Můj dědeček byl velký vlastenec a sociální demokrat, líčil mi politickou levici jako hnutí fyzicky pracujících lidí, sociálně orientované a vlastenecky smýšlející dělnictvo. Dotáhl to suverénně na post starosty v kraji, kde kolem dokola vládly „na radnicích“ politici Agrární strany, tedy přesněji řečeno Republikánské strany malorolnického a zemědělského lidu.
Václav Prokůpek
Když se někde sešli tihle skuteční sociální demokraté, byly to skuteční chlapáci, na rukách mozoly. Nechtěl bys od nich dostat přes ústa. Jenže čas se změnil a dědeček by se asi divil, že nyní jsou na čele naší levice feťáci a anarchisti v řadách Pirátů, sociální demokracii vede zelinář z Plzně, který si myslí, že se práva dají vystudovat za sedm měsíců a stát mu ani není schopen odebrat falešný titul, ve sněmovně za sociální demokracii sedí takzvaní liberální mešťanští pseudodemokraté Sobotkové a spol. a v senátu protekční dítě Dientsbier vyrůstající více za mořem v Americe, než v drsném Kladně, za něhož je senátorem. Jeden vybíral poplatky za psy v Brně, druhý by nejraději vyhlásil válku Rusku, na něhož se sociální demokraté vždy hrdě odkazovali. No a v neposlední řadě tu máme ještě Zelené, donedávna vedené spratkem herce kandidujícího za oligarchické hnutí ANO a inklinujícího k mladším hercům homosexuální orientace. Nesmím zapomenout ani na komunisty, které Vojtěch Filip přebudoval v moderní okrajovou pravicovou politickou stranu, která je na hranici volitelnosti.
Nikdy jsem nebyl politicky nalevo, byť jsem kdysi coby šéfredaktor deníku Špígl velmi kladl na srdce redaktorů, aby dávali stejný prostor pravici i levici, a to dokonce v dobách, kdy ostatní meinstreamová média psala o levici, jako o nebezpečí pro demokracii a novináři v ČT poklonkovali Václavu Klausovi a ODS plné „charakterních politiků“ typu Čermáka, Dyby, Tlustého, Tluchoře, Ruml a Pilipa. Myšlenka rozdávat jedněm lidem zabavený majetek druhých, se mnou zkrátka nerezonuje. Ale chápal jsem, že s určitou částí populace ano, a že levice je v politickém spektru těžko zastupitelná. Jenže to byla stará levice. Ta, která byla po 150 let převážně antiklerikální a bez váhání prohlašovala náboženství za opium lidstva. Ale jak vypadá levice nyní?
Dnešní postmoderní levice se sestává převážně z absolventů Fakulty pseudohumanitních a většinou naprosto nepraktických studií. Praktický a dělnický život či sociální problémy neznají Dientsbierové, Chovancové či Sobotková a Stropničtí od vysoké pece, ale ze školních lavic a aktivistických meetingů či dlouho trvajících schůzí. Kdybys jim dal do ruky lopatu, zhroutí se pod její tíhou. Ke snídani organické vločky, k obědu raw placičky se sojovým jogurtem. Doma svítí zásadně jen neatomovou elektřinou. Matěj Stropnický splňuje všechny popisované stereotypy do posledního puntíku.
Tato nová levice má ve svých společenských teoriích recept na všechno. V praxi to moc nevychází, ale praxí se žádný správný myslitel nenechává příliš svazovat, a tak recepty z dílen takzvaných moderních levicových stran jednoduše nefungují! Jelikož upocení strejcové ze staveb a fabrik jsou příliš bílí a příliš konzervativní, jsou pro novou levici podezřelí. Dientsberové je považují za nekultivované xenofóby, právě proto, že těmto pracujícím lidem ještě nebývá vlajka, vlast a hymna lhostejná. Takoví čeští, angličtí či němečtí dělníci neprojevují žádné nadšení, když se o svá města mají dělit s milionem čerstvě dovezených Arabů, Somálců či Afghánců – a to je samozřejmě pro Dientsbiera se Sobotkou důkazem rasismu, nejtěžšího hříchu dnešní doby. Všude na západě se postmoderní levice od fyzicky pracujících domorodců odvrátila a pohrdá jimi.
Když se zbavíš jednoho typu voliče, musíš hledat ale jiný typ, který tě pomůže ke korytu. Přirozený profil splňují zejména jiní pseudoabsolventi humanitních oborů, ale těch je většinou příliš málo. A tak se našli další kandidáti – migranti. Postmoderní levice miluje migranty. Pro začátek proto, že většinou nejsou bílí, a to vzbuzuje hřejivě multikulturní pocit na duši. Mají zajímavá exotická náboženství a jejich jídlo obsahuje netypické voňavé koření. Konečně také svojí migrací do Evropy naplňují pocit historické spravedlnosti za dávno pominulou éru kolonialismu. Dokonce i v severských evropských zemích, jakými je Norsku či Švédsku, které žádné kolonie neměly. Výjimkou je Jeroným Tejc, který přeběhl od ČSSD k Ano Andreje Babiše a dokázal tak, že v Babišově sektě zvané ANO 2011 se to jen hemží členy ČSSD a ODS, těch nových neokoukaných je tam pramálo. Dokonce i pan Faltýnek je bývalý sociální demokrat, který nyní vidí s Babišem navěky vše jinak. Tedy alespoň do té doby, než ho s Babišem i zavřou!
Tak se stalo, že moderní levice padla do smrtícího objetí s islámem, který pro ni má jen pohrdání – a hromadné hroby pro případ, že se dostane k moci. Každý islámský režim pronásleduje levičáky s důsledností, kterou by jim mohl závidět i bájný král Herodes. Není se čemu divit, vždyť v očích věrného muslima jsou levičáci ti, kdo šíří rozvrat a bezbožnosti na zemi. Za to byl v islámském právu odjakživa trest smrti, takzvaný Al-Fitnah.
Rekordmanem jest asi Íránská islámská republika, která zmasakrovala v roce 1988 na třicet tisíc vězňů, převážně komunistů a odborářů. Ale i v Súdánu, Pákistánu či Afghánistánu došlo k hromadným vraždám. Rozdíl proti Íránu byl „jenom“ v tom, že tyto země jsou divočejší a nevedou si žádné velké statistiky, tudíž nevíme, kolik těch zabitých vlastně bylo. Ale jisto jest, že být sekulárním levičákem v islámské zemi je životu nebezpečné. Jen ty „nejvyspělejší muslimské režimy“, jako je Tunisko, vůbec taková levicová (dá-li se to tak nazvat) hnutí ještě mají. Zbytek levičáků islámského původu, pokud žije, mešká v evropském či americkém exilu.
Toto evropské levice neregistruje a chová se jako malé děcko. Dokonce ani to, že jejich milovaní migranti napadají přímo na ulicích západoevropských měst homosexuály, Židy a ženy, že zavedli nelidskou porážku halal, nechávají evropskou levici klidnou. K těmto věcem přistupuje západní levice třemi metodami: buď se snaží lhát lidem a dokonce i svým voličům, že se to neděje nebo se snaží vymyslet nějaké kreativní zdůvodnění (například známý výmysl, že synagoga ve Francii byla posprejována kvůli nesouhlasu s politikou Izraele). Třetí možností je úplné poraženectví ve stylu „to máme všechno jen z toho, že je provokujeme. Pěkně si dámy nasaďte šátky a všichni přestaňte malovat karikatury Mohameda.
Předchůdci současné levice byli partyzáni v lesích, nebáli se ani esesáků, současní levičáci z ČSSD, Zelených a KSČM se většinou omezí na konstatování, že nás se to netýká, my tady žijeme dobře. Tak trochu mi to připomíná rok 1968, když „reformní soudruzi“ Dientsbier, Ruml, Šiklová a Jičínský (hle jaká to shoda ve jménech) tvrdili, aby lidé před okupanty zachovali klid, vždyť v Maďarsku a v Polsku se přeci střílí! Původní voliči levice samozřejmě nadále existují, ale jsou opuštěni „svými ideovými vůdci“, hledají jiné strany. Strany, které budou ochotny naslouchat neveselým příběhům z multikulturních čtvrtí a něco s tím dělat. Strany, které jimi otevřeně nepohrdají.
Přesto i v České republice mají levicové strany ještě šanci – v ČSSD, v KSČM i ve Straně Zelených jsou lidé vlastenečtí, praktičtí, vidící nebezpečí v afghánských vrazích a teroristech, nikoliv v ruských podnikatelích. Jen aby je levicoví voliči na svých sjezdech našli. Ostatně obdobná situace je i ve slovenském Smeru či SNS.
