnosti, kde jsem si nalila studený čaj a zaujala místo u umakartového stolku. Otcův plán šlapal jako po drátkách. Teta s máti mě následovaly a obě sestřenice se také zvědavě vplížily dovnitř kuchyně, aby jim neušlo ani slůvko z následující konverzace.
„Tak jak je na konzervatoři?“ Zajímala se zakysle teta. Bylo poznat, že těžce nese můj privilegovaný status studentky herectví.
„To víš, teto. Není všechno zlato, co se blýská.“ Odpověděla jsem skromně.
„To jsi dělala sama, Aleno?“ Máti předstírala, že si pochutnává na čokoládovém košíčku plněném oříškovým krémem. „Musím si od tebe vzít recept.“ Zdvořile odstrčila talířek a zapila okoralé pečivo ovocným čajem.
Přetvářka jí moc nešla.
„Tyhlety košíčky jsou vážně dobrý.“ Hlasitě jsem tetě podkuřovala, abych přehlušila mužské hlasy v obýváku a odvedla její těkavou pozornost. „Kdepak jsi se naučila takhle dobře péct? Odkoukala jsi to od svojí maminky, anebo je to talent od boha?“
„No to víš, chce to asi oboje.“ Čtyřicátnice v natáčkách nervózně větřila a nastražila uši. Evidentně ji víc zajímalo, co se povídá vedle. „Láska holt prochází žaludkem, že jo holky?“ Povzdechla si.
„Přesně tak, mami.“ Poslušně kývaly sestřenice.
Hrozba, že se teta zvedne a půjde zkontrolovat chlapy do obýváku, každým okamžikem narůstala. Napadlo mě, že bych mohla zabavit její podezřívavou mysl nějakou pikantností z uměleckého prostředí.
„Svatá pravda.“ Navázala jsem na její poznámku. „To bys nevěřila, teto, kolik lásky projde žaludkem některých mých slavných spolužaček.“ Jmenovala jsem zrzavou herečku, která ve slovenském filmu pózovala nahá na větvi. „Poslední dobou strašně ztloustla.“ Utrousila jsem. „Narostl ji takovej zadek, že by už na žádnej strom nevylezla.“
„Máš na mysli tu holku, co hrála s Bolkem Polívkou!“ Teta s nepředstíraným zájmem hltala moje slova. „Slyšely jste to holky, co sláva s člověkem udělá?“
„Ve skutečnosti ani nemá čtyřky, ale jen takový větší trojky.“ Prozradila jsem dychtivým posluchačkám. „Bez podprsenky vypadaj povislý.“
„No to mě nepřekvapuje.“ Zamžikala spokojeně teta. Ani si nevšimla, že její muž si vyšel s bratrem na balkón zapálit cigaretu. „Na filmovou hvězdu je ta holka nepřípustně buclatá. Nechápu, proč ji pořád všichni obsazujou.“
„To víš, teto. U filmu vždycky záleží jen na tom, kdo s kým co má.“ Pousmála jsem se dvojsmyslně, čímž jsem Milošovu ženu nadráždila do nepříčetnosti. Jediné, co teď chtěla vědět, bylo co kdo má s kterou herečkou. Moc pikantních detailů o milostném životě celebrit jsem nevěděla, ale snažila jsem se něco rychle vymyslet, abych tetinu zvědavost alespoň trochu uspokojila. Všimla jsem si přitom, jak máti spadla čelist. Nevěděla o mně, že umím být takhle povrchní.
Umění pokrytectví, které jsem odkoukala od profesorky Hořké na Konzervatoři, se mi teď náramně hodilo. Samotnou mě překvapilo, jak věrně jsem dokázala napodobit falešné chování provinciální herečky. Teta se sestřenicemi byly poprvé v životě unesené mým šarmem. Moje neupřímnost je upřímně potěšila. Jakmile jsem převedla téma hovoru na drby z hereckého prostředí, cítily se ve svém živlu a odložily masky.
„Je pravda, že je Honza Čenský na chlapy?“ Chtěla vědět starší sestřenice. Dřív byla do pohádkového prince zamilovaná, ale nedávno prý slyšela, že vysoký krasavec nemá o ženské pohlaví zájem.
„To ti neřeknu. Mluvila jsem s ním jen jednou.“ Podrobně jsem popsala revoluční zážitek v klubu Vinohradského divadla. „Jeho chování je podezřele zženštělý, ale slyšela jsem, že je ženatej.“
„To buzeranti bejvaj.“ Smála se teta, jak by věděla něco, co jsem si ani nechtěla domyslet. „Takových znám!“
Domluvení bratři se mezitím vrátili z balkónu. Teta však byla natolik zaujatá diskusí o homosexuálních celebritách, že ani nepojala podezření, když jí Miloš oznámil, že nás odveze k babičce, která bydlela nedaleko na Karlově náměstí.
„Ale jistě. Jdi se chvilku proběhnout na čerstvej vzduch.“ Propustila ho obvykle žárlivá manželka. „Díky za návštěvu a přijďte zas.“ Volala za námi. „Vyřiďte Helze, že jí s holkama posíláme upřímné pozdravy.“ Vymlouvala se, že nás k babičce se sestřenicemi nedoprovodí. „Holky musí ještě dělat úkoly.“
Skutečnost, že teta neměla Helgu v lásce o nic víc než máti, se podivuhodně obrátila v náš prospěch.
Seběhli jsme s Milošem do přízemí a počkali ve stínu vstupního výklenku, dokud strýc nepřistavil auto k chodníku. Bleskově jsme naskočili do Milošovy Volhy a cestou na Karlovo náměstí prokličkovali bludištěm jednosměrek mezi Spálenkou a nábřežím. Když se Miloš přesvědčil, že za námi nejedou žádná podezřelá auta, odvážil se na hlavní silnici. Projel kolem liduprázdného parku a zahnul do vjezdu do babiččina činžáku. Zaparkovali jsme na špinavém dvorku mezi rezivou Ladou a Trabantem. Miloš pak zhasl světla a ponořili jsme se do tmy. Z popelnice smrděly odpadky a ze sklepa se ozývalo mňoukání.
V hloubi duše jsem doufala, že babička nebude doma. Cestou po schodech páchnoucích zatuchlinou jsem se modlila, aby měla noční směnu. V druhém patře však za dveřmi hlasitě brebentila televize.
„No to jsou k nam hosti! Oba moji synkove!“ Překvapená Helga otočila klíčem v zámku. „Neměla bych zapalit svičku, že se stal zazrak? Ani jednoho z vas jsem od Vanoc neviděla a najednou přijdete spolu!“ Orazítkovala nám ve dveřích obličeje křiklavou rtěnku, než odběhla dovnitř bytu zlumit zvuk na televizi. „Zujte si v předsíni boty a zavřete za sebou.“ Hulákala z obýváku.
Prošla jsem v ponožkách po měkkém koberečku. Interiór dvoupokojového bytu byl plný háčkovaných deček a kýčových obrázků na zdech. Televizní zprávy právě ukazovaly záběry z Havlova projevu na Palachově náměstí. Strnula jsem při pohledu na obličejovou masku profesorky Hořké křičící na kameru. „Konec StB. Konec StB!“
Mezitím se otec v kuchyni pokoušel nastínit babičce naši situaci.
„Zrušená StB nás už pátým dnem na každým kroku sleduje a vypadá to, že se nám snaží vyhrožovat, že jsou schopný ublížit Mirandě.“ Slyšela jsem bručivý hlas ve vedlejší místnosti. „Potřebuju u tebe holky na pár dní schovat, abych si rozvázal ruce.“ Vysvětloval nechápající babičce. „Můžeš se o ně postarat, zatímco se s Milošem projedu po Praze a pokusím se těm vyděračům dostat na kobylku?“
Jak jsem předpokládala, zmínka o sledování tajnou policií okamžitě vyvolala v babičce hysterický záchvat.
„Ja sem to tušila. Už je to tady!“ Spustila křik. „Tohle je naposledy, co vidim sve synky!“ Pověsila se otci na klopy kabátu, aby mu zabránila v odchodu. Byla přesvědčená, že konflikt s Medůzou nepřežije. „Ty neviš, kolik stoji bolesti a namahy porodit zdraveho syna. A to ani nemluvim o tom, kolik peněz jsem zaplatila za to, abych z tebe vychovala dospěleho chlapa!“ Neutišitelně ronila krokodíli slzy.
„Neplač maminko. Všechno ti jednou splatím.“ Konejšil ji otec. „Zůstaň v klidu a nikoho nepouštěj dovnitř bytu, dokud se s bráchou nevrátíme. Poznáš nás podle trojího krátkého zazvonění.“
„A jak dlouho mam čekat?“ Helga se otřásala mateřským žalem.
„To ti nedokážu říct.“ Otec se marně snažil vyprostit z jejího obětí. „Budeme nejspíš pryč celou noc a možná i několik dní.“
„Ale v šest ráno přece musim otevřit kiosek!“ Babička se zamračila a v tu ránu zaškrtila kohoutek tryskajících emocí. Pustila otcův kabát a postavila se ke dveřím. „Dovedeš si vubec představit, kolik peněz ztratim, když nepřijdu do prace?“ Vykřikla neústupně. „To nepřipada v uvahu!“
„Přestaň vyvádět, mamko.“ Miloš jí surově vypáčil kliku z ruky, aniž by bral ohled na její pokročilý věk. „Jsi hluchá? Jirka ti přece řek, že pokryje všechny naše náklady.“ Mrknul na ni šibalsky. „Je teďko milionář, ne? Může si to dovolit.“
BĚHEM NÁSLEDUJÍCÍCH čtyřiadvaceti hodin jsme s máti v babiččině bytě podstoupily intenzivní psychologickou torturu. Zbytek večera jsme musely poslouchat babiččiny hořké lamentace. Helga měla v repertoáru tři obehrané desky lítostivých monologů. Některé jsem už z dřívejška uměla nazpamět. A co jsem si ještě nezapamatovala, to mi teď vtloukla do hlavy. Nejprve naříkala na chudé dětství a opileckého otce. Potom se pustila do zesnulého muže, za kterého se v mládí provdala, aby se mohla odstěhovat od lakomé bytné. Poslední smyčka byla věnována staršímu synovi.
Babička mému otci spílala za to, že nám zničil slibnou budoucnost.
„Ja to nechapu. Proč nikdy nemuže držet hubu? Co by se stalo, kdyby si ty svoje genialni vynalezy nechal pro sebe!“ Překřikovala naondulovanou hlasatelku na obrazovce, jako by s ní potřebovala soutěžit. „Se všema těma milionama, co v Rusku vydělal, se konečně mohl začit soustředit na sebe a na to, abyste měli pěkny život, místo aby si v televizi hral na pitomeho revolucionaře!“ Z babiččiných černých očí šlehaly plameny hněvu. „Kdyby mě ten muj synek poslouchal. Ale on ne! Ma svoji hlavu.“ Lila do sebe jednu sklenici červeného Sklepmistra za druhou. „Jak je toto možne? Kdybych na vlastní oči neviděla, že jsem toho Jirku porodila, tak nevěřim, že je to moje krev! Přece jsme s nebožtikem dědečkem nemohli zplodit takoveho idealistickeho blbce?“ Rvala si havraní vlasy. „On vůbec nerozumi tomu, jak jsou některy lidi zavistivy.“ Zoufala si. „Co si myslel, že se stane, když šel vykladat narodu o tom, jak se daj v Sovětským svaze soukromně vydělavat velky penize? Kdybyste je neměli, nikdo by vas nesledoval!“
Za jejími zády blikala namodralá žárovka. Do zlatova opálená mládež v plavkách běžela v televizi po pískových dunách kalifornské pláže. Na dlouhých končetinách se třpytily kapky průzračné vody. Doširoka roztažená ústa se pohybovala v extázi. Každý z tuctu amerických teenegearů svíral v ruce plastikovou láhev. „Uvolni se a užij si svobodu!“ Skupinka štíhlých modelek naskákala do tyrkysového moře. „Always Coca-Cola.“ Neodolatelný hlas se zaryl do podvědomí televizních diváků. Představila jsem si české hospodyňky, jak ráno běží do nejbližší samoobsluhy nakoupit obarevnou sodovku.
„A co mám podle tebe dělat, Helgo?“ Máti trpělivě odrážela babiččiny útoky. „Víš líp, než kdokoli jinej, že Jirka vždycky zásadně jedná podle svého instinktu.“ Kousala si nehty na rukou. „Radila jsem mu, aby se nechodil producírovat do televize, ale prosadil si svojí.“
„Někdy si doopravdy řikam, že ten muj synek není moje děcko.“ Blábolila opile Helga. „Obětovala jsem mu život a co z toho mam? Nic se od svoji matky nenaučil! A dodneška mi nesplatil ani polovinu toho, co jsem mu dala, a co jsem poctivě vydělala vlastnima rukama.“ Šermovala zapálenou cigaretou matce před očima. „Jakypak to ma smysl porodit syna, když tě neposlucha? Tys ho neporodila a tebe poslucha!“ Babička si teď za terč svého hněvu vybrala neoblíbenou snachu. Nebýt mátina morálního postoje, tvrdila, otec by se po sovětské invazi neocitnul na nesprávné straně politické barikády. „Nemysli si. Naš Jiřiček zdaleka nebyl tak zasadovy, než tě poznal!“
Na smrt vyčerpaná a prázdná, seděla jsem na babiččině plyšovém gauči jako na skřipci. Nadechovala jsem štiplavý kouř a nevlídná slova. Babiččiny lži bodaly moji mysl jako milióny žihadel. Myslela jsem si, že to nepřežiju. Jako bychom byly s máti uvězněné ve vosím hnízdě. Naštěstí se Helga propila k spánku. Kolem půlnoci jsme s máti odklidily chrápající babičku do postele a zůstaly samy sedět u okna. Bylo z něj vidět do slepé uličky na zadní straně činžáku. Neschopné usnout, mlčky jsme celou noc pozorovaly stíny toulavých koček ve světle pouliční lampy.
Modlila jsem se, aby se otec vrátil, než se babička probudí.
Do svítání se na chodbě neozval jediný krok.
Jakmile se denní světlo začalo prodírat záclonou, rozcuchaná Helga se vyhrabala z postele a zapnula televizi. „Žádná zubní pasta na vašich rtech nevykouzlí tak svěží úsměv jako nový mentolový Colgate!“ Kázal z obrazovky herec v bílém plášti. „Mezinárodní asociace zubních expertů doporučuje Colgate jako nejlepší péči o zdravé zuby.“
„Potvrdí to každý doktor. Nejlepší je Mister Procter!“ Slibovala reklama na čisticí prostředek. „Čistota je půl zdraví!“
„Jak to, že se moji synkove ještě nevratili?“ Helga se jala cídit hodiny z kočičího zlata na toaletním stolku. „Je pozdě. Tak pozdě.“ Zlověstně přitom krákorala. „Možna přiliš pozdě.“ Propukla v zoufalý pláč, jako orientální vdova odsouzená k smrti na hranici po manželově boku. „Vy dvě si tu klidně sedite na gauči a moji synkove zatim leži někde v pangejtu s prostrelenou hlavou!“
Vynadala nám, že se netváříme dostatečně vyděšeně, z čehož následně vyvodila, že k jejím synkům nemáme upřímný vztah. Mezitím, co ona nezamhouřila oko, my jsme se celou noc povalovaly na polštářích. U snídaně už babička nemluvila o ničem jiném, než o mrtvolách a hřbitovech. Nejdřív jí vadily naše chabé námitky, potom zase zaryté mlčení. Prý si kvůli nám připadala ve vlastním bytě nesvá. Otloukla nám o hlavu všechno, co pro nás kdy udělala. Celé dopoledne strávila kalkulací finančních ztrát, narůstajících každou hodinu, protože kvůli nám nemohla otevřít kiosek na autobusovém nádraží.
„Jiřiček si muže řikat co chce, ale nikdy mi nemuže zaplatit za všechno, co jsem pro něj z mateřske lasky udělala. I kdyby mě pozlatil od hlavy až k patě!“ Vykřikovala z kuchyně za doprovodu třískajících hrnců a talířů.
Jediné místo, kam se v babiččině bytě dalo před jejím nesnesitelným křikem schovat, byla koupelna. Po vzoru italského švagra jsem se po obědě uchýlila na toaletní mísu s knížkou. Nekonečné čekání jsem si zkrátila počítáním kapek rezavé vody, unikající z kohoutku vany. Listovala jsem Žertem, ale nepřipadal mi vtipný. Nedokázala jsem vnímat Kunderova slova. Babiččin křik přehlušil každou chytrou myšlenku. Venku se opět setmělo. Chór televizních hlasatelek se rozpovídal ve všech nájemných bytech najednou.
„Demokrrratické parrrlamentní volby jsou zárrrukou budoucí ekonomické prrrosperrrity.“ Prezident Havel si v televizi procvičoval rétorické schopnosti v předzvěsti očekávané cesty do Washingtonu D.C., kde měl promluvit v Kongresu.
Spočítala jsem pět tisíc třicet dva kapek, než u dveří třikrát ostře zadrnčel zvonek.
„Moji synkove jsou naživu!“ Zavyla Helga a vyběhla nedočkavě do předsíně, jako by ještě vteřinu předtím na otce nekydala hnůj. „To se mi ulevilo, že jste zpatky, Jirko! Zitra mužu do prace!“
Otec přišel sám.
„Miloš pospíchal za rodinou.“ Informoval nás. „Od teďka už bude všechno dobrý, Alice.“ Obejmul rozklepanou máti kolem ramen. „Můžeme se vrátit domů.“ Slíbil, že nás už Medůza sledovat nebude.
Zdálo se, že za poslední den zestárnul. Pod očima měl tmavé kruhy a vlasy mu o poznání zešedivěly. Koutky jeho úst po stranách tíhly dolů, jako by spolknul hořkou pilulku. Vypadal vyčerpaně.
„Ahoj Trumpetko.“ Pousmál se, když mě viděl stát ve dveřích koupelny. „Naložila ses s knížkou do vany? Dobrej nápad.“
Ačkoli jsem byla šťastná, že ho vidím živého, něco mi bránilo v tom, abych se mu vrhla do náručí. „Ne.“ Nedokázala jsem mu oplatit úsměv. „Neteče teplá voda.“
„Nemohla bys mi uvařit hrnek kafe?“ Požádal babičku, která poletovala kolem jako křičící papoušek. „Jsem úplně na šrot.“ Svalil se na židli za stůl.
Máti si sedla vedle něj, zatímco Helga pospíchala postavit konvici na sporák. Nasypala do pucláku dvě lžičky mletých kávových zrnek a zalila je vroucí vodou. Jakmile se lógr usadil na dně, postavila turka před otce na stůl. Pozorovala jsem ho, jak srká horké kafe jako voják, který přežil prohranou bitvu. Když dopil, sáhl do kapsy a vytáhl z ní hrst zmačkaných zelených bankovek.
„Cením si tvý nezištný pomoci, maminko.“ Připomínal pozdního hosta v nádražním kiosku. „Mrzí mě, že jsme tě přepadli, že jsi kvůli nám dneska přišla o výdělek.“ Podal Helze štědré zpropitné. „Tady máš něco na odškodněnou.“
„Tož to jsi nemusel.“ Babička si olízla prst, aby se jí bankovky lépe počítaly. „Ale mohl jsi přitlačit par kilo navic.“ Dodala kousavě. „Jsme přece rodina, ne?“ Oči jí svítily hamižnou neuspokojeností, když si peníze strkala do kapsy.
„Vsadím se, že ti ještě žádnej ze štamgastů nenavalil takový prachy za tak mizerný kafe.“ Rozesmál se drsně otec a zvedl se k odchodu. „Mohla jsi tam kápnout trochu rumu!“
„Jsi přece autem a řidičum se nalejvat nesmi.“ Odsekla babička. „Jo, a až budeš zase přiště někoho potřebovat schovat v mym bytě, dej mi to laskavě vědět alespoň den předem, abych se mohla zařidit.“ Doprovodila nás ke dveřím.
„Ahoj, babi.“ Políbila jsem ji zachmuřeně. „Dík za pomoc.“
Schodište páchnoulo myšinou a rozvařeným lojem. Zledovatělá dlažba na dvorku zrcadlila měsíční svit. Nad hlavou netečně poblikávaly hvězdy.
Zarazila jsem se v chůzi, abych se nadechla mrazivého vzduchu.
„Neboj, Trumpetko.“ Otec mi ochranitelsky položil těžkou paži kolem ramen. „Už na nás venku nikdo nečeká.“ Druhou rukou si mezi vyschlé rty vsunul pokroucenou Spartu a škrtl zapalovačem. „Pojedem se domů vyspat.“ Provedl nás průjezdem na náměstí a na chodníku odemknul Favorita.
Začínalo se připozdívat. Až na pár taxíků rachotících po zledovatělých kostkách, zely ulice prázdnotou. Většina semaforů byla mimo provoz.
„Nejspíš vás zajímá, co jsem musel udělat, aby nás Medůza pustila k vodě?“ Otec během přejezdu Jiráskova mostu prolomil ticho uvnitř auta. Oranžová signalizace na křižovatce se Strakonickou se rytmicky rozsvěcovala a zhasínala. Otec nasál kouř a zamáčkl ohořelý filtr do popelníku, než otočil volantem.
„Nemusíš o tom teďko mluvit, jestli necheš.“ Máti mu pohladila ruku, svírající řadící páku. Stejně jako já v něm vycítila narůstající napětí, což byla jasná známka toho, že mu co nevidět ujedou předrážděné nervy.
Pouliční lampy vyzařovaly žluté světlo. Prázdná silnice připomínala spálený lívanec, politý rozpuštěným máslem. Nápory severáku zmítaly kmeny topolů rostoucích podél řeky cestou do Chuchle. Oblouk betonového mostu se zlověstně klenul nad temnou hladinou. Vyhlédla jsem zadním okýnkem.
Nikdo za námi nejel.
„Zaplaťpábůh, že je po všem.“ Vydechla s úlevou máti. „Taky máte ten pocit, jako by minulej tejden trval jeden rok?“
„Pro vás to byl možná rok, ale pro mě celý desetiletí.“ Otec si ústy vytáhl z krabičky další cigaretu.
Zdálo se, že je nespokojený sám se sebou.
„Jsem totálně v prdeli.“ Zapálil si.
„Proč to říkáš?“ Zamračila se máti.
Konec otcovy cigarety žhnul ve tmě, zatímco jsme míjeli osudovou zatáčku k dostihovému závodišti. Otec mlčky dýmal jako drak v černé sluji. Dal si načas, než se nám svěřil se svým trápením.
„Medůza mě žahnula do nejcitlivějšího místa. Do mojí Achilovy paty.“ Procedil nakonec. „Politická hra pro mě ode dneška definitivně skončila.“
Cestou k Mrákotínu jsme se dozvěděly, co se dělo poté, když nás otec s Milošem vysadil v babiččině bytě. Ukázalo se, že neexistuje žádný legislativní nástroj, který by dokázal Medůzu zkrotit. Všichni bývalí pracovníci reformní rozvědky, kteří se po revoluci usadili v důležitých funkcích, bezmocně kroutili hlavou. Nikdo z nich nechápal, s jakými silami otec bojuje, a měli tendenci vážnost naší situace zlehčovat. Žádný z bývalých reformistů Pražského jara si nechtěl myslet, že to, co se s námi dělo, byla pravda. Ač zdaleka nebyli naivní a věděli, do jaké míry normalizační režim zkorumpoval pracovníky soudů a policejních složek, potřebovali věřit, že Havlova demokracie přinesla do naší země řád a spravedlnost.
Když otci vypršel čas a vyčerpal všechny možnosti, nezbylo mu než se obrátit na starého mentora. Odpoledne našel Béďu Steina v dietní restauraci na Strossmajerově náměstí. V rohu prázdného sálu si s bývalým ředitelem špionážní školy zahrál poslední partii politických šachů.
„Seděli jsme naproti sobě u stolu a promýšleli do důsledků všechny možný i nemožný tahy.“ Otec podřadil rychlost a zpomalil. Závory na železničním přejezdu za Mrákotínem visely dole. Červená světla blikala do noci. „Tomu, kdo se díval dovnitř oknem, se mohlo zdát, že hrajeme s dřevěnýma figurkama.“ Řekl unaveně. „Ve skutečnosti jsme bojovali o život a na smrt. Na šachovnici stály živý bytosti, na kterých mi v životě nejvíc záleží.“
Představila jsem si plešatého důchodce v nylonové bundě, jak ostřížíma očima studuje drobky na kostkovaném ubruse. Mezitím kolem nás prosvištěl noční rychlík směrem na Plzeň. Dřevěné pražce zaúpěly. Nad kolejemi se rozvířil sníh.
„Béďa nevěří v Pánaboha. Dokonce si ani nemyslí, že lidi maj nějaký duše nebo že existuje posmrtnej život.“ Otec pokračoval ve vyprávění, dokud se nezvedly závory. Vylíčil starého komunistu a odbojáře jako skalního ateistu, který ale věřil, že poctivost je vlastnost, bez níž pozemská existence nemá smysl. Pro Béďu měla lidská čest nepoměřitelně vyšší hodnotu než všechny peníze a světská moc. „Za celou dobu, co ho znám, se nikdy nezachoval jako hajzl, i když je to určitě velkej sobec.“ Otec dodal, že Béďa bojoval ve válce a poznal všechny stinné stránky života, včetně smrti.
Překodrcali jsme na druhou stranu kolejí a ponořili se pod hladinu neproniknutelné mlhy, vznášející se nad záplavovými poli.
„Když jsem se mu zmínil o tom, že se Medůza včera ráno na Mirandu pověsila ve vlaku a šmírovala celý úterý kolem její školy, došel k názoru, že naše situace je daleko vážnější, než předpokládal.“ Otec zapnul mlhovky. Zkušený mentor ho varoval, že mu na šachovnici zbývají pouze ty figurky, které si nemohl dovolit ztratit. „Jestli prej v tý věci s archívama bleskurychle nehodím zpátečku, hrozí mi v příštím tahu šach mat!“
Projížděli jsme pomalu serpentinami. Nebylo vidět na krok. Sem tam se zableskla odrazová sklíčka na patnících podél hlubokého pangejtu. K rodnému městečku by už kamenem dohodil. Přitom to vypadalo, jako bychom se neměli dožít návratu domů. Otcova slova mi padala do duše jako olovo.
„Béďa se mnou samozřejmě naprosto souhlasí, že pokud někdo Medůze rychle nezabrání v privatizaci archívů, všechno, v co jsme dvacet let doufali, bude nenávratně ztraceno.“ Bručel ochraptělý hlas za volantem za doprovodu skřípajících stěračů. Mlha se nepřetržitě srážela na předním skle a měnila se v námrazu. Zevnitř jsme také zadýchali všechna okýnka a otec musel rukou vytvořit průhled, kterým stejně nebylo nic vidět. Jeli jsme domů doslova poslepu, jako správní Češi.
„Jestliže ti, kdo měli za normalizace v pracovní náplni šmírovat tenhle národ, teď dostanou možnost použít nasbíraný informace proti nám, anebo je dokonce zpeněžit prodejem našim nepřátelům, tak je se svobodou definitivně amen.“ Procedil otec. „Ten, kdo má v ruce klíč k archívům, může manipulovat politickou scénu jako loutkoherec. Bude to sice vypadat jako demokracie, ale ve skutečnosti se na vládě jedný strany nic nezmění. Otázkou zůstává, kdo tou jednou stranou bude.“
Vyhlédla jsem zamlženým oknem do bílé tmy a před očima se mi zjevil anonymní mocnář v černé obličejové masce. V rukách držel provázky loutek, které pronášely projevy na jevišti Národního divadla.
Národ sobě.
„Sssametová revoluce není vaššše, ale jejich.“ Syčel ďábel uvnitř mojí hlavy. „SsstB jenom zmodernizovala pracovní metody, tím že ssse ssspojila sss Chobotnicí.“
„Zkurvený svině!“ Otec vztekle praštil pěstí do volantu. „Nejhorší na tom je, že jim kvůli Mirandě v tom odporným zločinu nemůžu zabránit!“
Jeho obvinění přišlo tak nečekaně, jako bych z ničeho nic dostala facku.
„Říkala jsem ti, Jirko, abys to nechal na pozdějc.“ Máti se vyčítavě ohradila. „Nejspíš jsi asi nechtěl říct, že za všechno může Miranda, viď?“ Chlácholivě se ke mně otočila. „Neber to tak. Tatínek je zkrátka přetaženej.“
„No samozřejmě, že jsem tom tak nemyslel!“ Otec měl plné ruce práce s volantem. Vůbec nechápal, čeho se dopustil.
Moje hlasivky byly tak napnuté, že jsem je slyšela praskat. Slinné žlázy mi znovu natekly. Nemohla jsem nejprve ze sebe vydat ani hlásku.
„Můžu za to, že nebude revoluce?“ Vydechla jsem šokovaně. „Jak může bejt moje vina, že kontrarozvědka ukradne archívy?“
„Ale prosím tě. Nic takovýho jsem absolutně neřekl!“
„Ale proč jsi teda předtím říkal, že nemůžeš Medůze zabránit v spáchání zločinu kvůli mně?“ Krákorala jsem plačky. „Co s tím mám společnýho já?“
Nastalo hrobové ticho. Zdánlivě se zastavil čas. Pluli jsme neproniknutelnou mlhou, jako bychom se už ocitli na věčnosti.
„Tvoje role v sametovém dramatu, Trumpetko, je klíč k mojí životní prohře.“ Otcova slova rezonovala v mojí duši. Skrze závoj horkých slz jsem sledovala, jak po paměti řídí auto po neviditelné silnici. „Není to tvoje chyba, přísahám.“ V jeho hlase jsem slyšela bolestné dojetí. „Jednoduše jsem si musel vybrat mezi politickou misí a tvým životem.“
Před námi se vynořila cedule s názvem mého rodiště. Vtom se mlžná mračna zvedla jako mávnutím proutku.
Kde domov můj? Byla jsem zpátky tam, odkud jsem vyšla.
„Béďa mě nenechal na pochybách, že ty jsi ta cena, kterou bych musel zaplatit za nevratné kroky, vedoucí k zajištění estébáckých archívů. Řekl mi, abych si dobře rozmyslel, jestli jsem ochoten obětovat vlastní dítě.“ Otec v zatáčce před železničním přejezdem opatrně přibrzdil a podíval se na mě v zpětném zrcátku. „Nechci tě ztratit. Chápeš?“ Hlesl tiše. „Buď ty, anebo revoluce. Nemůžu mít obojí.“
Holá pravda mívá mnohonásobně větší váhu, než lež, oděná do železného brnění. Tíživá atmosféra uvnitř Favoritu cestou do kopce progresivně narůstala. Ačkoli jsme mířili nahoru, připadalo mi, jako bych se nořila stále hlouběji a hlouběji pod hladinu oceánu předčasně probuzeného vědomí. Měla jsem pocit, ze tlak vnějšího světa narůstá s každou zatáčkou. Představovala jsem si, že nás tři i s autem rozmáčkne do plechové kostky, podobně jako se likvidovaly staré vozy na vrakovišti.
Pan Stein byl nepochybně velice zkušený a dobře informován. Dokázal sám sobě přiznat existenci Medůzy, i když to pro něj nebylo lehké. Celý život snil o nezávislém Československu, moderní zemi v srdci Evropy, ovládané vzdělaným lidem. Naše příhoda s pracovníky zrušené kontrarozvědky mu prý definitivně otevřela oči a zároveň zlomila již značně nalomené srdce. Sedmdesátiletý expert na rozvědnou činnost splnil morální povinnost, když svého nejlepšího bývalého studenta upozornil na to, že anonymní síly, ovládající českého Golema, nehrály podle starých dobrých pravidel. Nepsaný zákon, který po celém světě během Studené války zaručoval bezpečí rodinným příslušníkům nepřátelských rozvědčíků, pro Medůzu zjevně neplatil. Tajné služby se začaly daleko víc podobat mafii než vojenským organizacím.
„Béďa si myslí, že mi tvým sledováním dala Medůza najevo, že ještě krok, a bude po tobě.“ Slyšela jsem otcův hluboký hlas jako z veliké dálky. Vjížděli jsme právě do ústí slepé uličky. „Napadlo mě, že bych tě mohl poslat do Itálie k Martě, ale rozmluvil mi to. Svět je podle něj překvapivě malej. Chapadla Medůzy můžou sahat daleko do ciziny. Nikdy bych tě nedokázal spolehlivě ochránit.“
Zastavili jsme před naší garáží, jako bychom se dotkli dna Mariánského příkopu. Hořkost našeho zklamání dosáhla vrcholu.
„První, co jsem udělal, bylo, že jsem zavolal do Hradce Občanskému fóru a oznámil jim svoji rezignaci na funkci ve sněmovně.“ Otec prudce vytáhl klíček ze zapalování. V stojícím autě se rozhostilo ticho. „Pak jsem se zastavil v Kachlíkárně za Vendou a oznámil mu, že už nemám v úmyslu vyvíjet aktivity, směřující k zapečetění archívů, a nadále nehodlám křížit tajný plány světových rozvědek.“ Uzavřel svůj proslov. „Dal jsem mu najevo, že vím, co je ve hře.“
Přitiskla jsem obličej na studené sklo bočního okýnka a rozplakala se.
„No jo. Co se dá dělat?“ Povzdechla si máti, než se natáhla ke klice u dveří. „Dalo se přece čekat, že to tak dopadne.“ Hořce se pousmála. „Člověk se holt v životě musí umět správně rozhodnout a pak statečně nést následky svých rozhodnutí.“
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.
