napsal Leo K.
Když někdo v přeplněné místnosti s jedním vchodem vykřikne „Hoří!“ a v následné panice dojde ke škodám na životech, je s cejchem škůdce potrestán ten, co vykřikl. Nechápu tedy, proč si nevšímáme výkřiků typu „Rusko je existenční hrozbou pro Evropu!“ Nikdo se neptá: „Jak jste na to přišel?“
Je to sázka na to, že lidé nebudou zkoumat, zda je to pravda?
Riziko sázky je z části oprávněné, protože nic nesvědčí tomu, že by byla v minulosti zkoumána předchozí teze, že surovinová závislost Evropy na Rusku dává Rusku bianco šek k vydírání. Za více než šedesát let této závislosti k ničemu takovému nedošlo, byť značná část této doby byla poznamenaná atmosférou studené války, ale veřejnost toto tvrzení spolkla jako by šlo o Eukleidův axiom. Vzdáleně to připomíná Junckerův citát:
„O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Pokud kolem toho není žádný velký povyk a nikdo se nebouří, protože většina lidí nerozumí, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok po kroku, až není cesty zpět.“
Také se tomu říká Owertonovo okno. Pro reakci lidových mas nic divného. Veřejnost spolkla tvrzení, že CO2, který rostlinám spolu se slunečním světlem a vodou stačí k růstu, způsobí, že nás Slunce usmaží a právě tak spolkla tvrzení, že lze vypnout jaderné zdroje a k nahrazení fosilních zdrojů energie stačí slunce a vítr. Nikdo to nevyzkoušel, nikdo nevydal studii, že tomu tak doopravdy je a co nás to bude stát. Ale tvrdili to „důvěryhodní“ politici.
Ale viděli jste snad někdy „důvěryhodného“ politika, jenž se vzdá všech fosilních energií a zaseje si na své soukromé zahrádce proso s boží důvěrou, že bude mít co jíst, až vzejde?
Off topic: Jedinou výjimkou, jsou dva prezidenti, Brazilie a Uruguaye. Brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva je malý vzrůstem, ale velký činy. Za jeho vlády 2003– 2010 země zažila obrovský ekonomický rozkvět a mnoho obyvatel se díky štědrým sociálním programům dostalo z bídy. Země také předčasně splatila dluhy u Mezinárodního měnového fondu a z dlužníka se stala věřitelem. Díky jeho politice například vzniklo téměř 15 milionů pracovních míst, o polovinu pokleslo procento lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby a ekonomika rostla v průměru o pět procent ročně. Vzhledem k tomu, že Lula da Silva pochází z poměrů, kde svoji světnici sdílel se 27 lidmi, jde o něco nejenom nevídaného, ale i neslýchaného. Že si brazilský Luiz Inácio da Silva, přezdívaný Lula a uruguayský José Alberto Mujica Cordano, přezdívaný El Pepe, vlastnoručně zasejí, se spíše očekává, než aby to někoho udivilo.
Ale němečtí politici podporující desetitisícové demonstrace proti možné spolupráci CDU s AfD nejsou skromní. Jde jim o moc. Proto podporují chaos ve vlastní domovině. Účastníci demonstrací se zaměřili na křesťanské demokraty a požadují rezignaci Friedricha Merze, kandidáta na kancléře a dokonce i konec Unie. To je v do očí bijícím rozporu s náladou v zemi. Většina Němců chce zpřísnění migrační politiky. Olaf Scholz nemá dostatek důvěry, aby vládl Německu, ale má sdostatek důvěry k tomu, aby požadoval konec CDU? Se svrchu jmenovanými výjimkami je důvěryhodný politik oxymóron (protimluv).
„Když to začne být vážné, musíte lhát,“
v originálu „when it becomes serious, you have to lie“ je první přikázání politika a tady to máte potvrzené od Reuters. Autorem je Jean-Claude Junckers, všemi mastmi mazaný veleúspěšný politik, který díky své lásce k dobrému alkoholu prozradil nemálo z politické praxe. Na lži politiků jsme si už za ta léta zvykli a považujeme je za normální politický nástroj. Ale teprve poučení Junckerem vidíme, jak ohrožení své pozice Petr Fiala považuje za tak vážné, že nám lže v jednom kuse.
Ano, závislost – ať už surovinová nebo jiná – na jednom zdroji není nikdy optimální, ale jenom sebevrah se ji snaží utnout, dokud nemá bezpečně zajištěnou náhradu. Rozvoj výroby automobilů, který začal šťastným odprodejem Škody Mladá Boleslav Volkswagenu, založil osmdesáti procentní závislost naší úspěšné exportní politiky na Německu. Současné problémy nejen automobilového průmyslu Německa nenechávají v klidu představenstvo Škody a to nikdo, ani z Německé, ani z české strany, přes určitou řevnivost, nevolá: „Dost bylo koncernové závislosti!“
Surovinová závislost Evropy na Rusku je zčásti přirozená, protože samo Rusko je územní rozlohou téměř třetinou Evropy a z části obchodní záležitostí, protože směňuje (dnes už jen směňovala) ruské suroviny za vyspělé německé technologie. Francouzské, italské, španělské a řecké gastronomické speciality pak byly třešničkou na dortu, který nám záviděl svět. Byznys win-win není obvykle označován za závislost. Závist vyvolávaná úspěchem, vyvolala v našich „spojencích“ reakci, kterou bychom očekávali spíše v tuzemsku známou zvoláním „Ať jim chcípne koza!“
Postup je starý a zkušenou Británií dobře vyzkoušený. Postavit proti Rusku Německo. Ale ouha! Zkušenost, byť stará 80 let, je stále varující nehledě na to, že Německo je ve zvláštní situaci. Americká okupační vojska nikdy ze země neodešla, ale byla prohlášená za spřátelená, spojenecká. Německo (spolu s Francií) se postupem času stalo jádrem bloku, který měl být důstojným vědeckým a ekonomickým protivníkem Spojených států – ale skrze okupační správu se stalo spojencem USA.
Spojencem proti své vůli, spojencem se zemí, se kterou nemá do dnešního dne mírovou smlouvu.
Tuto dichotomii mělo přemostit NATO, které je z definice politickou a vojenskou aliancí zemí Evropy a Severní Ameriky, jejíž členové se zavazují vzájemně se chránit před jakoukoli hrozbou. Na jedné straně je to skvělý důvod jak legalizovat trvající přítomnost amerických vojsk a pokrytecky tvrdit, že nejsou okupačním rudimentem. Ale rubem této stránky je stoupající finanční náročnost udržovat takto definovanou organizací, do níž se začaly houfně domáhat vstupu početné evropské země s vidinou zajištěné obrany, aniž by tím nějak zásadně zvyšovaly profit americké ekonomiky. Spolu s klesajícím významem Evropy jako potenciální konkurence se stalo NATO spíše trpěnou, ale za to drahou součástí zahraniční politiky, která komplikuje akceschopnost Spojených států v indopacifické oblasti.
A kdo nebo co je tedy existenční hrozbou pro Evropu?
Z uvedeného vychází dost jednoznačný závěr, že existenční hrozbou Evropské unie jsou její a jí přidružení politici. Politici jenom podle jména, lépe řečeno osoby bez osobnosti, osoby, které nemají tah na branku, osoby, které před tvůrčí vizí preferují loajalitu.
Dokud tu nebudou politici hodni toho jména, nemají dostatečnou legitimitu ani instituce, v jejichž čele jsou. K čemu je nám Evropská unie vedená Ursulou von der Leyen? Je sice legální předsedkyní EK, ale vede Unii bez vůle vést ji k rozvoji, když její prioritou není Unie, ale loajalita k americkému hegemonismu. Hegemonismus velké a bohaté země není nic, co bychom nečekali. Opak by spíše byl překvapením. Říkat, že za všechnu bídu světa mohou výhradně Američané (zosobnění prezidentem) nebo spíše útočné než obranné NATO je pohodlné. Ale zaměňovat prostořekost za pravdu je také nebezpečné, protože tomu mohou uvěřit masy, které spolknou všechno, když se jim to opakuje dnes a denně a ejhle! Hned je tu nepřítel, čili někdo s kým je nutno se vypořádat buď po dobrém, nebo po zlém. Dnes je to Rusko, ale zítra to mohou být Spojené státy nebo Německo. Hned je tu důvod, proč se nám nedaří a důvod ke slibu, že až se s ním vypořádáme, bude líp!
