Proč se lidstvo po tisíciletích politického přemýšlení stále nedokáže shodnout na tom, jak má vypadat dobrá vláda? Zatímco v přírodních vědách dokážeme poměrně přesně určit příčiny problémů a nalézat jejich řešení, politika zůstává oblastí nekonečných sporů, kompromisů a neustálých změn. Je možné, že některá základní politická dilemata nemají definitivní řešení? A může se politika někdy stát skutečnou vědou, podobně jako ekonomie?
H. L. Mencken rád říkal, že většina problémů, nad nimiž se lidé trápí, je ze své podstaty neřešitelná. Náhodné prohledávání jeho knih nepřineslo žádný citát, který by to potvrzoval, a možná mě zrazuje paměť. Možná řekl pouze „některé“, nikoli „většinu“ problémů. V každém případě s ním souhlasím. Mezi neřešitelné problémy bych zařadil alespoň dvě kategorie. Za prvé, všechny problémy běžně zařazované do metafyzické, ontologické nebo kosmologické kategorie – jako například „Jak můžeme rozlišit to skutečně skutečné od toho zdánlivě skutečného?“ nebo „Co byla První příčina?“ či „K čemu tu lidstvo je?“ nebo „Jaký je smysl vesmíru?“ a tak dále. Druhá kategorie zahrnuje všechny skutečně základní politické problémy.
Samozřejmě existují rozdíly v tom, co se rozumí pod pojmem „neřešitelnost“, pokud se vztahuje na každou z těchto skupin problémů. Metafyzické problémy jsou navždy neřešitelné, protože omezené lidské smysly, úzká zkušenost a konečný rozum nemohou v žádném případě postihnout věčnost, „konečnou“ realitu ani nekonečno.
Základní politické problémy jsou naproti tomu neřešitelné, protože… no, zaprvé proto, že si ani nejsme jisti, co vlastně rozumíme pod pojmem „řešení“.
Zaměřme se nejprve na tohle. Co je to „řešení“? Je snadné uvést příklad. Jednoho chladného rána se komusi nedaří nastartovat auto. Zjistí, že má vybitou baterii, nebo že má zanesené zapalovací svíčky, nebo že je odpojený kabel, nebo že je zaplavený karburátor, nebo že mu došel benzín. Jakmile je tato základní „příčina“ odhalena, on pravděpodobně ví, jak to opravit nebo nechat opravit. Nebo zase, ten člověk pociťuje určité potíže; a jeho lékař je identifikuje jako cukrovku a předepíše mu inzulín. Jakmile lékař správně diagnostikuje nemoc, pro kterou existuje známá léčba nebo lék, „vyřešil“ svůj problém.
V přírodních vědách tedy problémy obvykle vznikají proto, že něco nefunguje uspokojivě, a pokud jsme identifikovali A jako příčinu a M jako řešení, víme, že jsme našli příčinu i lék, pokud v tomto a podobných případech dokážeme zajistit, aby věci opět fungovaly uspokojivě.
Co vlastně znamená vyřešit problém?
Když se však obrátíme ke společenským vědám, a zejména k politice, tento druh jistoty či přesvědčení již nenajdeme. Vezměme si typický obecný problém: Co by měl stát dělat s chudými a potřebnými? Historicky se odpovědi pohybovaly od „nic“ až po „všechno“. Odpověď „nic“ zněla typicky takto: „Není úlohou státu snažit se pomáhat potřebným nebo poskytovat pomoc. Správnou úlohou státu je jednoduše zabránit násilí, krádežím a podvodům a udržovat vnitřní i vnější mír.“
Taková odpověď okamžitě naráží na překážky několika druhů. První se týká její lidskosti či dokonce praktičnosti. Představme si například, že dítě srazilo auto a je nalezeno krvácející a v bezvědomí na ulici. Máme doufat, že ten, kdo ho najde, se ukáže být dobrým samaritánem? A také dostatečně zámožným, aby nechal dítě odvézt do nemocnice a zaručil se za úhradu účtu, pokud se rodiče nenajdou nebo nejsou schopni tak učinit?
„Dobře,“ může zaznít odpověď; „ať stát alespoň zajistí tento druh nouzové pomoci.“ Ale jak daleko máme tuto odpověď posunout? Jak daleko máme rozšířit definici „nouzové“ pomoci? Měl by stát hradit všechny nemocniční účty každého, kdo tvrdí, že je nemůže zaplatit? Měl by poskytovat sociální podporu každému, kdo tvrdí, že si nemůže najít práci? Jak vysoká by měla být tato podpora? Na jaké úrovni začne vážně podkopávat motivaci k hledání nebo udržení si zaměstnání? Na jaké úrovni začne podkopávat motivaci k práci a spoření daňových poplatníků, od nichž se žádá, aby podporovali nečinné? Na jaké úrovni přivede stát k bankrotu?
Existují lidé, kterým tyto otázky nedělají starosti. Chtějí „zaručit každému slušné zaměstnání“, minimální příjem nebo dokonce rovnost příjmů, bez ohledu na individuální rozdíly v úsilí, schopnostech či přínosu, bez ohledu na dopad na motivaci a bez ohledu na jakékoli další společenské důsledky. Ve skutečnosti tedy nejen v minulosti, ale i dnes se odpovědi na otázku „Co má vláda dělat s potřebnými?“ stále pohybují od ničeho až po prakticky všechno.
Sociální stát: kde končí pomoc a začíná závislost?
Většina lidí, kteří se nad tímto problémem vážně zamysleli, navrhla nebo přijala nějaký kompromis. Typickým kompromisním návrhem je, že bychom měli potřebným nebo nezaměstnaným zajistit „přiměřenou“ podporu po „rozumnou“ dobu, avšak ne v takové výši, aby to „podkopalo jejich motivaci“ k hledání práce nebo k osobnímu rozvoji, a ne v takové výši, aby to podkopalo motivaci pracujících a produktivních daňových poplatníků, od nichž se žádá, aby náklady nesli.
Tento kompromis v sobě skrývá určité obtíže. Jde v jistém smyslu o vnitřní rozpor. Pokud sám příjemce podpory považuje svou podporu za „přiměřenou“, je to téměř totéž, jako by řekl, že nemá motivaci přijmout práci nebo vynaložit úsilí na zlepšení. V každém případě tomuto kompromisu chybí jakákoli přesnost. Na jedné straně ani podpora na vysoké úrovni nemusí stačit k uspokojení naléhavých potřeb některých rodin. Na druhou stranu téměř jakákoli podpora v jakékoli výši může do jisté míry oslabovat motivaci některých lidí. V důsledku těchto obtíží je těžké přimět jakékoli dvě osoby, aby se shodly na tom, jaká by měla být výše navrhované nebo skutečné podpory, kdo by na ni měl mít nárok, jak dlouho nebo za jakých podmínek by měla být vyplácena. Na tyto otázky existují stovky různých odpovědí.
Pokud se od sociální podpory přesuneme například k vzdělávání, zjistíme, že mezi národními vládami panuje podobně široká škála názorů a postupů ohledně toho, do jaké míry by mělo být vzdělávání povinné nebo kolik by na něj měl stát přispívat. Rozsah sahá od vlád, které neposkytují žádné vzdělání, přes ty, které zajišťují bezplatné veřejné školy, bezplatné střední školy nebo dotované vysokoškolské vzdělání. Stejně široké je i rozmezí předepsaných věkových skupin pro povinnou školní docházku.
Můžeme učinit jedno obecné tvrzení, které platí jak pro sociální pomoc, tak pro vzdělávání, a ve skutečnosti i pro jakýkoli jiný zásah státu, jakmile se uzná zásada, že by mu mělo být vůbec umožněno tuto funkci vykonávat. Zásah bude mít tendenci k neomezenému rozšiřování. Jednotlivá výše sociální podpory bude mít tendenci růst, doba výplaty se bude prodlužovat, podmínky nároku se budou uvolňovat, počet příjemců se bude rozšiřovat a k již nabízeným formám podpory se budou přidávat další. Totéž bude platit i pro délku a rozsah státního vzdělávání. Veřejné výdaje budou mít vždy tendenci růst. Vzhledem k obavám politiků z odpovídajícího zvýšení daní budou deficity stále více tolerovány a ospravedlňovány, což povede k inflaci, která bude mít tendenci zrychlovat.
Stát má sklon neustále růst
V posledních sto letech byla téměř všude historickou tendencí neustálá expanze státních zásahů do ekonomiky, neustálý nárůst státního paternalismu a státní moci. Každou novou pravomoc, kterou si jakákoli vláda získala, téměř nevyhnutelně využila k získání ještě dalších pravomocí. Není divu, že malý, avšak znatelně rostoucí počet politických myslitelů začíná v zoufalství překračovat i své dosavadní přesvědčení, že role státu by se měla omezovat pouze na snahu zabránit násilí a podvodům, a začali prosazovat úplné zrušení státu.
Je těžké k nim necítit alespoň trochu sympatií. Je skutečně příjemné malovat si lákavé představy o tom, jak by vypadala ideální anarchistická společnost. Všechny tyto sny by však rozbil téměř jistý výsledek. Kdyby neexistovala žádná ustavená vláda, zemi by ovládli zločinci a gangsteři. Nakonec by jeden gang podmanil nebo vyhladil své rivaly a stal by se novou de facto vládou. Systematicky by od nás všech vymáhal tribut, jenže ten by se časem opět nazýval daněmi. Stručně řečeno, je nemožné udržet mírovou anarchii, pokud není zřízena nějaká autorita, která by ji prosazovala.
To skutečně poukazuje na pravděpodobný původ státu. Stačí se ohlédnout jen do poloviny 19. století, kdy se na našem vlastním Divokém západě zformovaly „občanské hlídky“. Jedna z nich byla například zorganizována v San Franciscu v roce 1851 a bezodkladně zatkla, soudila a pověsila značný počet zločinců. Kdyby tento a podobné výbory nebyly v Kalifornii a jinde zřízeny, stali by se bezpochyby sami zločinci časem de facto vládou.
V tuto chvíli však nemusíme znovu spekulovat o pravděpodobném původu vlády. To již bylo učiněno zcela uspokojivě, a to nikým lepším než Davidem Humem v jeho eseji „O původu vlády“ z poloviny 18. století. Jeho domněnky jsou natolik jednoduché a zároveň přesvědčivé, že si zaslouží přímou citaci:
Je pravděpodobné, že první nadvláda jednoho člověka nad davem začala během válečného stavu, kdy se nejviditelněji projevuje převaha odvahy a génia, kdy je nejvíce zapotřebí jednoty a součinnosti a kdy jsou nejcitelněji pociťovány zhoubné důsledky nepořádku. Dlouhotrvající stav války, běžný jev mezi divokými kmeny, přivykl lid k poslušnosti; a pokud náčelník disponoval stejnou mírou spravedlnosti jako rozvážnosti a statečnosti, stal se i v době míru rozhodčím ve všech sporech a mohl postupně, kombinací síly a souhlasu, upevnit svou autoritu. Výhody, které lidé z jeho vlivu pociťovali, vedly k tomu, že si ho lidé vážili, alespoň ti mírumilovní a dobře smýšlející mezi nimi; a pokud se jeho syn vyznačoval stejnými dobrými vlastnostmi, vláda rychleji dospěla k zralosti a dokonalosti; zůstávala však stále v křehkém stavu, dokud další pokrok nezajistil vládci příjmy a neumožnil mu odměňovat jednotlivé spolupracovníky ve své správě a ukládat tresty vzpurným a neposlušným. Před tímto obdobím muselo být každé uplatnění jeho vlivu ojedinělé a založené na konkrétních okolnostech daného případu. Poté již poddanost nebyla pro většinu společenství otázkou volby, ale byla přísně vynucována autoritou nejvyššího vládce.
Možná někde existovala, jak snili někteří filozofové osmnáctého století, skupina mírumilovných mužů, kteří se jednoho večera po práci sešli a sepsali Společenskou smlouvu za účelem založení státu. Nikdo však nebyl schopen najít o tom skutečný záznam. Prakticky všechny vlády, jejichž původ je historicky doložen, byly výsledkem dobytí – jednoho kmene druhým, jednoho města druhým, jednoho národa druhým. Samozřejmě existovaly ústavní konventy, ale ty pouze měnily pravidla fungování již existujících vlád.
Ať už však stát historicky vznikl jakkoli, stojíme před zásadním dilematem: Žádné malé skupině lidí, a už vůbec ne jedinému člověku, nelze zcela svěřit moc vládnout, a přesto musí být někdo touto mocí pověřen. A pokud se nedokážeme pokojně dohodnout na tom, komu má být tato moc udělena a v jakém rozsahu, někdo si ji uchvátí silou a bude uplatňovat jakékoli donucovací prostředky, které shledá vhodnými.
Kdo má vládnout – a kdo ohlídá vládce?
Někomu tedy musí být dobrovolně udělena určitá omezená moc k vládnutí. Tento jediný praktický závěr nám však přináší celou řadu dalších problémů. Jaké meze bychom měli této moci stanovit? Jak můžeme zajistit, aby se vybraní vládci těchto mezí drželi? Kdo má provádět výběr? Jakým postupem? Na jak dlouhé funkční období?
U většiny těchto problémů se nám podařilo dospět nanejvýš k provizorní a dočasné dohodě. Navíc v politice čelíme, takřka, dvojí vrstvě problémů. Předpokládejme, že jeden z nás je schopen vymyslet ideální formu vlády. Předpokládejme, že přesně určil, kde vymezit hranice pravomocí, které by měly být vládě uděleny. Jak přesvědčí většinu svých spoluobčanů, že jeho odpovědi jsou správné? A jaká spolehlivá opatření navrhuje, aby se vládní pravomoci udržely v mezích, které stanovil?
Demokracie jako víra, která ztrácí věřící
Na Západě existuje jakási zdánlivá politická shoda, protože většina z nás již před časem přijala kouzelné heslo – demokracie. Kdyby to nebyla nejlepší ze všech myslitelných forem vlády, pak to, jak zněl ten oblíbený vtip, byla přinejmenším ta „nejméně špatná“. Přesto jsme se nikdy úplně neshodli ani na významu tohoto slova. Znamená to pouze vládu na základě souhlasu většiny, nebo musí existovat i „účast“ většiny? A které většiny? Celého obyvatelstva? Dospělých? Dospělých mužů? „Oprávněných“ voličů? A jaké by měly být požadavky na volební právo – věk, majetek, gramotnost, jazyk? Sotva existují dvě vlády, které by stanovily přesně stejné standardy.
A znamená demokracie prezidentskou vládu nebo parlamentní formu? I zde v praxi nacházíme nekonečnou rozmanitost. Před časem jsem naznačil, že se demokracie stala téměř náboženstvím; možná by však toto tvrzení mělo být formulováno v minulém čase. I povrchní pozorovatel může začít vnímat upadající víru v ni. Téměř všude, kam se podíváme – v Latinské Americe, Africe, Asii, východní Evropě – nacházíme podobný vzorec či cyklus, který se opakuje: plná demokracie – sociální stát – inflace – trend směrem k socialismu či komunismu – a poté vojenská diktatura, která má tento trend buď zachovat, nebo zvrátit. I v posledních měsících jsme byli svědky toho, jak se velký indický subkontinent téměř přes noc a bez jediného výstřelu proměnil ze zdánlivé demokracie v vládu jedné ženy.
Walter Judd nedávno citoval varování britského historika Alexandra Tytlera z doby před téměř dvěma sty lety:
Demokracie nemůže existovat jako trvalá forma vlády. Může existovat pouze do té doby, než voliči zjistí, že si mohou hlasováním vybojovat štědré dary z veřejné pokladny. Od toho okamžiku většina vždy hlasuje pro kandidáta, který slibuje nejvíce výhod z veřejné pokladny – s tím výsledkem, že demokracie se zhroutí kvůli uvolněné fiskální politice, na kterou vždy navazuje diktatura.
Američané ušli dlouhou cestu od roku 1917, kdy vstoupili do války pod heslem Woodrowa Wilsona „aby učinili svět bezpečným pro demokracii“. Přestože však mnozí na Západě ztrácejí víru a začínají uvažovat, jak učinit svět bezpečným před demokracií, nenašli žádnou jasnou alternativu. Dnes existuje více než 130 samostatných států. Některé z nich mají parlamentní vlády, jiné prezidentské; některé jsou extrémními demokraciemi, jiné absolutními diktaturami. Žádná vláda však není přesně stejná jako jiná. Ve skutečnosti jen málokterá z nich je přesně taková, jaká byla před chvílí, nebo jaká bude za chvíli.
Nejde jen o to, že státy neustále mění konkrétní osoby nebo strany u moci; zdá se, že jsou chronicky nespokojeny se samotnou povahou svých vlád. Prolistujte si náhodně nějakou ročenku, jako je The Statesman’s Year-Book. Najdete tam Kostariku: „Ústava, vyhlášená 7. prosince 1871, byla velmi často novelizována, naposledy v roce 1949.“ Nebo Nikaragua: V roce 1963 měla novou ústavu. „Dne 31. srpna 1971 Kongres hlasoval pro zrušení ústavy. Stovčlenné ústavodárné shromáždění zahájilo v květnu 1972 diskuse o nové ústavě.“ Nebo Guatemala: „Po revoluci v červnu 1954 byla ústava z roku 1945 v srpnu 1954 nahrazena ‚politickým statutem‘. 1. března 1956 vstoupila v platnost nová ústava. Tato ústava byla v roce 1963 nahrazena Základní vládní listinou. Nová ústava byla vyhlášena 15. září 1965 s účinností od 6. května 1966.“
Zdá se, že jsme od šestnáctého století, kdy reverend Richard Hooker psal: „Ten, kdo se snaží přesvědčit dav, že není spravován tak dobře, jak by měl být, nikdy nebude postrádat pozorné a příznivě nakloněné posluchače,“ udělali jen velmi malý pokrok.
Může se politika stát vědou?
Kam nás to tedy vede? Generace lidstva i velcí filozofové se potýkali s těmito základními politickými problémy a vyslovili k nim několik pronikavých postřehů – Platón, Aristoteles, Machiavelli, Hobbes, Locke, Montesquieu, Hume, Rousseau, Burke, Bentham, Millsové, Spencer, Dicey, Acton… Ale přišli s něčím, co by většina našich současníků byla ochotna přijmout jako definitivní? A mohou jejich nástupci vůbec doufat, že se jim to podaří? Je možné v politice stanovit nějaké teze, k nimž bychom s jistotou mohli dodat: QED? Můžeme něco dokázat? Stručně řečeno, je něco jako politická věda vůbec možné?
Položení této otázky mi připomíná, že alespoň jeden z výše zmíněných velkých filozofů, Hume, publikoval v roce 1752 esej právě s názvem: „Že politiku lze redukovat na vědu.“ To, že se filozof, který je známý především svým skepticismem, odvážil vzbudit takovou naději, se jeví jako obzvláště povzbudivé. Moderní čtenář však shledá argumentaci Humeovy eseje vágní a zklamávající; skládá se z několika zobecnění, čerpaných částečně z a priori základů a částečně z historie, která působí sice věrohodně, ale stěží jako prokázaná.
A přece – možná existují příklady v jedné či dvou dalších společenských disciplínách, které nám dávají důvod k naději. Díky úvahám a výzkumu učenců, a zejména díky tisícům soudních rozhodnutí, byla jurisprudence, neboli právní filozofie, povýšena na úroveň téměř vědy. Nacházíme v ní stále širší oblast uznávaných a ustálených principů a neexistuje zde ani ta obrovská rozmanitost v teorii či praxi, jakou nacházíme v širší oblasti politiky.
Ještě slibnější jsou výsledky dosažené v ekonomii. Od osmnáctého století se řadě velkých myslitelů – včetně Huma, Adama Smithe, Ricarda, Benthama, Mengera, Böhm-Bawerka a Ludwiga von Misese – podařilo vytvořit skutečnou společenskou vědu. Jak popsal Mises: „Ekonomie je nejmladší ze všech věd. … Otevřela lidské vědě oblast, která byla dříve nepřístupná a o níž se ani neuvažovalo.“ „Zabývá se zákonitostmi v propojení a sledu jevů, které platí v celé oblasti lidského jednání.“ Ekonomie je ve skutečnosti pouze odvětvím – byť dosud nejlépe propracovaným – „praxeologie“, tedy vědy o lidském jednání. „Ve všech svých oborech je tato věda a priori, nikoli empirická. Stejně jako logika a matematika nevychází ze zkušenosti; je jí nadřazená. Je to, jakoby, logika jednání a činu.“ „Je to věda, jejímž cílem je zjištění všeobecně platných zákonů lidského chování.“
Je pravda, že toto není popis ekonomie, s jakým se běžně setkáváme. Je – nebo alespoň kdysi byl – téměř výlučně vlastní Misesovi. Myslím si však, že správně popisuje podstatu moderní ekonomie, která nebyla postavena na skutečně vědecký základ až do vzniku takzvané rakouské školy myslitelů. Je samozřejmě velmi důležité mít na paměti, jakým druhem vědy ekonomie je. Má svou vlastní metodologii. Je chybou snažit se z ní udělat napodobeninu fyzikálních věd. Je absurdní předpokládat například, že ji můžeme použít k předpovídání obecné ekonomické budoucnosti a říkat, jaký bude vývoj zisků, zaměstnanosti nebo hrubého národního produktu v příštích šesti měsících či v příštím roce – ačkoli stovky profesionálních prognostiků předstírají, že právě to dokážou. Je třeba zohlednit příliš mnoho tisíců nepředvídatelných faktorů. Všechny takové předpovědi musí navždy zůstat pouhými dohady.
Určitý druh předpovědí však – vždy s výhradou „za předpokladu, že ostatní podmínky zůstanou stejné“ – lze s jistotou učinit. Víme například, že pokud se vláda pokusí stanovit cenu jakéhokoli zboží nebo služby na úroveň nižší, než jakou by vytvořil neomezený trh, pak – „za předpokladu, že ostatní podmínky zůstanou stejné“ – nevyhnutelně dojde k nedostatku tohoto zboží nebo služby. Víme, že pokud vláda vydává více peněz rychleji, než se vyrábí více zboží, způsobí to inflaci a zvýší ceny. Víme, že pokud vláda stanoví své vlastní nekryté papírové peníze jako zákonné platidlo, zatímco zlaté nebo stříbrné mince zůstávají v oběhu, lidé budou splácet své dluhy v nekrytých papírových penězích a své mince si ponechají: „Špatné peníze vytlačují dobré peníze z oběhu.“ A můžeme učinit stovky dalších předpovědí stejného druhu. Víme, že jakýkoli vládní zásah do trhu musí v dlouhodobém horizontu přinést výsledky, které jeho zastánci nepředvídali, a které jsou obvykle i podle jejich vlastního úsudku méně uspokojivé než situace, kterou se snažili zlepšit. A víme to nikoli proto, že to byl výsledek předchozího podobného zásahu, ale nevyhnutelně z vlastní povahy daného opatření.
Jakékoli naděje do budoucna, založené však na analogii s tím, čeho jsme dosáhli v ekonomii, nás nemohou zbavit povinnosti uznat současný stále bídný stav politické teorie. Dokážeme se jednoho dne dostat za taková základní dilemata, jako je to, které jsme formulovali dříve – že žádné malé skupině lidí, ani žádnému jednotlivci nelze zcela svěřit moc vládnout, a přesto musí být někomu svěřena alespoň určitá moc vládnout? Dokážeme nakonec vybudovat soustavu vzájemně propojených tvrzení, pevnou teoretickou stavbu, která bude jednoho dne oprávněna být uznána jako věda? Možná. Ale právě teď se ten den jeví jako velmi, velmi vzdálený.
Henry Hazlitt (1894–1993) byl novinář, psal pro Wall Street Journal, New York Times, Newsweek a další publikace; esej byl publikován v magazínu Modern Age.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!








