Klasická totalita dvacátého století byla viditelná. Měla vůdce, stranu, ideologii s jasnými nepřáteli, otevřenou cenzuru a přímou represi. Plíživá totalita funguje jinak. Nepřichází jako převrat. Přichází jako série drobných, často technicky působících posunů, které postupně mění charakter politického prostoru, aniž by většina lidí v daném okamžiku zaznamenala, že se překročila hranice mezi demokracií a totalitou.
Základní teze je jednoduchá.
Moderní společnost nemusí být ovládnuta jednorázovým násilným převzetím moci. Stačí dlouhodobý proces, ve kterém se:
zužuje prostor pro legitimní nesouhlas
ideologický souhlas se stává podmínkou plnohodnotné účasti na veřejném životě
bezpečnostní argument se stále častěji používá k omezení vnitřního odporu a potlačení opačného názoru
institucionální brzdy jako právo veta, jednomyslnost, národní suverenita se postupně oslabují pod záminkou nutnosti a efektivity. Rozhodnutí se často přijímají jako technická, dočasná nebo expertní.
Odpovědnost je rozptýlená mezi EU, NATO, národní vlády a byrokracii.
Výsledek nemusí vypadat jako Sovětský svaz nebo Třetí říše. Může vypadat jako vysoce regulovaný, morálně uvědomělý a bezpečnostně mobilizovaný systém, ve kterém formální demokratické instituce zůstávají, ale jejich skutečný obsah se mění.
V první linii je klíčovým mechanismem přeměna politického sporu na spor o hodnoty a loajalitu. Jakmile se určitý postoj, například odpor k další eskalaci konfliktu přestane brát jako názor a začne se brát jako ohrožení samotných základů společenství a demokracie, mění se tím pravidla hry. Nesouhlas už není součástí debaty. Stává se problémem, který je třeba zvládat mediálně, reputačně, institucionálně, případně i bezpečnostně.
Tento proces je plíživý. Nezačne zákazem opozice. Začne posouváním hranic toho, co je ještě „slušné“, „zodpovědné“ a „evropské“. Postupně se zužuje spektrum přijatelných názorů.
Ti, kdo zůstávají mimo, nejsou nutně zatčeni. Jsou izolováni, stigmatizováni a zbaveni vlivu.
Druhá linie využívá vnější hrozby. V tomto případě Rusko a válku na Ukrajině k ospravedlnění vnitřních změn. Čím více se konflikt rámuje jako existenciální pro EU, tím snáze se prosazují opatření, která by v klidných časech narazila na odpor jako společné zadlužování, vyšší výdaje na zbrojení, omezování suverenity členských států, tlak na ideologickou jednotu.
Bezpečnostní argument má tu výhodu, že je téměř nevyvratitelný. Kdo pochybuje, riskuje obvinění ze slabosti nebo z nahrávání nepříteli. Tím se ideologická a bezpečnostní linie propojují a vzájemně posilují.
Plíživá totalita nevyžaduje masový teror. Stačí jí: kontrola nad dominantním narativem
- schopnost trestat nesouhlas reputačně a institucionálně
- postupné navykání populace na novou realitu a narativ
- rozptýlení odpovědnosti, kdy nikdo konkrétní nepřijímá jedno velké rozhodnutí
Proto je těžší ji včas rozpoznat. Klasická totalita měla jasný okamžik zlomu. Revoluci nebo převrat. Plíživá totalita má jen dlouhou sérii malých rozhodnutí, z nichž žádné samo o sobě nevypadá fatálně.
Vojensko-bezpečnostní mobilizace a ideologické zužování prostoru pro nesouhlas nejsou náhodné paralelní jevy. Jsou to dvě strany téhož mechanismu. Konflikt slouží jako urychlovač i jako legitimizační rámec. A čím déle proces běží, tím složitější je ho zvrátit nebo zastavit.
Neznamená to, že výsledek musí nutně vypadat jako otevřená diktatura. Může jít o měkčí, procedurální a vysoce moralizovanou formu kontroly, která formálně zachovává demokratické instituce, ale fakticky výrazně omezuje možnost zásadní politické změny.
To, co se od února 2022 odehrává uvnitř Evropské unie a v jejím okolí, není jen série reaktivních kroků na „ruskou agresi”. Je to dlouhodobý, stále rychlejší proces, který má svou vnitřní logiku. Malé, zdánlivě technické a vždy „nezbytné“ kroky se sčítají. Vojenské dodávky se mění v průmyslovou mobilizaci. Pomoc napadenému státu se mění v záchranu demokracie a EU. A právo veta členských států se pomalu stává překážkou, kterou je třeba obejít.
Začalo to pomalu. Nejprve munice a zbraně, které Ukrajina nutně potřebuje k obraně. Pak systémy delšího doletu. Pak stíhačky. Pak výcvik. Pak debaty o vojácích na ukrajinském území. Každý jednotlivý krok byl obhajitelný. Jejich součet už dávno není jen pomocí. Je to postupné zatažení evropských společností a ekonomik do dlouhodobého konfliktu vyšší intenzity.
Ve chvíli, kdy se prosadil narativ, že Ukrajina nebrání jen sebe, ale demokracii a celou Evropu, tak se definitivně změnila pravidla hry. Kritika další eskalace přestala být názorem a stala se morálním a bezpečnostním rizikem. Prostor pro nesouhlas se zúžil. To není žádná náhoda. Je to nutný předpoklad pro politiku, která vyžaduje oběti a dlouhodobé nasazení.
Ještě před několika lety bylo nemyslitelné, aby klíčová finanční rozhodnutí procházela bez souhlasu všech 27 států. Dnes už to možné je. Půjčka 90 miliard euro pro Ukrajinu prošla mechanismem posílené spolupráce čtyřiadvaceti zemí. Právo veta nepřestává platit. Jen se obchází, oslabuje a politicky stigmatizuje. Vždy pod stejným odůvodněním, že konflikt vyžaduje rychlost a jednotu.
Kdo to považuje za pouhou shodu okolností, podceňuje, s jakou přesností tyto vrstvy do sebe zapadají. Vojenská mobilizace potřebuje ideologickou legitimitu. Ideologická homogenizace potřebuje vnější hrozbu. A obojí potřebuje odstranit vnitřní brzdy a pochybnosti evropských obyvatel.
Historie zná podobné procesy. Málokdy končí tím, že se včas zastaví.
Téměř vždy se zrychlují, až se z kumulace malých kroků stane nová realita, ze které už není snadné ustoupit. Evropa dnes buduje industriální kapacity, logistiku i mentální připravenost na konflikt, který oficiálně stále nazývá pouze „pomocí Ukrajině“. Rozpor mezi slovem a činy je stále zřetelnější.
Neznamená to, že velký evropský konflikt je nevyhnutelný. Znamená to však, že současný trend k němu směřuje. A že čím déle tento proces poběží, tím vyšší bude cena jakéhokoli pokusu o změnu kurzu.
