Samozřejmě že šlo o invazi. To, co se 30. července odehrálo v Ceutě, byla hybridní operace vedená marockým režimem a důkazy jsou všude kolem. Přitažlivý efekt, který vyvolala masová legalizace ze strany španělské vlády a rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. července, že uprchlíci, kteří do enklávy Ceuta dorazí po moři, nesmí být okamžitě vyhoštěni, byly pouze rétorickými alibi, užitečnými k urovnání cesty. Nejsou podstatou celé záležitosti.
Skutečnou otázkou je, co Maroko chce. Rabat má projekt národní moci, který se udržuje po celá desetiletí. Španělsko žádný nemá: jediným projektem, který zde nabízí, je rozpad – vnitřně do bažiny autonomních společenství a navenek do NATO a Evropské unie. Proto má Maroko výhodu.
Maroko se hodlá stát klíčovou zemí západního Atlantiku. Podobně jako Francovo Španělsko v době studené války, i Maroko využívá svou polohu u Gibraltarského průlivu jako kartu v diplomatické hře: privilegované vojenské dohody se Spojenými státy, preferenční ekonomické zacházení ze strany Evropy. Tuto politiku prosazuje již léta a funguje. V jejím rámci musí Maroko rozšířit své území a pobřežní prostor, aby získalo na váze, a učiní tak za každou cenu. Aby získalo Saharu, Maroko v roce 2020 normalizovalo vztahy s Izraelem. Výměnou za to USA oficiálně uznaly marockou suverenitu nad Západní Saharou. Španělská vláda uznala legitimitu marockých nároků na bývalou Španělskou Saharu. Strategie marocké územní expanze byla realizována s plným souhlasem španělských vládních kruhů.
Američané mají na tomto spojení velký zájem, protože Maroko zaručuje kontrolu nad klíčovou oblastí. Zaprvé, aby mohli kontrolovat dění v Africe: ne tolik kvůli „potlačení džihádismu“, jak tvrdí propaganda, jako spíše kvůli zpomalení čínského vlivu v regionu bohatém na suroviny. Zadruhé proto, že marocký opěrný bod je nezbytný pro kontrolu obou stran Gibraltarského průlivu. Washington se proto Rabatu nikdy nevzdá.
Maroko prosazuje iniciativu, která má vnitrozemským státům Sahelu (Mali, Niger, Čad, Burkina Faso) poskytnout přístup k marocké atlantické infrastruktuře (jako je budovaný obří přístav Dakhla Atlantic). Tím Rabat zvyšuje svůj geopolitický vliv v regionu na úkor Alžírska.
Geopolitika průlivů má obrovský význam, protože jejich kontrola je zásadní pro globální námořní dopravu i pro světovou rovnováhu sil. Stačí se podívat na chaos, který způsobila krize v Hormuzském průlivu. Rozpad globalistického řádu po vzestupu Číny učinil kontrolu nad průlivem a mostními ostrovy, jako jsou Kanárské ostrovy, nezbytnější než kdy jindy. Španělsko, podřízené NATO, se již vzdalo jakéhokoli vyjádření k této otázce.
Která je další klíčová země v Gibraltarském průlivu? Španělsko. Přesto naši politici již léta prodávají tento vliv tomu, kdo dá nejvíce. Nedávné předání Gibraltaru, při kterém se Španělsko vzdalo jakékoli mocenské pozice, enormně oslabilo náš vliv. Ve skutečnosti zbývá už jen Ceuta a je přirozené, že po ní ostatní touží.
V rámci evropské politiky získává Maroko již léta mimořádné výhody, obvykle s nadšenou podporou Španělska. Zhruba dvě třetiny marockého vývozu směřují nyní do EU a i jeho dovoz je převážně evropský. Preferenční dohoda mezi EU a Marokem činí z Rabatu něco víc než jen partnera Bruselu, k velkému prospěchu evropských lobbistických skupin, včetně těch španělských, které tam přesouvají svou výrobu a sklízejí z toho odpovídající výhody.
Maroko toho všeho dosáhlo díky politice, která je agresivní a mimořádně všestranná a která se nezdráhá využívat špionáž, vydírání ani žádné jiné klasické nástroje neortodoxní diplomacie. Vždy se mohlo spolehnout na tichý souhlas evropských vládnoucích tříd, které byly ochotny přivírat oči. Když v Evropském parlamentu propukl skandál „Qatargate“ a ukázalo se, že jde o „Marokogate“, belgické úřady rozhodly, že vyšetřování by měla vést marocká policie. Od té doby se nic nestalo.
Španělské vlády byly po celou dobu pouhými spolupracovníky marocké strategie, přinejmenším od incidentu s lodí „Perejil“ v červenci 2002, kdy se Španělsko naposledy postavilo Maroku na odpor. Pro-marocké lobby zde existovaly vždy, a to i za Franca. To, že určují celý směr zahraniční politiky, je jev novější a sahá do let vlády Zapatera. Rozhodující roli v tom sehrály i bombové útoky na vlaky v Madridu z 11. března 2004.
Ve Španělsku dnes žije více než milion Maročanů, a to bez započítání nelegálních přistěhovalců. Maročané tvoří polovinu zahraničních příjemců minimálního životního příjmu. V Ceutě a Melille byl příliv obyvatel v posledních 20 letech masivní. Strategie demografické penetrace byla prováděna s plným souhlasem španělských vládnoucích kruhů.
Od uzavření preferenční dohody s EU se Maroko stalo hlavním dodavatelem ovoce a zeleniny do Španělska, a to na úkor španělských producentů. Strategie ekonomické penetrace byla prováděna s plným souhlasem španělských vládních kruhů.
V uplynulých 20 letech jsme Maroku poskytli značné dodávky vojenského materiálu: 29,6 milionu eur v roce 2025, 21,08 milionu eur v roce 2024. Strategie posilování marocké armády byla realizována s plným souhlasem španělských vládních kruhů.
Maroko je dnes přesvědčeno – a těžko se s tím dá polemizovat –, že se může zcela obejít bez španělské dobré vůle. Nejvýraznějším projevem toho byla scéna z 30. července. Zatímco španělská politická elita se účastnila oslav u příležitosti marockého Svátečního dne trůnu (Fiesta del Trono), který připadá právě na 30. července, na hranicích severoafrické enklávy Ceuta vypukl absolutní chaos. Došlo k bezprecedentnímu prolomení hranic, kdy během pouhých 48 hodin pronikly desítky tisíc lidí přes ploty i po moři na španělské území. Byla to krutá ukázka síly.
Kdyby ve Španělsku existovala vláda ochotná bránit národní zájmy, někdo by si toho všiml a navrhl proaktivnější politiku, především s cílem udržet naši strategickou pozici z vojenského, ekonomického i politického hlediska proti marockým ambicím. Místo toho jsme urovnali cestu rivalovi, který nás chce vytlačit. Že se vás rival pokusí porazit, je normální; že mu v tom pomáháte, už tak normální není. Rabat bezpochyby disponuje nástroji nátlaku, o nichž nic nevíme.
Pár slov k zahraniční politice a spojencům. Za prvé: Spojenec není přítel. Za druhé: Zahraniční politika je extrémně realistická disciplína, která vás nutí hrát s figurkami, které máte, a Španělsko jich má málo. Promarníte-li je, jste ztraceni. Jinými slovy, kdybych seděl v Pentagonu, také bych raději viděl Ceutu v rukou spolehlivého spojence než v rukou někoho, kdo koketuje s Čínou, klade mi překážky ohledně základen a nikdy si nenechá ujít příležitost mávat na mě transparentem. Ve zahraniční politice se za lehkomyslnost nakonec platí.
Co tedy dělat? Především znovu potvrdit naši vojenskou pozici na ose Kanárské ostrovy – Ceuta – Melilla – Baleárské ostrovy. Zároveň využít veškeré nástroje nátlaku, které máme k dispozici, k oslabení marockého vlivu v Evropě a ve Spojených státech. To bude nemožné, dokud budeme mít vládnoucí třídu zcela podřízenou vůli Mohameda VI., takže bychom museli začít právě tam. Pokud padne Ceuta, padne i Melilla a poté Kanárské ostrovy. Čím slabší je pozice Španělska, tím větší je chamtivost našich rivalů, ať už jde o Mohameda VI., Benjamina Netanjahua nebo kohokoli jiného.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
