Tomasz Wróblewski poukazuje na nejdůležitější aspekty úpadku liberálního řádu
Tomasz Wróblewski (*1959) je významný polský pravicový novinář, komentátor a politicko-ekonomický publicista. Rozhovor s ním pořídil Konrad Czarnecki z Jagiellonského klubu v průběhu prestižní mezinárodní konference Forum Krynice (27.–28. října 2026). Toto setkání, konané v polském lázeňském městě Krynica-Zdrój, bývá označováno za „východní Davos“.
„Svět liberální demokracie přestal existovat. Nejde o krizi, ale o rozpad. Ve všech aspektech politického, společenského i hospodářského života pozorujeme velké změny. Dnes nelze s jistotou říci, kdy se zrodí nový svět. Situace ve Francii a Španělsku ukazuje, že nás možná čeká období společenské dezintegrace, ba dokonce i občanských válek – říká v rozhovoru polský publicista Tomasz Wróblewski.
Co se vlastně rozpadá a v jakém stavu se dnes nachází liberální řád? Proč jste se rozhodl právě teď napsat knihu „Rozpad. Konec liberálního světa“?
Knihu „Svoboda v rekonstrukci“ jsem začal psát těsně před pandemií, protože jsem tušil, že probíhající společensko-ekonomické změny mohou vyvolat hluboké otřesy v celém geopolitickém, společenském a ekonomickém systému, jehož pojivem byla svoboda v širokém slova smyslu.
Dnes mohu s plným přesvědčením říci, že se liberální řád rozpadá. Je to základ, na kterém se západní svět opíral přinejmenším posledních třicet let, a ve skutečnosti od konce druhé světové války.
Každá velká transformace v dějinách lidstva měla svůj systém hodnot, který umožňoval společnosti fungovat v určitém hospodářském a politickém řádu. Současný řád liberální demokracie, který známe přinejmenším od roku 1989, spočíval na čtyřech pilířích: ekonomickém, sociálním, politickém a geopolitickém liberalismu.
Ten poslední znamenal řád založený na síle americké armády a ekonomiky, které zaručovaly bezpečnost celého systému.
Paradox spočívá v tom, že liberalismus dosáhl maxima svých možností. Globalizace vytvořila celosvětový volný trh s pohybem kapitálu, pracovní síly a zboží v měřítku, jaké si Adam Smith nedokázal ani představit. Sociální liberalismus vedl k rozsáhlé toleranci a rozšíření osobních svobod. Politický liberalismus zase způsobil, že se demokracie stala dominantním modelem státního zřízení na světě. Ještě v roce 2006 bylo možné za demokracie považovat přibližně 80 procent států.
Také americký bezpečnostní řád se zdál téměř absolutní. Počet válek klesal a konflikty byly často potlačeny již v zárodku pouhou hrozbou intervence Spojených států.
Proč tedy tento systém přestává fungovat? Globalizace se ukázala být součástí procesu deindustrializace západních společností, mimo jiné Spojených států, Francie a Velké Británie. Vedla k obrovským nerovnostem a sociálním napětím. Sociální liberalismus vyvolal kulturní, migrační a identitární konflikty. Naopak rozvoj institucí, které měly chránit svobody a zajišťovat fungování systému, vedl k omezení prostoru pro demokratickou debatu.
Všechny tyto procesy se navzájem překrývaly. Proto dnes nemáme co do činění ani tak s krizí, jako spíše s rozpadáním.
Zmínil jste omezení prostoru pro demokratickou debatu. Jak tento proces ovlivnil současnou politiku?
Demokracie byla založena na mocných institucích, které měly chránit hospodářské a sociální svobody. Rozšiřovaly se dohledové instituce: soudy, centrální banky, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace, OSN a její agentury. Podobné procesy probíhaly i na národní úrovni. Jednalo se o instituce, které nevycházely z přímých voleb a fungovaly nad rámec demokracie. Do tohoto řádu patří také celá agenda Evropské unie.
Tímto způsobem byl postupně omezován prostor pro veřejnou debatu. Nejvýrazněji je to patrné v Evropě, kde jsme v určitém okamžiku nemohli svobodně diskutovat o emigraci ani měnit směřování klimatické politiky prostřednictvím volebních rozhodnutí.
V politologii se tomu říká depolitizace: občanům se ponechává stále méně prostoru pro diskusi a rozhodování. To zase vede k hyperpolitizaci. V těch několika málo oblastech, kde může společnost ještě vyvíjet vliv, vznikají obrovská napětí. Odtud pramení personalizace politiky a polarizace, ale i politické války, jejichž předmět účastníkům často není zcela srozumitelný.
Nelze zapomenout ani na digitální revoluci. Ta vytvořila nové komunikační nástroje a zcela změnila způsob fungování politiky. Dosud politici, ať už zleva, nebo zprava, působili v relativně uzavřeném kruhu a využívali stejná tradiční média. Dnes může mít každý svůj vlastní komunikační kanál, svou vlastní komunitu a své vlastní publikum. Je to fantastické, protože to vytváří konkurenci, ale zároveň radikálně mění společenský život.
V Evropě pozorujeme nárůst společenských nepokojů a vzpouru proti elitám. Je tento populistický obrat pozitivním jevem? Stojí za ním něco konstruktivního, nebo jen zášť vůči elitám, které zklamaly?
Používáme termín „populismus“, ačkoli se nejedná o jev ani evropský, ani západní ve svém původním smyslu. Objevil se na konci 19. století ve Spojených státech. Jednalo se o lidové hnutí části Demokratické strany, která dospěla k závěru, že elity dvou největších amerických stran nenabízejí žádnou reálnou společenskou alternativu a neřeší zásadní hospodářské problémy ani problémy dělnické třídy.
Začalo se budovat zdola systém společenských požadavků a nároků, které se postupem času prosadily i v Demokratické straně. Je zajímavé, že samotná populistická strana již neexistuje, ale její požadavky z roku 1892 byly z velké části naplněny.
Podobný proces dnes pozorujeme v Evropě. Samotný pojem „populismus“ má u nás pejorativní význam. Nikdo se nenazývá populistou. Máme však velmi silná politická hnutí a proudy, které zpochybňují současný řád. Vycházejí z předpokladu, že konsensus a spolupráce pravice s levicí nezohledňují požadavky a očekávání většiny společnosti.
To pociťujeme i v Polsku. Ať už vládne PiS nebo PO, klimatická a migrační politika se zásadně nemění. I když se mění, děje se tak v rámci téhož konsensu.
Problémem je také nedůvěra elit v to, že společnost může o důležitých otázkách rozhodovat demokratickým způsobem. Místo toho, aby umožnily debatu a přijímání rozhodnutí, elity raději sahají k politickým manévrům, které obcházejí demokracii. Obávají se, že pokud jednou připustíme demokratické rozhodnutí o nějaké otázce, budeme muset diskutovat také o daních, sociálních dávkách či demografii.
Zmínil jste Francii a Španělsko. Mohou protesty, které tam pozorujeme, být počátkem širšího procesu zasahujícího celou Evropu?
Skutečně to vypadá, že události ve Francii, Španělsku, Itálii a Portugalsku jsou počátky odstředivých hnutí, která dříve či později mohou zasáhnout celou Evropu.
Příčiny protestů mohou být různé. To, co vede mládež do ulic ve Francii, se liší od toho, co ji vede do ulic v Barceloně. Spojuje je však nedodržení určité společenské smlouvy.
Liberální demokracie na jedné straně odebrala společnostem část demokratických pravomocí, na druhé straně však zaručovala neustálý růst blahobytu a kvality života. Tato společenská smlouva nebyla dodržena. Proto budou protesty propukávat stále častěji, z různých důvodů a na různých místech.
Státy, které nebyly schopny uspokojit všechna společenská očekávání, začaly systém záplatovat. Činily tak tím, že přiznávaly zvláštní výsady různým profesním a společenským skupinám a také rozšiřovaly sociální dávky. Těžko se však dá říci, že takové kroky problémy řeší. Často pouze dočasně zvýhodňují určité skupiny. Dobrým příkladem je návrh důchodů pro umělce – další pokus o získání loajality určité sociální skupiny.
Ve Francii se tyto mechanismy rozvinuly v ještě větším měřítku, a to při souběžných demografických změnách. Když tam v roce 1968 vypukly nepokoje, tvořila mládež více než 17 procent populace. Dnes je to přibližně 10 procent. Vidíme stovky tisíc lidí v ulicích Paříže, ale zapomínáme, že před televizními obrazovkami sedí miliony starších lidí, kteří mají obrovský vliv na výsledky voleb.
Mladí lidé se cítí marginalizováni. Frustrace pramení mimo jiné z toho, že vysoké školy nepřipravují studenty na výkon povolání. Část mládeže vytváří spojenectví se skupinami migrantů a druhou či třetí generací přistěhovalců, kteří se rovněž cítí odsunuti na okraj společnosti. Tyto nálady jsou navíc podněcovány extrémně levicovou ideologií, která volá po svržení celého systému.
Nejde přitom výhradně o Francii. Ve Spojených státech máme na jedné straně trumpismus a na druhé straně sílící socialistická hnutí. V Evropě pozorujeme podobná napětí. Všechna tato hnutí vystupují proti liberálnímu konsensu, který již není schopen splnit to, co slíbil.
Ztratili jsme společné Overtonovo okno. Máme dvě okna, která spolu vůbec nekomunikují. Každý funguje ve své vlastní bublině na YouTube, ve svých vlastních podcastech a ve svém vlastním komunikačním prostoru a je připraven na plnou konfrontaci.
Je krize liberálního řádu důsledkem ztráty konkurenceschopnosti tohoto modelu, který přestal odpovídat současným realitám, nebo spíše ztráty hodnot a mýtu, který dával západnímu společenství smysl?
Každý světový řád jednou končí a ustupuje novému. Obvykle tomu doprovázejí velké technologické revoluce, které urychlují určité procesy a stávají se katalyzátorem změn.
Je však třeba rozlišovat mezi krizí a rozpadem. V krizi se lze ještě spolehnout na funkční instituce, které jsou schopny problém vyřešit. Tak tomu bylo během velké krize v roce 1929 či finanční krize v roce 2008. K rozpadu dochází tehdy, když instituce ztrácejí schopnost ovlivňovat společnost.
Liberální řád již nelze zachránit v dosavadní podobě. Pro všechna období transformace je charakteristické, že existuje mocná elita přesvědčená o tom, že je třeba zachovat starý systém za každou cenu. Někdy to znamená vyčkávání na změny, jindy zase podnikání radikálních kroků s cílem marginalizovat ty, kdo zpochybňují stávající řád.
Příkladem je vývoj posledních několika let v Německu a budování ochranného kordonu kolem AfD. Jedná se o pokus zastavit proces, který se jeví jako přirozený.
Nejtěžším momentem transformace je ten, kdy se starý řád již rozpadl, ale nový ještě nevznikl. Ne všichni se s tím chtějí smířit. Nový svět se rodí v bolestech a v geopolitice je tento proces obzvláště bolestivý, protože je spojen s válkami a velkými zklamáními v mezinárodních vztazích.
Jelikož se současný model vyčerpává, co nás čeká? Máme důvody se domnívat, že nový řád bude lepší než ten, na který jsme si zvykli?
Abychom pochopili, co může být zdrojem budoucího řádu, je třeba se zamyslet nad tím, co bude katalyzátorem změn. Ve své další knize se zabývám právě těmito procesy.
Prvním z nich je změna komunikačních systémů. Digitální revoluce nejenže přetvoří informační elity, nejenže podkopá postavení tradičních novin a televize, ale také donutí politiky ke zcela odlišnému způsobu komunikace.
Náš politický systém je v tomto ohledu anachronický. Systém politických stran pochází z poloviny 19. století, zatímco společnosti se již organizují podle zcela jiných vektorů. Národní hodnoty začínají spojovat i levicová hnutí. Proti korporacím vystupuje jak hnutí MAGA, tak levicové organizace ve Francii či ve Spojených státech. Podobné požadavky se objevují v různých politických kruzích.
Tyto vazby se budou prolínat v digitálním prostoru a strany se pravděpodobně budou ubírat směrem ke konkrétnějším úkolům a cílům.
Změnit se bude muset také volební systém. Volby jednou za čtyři roky stále méně odpovídají realitě, v níž se procesy odehrávají velmi rychle, společnost je aktivní a politici se často zabývají sami sebou. Odtržení politické třídy od reality života povede k tomu, že občané budou chtít na politiky vyvíjet tlak jiným způsobem.
Druhým důležitým katalyzátorem je rozpad amerického bezpečnostního řádu. Třetím je neomerkantilismus, v němž se vlastně již nacházíme. Pozorujeme stále více protekcionistických bariér, cel, tarifů a omezení v hospodářské výměně. V takto globalizované ekonomice budou státy muset najít nové dohody a budovat spojenectví.
Nevím, zda budou probíhat podél současných linií napětí s rozdělením na americkou a čínskou sféru vlivu. Jedná se však o další katalyzátor velkých změn.
Každý z těchto procesů může vést k vnitřním nepokojům, revoltám, mezinárodním válkám nebo proxy válkám. Hodně záleží na tom, co se ukáže jako příčina konečného výbuchu: hospodářská krize nebo ozbrojený konflikt.
Jak v této souvislosti vidíte budoucnost Evropské unie a bezpečnost Polska?
Nerad předpovídám, co se stane. Mohu říci, že napětí uvnitř jednotlivých států Evropské unie, které se promítne i do situace v Bruselu, bude stále větší, nikoli menší.
V zemích, které tvoří přibližně 60 % HDP Evropské unie, probíhají historické politické posuny. Něco podobného jsme v podstatě nezažili od dob první světové války. Ve Francii, Německu, Španělsku a Itálii pozorujeme napětí, které může zcela změnit politiku těchto států. To nemůže zůstat bez dopadu na unijní instituce.
Pokud v Německu zvítězí AfD a ve Francii Marine Le Penová, obchodní a politické vztahy již nebudou takové, jaké jsou dnes.
Těžko říci, jak se bude vyvíjet osud Evropské unie a které prvky současného státního uspořádání se rozhodnou zachovat. Ideálním řešením by bylo zachování svobody, obchodní výměny a volného pohybu pracovníků a služeb. Nevím však, zda to bude možné již v první fázi transformace, nebo zda se spíše vrátíme k bilaterálním a lokálním vztahům.
Existují prvky liberálního světa, které byste i přes rozpad současného uspořádání rád zachoval?
Na rozdíl od mnoha kritiků liberalismu jsem sám liberál. Vyrostl jsem v hlubokém přesvědčení o hodnotě osobních a hospodářských svobod. Kritizuji liberalismus z pozice liberála, jako někdo, koho liberalismus zklamal, a ne jako někdo, kdo ztratil naději v jeho hodnoty.
Myslím si, že stejně jako reformace nevedla ke ztrátě víry a křesťanství, tak je i šance, že ztratíme liberalismus, velmi malá. Osobní svobody, individualismus a hospodářské svobody jsou hodnoty, které přetrvají.
Současný liberalismus však má málo společného s liberalismem Adama Smithe, Johna Locka či Johna Stuarta Milla. Zašel mnohem dál. Nejdůležitějším rozdílem je absence hranic a soudržnosti ohledně toho, komu má sloužit. Sociální liberalismus přerušil vazbu mezi svobodou a národem či společenstvím.
Liberalismus, který neslouží žádné komunitě, ale odvolává se výhradně na globální ideje a abstraktní koncepty, je uvězněn ve vzduchoprázdnu. Dokud nebudeme schopni obnovit národní liberalismus, který slouží vlastní sociální komunitě, bude těžké hovořit o skutečném liberalismu.
Věřím, že liberalismus jako hodnota nezmizí. Čeká nás však ještě dlouhá cesta směrem k zcela novému společensko-politickému řádu. Svět liberální demokracie, jaký známe od roku 1989, se již nevrátí.
Ať už volby vyhraje Donald Trump, nebo se k moci dostane Le Penová, návrat k dřívějšímu řádu není možný. Dobrým příkladem je Napoleon. Byl poražen a moc ve Francii převzali Bourbonové, ti však dřívější císařství neobnovili. Zachovali hodnoty, soudní systém a pravidla hry, která vytvořil Napoleon.
Podobně tomu bude i se současnými změnami. Modely státu, komunikace a ekonomiky, které vypracujeme, budou sloužit novému řádu.
Neodvažuji se předpovídat, jak dlouho bude toto přechodné období trvat. Víme, že náboženské války trvaly někdy třicet let a v případě francouzsko-anglických konfliktů dokonce sto let. Určitě to nebude příjemné období.
Hrozí nám v souvislosti s demografickou krizí demokracie ovládaná staršími lidmi, či dokonce jakási diktatura důchodců?
Starší lidé budou nepochybně mít u volebních uren stále větší slovo a jistě si nenechají ublížit. To je jeden z prvků krize. Každá z různých vlivných skupin bude bránit svou pevnost.
Nejsme schopni napravit systém zdravotnictví ani soudnictví, mimo jiné proto, že jednotlivé skupiny se zakopávají na svých pozicích. Výměnou za loajalitu vůči určitým stranám či vládnoucím požadují zvláštní privilegia.
To je problém všech demokratických států. Trvá to tak dlouho, dokud je systém schopen se reprodukovat a ekonomika roste. Jakmile však zadlužení začne růst rychleji než ekonomika, vše směřuje ke zdi. V určitém okamžiku dojde ke krachu, po kterém začneme systém znovu budovat.
Tehdy bude třeba hledat kompromisy. Za vzor mohou sloužit Irsko nebo Nový Zéland – země, které v situaci naprosté beznaděje a bezvýchodnosti dokázaly najít společenskou shodu umožňující národu dále fungovat. Takový konsenzus je možný, ale vyžaduje nadstranickou dohodu. Obvykle k němu dochází teprve tehdy, když všechny ostatní nápady selhaly.
Má Polsko šanci projít nadcházejícími turbulencemi bez katastrofy?
Není šance vyhnout se všem problémům. Historie se však nezastaví ani nekončí. Může prostě projít hlubšími či menšími turbulencemi.
Polsko již má vážné problémy související s poměrem hospodářského růstu a zadlužení. Abychom dosáhli jednoho procentního bodu hospodářského růstu, potřebujeme dva procentní body nárůstu zadlužení. Je tedy těžké hovořit o možnosti projít tímto obdobím bez úhony, zejména při současné politické situaci a společenských napětích.
Ledaže by se stal nějaký zázrak, který nedokážu předvídat. Například by se najednou ukázalo, že energie je zdarma a emigrace bez nákladů.
Na jaká rizika bychom se měli připravit, pokud by napětí v Evropě vedlo k občanské válce?
Mohou se odehrát události podobné těm, které jsme nedávno viděli v televizi, jenže se budou šířit do větších částí měst.
V roce 1938 uspořádal Walter Lippmann v Paříži a poté v Bruselu velkou konferenci, na kterou se mu podařilo přilákat nejvýznamnější myslitele světa: filozofy, fyziky a ekonomy. Představil obraz hrozeb, kterým civilizace čelí, a poukázal na to, že musíme najít model světa, který nám umožní fungovat a spolupracovat. Jednalo se o myšlenku liberální demokracie.
V roce 1938 vznikla vize toho, jak by svět mohl spolupracovat, ale bylo již příliš pozdě na to, aby byl tento model kdekoli zaveden.
Je však třeba se snažit hledat cesty k dohodě. Každá diskuse a každá debata, stejně jako stále hlasitější mluvení o hrozbách a potřebě spolupráce, nás k tomu mohou přiblížit.
Nevím, zda to, co se dnes děje ve Francii, je již součástí budoucí občanské války. Svět vypadá úplně jinak, je jinak organizovaný a propojený. Ani nevíme, jakou podobu by takový konflikt mohl mít.
Největší hrozbou však je, že žádná z krizí, s nimiž se potýkáme – ekonomická, demografická, sociální či migrační – nekončí. Všechny se postupně vyostřují. Nevíme, kde dojde k výbuchu a co bude jeho příčinou.
Jaké mohou být hlavní zdroje nadcházející krize?
Jedním z nich je neomerkantilismus a eskalace ekonomických napětí. Takové procesy nikdy neskončily mírově. Vždy vedly k ochuzování společností a k tomu, že politici hledali řešení silou.
Vidíme to na příkladu ekonomické situace Číny, ale také Německa a Francie. Společnosti se uzavírají, vytvářejí nové bariéry, omezují výměnu a ekonomické cíle se stále častěji stávají předmětem politické eskalace.
Příčinou mohou být také kulturní konflikty nebo geopolitický konflikt, jedna z dalších zástupných válek, které se mohou rozšířit do dalších států.
Naše představivost nám možná nebude stačit. Žádná velká transformace v historii, žádný pád předchozího řádu nebyl dříve správně předvídán, pokud jde o bezprostřední příčinu jeho konce. Nemyslím si, že by to tentokrát mělo být jinak.
Publikováno na webu polského Jagiellonského klubu
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
