Michal Téra 1. díl: Německou strategií bylo odříznout nás od slovanství, udělat z nás svou kolonii

Martina: A ještě doplním, že se zabýváte kulturními, sociálními a politickými dějinami slovanských národů, jste překladatel z polštiny, ruštiny, staroruštiny, a vydal jste rozsáhlou monografii Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost. Podílel jste se na publikaci Dějiny Ruska, a vaší nejnovější monografií je beznadějně vyprodaný Zapomenutý ostrov. Tak to jen aby naši posluchači věděli, že se tématům, o kterých budeme mluvit, věnujete dlouze a obšírně. Ale než se pustíme do samotného odborného tématu, tak mi řekněte: Vy jste v roce 1989 měl teprve 13 let, ale přesto jste ještě zažil povinnou ruštinu, i spontánní lidovou nechuť ke všemu vnucovanému z Východu. Proč jste se tedy nakonec rozhodl orientovat na slavistiku, a především na Rusko?

Michal Téra: Je to zvláštní, protože v roce 1989, když jsem byl v 8. třídě, tak jsem ruštinu upřímně nesnášel. A když jsem potom šel na gymnázium, kde jsme si mohli zvolit jazyky jako angličtina, němčina, ruština, tak jsem ruštinu totálně zavrhl a řekl jsem si, že už se rusky nikdy učit nebudu, protože mě to nebavilo. Ale vrátil jsem se k tomu poměrně záhy, a bylo tam asi víc faktorů. Jednak to, že ruštinu vystřídal úplně jiný tlak, a většinou to byl anglicizující tlak, takže jsem se k ruštině vrátil, protože už nebyla v módě. A pak také to, že jsem nějakým způsobem začal ve slovanství – to znamená nejen v ruštině, ale obecně, i v dějinách a v kultuře – začal cítit něco, co je vysvětlující i pro naši identitu, pro náš vlastní domov. To bylo pro mě vlastně zásadní. A bylo pro mě hrozně zajímavé sledovat – rostlo to postupně – tento jiný svět, který je nám jednak blízký, ale vlastně je už jiný, svět slovanských národů, a spojnice, které nás nějakým způsobem spojují, podobné kořeny, z čeho vycházejí a z čeho vlastně vycházíme i my.

Martina: Vzpomínám si na svou obdobnou nechuť k ruštině, a to, že jsem z ní měla trojku, jsem tehdy brala jako malý odboj. Ale také si vzpomínám, že když jsem doma řekla svým rodičům, kteří nikdy nebyli ve straně: „Toho Rusáka číst nebudu“, tak mi tatínek říká: „Nepleť si Sověty s Ruskem. Tady máš ,Vojnu a mír´, a čti.“ Je to tak, že jsme vlastně tehdy byli – navzdory tomu, v čem jsme žili – schopni do sebe absorbovat mnohem více informací, a mnohem otevřeněji přemýšlet nad tím, co vlastně znamená Rusko, se kterým tedy musíme žít, ať už tím, že jsme chodili do kin, na Bondarčuka, Lopušanského, a další autory?

Michal Téra: Je to tak, myslím, že v té době byla rozlišovací schopnost lepší, takže ne všichni ztotožňovali to, co je ruské, a to, co je sovětské. A právě i záležitosti kultury působily na prostředí. Byl k nim lepší přístup, byly lépe známy, ale působily ve své podstatě také, protože ruský prostor byl velký kulturní svět. A mohla jste narazit na to, že se oddělovalo ruství a sovětství. Stejnou větu, kterou jste říkala, mi říkala moje babička. Když jsme říkali, že hrajeme hokej s Rusáky, tak ona říkala: „Nikoliv s Rusáky, ale se Sověty. Sověti a Rusové, to je něco jiného.“ Takže to tam nějak bylo. Je otázka, čím je to způsobeno, ale myslím si, že schopnost vstupovat do ruského kulturního prostředí, a toto odlišovat, se vytratila kvůli okouzlení Západem. Okouzlení Západem přináší na nějakou dobu to, že se pro většinu společnosti úplně uzavřou kanály mezi ruským světem a střední Evropou. Je tam veliká cenzura, kdy většina lidí vůbec nevnímala – a dodnes nevnímá – co se v Rusku děje, co to je za kulturu, co tam je za literaturu, co tam je za umění, co je tam za duchovní svět. Protože když byla možnost, tak se kanály zavřely.

Kdežto za Sovětského svazu, za socialismu, byly tyto kanály otevřené, takže kromě propagandy, a kromě tamního režimu, sem přicházela i tato kultura, a ta pomáhala toto odlišovat. Samotná kultura pomáhala odlišovat to, co je sovětské, a to, co je ruské.

Slovanství není ideologie, ale fakt našeho jazyka – bez něj přestáváme být Čechy

Martina: Já budu postupovat po pořádku, protože abychom se dostali k našim zvláštním vztahům, nebo neexistujícím vztahům s Ruskem, a k rusko-ukrajinskému konfliktu, tak je potřeba pochopit, kde má tento územní prostor své kořeny. A asi se shodneme v tom – možná, že dokonce i široká veřejnost – že kořeny můžeme hledat ve slovanství. Když vy jako slavista zaregistrujete debatu o slovanství, ať už v odborných nebo laických kruzích, v jakém duchu se dnes obvykle nese?

Michal Téra: Ona se totiž moc nevede. Mluvit dnes o slovanství – někdy i v kruzích, řekněme, slavistických, nebo historických, nebo jakýchkoliv akademických – trochu zavání tím, že člověk přišel z 19. století, a nepatří sem. Tam je asi potřeba říct několik věcí: Za prvé, že se slovanství chybně vnímá jako ideologie. To není žádná ideologie, a nikdy to ideologie nebyla. Slovanství je v podstatě fakt, který je součástí naší identity, a to prostě z toho důvodu, že hovoříme slovanským jazykem. Kdyby tento prostor – podobně, jako se to stalo třeba ve východním Německu – přijal jiný jazyk, tak slovanství ztratí svou identitu. To znamená, že slovanství, které spočívá, nebo koření v našem jazyku, je v podstatě základem naší identity ve smyslu: „Bez slovanství není češství.“ A bez slovanství není identita ostatních slovanských jazyků, protože naši identitu určuje jazyk, jak nám dokazují naše dějiny.

Prostě naše identita je postavena na našem jazyku, to je její výchozí bod. To je jedna věc. A druhá věc je, že ze slovanství vyrůstá něco, čemu můžeme říct slovanská vzájemnost. A to zase není ideologie, to je v podstatě psychologický moment. To znamená, že ve chvíli, když se bavíte s někým, kdo není vaší národností, kdo nepochází z vašeho okruhu – ale zároveň jste schopni se s ním nějak domluvit, aspoň tak, že si od něho koupíte chleba, nebo vám řekne, kde je nádraží, a vy tomu rozumíte – tak vzniká určitý psychologický moment, který nezažíváte s lidmi, v jejichž jazyce, nebo jejichž jazyk není příbuzný vašemu mateřskému jazyku. Vzniká tam určitý psychologický moment, kdy si říkáte: Vždyť on je mi nějakým způsobem blízký. Je to téměř něco jakoby rodinného. I když ti lidé můžou mít různý charakter, tak prostě toto vytváří tento psychologický moment, a tento psychologický moment vytváří právě slovanskou vzájemnost. A to je potenciál, to není ideologie. Je to prostě něco, s čím se dá pracovat, a můžete to využít různým způsobem – politicky, kulturně, různě.

Ve slovanských jazycích je něco, co nás odděluje od Západu, a proto existují tendence slovanství vymýtit

Martina: Pane Michale Téro, vy jste řekl: „Slovanství se vnímá jako ideologie.“ A já bych toto zvratné „se“ rozporovala, protože se to vnímá jako ideologie proto, že z toho někdo ideologii dělá. V zájmu koho je tímto způsobem zdiskreditovat myšlenku slovanské vzájemnosti?

Michal Téra: Tak nejprve bychom asi měli říct, že ze slovanství se už i někdy dříve skutečně dělala ideologie. Existovaly historické úseky, kde bylo slovanství používáno jako ideologie, byly to třeba určitá období národních obrození v různých slovanských zemích. A byly to potom různé politické kroky, bylo to zneužívání vzájemnosti v rámci mobilizace obyvatelstva, třeba v době Sovětského svazu za druhé světové války, a po druhé světové válce. Nebyly to dlouhé ideologie. Někdy se to vzedmulo v carském Rusku, ale i u nás.

Takže skutečně byli lidé, kteří to také používali jako ideologii za určitým cílem, a na to se potom mohou odvolávat kritici tohoto starého pojmu – který pochází z počátku 19. století – s tím, že slovanská vzájemnost je nějaká ideologie a že se toho máme zříci. U nás je v kritice přímo těchto slov, jejich používání, využívání, snahy zdůrazňovat tuto identitu, nebo vzájemnost, základní moment, který vychází z toho, že ve slovanství – v tomto případě v českém, ale nejenom v českém, objevuje se to třeba i ve slovinském, slovenském, polském, nebo dnes i ukrajinském – přítomno něco, co nás odděluje od Západu, je to překážka toho, abychom vstoupili do společenství západních národů, do západoevropské kultury, do západoevropského kulturního okruhu. To je – podle mého názoru – hlavní důvod, proč jsou tady tendence vyhnat slovanství z veřejného prostoru, a i z naší identity.

Strategií německého ministerstva osvěty bylo odříznout nás od slovanství a udělat z protektorátu kolonii

Martina: Ale z nás nikdy Anglosasové nebudou – s tím je asi potřeba si smířit.

Michal Téra: Anglosasové asi ne. V českém prostředí je to poměrně dlouhá otázka, která se táhne ne celými moderními dějinami, ale hlavně moderními dějinami. To znamená: Chceme být Slovany, a uchovat si svou identitu? Nebo chceme vstoupit na Západ, a cesta tam vedla germanizací?

To znamená, že je tady snaha odříznout nás od slovanství kvůli tomu, abychom mohli vstoupit na Západ. A tam je ještě jiný problém, že lidé, kteří se o to snaží, si velmi často neuvědomují, že tyto snahy odříznout nás od slovanské identity mohly třeba vycházet ze Západu, v době okupace, protektorátu, to byla přímo strategie německého ministerstva osvěty. V Berlíně existují dokumenty o tom, že se snažili, aby se toto dostávalo do školní výuky v protektorátu. Ale to byla snaha si z nás vytvořit určitou kolonii, nebo periferii. Ale tam je jedna věc, a to, že Západ nás nikdy nebude považovat za svou součást. A to si tito lidé často neuvědomují. Nikdy. Právě proto, že jsme ze střední a východní Evropy, a právě proto, že jsme slovanské národy, tak nás za svou součást nepovažují, protože jsme se nikdy nestali součástí jejich kulturního kruhu, jejich kultury, jejich myšlení. Oni neznají naši dějiny, neznají naši literaturu, nezajímají se o nás. Nedokážou se naučit naše jazyky, protože tyto jazyky jsou pro ně těžké, a proto je kulturně nezajímáme. Nikdy nás nebudou brát jako svou součást, maximálně jako svou periferii.

Martina: A kromě toho, že člověka, jak jste naznačil, určuje jeho jazyk, a čeština je natolik bohatý, specifický jazyk, že se vůbec nedá do modulů, ve kterých pracuje třeba angličtina, implementovat. Je to vlastně úplně jiný způsob myšlení.

Michal Téra: To je právě to. Protože když se podíváte na charakter západoevropských jazyků – v jejichž kontextu se rozvíjela od raného středověku právě západoevropská kultura, to, čemu dnes říkáme Západ – tak tyto jazyky se postupně sbližovaly. Vidíte, že i gramatika, fonetika, nejsou pro jednotlivé národy problémem. Švéd se může naučit italsky, Španěl se může naučit holandsky, Ir se může naučit francouzsky, Francouz, když tedy bude chtít, se může naučit německy. Takže pro ně to není taková překážka. Stejně tak to není překážka pro slovanské národy. Polák, Bulhar, Slovinec se klidně naučí francouzsky, italsky, anglicky, německy, španělsky.

Ale Španěl, nebo Ir, Angličan, nebo Němec se budou těžko učit polsky nebo srbsky, protože jsou to pro ně těžké jazyky, opravdu strašně těžké jazyky, a to je důvod, proč do toho nepronikají. Jen si vezměte Němce, kteří po staletí žili v sousedství slovanských národů, a část slovanského obyvatelstva přímo pohltili. A stejně, když si to vezmete poměrně, tak Slované uměli více německy, než Němci nějaký slovanský jazyk. Prostě pokud vstupují do slovanského prostoru, tak tam vstupují s tím: „My přinášíme svou kulturu, a vy se tomu přizpůsobte.“ Takže dnes na Západě ruší slavistiky, mizí tam poměrně rychle slavistické obory, protože se jednoduše předpokládá, že když jsme součástí jejich světa, tak se naučíme jejich jazyky, ale oni naše nemusí.

Slované se naučí jazyky Západu, ale Západ se ty slovanské nikdy nenaučí

Martina: Trošku mi to připomíná román „O smutných očích Hany Karadžičové“, o tom, že když opustíte své kořeny, abyste si osvojil kořeny jiné, tak ale nikdy nebudete těmi novými přijat. Přesto se vydáváme na cestu zpochybňování slovanských kořenů, nebo k tomu je spíše zlehčovat, a asi se dá říci, že mnohé slovanské národy tím pádem trpí krizí identity. Jsou v této enklávě národy, které si to pořád nesou, a hrdě vykřikují: „Slovan jsem, a Slovan budu“?

Michal Téra: To jsou.

Martina: Kdo to je?

Michal Téra: Oni to někde vykřikují až tak, že je to podivné. Co se týče slovanských národů a slovanské identity, tak největší problém s ní mají dnes Češi – takhle vypjatý problém tohoto typu nenajdete nikde jinde. Naše antislovanství je hodně určováno antirustvím, takže Čech často předpokládá, že stejně to budou mít Poláci, ale to vůbec není pravda. Poláci jsou hrdí Slované, a o Rusech říkají, že to nejsou správní Slované, že jsou namícháni s Mongoly, a tak dále. Ale v Polsku je třeba slovanské téma v populární kultuře velmi rozšířené. Žádný z národů nemá takový problém se slovanstvím jako Češi – ani Slováci, ani Slovinci, ani Srbové, možná teď trochu Ukrajinci, Chorvati, ale ani ne takový, jako u nás. Ve slovanském světě toto tolik nenajdete.

Martina: A čím to je? Je to opravdu jenom antirustvím?

Michal Téra: Je tam ještě jedna věc. Jestli mají dnes všechny slovanské národy kromě jazyku něco společného, tak je to velký komplex méněcennosti, protože jsou to periferní společnosti, a to včetně Ruska, které je ohromné, a stejně je to periferní společnost. Protože vůči Západu mají vypěstován veliký komplex méněcennosti – a každý z těchto národů na tento komplex reaguje jinak. Rusové na to reagují tak, že o sobě vykřikují, že jsou nejlepší, jsou úplně jiná civilizace než Evropa, mají všechno největší, že tam je největší armáda, mají největší zemi, za chvíli budou mít pravděpodobně největší nanoroboty. Všechno je největší. A jsou mocní, kulturně vyspělí, a jsou lepší než Západ.

Martina: Vsjo balšoje.

Michal Téra: Všechno mají, jsou mocní, kulturně vyspělí, jsou lepší než Západ. Srbové to dělají podobným způsobem. Nebo pravoslavní Slovani na Balkáně vám zase budou vykládat, jak vynalezli vidličku, nebo něco takového. A Poláci a Chorvati zase mají tendenci: „My jsme ti, co vlastní hrudí brání Evropu na dotyku s pravoslavím, nebo případně s barbarským asijstvím, nebo s něčím takovým.“ Takže oni mají zase tento komplex, jakože jsou hradba křesťanstva Evropy. A Češi, Slováci, Slovinci, a tyto menší národy, si to řeší tím, že se naopak snaží co nejvíc – jak bych to asi tak řekl – podlézat Západu, a co nejvíc se mu připodobňovat, a plivat na vlastní identitu. Takže u nás se řeší náš komplex méněcennosti tímto způsobem.

Martina: Když nás nespojují úspěchy a ideje, nemohl by nás třeba spojovat alespoň společný komplex méněcennosti?

Michal Téra: To právě asi ne, protože každý na to reaguje jinak. Ale v českém prostředí je to hodně rozšířeno, a prochází to všemi sociálními vrstvami, takže pořád nacházíte nějaké lidi, od kterých slyšíte názory, že se musíme přizpůsobit, a jak se na nás budou dívat v cizině, a že nesmíme být provincionální. Ve chvíli, kdy vám někdo říká, že nesmíme být provincionální, tak je to právě ohlas té největší provincionality, kterou můžete nalézt. Jakmile se někdo snaží stávat světovým, tak přesně víte, že vždycky bude mít v hlavě koloniální myšlení.

Panslavismus se stal nadávkou už v 19. století – používali ji Němci, Maďaři i Marx s Engelsem

Martina: Od dob národního obrození se u nás výrazně operovalo s pojmem „panslavismus“ nebo „všeslovanství“, a za první republiky měla tato myšlenka velkého zastánce v konzervativním politikovi Karlu Kramářovi. Ale když se dívám na výklady těchto termínů v současných tiskovinách, v médiích, tak mám pocit, že jsme se ztratili v překladu. Chápeme ještě pod těmito pojmy „panslavismus a všeslovanství“ totéž, co měl na mysli Karel Kramář?

Michal Téra: To asi určitě ne. A hlavně tyto pojmy nikdy nebyly úplně jasně definovány, za něho, ani v 19. století. Pokud bychom si je chtěli definovat, tak jsme tady mluvili o slovanství, mluvili jsme o slovanské vzájemnosti, což je mimochodem termín, se kterým přišel polský lingvista Samuel Linde na začátku 19. století, když sestavoval velký polský slovník. Obdobný slovník potom u nás vytvořil Jungmann. A potom tady máte pojem „panslavismus“. Panslavismus, pokud ho chceme opravdu nějak přesněji definovat, bychom ho mohli definovat tak, že se jedná o ideu politického sjednocení slovanských národů do nějakého typu zastřešujícího státu, a byly různé projekty typu, že by to byla federace, konfederace. Kramář tenkrát vystupoval třeba s tím, že by na český trůn usedl nějaký Romanovec, což potom krásně zesměšnil Švejk. Tedy ne Švejk, ale Hašek ve Švejkovi. Ale měli bychom se držet asi této definice, že je to program politického sjednocení slovanských národů. To je panslavismus.

A tento program byl ovšem prakticky ve všech slovanských zemích sám o sobě v podstatě marginální, a nikdy se v žádném slovanském státě, nebo v žádném slovanském společenství, nestal programem nějaké relevantní politické síly. Panslavismus se totiž stal nadávkou, a to už velmi brzy, už v polovině 19. století za revoluce v roce 1848, kdy v podstatě došlo ke konfliktu, hlavně v habsburské monarchii, mezi slovanskými národy, které přivítaly tento revoluční rok s tím, že jim, jednotlivým národům, přinese naplnění jejich politických cílů, a každý z těch národů měl své politické cíle – Slovinci, Chorvati, Češi, Slováci, Poláci. Ale proti jejich cílům se ovšem začali vyhraňovat Němci a Maďaři, především němečtí a maďarští liberálové, kteří byli za reformu, za liberální reformy v monarchiích, ale zároveň s těmito liberálními reformami přicházel i určitý typ německého a maďarského nacionalismu. A tomuto překážely politické snahy slovanských národů, které nakonec byly asi nejpregnantněji vyjádřeny v dokumentech Slovanského sjezdu v Praze. A němečtí a maďarští liberálové začali obviňovat – ve snaze potlačit tyto nároky slovanských národů – a označovat tyto uvědomělé Slovany, kteří chtěli naplnit svůj politický život, termínem „panslavismus“. To znamená, že je už obviňovali, že se svými snahami snaží stáhnout Rusko do střední Evropy, mimochodem. A byla to nadávka, kterou v podstatě používal maďarský a německý tisk, a používala se pak i na Západě.

Z panslavismu potom velmi ohnivě, a velmi nekompromisně obviňovali slovanské národy třeba i Marx s Engelsem po prohrané revoluci v roce 1848, protože měli za to, že slovanské národy byly příčinou toho, že se nenaplnily ideje roku 1848 ve střední Evropě. A měli za to, že tyto liberální ideje, které se nenaplnily, zničil mimo jiné, kromě konzervativního monarchismu, právě takzvaný slovanský panslavismus.

Od poloviny 19. století je toto slovo nadávkou, a používá se velmi často. Používalo ho potom vilémovské Německo, používalo ho Maďarsko, nebo Uhry. Slováci, kteří chtěli ve druhé polovině 19. století v Uhrách dosáhnout rovnoprávnosti s Maďary, byli označováni jako panslavisté. To byla nadávka, nálepka, která měla degradovat národnostní snahy slovanských národů, které překážely plánům německým, případně maďarským.

Pro Německo je střední a východní Evropa kolonií – projekt Mitteleuropy se nikdy nevzdal

Martina: To znamená, že jakási autonomie, suverenita a sebevědomí slovanských národů, vždy ležela v žaludku germánskému, případně uherskému vlivu?

Michal Téra: Nevím, jestli vždy, ale v 19. století tomu tak bylo. V 19. století se hlavně začal rozvíjet nový typ německého imperiálního myšlení, protože v Německu jako takovém je jeden velký problém – který měli především středoevropští Slované – a to, že měli vedle sebe Němce, a Němci nikdy neměli národní stát, Němci vždycky měli nějaké impérium, které sice bylo rozsypané na spoustu malých státečků, ale vždycky měli nějaké impérium. A obnovená imperiální myšlenka, se kterou přijdou na konci 17. století Prusové – a rozvíjí ji během 18. století – se po napoleonských válkách přetaví ve snahu sjednotit německý prostor, a obnovit německé impérium jako mocnost.

A už od první poloviny 19. století se v rámci těchto snah začala rozvíjet koncepce, které říkáme Mitteleuropa, to znamená německá střední Evropa, která počítá s tím, že se Německo v podstatě stane přinejmenším hegemonem střední, a části východní Evropy. A to se potom projevuje v druhé polovině 19. století, a v první polovině 20. století, kdy Německo počítá s tím, že jako velmoc má nárok na své kolonie. Jako mají Britové a Francouzi kolonie v zámoří, tak pro německý prostor je koloniálním prostorem střední a východní Evropa, protože tam jsou zdroje, tam je zemědělská půda, produkty, suroviny, a jádro Německa, průmyslové industriální jádro, toto potřebuje, to je něco, co chtějí.

A toto je projekt Mittelevropy, kterou se Němci v různých podobách snažili prosazovat, a obávám se, že se to snaží prosazovat doteď.

To je něco, co se přenáší v německé elitě, a my si často neuvědomujeme, že německá elita má určitou kontinuitu, že to není jako u nás, nebo jako to bylo v Rusku, že prostě něco přišlo, nějaká revoluce, nebo něco, změna režimu, kdy předchozí elita zmizela. Tam elita funguje dosud. Západní svět, některé oblasti západního světa, si stále udržují kontinuitu staré elity. A to si my často neuvědomujeme. A stará elita je často elitou tvořenou lidmi kolem hospodářství, starých kosmopolitních aristokratických rodů, a tito lidé, když přemýšlejí, tak nepřemýšlejí na čtyři roky dopředu, ale přemýšlí na generace.

To znamená, že do dneška najdete v Německu lidi, kteří mají kořeny, v německé armádě najdete lidi, jejichž pradědeček sloužil za Viléma. Takže tam je určitá kontinuita, a suverenita slovanských národů do těchto plánů pochopitelně nepatřila.

V německé elitě se z generace na generaci přenáší přesvědčení, že východní Evropa jim patří

Martina: A proč jsme to dodnes neprokoukli?

Michal Téra: Já si myslím, že se to prokouklo už mockrát, ale vždycky se na to nějak zapomnělo, nebo se o tom nemluví. A pochopitelně do toho potom ještě vstupují silnější hráči – po druhé polovině 20. století máte Spojené státy, Sovětský svaz.

Ale tento postoj ke slovanství, a vytvoření mýtu panslavismu, to je záležitost, která vychází z těchto kořenů, tedy že to překáželo německým, ale také maďarským plánům. Protože zase plánem Maďarů v druhé polovině 19. století bylo vytvořit z Uher Velké Maďarsko od Karpat po Jadran, což by Němcům asi ani nevadilo. To tam bylo, a slovanské národy v tom prostě překážely. A ony by nepřekážely, byly koncepce, kdy německý autor Friedrich Naumann vydal v roce 1915 knihu Mitteleuropa, kde to je popsáno. A on neměl tendenci – to ještě nebyl nacismus – tyto národy nějakým způsobem likvidovat, ale měly se prostě podřídit německému vlivu se vším všudy s tím, že si můžou nechat nějaké kulturní záležitosti. Můžete tancovat své lidové tance, zpívat své lidové písně, mít třeba i školství, nebo se na tom nějak podílet, ale musíte vidět, že jste v německém prostoru. Takže byly koncepce, které nechtěly národy vyhladit. Ale chtěly je prostě zapojit do imperiálního projektu.

A to je něco, co potom přejímá od Mitteleuropy i poválečný projekt Panevropy. Tam vidíte, že se zase shromažďují lidé z tohoto okruhu, a mají nejrůznější plány, jako kdo tam má být elitou, kdo tam nemá být elitou. Od první generace Panevropy to přebírá druhá generace, kterou vedl Otto von Habsburg, a ten zcela evidentně považoval Němce za imperiální národ, který má vytvořit Panevropu. Proto jeho kamarádství třeba se sudetskými Němci, protože oni se k tomu měli stát nástrojem. Takže tyto plány vždycky měly problém s tím, že v tom prostoru, který chtěli integrovat, by se jim náhle objevily identity, které by toto nechtěly, a proto tam byla vždycky velká tendence odříznout tento prostor od Ruska, aby se neposiloval pocit, že Rusové jsou největší slovanský národ, aby se neposilovala tato identita. Proto ta neustálá snaha snižovat slovanství. A to vychází z konkrétních politických programů, v Evropě v 19. a 20. století existovaly.

Kalergi a Stresemann položili základy projektu Panevropy – Východ byl v něm otevřenou otázkou

Martina: Do myšlenky Panevropy spadá třeba také Kalergiho plán?

Michal Téra: Jistě, to je první generace. Na tomto člověku je vidět, že on sám měl velký problémy se svou identitou.

Martina: Japonská žena.

Michal Téra: Ne, matka. Matka. Proto ty jeho představy o tom, že se rasy mají míchat, a tak dále, protože on sám asi těžko hledal nějakou identitu, kam by se pořádně zařadil. Než s tímto projektem přišel, tak už přišel s projektem evropské elity, to je spis Adel, tedy Šlechta, z roku 1916, kde už píše o tom, jaká by měla být elita, z koho by se měla skládat, a tam právě píše, že by to měly být většinou kosmopolitní skupiny. A po válce je to projekt Panevropy, který vlastně rozjel. A tam byl významným členem třeba Gustav Stresemann, což byl za Výmarské republiky ministr zahraničí Německa, a do dneška se předává Stresemannova cena. Myslím, že hnutí Panevropa předává takovouto cenu významným evropským osobnostem.

Martina: Stejně jako je Kalergiho v Evropské unii.

Michal Téra: Tak. A málokdo ví, že Stresemann byl velkým nepřítelem polské a československé státnosti a že byl architektem takzvaného Malého Mnichova, kterému říkáme Locarnská dohoda z roku 1925, kdy Německo, za přihlížení západních velmocí, odmítlo garantovat své východní hranice. Odmítlo uzavřít s Československem a Polskem garanci východní hranic, což byla příprava na Mnichov, a to se potom také v Mnichově projevilo. A tento Stresemann byl vlastně významným členem Panevropského hnutí, a byl to člověk, u kterého vidíte myšlenku, že se Západem spolupracovat, ale Východ, to je otevřená otázka.

Martina: To zní jako plán?

Michal Téra: Tyto plány tam byly, otázka je, nakolik to byly akademické a kabinetní diskuze, a nakolik se do toho zapojovali lidé, kteří měli skutečně vliv. To vám nepovím, to nevím.

Martina: Michale Téro, já vám nesmírně děkuji za to, že jste nám přiblížil ideu slovanství a že jste nám pomohl se v mnoha případech rozvzpomenout, odkud jsme, odkud jsme vzešli, co jsou naše kořeny – potažmo, kam kráčíme. Díky moc.

Celý rozhovor s docentem Michalem Térou o kořenech slovanské identity, projektu německé Mitteleuropy a původu českého komplexu méněcennosti vůči Západu si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Všechny příspěvky s Michal Téra