napsal Řezníček z Brna
Proč jsem jel do Itálie a konkrétně do města Torino, které se nachází na severozápadě Itálie, spíše blíže k Francii?
Moje dcera po studiích na VŠ nějakou dobu žila a pracovala v Mexiku, pak ve Španělsku, aby nakonec zakotvila v Itálii, kde založila rodinu, má dvě krásné děti, holčičku a v únoru se jí narodil chlapec, který dostal srbské jméno Darko a já jsem byl pozván, abych přijel na jeho křest coby kmotr, Ital by řekl padrino.
Z Brna jsem letěl něco přes hodinu do Bergama a tam jsem nasedl na autobus a za tři hodiny jsem byl v Torino.
Když jsem vystoupil z Flix Busu a nasedl do autobusu městské dopravy, hned hned jsem měl první zkušenost s migranty.
Na zastávce stáli tři mohutní černoši, kouřili a houpali se do rytmu zvuků, které vycházely z mobilní hudební aparatury.
Zvuk hudby byl slyšet až dovnitř přes zavřené dveře autobusu.
Jak se otevřeli dveře, černoši hudbu vypli, odhodili cigarety a v klidu nastoupili.
První zkušenost zjevně dobrá…
Na další zastávce demonstrovalo na ulici asi 50 mladých Italů.
Měli bílá prostěradla a na nich něco napsáno a v rukou vlaječky.
Hned jsem se přitiskl ke sklu, protože mě to velmi zaujalo.
Okamžitě si toho všimli a ťukali na sklo autobusu, abych vystoupil a připojil se k nim.
Dcera mi později vysvětlila, že v Torino často mladí protestují a že se zde politika odbývá na ulici, což je pro mne, jako Svitiči za mír velmi sympatické.
Nejvíce se podle ní demonstruje proti genocidě v pásmu Gaza a to tak, že někdy i dva dny v měsíci je zavřená školka, protože učitelky jsou v ulicích.
Naše „veřejnoprávní media“ samozřejmě jako vždy o tom neinformují…
Když jsem jel do Itálie věděl jsem, že mě tam čekají především rodinné povinnosti, ale chtěl jsem tam také získat odpověď na jednu otázku:
Proč, když je Torino tak přeplněné migranty, a to především z Maroka, nedochází tam tolik k incidentům jako v Německu, Švédsku, Francii, Belgii nebo Spojeném království?
Pokud chcete poznat nádherné památky města Torino, opulentní a přezdobené katedrály, muzea a pěší zóny s obchody Armandi a Gucci, prosím, další čtení pro Vás pozbývá smysl.
Pokud ale i Vás zajímá otázka, s kterou jsem přijel do Torina, prosím pokračujte.
Dcera bydlí v migrantské čtvrti BORGO VITTORIA.
Migrantská čtvrt znamená, že zde bydli Italové spolu s migranty, jsou zde především tzv. sociální byty, ale pozor, není to ještě žádná NO GO ZÓNA.
Život je zde poněkud „rušný“, takže kdo má rád klid, ten se zde asi neusadí.
Ale na druhou stranu ale také mnohem levnější v centru města.
Z oken jejího bytu můžete pozorovat obrovské tržiště (viz foto),
kde především Maročané, ale i Italové a různí jiní, prodávají ovoce a zeleninu, maso a ryby, ale dostanete zde i drobný šperk, tričko nebo klobouk proti slunci.
Už ve čtyři hodiny ráno staví své stánky, aby je na siestu poklidili a odvezli neprodané zboží.
Nejdříve jsem se rozhodl tedy důkladně prozkoumat onu migrantskou čtvrt.
Italové, kterých je tu stále ještě většina, kooperují s migranty, chodí k Marokáncům pro zeleninu a ovoce, přátelský se baví, a až do oken je slyšet CIAO, BUONGIORNO, BUONASERA, SALVE, ARRIVEDRCI, což jsou nejběžnější italské pozdravy.
Italské ženy často rozmlouvají s muslimkami zahalenými v šátcích, zatímco si jejich děti, které se zřejmě znají ze školek a škol, hrají kolem.
Ale já jsem chtěl poznat mnohem více a proto jsem se rozhodl vydat přímo do NO GO ZÓNY.
Největší touto zónou v Torino je BARRIERA DI MILANO a nachází se poměrně blízko čtvrti, kde bydlí dcera.
AI informuje turisty, aby se tam nepouštěli sami ve dne, natož v noci, protože by se mohli dostat do nepříjemných situací.
A tak jsem se vydal po dlouhé ulici Via Valprata.
V místě, kde tuto ulici křižuje Corso Verseli poznáte, že jste v NO GO ZÓNĚ.
Už zde nejsou prakticky Italové a vidíte pouze migranty.
V migrantské čtvrti rozhodně není pořádek na ulicích, blízký našim středoevropským zvyklostem, ale tady je to ještě mnohem horší, zejména o víkendech.
Zkrátka, když někdo něco nepotřebuje, nebo se mu něco poláme, v lepším případě to vynese na ulici, v horším vyhodí z okna (viz foto).
Už zde nenaleznete Carrefour Expres, ale malé obchůdky s názvy Asia shop, Afrika shop.
Celé Torino je zoufalé pomalované tagy (rychlý podpis sprejera na zdi), ale čím více se noříte do hlubin NON GO ZÓNY, tím více je graffiti na zdech domů, ale ne jako tagy, ale jako politické prohlášení.
A tak zde můžete vidět:
MELONI VATTENE – Meloni táhni pryč
REPPITO PER TUTTI – Příjem pro všechny
LENIN VIVA, MARX VIVA
Nejčastěji: PALESTINA FREE, FREE GAZA
CAPITALISM KILL – Kapitalismus zabíjí (správně je Kills, ale oni tam písmeno s nepoužívají.
FUOCO ALLE GALERE – podpalte věznice
(viz fota)
Často je vidět srp, kladivo, rudá hvězda a výzvy ke světové revoluci proti kapitalismu.
Jako by bývalý SSSR byl pro ně určitým symbolem jejich tužeb.
Z jejich balkonů nevisí vlajka Itálie nebo EU, ale vlajka jejich domoviny, nejčastěji Maroka, ale také hodně vlajka Palestiny (viz foto) a bílé vlajky s červeným kruhem a nápisem NO WAR.
Za celý pobyt jsem nezaznamenal jedinou vlajku Ukrajiny a to ani na státních a veřejných budovách.
Na jednom domě jsem viděl italskou partyzánskou píseň z období II.WW s portréty Cina Moscatelliho, slavného partyzánského vůdce a na dalších domech byl jeho citát: PŘÍSAHÁME MRTVÝM, ŽE ZVÍTĚZÍME. (viz foto)
A tak jsem chodil po zaprášených ulicích, mezi domy, které místy připomínali periférie Tripolisu nebo Bagdádu, nahlížel jsem do dvorů a zákoutí a fotil jsem si popsané fasády.
Kolem mne hodně migrantů, často v různých hábitech, ale nikdo mě neobtěžoval, nikdo po mě nic nechtěl, ani mne nebránil v pohybu.
Možná proto, že jsem letos velmi opálený a svým neformálním oblečením (tričko, tenisky, kraťasy s batůžkem na zádech moc nevybočuji se zdejších zvyklostí).
Navštívil jsem centrum pro migranty VIA AGELEIA, kde dobrovolnice ze Španělska četla dětem migrantů pohádky v italštině, aby potom společně s rodiči cvičili s gymnastickými kruhy.
Opět nikdo mě nevyháněl a nikdo po mě nechtěl peníze nebo abych něco platil.
Nemohl jsem minout kulturní centrum NO GO ZÓNY, které se nazývá VIA BALTEA. Seděl jsem na nádvoří v příjemném stínu a popíjel výborné bianco frizzante, abych zbytek odpoledne strávil stolním tenisem a fotbálkem přímo na ulici před centrem s dětmi migrantů.
Opět, nezaznamenal jsem absolutně žádný pokus na mě nějak útočit, něco mi vzít, malá holčička z Afriky s typickým afro účesem, se mnou „mydlila“ stolní fotbal, jako bych patřil do rodiny.
Velmi se mi líbilo v Boxing clubu, kde Arabové vyučují mladé lidi boxu.
Opět, přestože klub má název Private club, mohl jsem si tam sednout, dívat se, jak tvrdě trénují a nikdo mě nevyháněl.
A tak mohu říci, že tak jak jsem do NO GO ZÓNY vcházel, tak jsem i vycházel, nikdo mě nesebral batoh, eura, mobil, platební kartu, ani mě nevyrazil zuby.
Kdo očekával tento scénář, a já jsem ho v podstatě ani nevylučoval, když jsem tam vcházel, bude zajisté zklamán.
Než dojdu k závěru mého výzkumu pár slov k přátelům, které mám mezi komunisty ,ač sám se mezi ně nepočítám, jsem antifašista a mírový aktivista:
Přátelé, pokud doufáte, že odněkud vzplane plamen komunistické revoluce, tak z Vašeho ústředí v Brně na Křenové nebo v Praze ze Třídy politických vězňů to asi nebude.
Tam za zdmi pomalovanými srpy, kladivy a hvězdami, tam za zdmi popsanými FUCK KAPITALISM dříme zvětšující se vrstva lidí, kteří vzhlíží nikoliv k Messimu nebo Ronaldovi, ale k Marxovi a Leninovi. V jejich obchodech a klubech visí jejich portréty a pro jejich ženy je Che Guevera ten nejvíce sexy chlap.
Kapitalisti do Evropy nahnali spoustu chudáků, aby měli lidi na práci za nízké mzdy a je možné, že tito jim jednou jejich majetek znárodní a možná jim udělají i jiné ošklivé věci.
Josef Skála a Katka Konečná to rozhodně nebudou.
A teď proč nějakým způsobem funguje to soužití Italů s migranty, především Maročany, proč funguje ta zvláštní chemie, které jsem byl svědkem, proč se tam neodpalují Boží bojovníci v autobusech a nevyvražďují redakce časopisů?
Podle mého soudu je to především proto, že Italové a migranti, v tomto případě především Marokánci, jsou si velmi podobní. Mentálně, zvykově a dokonce i fyziognomií.
Italové nadevše milují své rodiny a hlavně děti, jsou pohodáři, nikam moc nespěchají, jsou tak trošičku i bordeláři a když něco mohou nechat na zítra, tak to nechají na zítra. Stejně tak Marokánci.
A tak ráno Ital vstane a jde na trh za Marokáncem, přátelsky se s ním pozdraví, aby své Francesce nakoupil rajčátka, papričky a výborný marocký chleba a odpoledne zas třeba Marokánec zajde do zlatnického krámku za Italem, aby pro svoji Fatimu koupil zlatý šperk za svoje těžce vydřené peníze na tržišti.
Kolem nich pobíhají jejich děti, které se znají ze školy a školky, a zatímco toto nefunguje v Bruselu, Mnichově nebo ve Stockholmu, v Torinu, kde jsem měl tu možnost strávit určitý čas, ano.
Ital je totiž na hony vzdálen Němci, Francouzi, Švédovi nebo Angličanovi a v tom to celé podle mého soudu je.
A tak kdo laskavě dočetl až sem a čekal story o vyražených zubech a ukradených dokladech bude asi zklamán, ale já jsem se snažil popsat to co jsem viděl a osobně zažil, tak jak to proběhlo ve skutečnosti.
Pokud mě zahrnete svoji přízní, ještě bych rád vydal II. část zážitků ze svého pobytu, ale to záleží pouze na Vaši čtenářské přízni a přízni domácího pána.
Třeba jsem dnešním článkem založil letní tradicí, kdy i jiní čtenáři napíši svoje postřehy ze svých cest….
