Existuje zvláštní druh politického zápachu, který člověk necítí proto, že by měl v ruce hotový důkaz spiknutí, ale proto, že se mu před očima skládají příliš známé vzorce.
Historická křivda. Národní ponížení. Cizí zájem. Domácí fanatismus. A nakonec dav lidí, kteří si myslí, že bojují za vlastní svobodu, zatímco ve skutečnosti posluhují něčímu mnohem chladnějšímu účtu.
Ukrajinský nacionalismus nelze pochopit jen jako čisté a spontánní probuzení utlačeného národa. To je příliš pohodlná pohádka. Stejně tak ale nestačí říct, že Ukrajina je pouhý umělý projekt cizích mocností. To je zase příliš laciné. Pravděpodobnější je horší a složitější směs: reálný jazykový a regionální základ, dlouhá zkušenost života mezi říšemi, historická nejistota identity, a k tomu opakované pěstování antiruského postoje zvenčí.
Obhájci současného ukrajinského nacionalismu často říkají: podívejte se na Stalinův teror, hladomor, rusifikaci, deportace, likvidaci elit. Ukrajinský nacionalismus je prý jen odpovědí na ruské násilí. Jenže tahle věta je jen polovina pravdy. Stalinův teror nelze omlouvat ničím; masová represe civilistů zůstává zločinem, ať už se před ní dělo cokoli. Ale stejně tak nelze předstírat, že ukrajinský antirusismus vznikl až jako čistá oběť stalinského násilí. Už předtím existoval jako projekt pěstovaný v prostoru rakousko-uherských, polských, německých a britských zájmů: jako užitečný nástroj, který měl oddělit maloruský či ukrajinský prostor od Ruska a obrátit jej proti němu.
Rakousko-Uhersko, Polsko, později Německo, různé exilové struktury i moderní Západ měly v různých dobách důvod podporovat takovou podobu ukrajinství, která nebude jen ukrajinská, ale především protiruská. Ne nutně proto, že by tyto síly milovaly Ukrajince. Spíš proto, že se Ukrajinci dali použít jako klín vražený do ruského prostoru.
A právě tady začíná tragédie užitečného idiotství.
Nacionalista si myslí, že konečně mluví hlasem vlastního národa. Ve skutečnosti často mluví slovníkem, který mu někdo ochotně přihrál, zesílil a zaplatil, protože se zrovna hodil do větší hry. Myslí si, že napravuje dějinnou křivdu, ale často jen vyrábí novou. Myslí si, že slouží národu, ale slouží mocenským strukturám, které národ používají jako palivo.
Ukrajinství se tak zčásti rodí jako pozitivní vědomí vlastní odlišnosti, ale zčásti také jako negativní věta: nejsme Rusové. A to je nebezpečná věta, pokud se stane hlavním pilířem identity. Protože když se národ definuje především odmítnutím příbuzného souseda, potřebuje stále tvrdší důkazy vlastní čistoty. Nestačí mluvit trochu jinak. Nestačí mít vlastní stát. Je třeba přepisovat paměť, hledat tvrdší symboly, ostřejší hrdiny, krvavější mýty.
A pak se snadno stane, že se za hrdiny začnou prohlašovat i lidé a organizace, po nichž zůstaly masové hroby.
To není ukrajinský unikát. Podobnou chorobu známe i odjinud. Člověk nebo národ, který se cítí malý, nejistý nebo ponížený, začne hledat vznešenější příběh. Ne jsem obyčejný Čech, jsem Kelt. Ne jsem obyčejný postsovětský člověk z pohraničí říší, jsem dědic starobylé evropské mise. Nejsme jen jiní než Rusové, jsme jejich civilizační opak.
V takové chvíli identita nepomáhá člověku stát pevněji ve světě. Stává se narkotikem.
A každé narkotikum má své dealery.
Někdo vždycky dokáže bolest, jazyk, krev, paměť a ponížení přeložit do řeči území, peněz, funkcí a moci. Sudetoněmecký revanšismus, maďarské sny o ztracených územích, polské východní ambice, ukrajinský integrální nacionalismus: mechanismus bývá podobný. Na začátku se mluví o národu. Na konci někdo získává vliv, půdu, úřad, strategickou výhodu nebo historické alibi.
V tom je perverze hlouposti toxických nacionalistů. Ne v tom, že milují vlastní zemi. Láska k domovu není zločin. Perverze začíná tam, kde se láska k domovu promění v ochotu nechat sebou manipulovat, umírat za cizí strategii a ještě si u toho myslet, že člověk konečně našel vlastní velikost.
Ukrajinský nacionalista, který se nechá použít jako antiruský nástroj cizích mocností, je tragická figura. Myslí si, že bojuje za Ukrajinu, ale často bojuje za projekt, v němž je Ukrajina jen spotřební materiál. Myslí si, že jeho smrt bude zapsána do knihy národní slávy, ale může být zapsána jen do účetnictví těch, kdo potřebovali oslabit Rusko, prodat zbraně, rozšířit vliv nebo přeskupit Evropu.
A do toho vstupuje dnešní groteskní paradox Zelenského Ukrajiny.
V jedné diskusi padl výraz „židobanderovský stát“. Je to výraz ošklivý, zkratkovitý a na první poslech téměř absurdní. Právě proto je ale zajímavé, že v lidech rezonuje. Ne jako přesná definice Ukrajiny, ale jako zoufalý pokus pojmenovat rozpor, který oficiální jazyk raději obchází: stát vedený židovským prezidentem zároveň legitimizuje nacionalistickou tradici, v níž existují proudy antisemitské, rasistické a kolaborantské.
Ten výraz nelze přijmout jako politologickou kategorii. Svádí ke kolektivnímu obvinění a míchá dohromady Židy, oligarchy, Zelenského, Banderu, Azov a ukrajinskou společnost způsobem, který je příliš hrubý. Ale nelze ho ani jednoduše odbýt jako pouhý předsudek. Vzniká totiž z reálného rozporu: z pocitu, že válečná Ukrajina je ochotna posvětit téměř jakoukoli nacionalistickou symboliku, pokud slouží boji proti Rusku.
Skandální není existence takového výrazu. Skandální je politická realita, která ho dělá myslitelným.
Zelenského Ukrajina tím vytváří cynický paradox: židovský prezident legitimizuje tradice, jejichž část by jeho samotného podle vlastní ideologie nenáviděla. Antisemitský radikál se může stát hrdinou státu vedeného Židem, protože právě teď užitečně bojuje proti Rusům. To není důkaz nějakého jednotného etnického plánu. Je to důkaz, že válka dokáže spojit i ideologicky neslučitelné nenávisti, pokud se právě hodí do stejného směru palby.
A tady se do celé věci přidává ještě temnější rovina: náboženský revanšismus extrémního judaismu.
Ne judaismus jako celek. Ne Židé jako národ. Ne židovská obec jako jednolitá bytost. To by byla lež a hloupost. Ale konkrétní extrémní proudy a konkrétní fanatické hlasy, které jsou schopny uvažovat v kategoriích dějinné pomsty, kolektivní viny a zaslouženého zániku těch, kdo jsou považováni za dědice vrahů Židů.
Když se vedle toho objeví rétorika typu: vrazi Židů budou vyhlazeni, nezůstanou přeživší, křesťanská Evropa si zaslouží trest, potom začne celý obraz nepříjemně rezonovat. Ne jako důkaz řídícího plánu, ale jako archetyp. Jako starý mechanismus, v němž se historická bolest promění v licenci k pohrdání utrpením jiných.
Pak vzniká děsivá otázka: nejsou tihle nacionalisté vlastně lichoceni, vyznamenáváni a povzbuzováni právě proto, že jsou užiteční jen do chvíle vlastní záhuby?
Dnes dostanou medaili. Dnes jsou hrdinové. Dnes se jim řekne, že slouží národu. Ale zítra mohou být stejnými silami morálně odepsáni jako fanatici, nacisté, antisemité a dědicové vrahů, kteří si svůj konec vlastně zasloužili.
To je ta nejkrutější možnost. Ne že by někde musel existovat centrální plán. Stačí, že se několik cynismů dokonale doplňuje.
Západní geopolitik chce oslabit Rusko.
Ukrajinský nacionalista chce velký mýtus.
Oligarcha chce přežít a vydělat.
Politik chce mobilizovat společnost.
Extrémní náboženský revanšista může v koutku duše vidět v smrti historických nepřátel spravedlivý účet.
Každý má jiný motiv. Výsledek může být stejný: lidé umírají v domnění, že naplňují národní osud, zatímco jsou používáni jako materiál v cizích kalkulacích.
A právě proto je třeba odmítnout dvě pohodlné lži najednou.
První lež říká: Ukrajina je čistý rytíř svobody, a kdo kritizuje její nacionalistické symboly, slouží Moskvě.
Druhá lež říká: všechno je jen židovské, západní nebo jiné spiknutí proti Slovanům.
Obě lži jsou primitivní. První kryje cynismus spojenců. Druhá nahrazuje analýzu démonologií.
Skutečnost je horší, protože je méně pohádková. Ukrajinský nacionalismus má vlastní domácí kořeny, vlastní resentiment, vlastní patologii i vlastní zločinné tradice. Zároveň byl opakovaně podporován, tvarován a využíván mocnostmi, které v něm viděly užitečný nástroj proti Rusku. A současná válka tento starý mechanismus dovedla do extrému: čím ostřejší antiruský mýtus, tím snáze se omlouvá i jeho špinavá minulost.
Nacionalisté se v takové chvíli stávají užitečnými idioty vlastní záhuby. Jsou přesvědčeni, že konečně drží dějiny v rukou, zatímco dějiny drží je za krk. Věří, že se stali subjektem, ale často jsou jen nástrojem. Věří, že svět obdivuje jejich národní velikost, ale svět často jen oceňuje, že jsou ochotni krvácet tam, kde jiní krvácet nechtějí.
A mrtví potom neruší. Mrtví se dají použít vždycky.
Jedni z nich budou hrdinové.
Druzí extremisté.
Třetí oběti ruské agrese.
Čtvrtí nepohodlná připomínka banderovské minulosti.
Pátí jen číslo ve válečné statistice.
Podle toho, kdo právě píše projev.
Nejnebezpečnější na celé věci není jeden národ, jedna víra ani jeden stát. Nejnebezpečnější je mechanismus, v němž se lidská bolest mění v palivo pro moc. Ukrajinská bolest. Židovská bolest. Polská bolest. Ruská bolest. Evropská vina. Každá z nich může být pravdivá. A každá z nich se může stát odpornou, jakmile začne sloužit jako omluva pro pohrdání utrpením druhých.
Tady někde začíná skutečné barbarství. Ne ve chvíli, kdy má člověk rád vlastní národ.
Ne ve chvíli, kdy si pamatuje vlastní mrtvé. Ne ve chvíli, kdy odmítá cizí nadvládu.
Barbarství začíná ve chvíli, kdy uvěří, že jeho mrtví jsou víc než mrtví těch druhých. Kdy národní paměť přestane být pamětí a stane se zbraní. Kdy se pomsta začne tvářit jako spravedlnost. Kdy se cynismus začne tvářit jako geopolitická nutnost. A kdy se celému národu namluví, že jeho cesta k velikosti vede přes to, že se nechá spotřebovat.
Proto není třeba tvrdit, že existuje jednotný židovský plán, západní plán nebo ukrajinský plán na vlastní vykrvácení. To by bylo příliš jednoduché.
Stačí říct něco tvrdšího:
Ukrajinský nacionalismus se ve své toxické podobě stal ideálním materiálem pro cizí zájmy, protože v sobě spojil skutečnou historickou křivdu, identitární neurotismus, antiruskou posedlost a ochotu heroizovat i špinavé tradice. A ti, kdo se této směsi oddali nejfanatičtěji, se mohou nakonec ukázat jako nejdokonalejší užiteční idioti: lidé, kteří se nechali přesvědčit, že umírají za národní vzkříšení, zatímco byli použiti k národnímu vyčerpání.
To je skutečný jed článku.
Ne že Ukrajinci chtějí být Ukrajinci.
Ne že Židé jsou viníci.
Ne že Rusko je nevinné.
Ne že Západ všechno řídí z jedné tajné místnosti.
Ale že v dějinách znovu vidíme starý a odporný mechanismus: mocní používají zraněné identity jako výbušninu. A nejhlasitější nacionalisté jim u toho ještě děkují, protože si myslí, že zápalná šňůra v jejich ruce je prapor.
12.07.2026 Heresiar
84x přečteno
