Igor Levitas 21. – 22. 9. 2026
A tak nám začal Jom Kipur( יוֹם כִּפּוּר nebo יוֹם הַכִּפּוּרִי )– jak se mu v ruskojazyčné tradici říká – Soudný den. V judaismu je to nejdůležitější ze všech svátků, den půstu, pokání a odpuštění hříchů, a proto se mu říká Den smíření.
Mnozí, opět rusky mluvící Židé – z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska a Pobaltí – si z nějakého důvodu myslí, že v tento den je třeba žádat o odpuštění své okolí. To není správně. Oni tím jen napodobují pravoslavný svátek „Odpustná neděle“ – to je poslední den „Maslenice“ a den před začátkem Velkého půstu, kdy se křesťané navzájem žádají o odpuštění.
Věřící Židé jsou v tento den povinni více se modlit (existuje speciální seznam modliteb, které je třeba v tento den číst), dodržovat určitá omezení a… v zásadě to je vše. V tento den (stručně řečeno) Bůh dokončuje vynesení svého rozsudku, který započal na Roš ha-šana (nový rok podle židovského kalendáře), přičemž hodnotí činnost člověka za celý uplynulý rok a vtiskne konečnou pečeť do Knihy života (sefer ha-chaim), čímž určuje osud každého člověka na příští rok. Proto si Židé o Jom Kippuru navzájem přejí „dobré konečné zapečetění [osudu]“ (gmar chatima tova) a snadný půst (Tzom kal), protože přibližně 25 hodin v tento den musí věřící Židé dodržovat půst.
Jelikož se v tento den nesmí nic dělat – v Izraeli nic nefunguje, auta nejezdí –, a je čas se trochu zamyslet. A začnu tím, o čem jsem se zmínil v jednom ze svých příspěvků o Lotyšsku. Psal jsem, že jsem agnostik. A tak bych se v tento, řekněme přímo, náboženský den chtěl o tom a o náboženství obecně pobavit. Co je to agnostik? Dlouhou dobu jsem sám nevěděl, kým jsem, ale když jsem náhodou narazil na toto slovo, uvědomil jsem si, že se k nim asi mohu zařadit. I když jen s velkou nadsázkou. Agnostik je člověk, který se domnívá, že existenci Boha, božského či nadpřirozeného nelze dokázat ani vyvrátit. Já své názory formuluji jinak: existuje nějaká síla, jev, zkrátka něco, co můžeme považovat za Boha, ale pochopit jeho podstatu není v našich silách. A On má na náš život značný vliv. A kromě toho – je to ten, ke komu se obracíme v době duševního hledání, prožívání otřesů. Můj hlavní rozdíl oproti „organizovaným věřícím“ však spočívá v tom, že se domnívám, že ke komunikaci s Ním nepotřebuji žádné prostředníky v podobě kněží, mulláhů, rabínů a dalších náboženských služebníků. Proč? Protože právě tento Bůh je ve mně, a komunikovat sám se sebou… souhlasíte – k čemu bych potřeboval prostředníka? Kromě toho je každé náboženství společenskou a někdy i politickou organizací.
A právě na příkladu Jom Kippuru bych chtěl zdůvodnit některé ze svých tezí. Řeknu to hned pro ty, kdo to nevědí – že tento den je spojen s mnoha zákazy, které se týkají každodenního života Žida. Ale jaký mají vztah k Bohu? Hlavním zákazem je téměř 25hodinový půst. Tedy Bůh by se k tobě měl chovat lépe, pokud 24 hodin nejíš a nepiješ. A nejsou snad takoví, kteří tento zákaz dodrží, ale po skončení půstu půjdou a někoho zabijí, okradou nebo mu ublíží? Je tedy dobrý (24 hodin nejedl ani nepil) nebo špatný (zloděj, vrah, podvodník)? Jedno s druhým nesouvisí, řeknete vy – a jak souvisí hladovění s Bohem? Co je ještě zakázáno? Zakázáno je se umývat. Ale rabíni, kteří tyto zákony vymysleli, zašli ještě dál: „Pokud od svatby ještě neuplynulo 30 dní, má novomanželka právo si umýt obličej. Žena, která v Jom Kipur začíná počítat sedm čistých dnů, se může umýt dokonce i horkou vodou – ale pouze rukou, bez žínky a podobně.“ Ukažte mi v Tóře, kde to Bůh říká. Dále: je zakázáno se mazat mastí, je zakázáno nosit koženou obuv. Ale „cestovatel, který se v Jom Kipur vydává do míst, kde se často vyskytují hadi, štíři a podobně, má právo obout si koženou obuv“ (podle mého názoru je ten zákaz nesmysl). Je zakázáno mít manželský styk. A co mimomanželský? Chápu – armáda rabínů se musí nějak živit a živí se tím, že vysvětlují to, co vymysleli jiní rabíni před nimi. Kdybyste tak věděli, kolik existuje nejrůznějších triků, jak to všechno obejít pro těhotné, rodičky a kojící ženy!
Ale myslíte si, že to platí jen pro Židy? Mýlíte se. Muslimové jsou povinni před namázem (denní pětinásobnou modlitbou) provést očistu (wudu). Nebudu vypisovat všechny kroky, zmíním jen mytí nohou: „Třikrát si umyjte pravou nohu až po kotník a důkladně si omyjte prostory mezi prsty (malíčkem levé ruky). Poté stejným způsobem třikrát umyjte levou nohu.“ Asi 20 let jsem pracoval s Araby v jedné místnosti a viděl jsem, jak tuto očistu provádějí: sundají si boty a lehce si namočí ponožky. A poté – místo modlitebního koberečku (saddžáda) vykonávají namáz na složeném kartonu. O nic lepší není situace ani v křesťanství. I tam existuje určitý počet rituálů, které nemají s Bohem vůbec nic společného. Někteří věřící se před popravou křižují. Křižovat se před vraždou – kde v Evangeliu se to doporučuje? A křížové výpravy, a svatá inkvizice – jak se to slučuje se slovy „Řekl mu: Které? Ježíš odpověděl: ‚Nezabiješ‘; ‚Nezcizoložíš‘; ‚Nepokraďeš; ‚Nevydáš falešné svědectví‘ (Matouš 19:18).
Jinými slovy – prakticky každé náboženství vytváří (přesněji řečeno, již dávno vytvořilo) určitá pravidla a vydává je za vodítko pro člověka. Přitom tato pravidla byla vytvořena před mnoha stovkami let a pro moderního člověka nemají takový význam, jaký mělo jejich dodržování pro člověka před desítkami století. Jediná věc, která zůstává neměnná, je duše každého z nás. Pokud je naplněna dobrotou, poctivostí, úctou a vírou, pak všechny tyto rituály nejsou až tak důležité. Je to osobní záležitost každého jednotlivce a nutit lidi k jejich dodržování (což se občas stává v jakémkoli náboženském společenství) – to je špatně. Je to jako nutit člověka, aby zradil vlast, zradil matku, zradil svůj národ, zradil rodný jazyk tím, že se ho zřekne. Jsem naprosto přesvědčen, že slova o zradě matky, vlasti, jazyka, ať už dobrovolné, či násilné, v Pěti knihách (Tóře, Bibli) nejsou, a to jen proto, že si to lidé tehdy nedokázali představit. Je to, jak se říká, „získané“ v posledních stoletích nebo dokonce letech.
To je to, co znamená mít hodně volného času a ticho za oknem. Jaké myšlenky vám jen nevrtají v hlavě…
Pokračování mých filozofických úvah během již uplynulého Jom Kippuru.
Můj postoj k náboženským společenstvím v žádném případě neznamená, že je nerespektuji. Je přece možné, že je prostě nepřijímám. Vždyť miliony lidí je přijímají.
Naopak ti, kdo urážejí náboženské zásady a vysmívají se náboženským symbolům, ve mně vyvolávají nejhlubší odpor. Můžeš kritizovat jednotlivé „duchovní“, ale nemáš vůbec žádné právo vyjadřovat se k tématu svatých a těch, kterým se klanějí miliony věřících v chrámech. Je to totéž, jako bys urážel rodiče věřícího, což je samo o sobě také odporné, nečestné a ohavné. Proto jsou například karikatury Proroka a pálení Koránu, tance v pravoslavném chrámu, ničení jiných náboženských svatyní a posmívání se jim – to vše je podlost, ohavnost a zločin. Jiná věc je, že se nedomnívám, že by takové zločiny měly být trestány trestem smrti, ale podle mého názoru by za ně měl být uložen přiměřený trest.
Někdy se mi zdá, že jsem k takovému chápání náboženského vědomí dospěl proto, že se mi v průběhu života – tak to prostě dopadlo – naskytla příležitost seznámit se poměrně zblízka se třemi hlavními monoteistickými, také nazývanými abrahamovskými, náboženstvími. Zblízka, bezprostředně. V dětství jsem měl chůvu. Později mi nahradila babičku. Byla to prostá ruská žena, původem z vesnice Savinky v Lebedjanském ujezdu (pokud se nemýlím); bydleli jsme spolu v jednom pokoji a ona měla „červený koutek“ s malým oltářkem, před kterým se modlila ráno i večer. A nevadilo, že hned vedle na zdi visela kopie obrazu K. Brullova „Jezdkyně“ – už od dětství jsem znal pravoslavné modlitby a rozlišoval, kde je která ikona. Na Velikonoce babička nechávala posvětit kulič a velikonoční chléb v sousedním kostele, a předtím sbírala cibulové slupky a vařila v nich vejce. Od babičky jsem se ostatně naučil spoustu věcí. Budete se smát, ale umím (teď už jsem to asi trochu zapomněl) příst přízi. Docela dobře šiju, vařím – a to všechno díky babičce. Je pravda, že k ní dodnes cítím obrovský pocit viny. Byla negramotná. A asi ve čtvrté třídě jsem se rozhodl, že ji naučím číst a psát. Věřte tomu nebo ne, ale dodnes vidím písmeno „A“, které napsala na kousek papíru – úkol, který jsem jí dal –, vidím její nejistý rukopis a do krku mi stoupá knedlík. Samozřejmě jsem to brzy vzdal, a proto se za to dodnes stydím.
S judaismem jsem se seznámil až později. U nás doma byla nádherná knihovna, kterou dědeček shromažďoval už od 30. let. Mezi ostatními knihami byla i Bible, vydaná ve Vídni v roce 1892. „Pro potřeby Židů“ – tak bylo napsáno na její titulní stránce. Kniha byla rozdělena takto: jedna stránka v ruštině, jedna stránka v hebrejštině. V ruštině jsem ji samozřejmě četl. Pak jsem ale našel jednodušší způsob – začal jsem číst antireligiózní literaturu. Ta měla jednu výhodu – hojně citovala Bibli, aby ji pak mohla rozcupovat. Tyto útoky jsem přeskakoval a četl jsem pouze biblický text; no a samozřejmě jsem se o judaismu hodně dozvěděl až po přestěhování do Izraele.
Kde jsem se jako doplněk k judaismu začal zabývat i islámem. Tím spíš, že jsem mnoho let pracoval nejen v jednom podniku, ale i v jedné místnosti s muslimy – Araby z palestinské autonomie. Kromě práce jsme samozřejmě hodně mluvili o nejrůznějších tématech, včetně těch souvisejících s náboženstvím. Vzpomínám si na jejich šok, když jsem se zmínil o tom, z jakého rodu pocházel prorok Mohamed. Nedokázali pochopit, jak já, „Rus“ (Židé jsou v jejich chápání původní Izraelci), něco takového mohu vědět.
Obecně jsem se hodně věnoval studiu dějin náboženství a možná právě to mě přivedlo k mému současnému chápání světa a role Stvořitele v něm. Při studiu náboženství různých národů jsem si uvědomil, jak mnoho mají společného a zároveň jak moc se liší. Navíc existují věci, kterým nerozumíme, kterým ani nevěnujeme pozornost, ale kněží… Tady je například jeden příklad: jak Židé, tak muslimové považují křesťanství prakticky za polyteismus? Proč? Vždyť křesťané nemají jediného Boha, říkají (ti, kdo se v tom vyznají), mají Boha-Otce, Boha-Syna a Boha-Ducha Svatého. A přece Bůh je jeden. Snažil jsem se v diskusích něco objasnit o božských osobách, ale moje znalost hebrejštiny není tak dobrá, abych vysvětlil jemné nuance, které i v ruštině někdy někomu nedocházejí.
Nevím však, zda to souvisí s mými předchozími slovy, či nikoli – to posuďte sami, ale jsem pevně přesvědčen, že každý člověk by měl znát základy náboženství. Alespoň náboženství toho národa, jehož je zástupcem. Protože neznalost základních pojmů, řekněme pravoslaví, nikdy nedovolí člověku pochopit ani způsob uvažování ruského člověka, ani jeho chápání světa, ani jeho kulturu, ani jeho tradice. Člověk, který není seznámen s křesťanstvím, nikdy nepochopí obrovskou, staletími utvářenou vrstvu výtvarného umění, hudby a literatury. Bude v postavení duchovního mrzáka. A to je podle mého názoru strašné.
Pokud vás to zajímá, budu později pokračovat…
