Některá kulatá výročí na říjen 2026
– 1426 – i říjen jako září byl mimořádně teplý a srážkově pod normálem.
– 1526 – říjen byl teplý a dost mokrý.
– 1626 – říjen byl do 20. poměrně teplý, vláhou vyrovnaný. Pak se výrazně ochladilo.
– 1726 – podzim byl velmi teplý a suchý.
Od roku 1752 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu, do roku 1775 ale jsou data neúplná.
– 1776 – v říjnu byla teplota průměrně 8,9 °C.
– 1826 – říjen byl poměrně teplý, měl průměrně 11,2 °C.
– 1876 – v říjnu bylo průměrně 10,9 °C.
– 1926 – v říjnu se proti září výrazně ochladilo – na průměrně 9,3 °C.
– 1976 – říjen byl teplý, měl průměrně 11,5 °C.
– 2001 – v říjnu bylo jen o dvě desetiny stupně chladněji než v září – průměrně 13,7 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“, vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)
– 1. 10. 1946 v Norimberském procesu (začal v listopadu 1945) byly vyneseny rozsudky nad hlavními představiteli Německa. Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla projednávána už na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi – SSSR, USA a Velkou Británií; vedle nich si v norimberském soudním tribunálu nakonec vyžadonila místo i Francie. 12 obžalovaných Němců bylo odsouzeno k trestu smrti: Martin Borman (Hitlerův tajemník, souzen v nepřítomnosti), Hermann Göring (říšský maršál a velitel letectva, krátce před plánovanou popravou spáchal sebevraždu), Joachim von Ribbentrop (říšský ministr zahraničních věcí), Wilhelm Keitel (polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství), Ernst Kaltenbrunner (šéf bezpečnostní služby), Alfréd Rosenberg (ministr pro okupovaná východní území), Hans Frank (guvernér Polska), Julius Streicher (majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer), Fritz Sauckel (zmocněnec pro nasazení pracovních sil), Alfréd Jodl (náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství branné moci), Wilhelm Frick ( ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě) a 12. Arthur Seyss-Inquart (guvernér Rakouska a nizozemský komisař). Byli oběšeni 16. října 1946 v Norimberku, rozsudky vykonali příslušníci americké armády. Doživotí dostali 3: Rudolf Hess ( Hitlerův zástupce, †17. 10. 1987), Walter Funk (ministr hospodářství, pro nemoc propuštěn 16. 5. 1957, †31. 5. 1960) a Erich Raeder ( velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (pro nemoc propuštěn 26. 9. 1955, †6. 1. 1960). 20 let vězení dostali 2 a odpykali si je: Baldur von Schirach, (vůdce sdružení nacistické mládeže, †8. 8. 1974), Albert Speer (Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby, †1. 9. 1981). 15 let vězení dostal Konstantin von Neurath (ministr zahraničí do roku 1938, první protektor Čech a Moravy, v listopadu 1955 byl pro nemoc propuštěn, †14. 8. 1956). Na 10 let byl odsouzen Karl Dönitz (admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu, po odpykání roku 1956 propuštěn, †24. 12. 1980). Stíhání bylo zastaveno proti Gustavu Krupp von Bohlen und Halbach, řediteli koncernu KRUPP, pro vysoký věk a špatný zdravotní stav (†16. 1. 1950) a proti Robertu Ley (vedoucí německé pracovní fronty, 25. 10. 1945 spáchal sebevraždu). Zcela osvobozeni byli 3: Hjalmar Schacht (prezident říšské banky, ministr hospodářství do roku 1937), Hans Fritzsche (vedoucí říšského rozhlasu) a Franz von Papen (bývalý kancléř, velvyslanec v Rakousku a Turecku). Bylo to asi poprvé v dějinách, kdy vítěz bez soudu nenapichoval poražené na kůly, ani je nebral do otroctví, ale uspořádal veřejný proces s jednotlivci, kde se projednávala míra zavinění proběhlých hrůz a tresty byly stanoveny veřejně. Bohužel se téměř neposuzovala činnost elit byznysu, jejichž činnost a podpora umožnily ony hrůzy. Bez nich, resp. jejich podpory a konání by události měly nepochybně jiný průběh. Tyto elity přečkaly v zákulisí bez ztráty na cti a majetku…
– 2. 10. 1836 se ze své cesty kolem světa vrátila do Anglie výzkumná loď HMS Beagle. Na její palubě byl mladý přírodovědec Charles Darwin (1809-1882), který poznatky získané během plavby využil při psaní svého slavného díla O původu druhů. Loď vyplula 27. 12. 1831 směrem přes Atlantik, obeplula Jižní Ameriku a kolem Nového Zélandu, Sydney a Kapského města se vrátila do Anglie. Loď byla původně postavena v roce 1820 jako desetidělová briga, pojmenována byla po rase psa bígla a pak byla přestavěna na výzkumnou loď.
– 2. 10. 1946 zemřel na problémy se srdcem 58letý Eduard Bass, původním příjmením Schmidt, prozaik, autor malých forem kabaretních, všestranný žurnalista, významný kritik a spolutvůrce české realistické literatury v meziválečném období a za německé okupace. Od roku 1912, už se změněným jménem vystupoval v Lucerně, další rok pak v kabaretu Červená sedma, kde působil jako konferenciér, zpěvák a recitátor, ale i jako autor a překladatel šansonů. Vrcholným Bassovým dílem je román Cirkus Humberto (1941). Drobnější, ale mistrovsky zpracovanou epiku soustředil v díle Lidé z maringotek (1942), v němž jsou zařazeny i některé jeho dřívější prózy.
– 2. 10. 2006 zemřel po dlouhotrvající nemoci 69letý Zdeněk Matějka, významný chemik a vysokoškolský pedagog. Pracoval hlavně na odstraňování toxických kovů z vodných roztoků pomocí ionexů. Roku 1997 se stal vedoucím Ústavu energetiky VŠCHT Praha. Navázal spolupráci s mnoha pracovišti v zahraničí, např. v Japonsku, Spojeném království a dalšími.
– 3. 10. 1226 zemřel asi 45letý František z Assisi, italský mnich, patron Itálie, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, zakladatel žebravého řádu františkánů, mystik a světec. Od matky uměl francouzsky, proto mu říkali už v dětství „malý Francouzek“ (Francesco), tak si to jméno později dal v řádu. Za staletí o něm nakupili životopisci bezpočet historek, které jsou většinou legendy. Jeho život byl pestrý do té doby, než se rozhodl vykonat pouť do Říma, kde jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil proto peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Pak putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. Jeho literární dílo je na dobu, kdy naprostá většina lidí neuměla psát ani číst, relativně rozsáhlé. František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal do Egypta až k tureckému sultánovi, kterému hlásal evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory svým zvyklostem nenechal ani popravit, ani mučit. Františkův fyzický stav se ale neustále zhoršoval a podle legendy se ke konci jeho života na jeho těle objevila stigmata, tj. rány identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Nakonec i oslepl. Papež Řehoř IX. Františka svatořečil už dva roky po jeho smrti. Málo známým dědictvím po něm je vánoční zvyk stavění betlémů. On byl údajně první, kdo na Vánoce v roce 1223 v městečku Greccio postavil betlém s živými protagonisty.
– 3. 10. 1916 se v severovýchodní Anglii narodil James Alfred Wight, britský veterinář a spisovatel. Psaní příhod z práce bylo tehdy považováno za reklamu a tu zákon veterinářům zakazoval, proto Wight pro svou tvorbu používal pseudonym James Herriot. Herriot, přáteli zvaný Alf, léčil nejen hospodářská zvířata, ale i psy a kočky, což byla pro něj, jak říkal, oddychová práce od velkých zvířat. Za 2. světové války byl u Britského královského letectva, ač jako veterinář nemusel do války. Ze své praxe popsal mnoho komických příhod v sérii knih, které byly velmi populární nejen v Británii, ale byly přeloženy do řady jazyků (také do češtiny) a dočkaly se i filmového zpracování a 90dílného(!) TV seriálu. Herriotův syn pokračuje v rodinné tradici, je veterinářem, dcera je lékařkou. James Herriot zemřel v roce 1995 ve věku 78 let.
– 3. 10. 1966 zemřel ve věku 70 let Rolf Sievert, švédský fyzik, který se věnoval dopadům radiace na různé živé organismy, hlavně na člověka. V roce 1937 byl Sievert jmenován vedoucím katedry radiofyziky na Karolinska Institutet na severním okraji Stockholmu. Na jeho počest byl přijat v roce 1979 název sievert [Sv] pro jednotku ekvivalentní dávka ionizujícího záření.
– 4. 10. 1896 zemřel 64letý Julius Grégr, právník, novinář a politik, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady, majitel deníku Národní listy (založen roku 1861), spoluzakladatel strany tzv. Mladočechů.
– 4. 10. 2006 v 94 letech zemřel František Fajtl, stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách RAF a od roku 1944 v leteckých jednotkách SSSR proti Německu. Je autorem několika autobiografických knih, některé jeho vzpomínky byly využity ve filmu Tmavomodrý svět.
– 5. 10. 1986 zemřel v 67 letech James Hardy Wilkinson, anglický matematik a informatik, zabýval se hlavně numerickou analýzou. V roce 1970 dostal Turingovu cenu za výzkum v oblasti numerické analýzy. Je po něm pojmenována cena, udělovaná každé čtyři roky za výzkum v oblasti numerického software.
– 5. 10. 2016 zemřel 86letý Michal Kováč, bankovní úředník, první slovenský prezident v letech 1993-1998.
– 6. 10. 1976 v Pekingu dal čínský premiér Hua Guo-feng (1921-2008) zatknout „Gang čtyř“ a řadu jejich méně významných spolupracovníků. Tím prakticky skončila kulturní revoluce Mao Ce-tunga, který zemřel 9. 9. 1976. Gang čtyř ovládal mocenské orgány KS Číny v pozdějších fázích kulturní revoluce, ač není jasné, která hlavní rozhodnutí učinil Mao Ce-tung a která byla dílem jen gangu. Hlavní postavou gangu byla Jiang Qing (manželka Mao Ce-tunga). Dalšími členy byli Zhang Chunqiao, Yao Wenyuan a Wang Hongwen. Jiang Qing a Zhang Chunqiao dostali tresty smrti, které byly později změněny na doživotí, zatímco Wang Hongwen a Yao Wenyuan dostali doživotí, změněné na dvacet let vězení.
– 6. 10. 2006 byla zprovozněna celá dálnice D5 – Plzeňská, kudy vedla už ve středověku cesta z Prahy na Norimberk nazývána královskou cestou – Via Carolina. Cesta vedla menšími civilizačními body – městy a vesnicemi. Tak začal vzkvétat Beroun, Zdice, Rokycany, Stará Plzeň, později i Plzeň a Stříbro. Díky stezce byl založen knížetem Vladislavem I. roku 1115 klášter Kladruby. Její největší rozkvět byl za vlády Karla IV. První rozhodnutí o stavbě D5 padlo už v roce 1963 a bylo několikrát aktualizováno. Stavba byla zahájena budováním mostu v Berouně v roce 1976. D5 je součástí IV. Panevropského koridoru, na hranici u Rozvadova navazuje na německou dálnici A6. Dlouho zdržovaným úsekem dálnice D5 byla část obchvatu města Plzně. Jeho projednávání trvalo dlouhých 15 let. Nepřátelé dálnic se totiž naučili pomocí zákonných prostředků zdržovat výstavbu po dlouhá léta. To je také příklad plzeňského obchvatu D5, kdy drobní vlastníci pozemků blokovali udělení stavebního povolení.
– 7. 10. 1806 v Londýně si nechal patentovat uhlový papír (na propisování textů) 39letý Ralph Wedgewood (1766-1837), anglický vynálezce.
– 9. 10. 1906 zemřel v úctyhodných 93 letech Joseph Farwell Glidden, americký farmář, který si nechal v roce 1873 patentovat ostnatý drát. Díky tomuto vynálezu se Glidden stal na sklonku svého života jednou z nejbohatších osob Ameriky své doby.
– 9. 10. 1926 v pouhých 49 letech zemřel Emil Burian, operní pěvec, otec E. F. Buriana (1904-1959) a děd písničkáře Jana Buriana (*1952). Emil Burian v roce 1925 utrpěl na jevišti úraz, z kterého se vyvinul sarkom a lékaři byli donuceni při druhé operaci k amputaci nohy, ale po dočasném zlepšení zdravotního stavu pacient zemřel. Burian byl sólistou Národního divadla v Praze od roku 1906 až do smrti. Mezi tím zpíval také na jiných scénách i v zahraničí. Jeho pěvecký i herecký projev byl uměřený, bez okázalosti, romantických gest a falešného patosu.
– 9. 10. 2016 zemřel 90letý Andrzej Wajda, významný polský filmový režisér a dramatik. V roce 2000 získal filmového Oscara za celoživotní dílo.
– 10. 10. 1986 zasáhlo město San Salvador zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice. O život přišlo nejméně 1500 lidí. San Salvador je hlavním městem nejmenšího středoamerického státu – Salvadoru.
– 11. 10. 1916 zemřel 68letý Ota I. Bavorský, bavorský král, který však byl pouze tzv. „čestným králem“ a prakticky nikdy nevládl. Ota byl mladším bratrem Ludvíka II. (známého pohádkovými zámky, 1845-1886), od mládí ale trpěl duševní poruchou. Za Otu vládl nejprve jeho strýc Luitpold (1821-1912) jako správce Bavorska a pak Luitpoldův syn (1845-1921) jako král Ludvík III.
– 12. 10. 1576, po smrti svého otce Maxmilliana II., nastoupil na český (i uherský) trůn Rudolf II. (1552-1612) – Habsburk, který miloval Prahu a učinil z ní své sídelní město.
– 12. 10. 1986 zemřela ve věku 84 let Helena Teigová, překladatelka. Od dětství žila v Polsku, kde si během studia na gymnáziu oblíbila polskou literaturu a navíc se naučila francouzsky. Po návratu do vlasti v roce 1919 se aktivně věnovala česko-polským kulturním vztahům. Od roku 1946 soustavně překládala polskou prózu a divadelní hry. Zaměřovala se na současnou literaturu a z klasiky na dílo B. Pruse.
– 12. 10. 1986 zemřel v 66 letech Mikuláš Huba, slovenský herec, režisér a pedagog, manžel operní pěvkyně Márie Kišonové-Hubové (1915-2004) a otec herce Martina Huby (*1943). Mikuláš Huba byl politicky angažovaným umělcem, komunistou; od roku 1976 byl členem ÚV KSS.
– 13. 10. 2016 zemřel Dario Fo, italský satirický dramatik, divadelní režisér, skladatel a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1997. Využíval metody commedie dell’arte a úzce spolupracoval se svou manželkou Francou Rame. Byl známý svou levicovou politickou angažovaností a tím, že byl obdivovatelem Mao Ce-tunga.
– 16. 10. 1846 provedl 27letý americký lékař William Morton první celkovou anestézii pacienta před operací nádoru na krku. Stalo se tak v General Hospital v Bostonu ve státě Massachusetts. Použil k anestézii sice éter, ale nazýval ho letheon. Morton si nechal svůj postup patentovat s tím, že chce jen zajistit, že postup bude vykonáván kompetentními lékaři a nebude zneužit.
-17. 10. 1806 byl zavražděn 48letý Jean Jacques Dessalines, původně otrok, jeden z černošských vůdců revoluce (1791-1804) na Haiti, francouzské kolonii ve východní části karibského ostrova Hispaniola. Od dětství o něj pečovala teta, rovněž otrokyně, zřejmě inteligentní žena. Ta ho mnohému naučila a později se sama účastnila revolučních bojů, zemřela v roce 1805. Dessalines byl nejdříve ve francouzské napoleonské armádě, kde se vypracoval na důstojníka. Později se stal jedním z velitelů protifrancouzského povstání, které vyústilo v haitskou revoluci. Jejím hlavním vůdcem byl Toussaint Louverture (1743-1803). Poté, co byl Louverture roku 1802 zrazen, zajat a deportován do Francie, nahradil ho Dessalines a stal se novým vůdcem revoluce. V listopadu 1803 Francouze z Haiti vytlačil a 1. ledna 1804 prohlásil Haiti nezávislou černošskou zemí, tehdy a vlastně doposud jedinou černošskou zemí mimo Afriku. Přijal titul císař a vládl pod jménem Jakub I. Haitský. V důsledku rozporů se proti němu spikli čtyři jeho blízcí spolupracovníci a zákeřně jej zastřelili. Po jeho smrti bylo Haiti vyhlášena republikou.
– 17. 10. 1976 zemřel ve věku 71 let Alexandr Chvylja, sovětský herec švédského původu. Narodil se v rodině švédských přistěhovalců, v roce 1922 absolvoval hereckou školu a působil v charkovském divadle. Od roku 1946 se věnoval pouze filmovému herectví. Proslul jako představitel Dědy Mráze nejen ve filmu Mrazík (1964), ale i na tradičních novoročních oslavách v Kremlu.
– 18. 10. 1946 zemřel 76letý Ladislav Šaloun, sochař. K jeho nejvýznamnějším dílům patří sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Podílel se též na výzdobě Obecního domu. Dalším jeho dílem je např. socha Krakonoše v Hořicích v Podkrkonoší.
– 19. 10. 1956 – 11 let po skončení druhé světové války, uzavřely Sovětský svaz a Japonsko dohodu o příměří. Celých těch jedenáct let byly tyto dva státy oficiálně ve válečném stavu. Mj. se také dohodly na rozvoji vzájemného obchodu.
– 19. 10. 1966 zemřel Josef Laufer, novinář, hlavně sportovní redaktor. Bylo mu 75 let. 3. října 1926, během fotbalového zápasu S. K. Slavia Praha (kde působil také jako sportovní funkcionář), jako první Evropan okomentoval sportovní událost v přímém přenosu. V letech německé okupace se Laufer odmlčel, protože musel nosit Davidovu hvězdu. Měl štěstí, německou okupaci přežil. Po válce se stal vedoucím sportovní redakce ČTK a vrátil se i k rozhlasovému mikrofonu. Laufer je zakladatelem české rozhlasové sportovní žurnalistiky a českého sportovního komentátorství.
– 19. 10. 1986 zemřel na rakovinu žaludku Oldřich Lipský, režisér, herec a scenárista, bylo mu jen 62 let. Studovat začal práva a filosofii, ale brzy dal přednost umění, divadlu a filmu. Pracoval jako herec, režisér i umělecký ředitel v Divadle satiry, které společně se starším bratrem – hercem Lubomírem a dalšími přáteli založili. Již v době svých divadelních začátků se poprvé objevil na filmovém plátně; ve filmu Řeka čaruje (1945) se mihl v roli mladíka ve mlýně, potom ztvárnil již trochu větší roli Karla ve filmu V horách duní (1946). V tomto filmu se také ujal funkce spoluscenáristy, asistenta režie i pomocného režiséra. Od té doby již u režie zůstal a o tom, že režíroval výborně, svědčí jeho dodnes divácky oblíbené filmy, např. Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Slaměný klobouk, Šest medvědů s Cibulkou, Marečku, podejte mi pero!, Adéla ještě nevečeřela a další.
– 19. 10. 1996 zemřel v 79 letech Jan Pilař, spisovatel, překladatel hlavně z polštiny a za jazykové spolupráce také překládal poezii z albánštiny, bulharštiny, ruštiny, němčiny a španělštiny. V letech 1945-1949 psal do Zemědělských novin, 1949-1954 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů, 1954-1959 šéfredaktorem Literárních novin. 1959-1989 byl v nakladatelství Československý spisovatel, do roku 1968 jako ředitel. Do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury FF UK. Je autorem básnických sbírek (Dům bez oken, Jabloňový sad, 1939, 1942, Okov, 1946, Radost na zemi, 1950, Krajinou pádí kůň, 1967, Žlutý list, 1972), knížek pro děti a mládež (Krysař, 1945, 1948, 1978, Píseň Vltavy, 1955), esejů a reportáží (Albánský zápisník, 1954) a vzpomínek (Sluneční hodiny, 1989).
– 20. 10. 2016 zemřel 85letý Evžen Strouhal, český antropolog, archeolog, lékař a muzejník, který přispěl k založení vědního oboru paleopatologie. Zabýval se hlavně výzkumem starého Egypta v Československém egyptologickém ústavu UK (dnes Český egyptologický ústav), pak v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, a také na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Hlásil se ke katolickému vyznání a prosazoval ekumenický přístup.
– 20. 10. 2016 zemřela 76letá Džunko Tabeiová, japonská horolezkyně. Dne 16. května 1975 byla první ženou, která vystoupila na Mount Everest. V roce 2006 vystoupila taky na Gerlachovský štít a Rysy ve Vysokých Tatrách. Horolezectví se začala věnovat už ve svých deseti letech. Během studia sportovní aktivity přerušila a k horolezectví se vrátila po dokončení studia; byla považována za jednu z nejlepších horolezkyň na světě. Jako jediná žena zdolala všech sedm nejvyšších vrcholů Země.
– 21. 10. 1986 došlo k obrovskému výbuchu plynu ve skipové jámě kamenouhelného velkodolu Slaný. Při výbuchu se v hloubce 856 metrů uvolnilo zhruba 105 tisíc m3 oxidu uhličitého. Více jak sto metrů jámy, včetně veškeré technologie, bylo zcela zničeno. Hloubení tohoto velkodolu začalo v listopadu 1979. Nejprve se začala hloubit jáma o průměru 8,5 m pod šikmý skipový výtah a v prosinci jáma klecová (svislý typ jámy). Obě jámy měly kruhový profil. Celé hloubení provázely značné komplikace, v jeho průběhu došlo u skipové jámy k osmi průtržím plynů, u klecové jámy ke dvěma. Až roku 1993 bylo rozhodnuto o likvidaci obou jam, protože projekt těžby černého uhlí zde byl neekonomický. Jámy byly pak zasypány.
– 23. 10. 1526 zvolil Český sněm jednomyslně Ferdinanda I. Habsburského českým králem, čímž započala takřka 400letá habsburská vláda nad českými zeměmi – trvala do roku 1918.
– 23. 10. 1946 zemřel v USA ve věku 86 let Ernest Thompson Seton, anglický spisovatel, ilustrátor, zakladatel woodcrafterského hnutí (1902). Pro woodcraft je český výraz „lesní moudrost“. Seton nejprve spolupracoval s organizátory skautingu, později však měl k jejich práci dost výhrad, hlavně se mu nelíbilo, že skauting dělá z chlapců vojáky. Seton je mezi českými skauty pravděpodobně uznávanější než mezi americkými. V době kdy se konsolidoval český skauting, Setona „objevil“ středoškolský profesor Miloš Seifert (1887-1941) a propagaci Setonova hnutí zasvětil celý svůj život. V bývalém Československu je oproti světovému skautingu dodnes kladen velký důraz na výchovu spojenou s pobytem v přírodě.
– 23. 10. 1956 se v ulicích Budapešti sešlo na dvě stě tisíc lidí. Chtěli vyjádřit nespokojenost s vládou, která se řídila hlavně příkazy z Moskvy. Zprvu pokojný protest ale postupně přerostl v ničení komunistických symbolů, násilnosti a pokus obsadit budovu rozhlasu. Tak začalo Maďarské povstání. Už druhý den vjely do Budapešti sovětské tanky, o které požádalo vedení maďarských komunistů. Rozpoutala se pouliční válka, ale ani těžká technika nedokázala odhodlané Maďary hned zcela zastavit. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace a do jejích účastníků na střechách ukrytí příslušníci tajné policie ÁVH začali střílet. Imre Nagy 27. října představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. Dalšího dne, 28. října, Nagy označil povstání za „národně demokratické hnutí“. 30. října se sovětské jednotky sice začaly stahovat z hlavního města, zároveň ale byl tajně připravován další ozbrojený útok s jejich pomocí. 31. října bylo rozhodnuto o potlačení revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek, požádal OSN o podporu; 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech ještě týden. János Kádár (1912-1989) přijel 7. listopadu do Budapešti, v čele své promoskevské vlády, na sovětských tancích. Boje skončily 11. listopadu. Imre Nagy byl zatčen, vězněn a po dvou letech popraven spolu s několika spolupracovníky.
– 24. 10. 2006 zemřel ve věku 81 let Emanuel Vlček, lékař a antropolog světového jména, rodák z Rožmitálu pod Třemšínem. Za německé okupace prošel totálním nasazením. Po válce v Praze vystudoval lékařskou a zároveň přírodovědeckou fakultu a už během studií pracoval v Ústavu soudního lékařství jako pomocná vědecká síla a demonstrátor. Jako student byl dokonce zapisovatelem u pitvy ministra Jana Masaryka, kterou prováděli profesoři Hájek a Tesař v březnu 1948. V letech 1951-1957 pracoval ve Státním archeologickém ústavu v Nitře, pak 10 let v Praze v Archeologickém ústavu. Od roku 1967 byla jeho vědecká kariéra spojena s Národním muzeem v Praze, kde založil antropologické oddělení. V letech 1952-1974 přednášel antropologii na univerzitách v Bratislavě a v Praze. Od roku 1955 se začal zabývat kosterními pozůstatky našich dávných panovníků a dalších významných historických osob. Antropologicko-lékařské výzkumy, které dělal, prokázaly tělesné vlastnosti, genetickou příbuznost, přibližný věk v okamžiku skonu, prodělané nemoci a zdravotní stav jedinců, jejichž ostatky zkoumal. Bylo jich téměř šedesát. V některých případech i vyvrátil hypotézu čí jsou to pozůstatky. Napsal více než 500 prací, které byly publikovány doma i v zahraničí, z toho je téměř 60 knih a monografií, 140 odborných studií, 170 populárních statí. Veřejnosti jsou nejvíc známy jeho výzkumy tělesných vlastností dávných českých panovníků.
– 25. 10. 1976 opustil prkna jež znamenají svět i svět jako takový, 87letý Eduard Kohout, legenda českého divadla a filmu. Českobudějovický rodák se upsal divadlu již v sedmnácti letech, kdy odešel ke kočovné společnosti. Po čtyřech sezonách v Plzni a krátkém angažmá na Smíchově a Vinohradech pak byl pětačtyřicet let členem Národního divadla, ale pohostinsky tam hrál takřka do své smrti. Za roli Hamleta dostal roku 1927 Národní cenu, za dosavadní tvorbu získal stejnou cenu i v roce 1939. Hrál i v mnoha filmech, začínal v němé éře, hrál typy elegantních i podivínských mužů, jeho hlas byl využíván často v rozhlase, dočkal se i rolí televizních – a právem se mu říká „kníže z Kampy“.
– 25. 10. 1976 zemřel František Křelina, původně učitel, básník a prozaik, autor literatury pro děti, bylo mu 73 let. Pocházel z rodiny kameníka. Jako učitel působil na různých obecných a měšťanských školách v severních a severovýchodních Čechách. Za německé okupace učil v Praze. V roce 1951 byl zatčen a v rámci procesu s tzv. „zelenou internacionálou“ odsouzen k dvanácti letům vězení (s Josefem Knapem, Václavem Prokůpkem, Zdeňkem Kalistou a Janem Zahradníčkem). Z vězení byl propuštěn roku 1960 a do roku 1967, než byl v plném rozsahu rehabilitován, pracoval jako stavební dělník. Řada jeho rukopisů zůstala nevydána, např. experimentální detektivka Bezhlavý jezdec řehtá na mraky, historický román z dob Přemyslovců Po meči a po přeslici nebo dvoudílná novela z vesnického prostředí Hana Oralová.
– 26. 10. 1926 zemřel na nemoc z ozáření ve věku 57 let Rudolf Tomáš Jedlička, rodák z Lysé nad Labem, lékař a mecenáš. Byl zakladatelem samostatné české rentgenologie, radiologie a léčebné rehabilitace. Několik měsíců po Roentgenově zprávě (prosinec 1895) byl prvním lékařem v Praze, který využil „nové“ paprsky v diagnostice před chirurgickým zákrokem. Prosazoval také léčbu nádorů pomocí Roentgenových paprsků. Roku 1913 založil v Praze ústav pro tělesně postižené děti, který byl nazván jeho jménem a zasloužil se ještě o další velkou pražskou instituci – o sanatorium v Podolí. Tato stavba je také známá jako Ústav pro matku a dítě a slouží dodnes jako jedna z pražských porodnic. Její budova stojí pod Vyšehradem u Vltavy. Stejně jako v případě Jedličkova ústavu pro postižené děti opět šlo o Jedličkovu soukromou iniciativu. Jedlička se skupinou českých lékařů, jeho kolegů z univerzity, dali dohromady základní kapitál a v bance si půjčili další peníze na špičkové sanatorium, které bylo nejmodernější v celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Sanatorium bylo otevřeno v roce 1914.
– 28. 10. 1636 byla v Cambridge v USA založena Harvardova univerzita. Název má po Johnu Harvardovi (1607-1638), duchovním z města Charlestown, který univerzitě odkázal svou knihovnu. Její absolventi se většinou stávali duchovními.
– 28. 10. 1886 v USA, na malém ostrůvku před New Yorkem, byla pro veřejnost otevřena socha Svobody věnovaná Američanům Francií. Má připomínat pomoc, kterou Francie poskytla americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii. 17. června 1885 připlul do New Yorku francouzský parník s bednami, v nichž byla rozebraná socha. Tuto sochu z měděného plechu navrhl francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi, její vnitřní konstrukci navrhl architekt Gustave Eiffel. Socha je vysoká 46 metrů a má 47metrový zděný podstavec. Vnitřkem sochy lze po točitém schodišti vystoupit do její koruny, později byl v soše zhotoven i výtah. Do ruky s pochodní vede jen žebřík.
– 29. 10. 1266 zemřela asi 62letá Markéta Babenberská, česká a římská královna, první manželka krále Přemysla Otakara II. (1233-1278). Jejím prvním manželem byl Jindřich VII. (1211-1242), sicilský král, s nímž měla dva syny, Jindřicha a Fridricha (oba zemřeli v mladém věku). Po ovdovění roku 1242 odešla do kláštera. Za Přemysla Otakara II. byla provdána roku 1252 z čistě politických důvodů. Stala se tedy českou královnou, ale korunována jí nebyla. Manželství zůstalo bezdětné. Údajně s královniným vědomím udržoval Přemysl mimomanželský poměr s jednou z dívek jejího fraucimoru, s níž měl několik dětí. Když se chtěl Přemysl Otakar II. oženit s Kunhutou Haličskou (1245-1285), bylo jeho manželství s Markétou prohlášeno za neplatné z důvodu Markétina údajně nezrušeného slibu čistoty, který složila po smrti prvního manžela v Trevíru roku 1242. Markéta prokazatelně na zrušení manželství spolupracovala. 18. října 1261 pak opustila Prahu a odebrala se na své věnné statky v Dolních Rakousích, kde zemřela. Pochována je v rodovém klášteře Babenberků v Lilienfeldu.
– 29. 10. 1896 – Emil Kolben (1862-1943) za pomoci několika tichých společníků založil komanditní společnost KOLBEN a spol., elektrotechnickou továrnu ve Vysočanech, která se o několik desítek let (1927) později stala spoluzákladem českého strojírenského gigantu ČKD – Českomoravská Kolben Daněk. Jako řada dalších československých podniků nepřežila ČKD dlouho náš příklon k Západu a zanikla v roce 1998.
– 31. 10. 1926 zemřel v pouhých 52 letech Harry Houdini, maďarsko-americký herec, kouzelník, iluzionista, kaskadér, filmový producent a amatérský letec. Přezdívalo se mu mistr úniků. Původním jménem Erik Weisz se s rodinou z Maďarska přistěhoval do Ameriky, když mu byly 4 roky. Malý Erik vynikal už od útlého dětství nejen tělesnou hbitostí, kterou napřed bavil své sourozence a později celý svět, ale také inteligencí. Od svých devíti let vystupoval jako artista v cirkusové manéži pod přezdívkou „Vzdušný princ“. Erikovým vzorem byl francouzský eskamotér Houdini, podle něhož si v šestnácti letech (1890) zvolil své umělecké jméno. Ke svým maďarským kořenům se pak už nehlásil. Roku 1899 se Houdiniho ujal jako manažer Martin Beck a zařídil mu dlouhé evropské turné. Tím ale jejich spolupráce skončila, Houdini profesionálně vyzrál natolik, že Beckovo vedení nepotřeboval. V Evropě se mladík zdržel celé čtyři roky, během nichž ji se svojí show projel doslova křížem-krážem a všude uchvacoval diváky svými famózními kousky. Ačkoliv byl mnohokrát obviňován z podvodu, nikdy se oponentům nepodařilo Houdinimu nic nečestného prokázat. Triumfoval také během soudního přelíčení, kdy jako obžalovaný porotu na místě o svých schopnostech hladce přesvědčil otevřením policejního trezoru. Roku 1904 se vrátil do USA a koupil si dům v New Yorku. Tajemství Houdiniho úspěchů tkvělo v jeho precizní přípravě – naučil se přizpůsobovat tělo tak, aby se mu podařilo vždy alespoň o kousek uvolnit sevření, a po malých krůčcích tak pokračovat až do úplného vyproštění. Své eskamotérské zkušenosti Harry využil i ve světě filmu. Poprvé se na stříbrném plátně objevil už roku 1906, kdy v Bostonu uvedl krátký snímek ze svého vystoupení, dnes už bohužel zřejmě nenávratně ztracený. Ještě před 1. světovou válkou pak obdržel nabídku na roli kapitána Nema, film se ale nakonec nerealizoval. Filmovou kariéru zahájil až roku 1918, kdy podepsal smlouvu na patnáctidílný seriál „The Master Mystery“. Krátce nato si zahrál hlavní role ve filmech „The Grim Game“ (1919) a „Terror Island“ (1920). Později dokonce založil svou vlastní filmovou společnost „Houdini Picture Corporation“, s níž realizoval další dva snímky: „The Man From Beyond“ (1921) a „Haldane of the Secret Service“ (1923), na nichž se účastnil jako herec i jako autor scénáře. Ačkoliv se i tady dočkal značných úspěchů, krátce po natočení druhého filmu společnost z neznámých důvodů rozpustil. Přesto mu ale tato životní epizoda vynesla hvězdu s jeho jménem na Hollywoodském chodníku slávy. Houdini se věnoval i dalšímu ze svých koníčků, kterým byla aviatika. Se svým osobně pilotovaným dvouplošníkem roku 1910 dokonce úspěšně doletěl do Austrálie. Neměl rád, když někdo nazýval jeho schopnost zázrakem nebo něčím nadpřirozeným a jako zvláštní expert Amerického vědeckého výboru nemilosrdně pomáhal akademikům objasňovat podvody, které se tvářily jako paranormální jevy. To jej „rozkmotřilo“ s Arthurem Conanem Doylem, přesvědčeným zastáncem spiritualismu. Z bývalých kamarádů se stali téměř nepřátelé. Na rozdíl od klasické představy o kouzelnících byl Houdini poměrně malý a zavalitý muž, na pódiu obvykle vystupoval v dlouhém redingotu a vždy měl kravatu. I taková osobnost, jakou byl legendární Harry Houdini měla i své stinné stránky – jednou z nich byla údajně jeho hašteřivá a chvástavá povaha. Postupem času, jak se jeho vystoupení okoukala, sahal Houdini ke stále šílenějším kouskům. Jedním z nich bylo i Harryho tvrzení, že jeho „železné“ tělo vydrží jakýkoliv úder; dokazování toho zřejmě vedlo i k jeho předčasné smrti. Když v roce 1926 odpočíval po jednom z vystoupení v šatně, navštívilo jej tam několik studentů výtvarné akademie a jeden z nich uštědřil Harrymu (s jeho svolením) několik prudkých ran do břicha. Přestože po nich Houdini pocítil prudkou bolest, své vystoupení dokončil. Teprve potom se nechal odvézt do nemocnice, ale to už bylo pozdě. Vyšlo najevo, že již předtím měl problémy se zanedbaným zánětem slepého střeva, jehož prasknutí rány jen urychlily. Zemřel v americkém městě Detroitu na prudký zánět pobřišnice. Na židovský hřbitov Machpelach v New Yorku jej doprovodilo na 2000 smutečních hostů. U náhrobku s vyrytým erbem Americké asociace iluzionistů se dodnes každoročně v den jeho smrti scházejí Houdiniho nástupci, aby zde vykonali tradiční rituál „lámání čarodějnické hůlky“.
– 31. 10. 1956 – v plném proudu byla Suezská krize (někdy nazývaná sinajská válka či druhá arabsko-izraelská válka). Ten den, s cílem znovu získat moc nad Suezským průplavem, začaly na egyptská letiště útočit francouzské a britské bombardéry. Byla to reakce na červencové znárodnění Společnosti Suezského průplavu, jejíž akcie byly většinou v rukách francouzských a britských investorů. Na straně Francie a Británie hrály roli i jejich zájmy v koloniálních zemích Afriky, k čemuž Suezský průplav taktéž potřebovaly a nechtěly platit poplatky Egyptu. K Francii a Anglii se připojil Izrael s vidinou oslabení nejsilnějšího arabského státu. Proti akci se však ostře postavily SSA v čele s prezidentem D. Eisenhowerem. Velká Británie první od plánu ustoupila a 7. listopadu 1956 došlo k zastavení celé operace. Anglo-francouzské síly se stáhly hned v prosinci, ale izraelské jednotky opustily Egypt až v březnu 1957.
– 31. 10. 1976 si vzal život kvůli blíže neupřesněným osobním problémům Ivan Weis, divadelní režisér, rodák z Ostravy. Bylo mu 54 let. Tou dobou byl oblíbeným režisérem v Městských divadlech pražských.
(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie, porovnávány s údaji v řadě dalších pramenů a případně pak upraveny.) -MK
