15. 9. 2017 zdroj
V otázce sankcí proti Severní Koreji musely Spojené státy znovu dělat ústupky a zmírnit svůj postoj, aby Rusko a Čína nevetovaly jejich rezoluci. Jak píše novinář Le Figaro, svědčí to o tom, že USA již nejsou supervelmoc, která mohla oddělit Kosovo od Srbska obejítím OSN a diktovat světu svá pravidla. Po všechnna ta desetiletí, která následovala po pádu Berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu, byly Spojené státy tak silné z morálního, kulturního, diplomatického, finančního a vojenského hlediska, že mohly diktovat své zákony celému světu, píše Le Figaro. Nejostřeji se to projevilo během konfliktu v Kosovu v roce 1999, kdy bez schválení OSN byli Američané schopni oddělit od Srbska jeho provincii, která se brzy stala nezávislým státem, a nikdo se neodvážil otevřeně proti tomu vystoupit.
Ale taková situace již není, upozorňuje autor. K tomuto závěru dospěl na základě toho, že v otázce sankcí proti Severní Koreji se USA nepodařilo vnutit svou vůli. „Toto pondělí 11.září zůstane v análech dějin jako den, který charakterizuje naprostý pokles amerického vlivu na Dálném východě“, píše autor článku.
Když se Donald Trump dostal k moci, tvrdil, že Amerika nepřipustí, aby si režim v Pchjongjangu pořídil mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi, schopné dosáhnout území USA. Ale Severní Korea i nadále jde svou vlastní cestou a stále provádí nové testy.
Jako odpověď na to chtěly USA předložit v Radě bezpečnosti návrh rezoluce s velmi tvrdými sankcemi vůči KLDR, ale kvůli hrozbě veta ze strany Ruska a Číny musely USA opatření výrazně zmírnit. Bylo nutno například odstranit bod o ropném embargu, jelikož Peking, přes nějž jdou dodávky energetických zdrojů do Severní Koreje, chce Pchjongjangu ukázat svůj nesouhlas, ale nezastavovat mu kyslík, vždyť jinak se právě do Číny nahrnou miliony uprchlíků.
„Neschopnost Spojených států přinutit severokorejský režim, aby se vzdal jaderných zbraní, není výjimečný případ. Zapadá do dlouhého seznamu geopolitických fiasek, která sesadila Ameriku z jejího piedestalu supervelmoci“, píše autor článku. Naposledy se jí podařilo prosadit své podmínky v roce 2003, když silou svrhla režim Saddáma Husajna v Iráku. Podle autora to byla iracionální a neuvážená reakce Washingtonu na teroristické útoky 11. září, ale v geopolitice iracionalita zbavuje autority a, tudíž, možnosti zadržování.
Ba co víc, severokorejskému neúspěchu USA předcházely další tři nezdary: ve Střední Asii, kde USA podpořily Pákistán, což vedlo k posílení Tálibánu v Afghánistánu; u ruských hranic, kde Amerika podpořila revoluce v Gruzii a na Ukrajině a neodhadla reakci Moskvy; v Sýrii, kde Bašár Asad nalezl spojence a zůstal u moci, přestože Washington požadoval jeho rezignaci.
„V této vysoké hře, kde je psychologie nejdůležitější, není nic horšího než „zcestná tvrdost“, chování četníka, který vyhrožuje důvodně i bezdůvodně, ale nikdy nepřejde k trestu, píše novinář Le Figaro. V geopolitice je lépe skrývat své záměry, málo mluvit, co možná nejméně slibovat, jednat rychle a stavět své protivníky tváří v tvář vykonané akce“.
