Německo rudne a hnědne zároveň, zatímco tradiční politický střed míří ke katastrofě. Máme se Německa opět bát? – ptají se Poláci. A koho vlastně? Možná může být jejich reflexe zajímavá i pro nás.
Politici a média, která jim slouží, nejlépe vědí, koho se bát, a jejich poselství je v zásadě stabilní a vyjadřuje potřebu bát se svých politických konkurentů, kteří jsou samozřejmě podporováni temnými vnějšími silami, z nichž nejčastěji se zmiňují Rusko a Putin. Putin je pro tento plán mimořádně užitečný, protože nepřítel by měl být osobní; pak je nejpřesvědčivější a nejlépe si získává představivost. I tvůrci dětských pohádek to vědí už dávno.
Mezitím se nedávno objevily informace, které hrozí narušením tohoto stabilního obrazu. Nedávno polský deník Rzeczpospolita otiskl rozhovor se Sergejem Lochthofenem, publicistou a spisovatelem z Erfurtu. Už samotný název je šokující: „AfD má být skvělá. Doporučil bych Polákům posílit hranici Odry a Nisy. “ Mohlo by se zdát, že takový název je pouze pokusem upoutat pozornost, ale není, a pan Lochthofen to myslí docela vážně, když nás děsí možným vývojem v Německu. Podle něj politici AfD sice otevřeně nemluví o odebírání území Polsku, ale v zákulisí ano. Někteří z nich pocházejí z rodin vysídlených z dnešního Polska po druhé světové válce. AfD má údajně v DNA jednání s Ruskem, ale prozatím mluví pouze o nutnosti obnovit provoz plynovodu Nord Stream 2. Pokud se však chopí moci, bude touha podělit se o Polsko s Rusy.
Je třeba přiznat, že nejen AfD má v DNA dosáhnout dohody s Ruskem – pravděpodobně na úkor Polska. Tuto vlastnost sdílejí téměř všechny německé strany, snad s výjimkou Zelených. I když i ti jsou pravděpodobně jako prokurátor v Gogolově románu Mrtvé duše: „Je tam jen jeden slušný člověk – prokurátor, a ten je, upřímně řečeno, také prase.“
Měli bychom tedy začít „opevňovat hranici Odra-Nisa“ už dnes? Ve skutečnosti bylo posílení této hranice a zajištění jejího všeobecného politického uznání vždy ústředním úkolem polské politiky, a to od samého konce války, od roku 1945.
A zdálo se, že dohoda se Spolkovou republikou Německo z roku 1970 tuto záležitost vyřešila. Nicméně, téměř o dvacet let později se ukázalo, že je opět relevantní, a to muselo být potvrzeno ve smlouvě „Dva plus čtyři“, podepsané v Moskvě 12. září 1990, jejíž oficiální název byl „Smlouva o konečném urovnání s ohledem na Německo“. A nyní uplynulo dalších 36 let od „konečného urovnání“ této smlouvy a může se ukázat, že nakonec nebyla tak docela „konečná“ a že na hranicích bude nutné postavit opevnění.
Samozřejmě se najdou tací, kteří budou tvrdit, že takové řešení je nemožné, jelikož Německo i Polsko jsou členy NATO, a proto je ozbrojená konfrontace mezi nimi nemožná. Může se to zdát teoreticky pravdivé, ale abychom viděli nedostatky takového myšlení, stačí vzít v úvahu příklady Řecka a Turecka. Obě země jsou členy NATO, dokonce déle než Polsko a Německo, přesto by nikdo při zdravém rozumu nepopřel, že Řecko se vyzbrojuje výhradně proti Turecku, zatímco vztahy mezi těmito zeměmi se opakovaně pohybují na pokraji otevřeného konfliktu. Pokud je tam válka možná a obě strany se na ni připravují, proč by měl být vyloučen ozbrojený konflikt mezi Německem a Polskem?
Dnes se pouhá možnost otevřeného konfliktu mezi Německem a Polskem zdá absurdní, ale neměli bychom zapomínat, že i během poslední války, v dubnu 1945, Britové plánovali budoucí válku proti SSSR, svému tehdejšímu spojenci, a dali této operaci krycí jméno „Nemyslitelné“. To, co následovalo – celá studená válka – však bylo pouze jednoduchým rozšířením tohoto konceptu. Dnes je taková imaginární německo-polská válka prozatím také „nemyslitelná“.
Pokud se vrátíme k tomu, co se v Německu skutečně děje, měli bychom si všimnout i dalších politických procesů, než jen růstu AfD. Celkově dochází k přetrvávající polarizaci politické scény, kdy AfD posiluje na jednom extrému, zatímco krajní levice, která se ani nedistancuje od Lenina a Stalina, posiluje na druhém extrému. Nedávný průzkum renomované německé společnosti pro výzkum veřejného mínění INSA ukazuje, že až 42 procent Němců by raději žilo v socialistické zemi než v kapitalistické. To je velmi blízko většině.
To znamená, že Německo ani tak nehnědne, jako spíše rudne. Tato snaha o polarizaci znamená, že na politické scéně je čím dál méně prostoru pro staré umírněné strany, především pro CDU, která koneckonců zastávala úřad kancléře po 53 let 77leté historie Německa. Dnes je to minulostí, CDU se těší pouze 20 % podpory a kancléř Merz dostává pozitivní hodnocení od jen asi 10 % voličů. Toto je již práh politické katastrofy, na kterou se musíme připravit, a to i v Polsku.
Autor je historik a publicista; publikováno na webu Konserwatyzm.pl
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
