MEDVĚDI NEJSOU PRO LIDI HROZBOU!!!
Podle titulků v médiích a plamenných diskusí na sociálních sítích to vypadá, že jakmile překročíte slovenské hranice a vstoupíte do lesa, okamžitě na vás zpoza nejbližšího smrku vyskočí medvěd s nabroušenými drápy, taktickým plánem a vidličkou v tlapě. Jezdím do slovenských hor skoro každý rok. Prochodila jsem Tatry, Fatry i divočejší kouty, kde lišky dávají dobrou noc a medvědi zřejmě podle internetu pořádají třídní srazy. Statistika mé osobní „medvědí apokalypsy“? Za celé ty roky plné stovek nachozených kilometrů jsem chlupáče potkala všehovšudy jednou.
A víte co? Pořád mám všechny končetiny, žádný krvavý thriller se nekonal a ze setkání jsem si odnesla jen zrychlený tep a historku k pivu. Celé tajemství totiž tkví v tom, že medvěd není krvelačné monstrum, ale v jádru plachý samotář, který o lidi nestojí o nic víc než vy o frontu na finančním úřadě. Stačí jen respektovat to, že v lese jste v jeho obýváku, a dodržovat základní pravidla etikety.
Setkání na třicet metrů: Jak to probíhalo v praxi?
Stalo se to na jedné z lesních stezek. Najednou se přede mnou, ve vzdálenosti zhruba třiceti metrů, objevil on. Huňatý, překvapivě obrovský a zjevně na procházce. Těch třicet metrů je v lese taková ta vzdálenost, kdy už si vidíte do obličeje, ale pořád máte čas na to neudělat hloupost. V ten moment vám v těle vystřelí adrenalin do vesmírných výšin, ale mozek musíte přepnout do režimu „ledový klid“. Tady je detailní popis toho, jak jsem se zachovala – a proč to dopadlo dobře: Žádný oční kontakt (Zírací soutěž se nevyplácí):
Pohled přímo do očí v medvědí řeči neznamená „chci být tvůj kamarád“, ale „pojďme si dát férovku o to, komu patří tenhle borůvkový keř“. Dívala jsem se proto raději kousek vedle něj, sledovala jeho pohyb periferním viděním a dávala mu celým svým postojem najevo, že o žádný konflikt nestojím.
Žádný sprint (Stejně by mě předběhl): I když vám instinkt velí zahodit batoh a utíkat jako Usain Bolt, rychlý pohyb v medvědovi probudí lovecký pud. A jelikož medvěd dokáže sprintovat rychlostí přes 50 km/h, do kopce i z kopce, prohrála bych dřív, než by mi stačily spadnout sportovní hodinky. Zůstala jsem stát na místě.
Monolog pro medvěda:
Abych ho nevylekala (protože vyděšený medvěd = útočící medvěd), začala jsem na něj mluvit. Žádný hysterický jekot, ale klidný, hluboký a monotónní hlas. Recitovala jsem mu něco v tom smyslu, že jsem jen neškodný turista, jdu zase zpátky a přeji mu úspěšný sběr lesních plodů. Důvod? Medvěd má špatný zrak a potřebuje podle zvuku hned identifikovat, že ten podivný dvouhlavý objekt před ním je člověk, a ne nějaká otravná lesní zvěř.
Pomalý, elegantní ústup:
Zatímco jsem mluvila, začala jsem pomalu a plynule couvat. Krok za krokem, tou samou cestou, kterou jsem přišla. Žádné prudké pohyby, žádné mávání rukama nad hlavou (to se dělá, až když medvěd projevuje agresi a vy musíte vypadat opticky větší, což nebyl tento případ).
Výsledek? Medvěd se zastavil, zvedl čenich, nasál vzduch, aby si mě očichal, a s výrazem znuděného teenagera usoudil, že ta dvounohá věc v outdoorové bundě nestojí za tu námahu. Otočil se ke mně zády a majestátním krokem odešel do houští.
Ponaučení pro příště.
Medvědi lidi nežerou. Jsme pro ně hnusní. Chutnáme jako koprovka. K útokům dochází téměř výhradně tehdy, když člověk medvěda překvapí (třeba když se tiše blížíte proti větru v hustém porostu), nebo když se ocitnete mezi medvědicí a jejími medvíďaty. Pokud chodíte po vyznačených trasách, občas o sobě dáte vědět (stačí občas zakašlat, mluvit nebo lousknout prsty) a nenosíte v kapsách otevřené špekáčky, zjistíte, že slovenské hory jsou bezpečné. Respekt k přírodě a trocha selského rozumu jsou totiž tou nejlepší ochranou – funguje to spolehlivěji než jakýkoliv „zaručený“ sprej na medvědy.
AHOJ.
