Jordan B. Peterson (1962, Edmonton, Alberta) je kanadský klinický psycholog, autor a mediální komentátor, který se celosvětově proslavil svými názory na vědecká, kulturní, náboženská i politická témata. Působil jako výzkumník a pedagog na Harvardově univerzitě a později od roku 1998 jako profesor psychologie na University of Toronto. Je známý svým interdisciplinárním přístupem spojujícím psychologii, filozofii, náboženství, mytologii či neurovědy – a třeba i moderní literaturu a film.
Výraznou veřejnou pozornost získal po roce 2016 svými postoji ke kanadskému návrhu zákona C16 (povinnost používat nová zájmena pro transgenderově různě vymezené osoby) a kritikou politické korektnosti. Peterson je autorem řady odborných a populárněnaučných knih, mezi nimiž dominují bestsellery o osobním rozvoji – do češtiny byly přeloženy Mapy smyslu, Dvanáct pravidel pro život, Řád není všechno, a naposledy My, kdo zápasíme s Bohem. Nyní už není akademikem v tradičním smyslu slova – univerzitní prostředí opustil, aby si vytvořil vlastní mediální přednáškové impérium.
Tato fakta je možné se dozvědět z internetu. Nevyjadřují však vše – Jordan Peterson není jen spisovatel, fascinující řečník a provozovatel známého podcastu. Je to „fenomén“, v jedné osobě představuje celou instituci, univerzitu specifického typu. Vyvolává emoce a vášně, vedle svého velikého fanklubu má své zarputilé odpůrce. Svými názory provokuje, ale ani to není klíč k pochopení jeho osobnosti: sám je totiž také vášnivý, při vlastních přednáškách někdy pláče. Ovládl veřejný prostor natolik, že před několika lety nebyl schopen zvládnout jeho nároky a zhroutil se. Nicméně i tak se mu podařilo vydat novou knihu, jež vyšla anglicky koncem roku 2024 a v loňském roce i v českém překladu (My, kdo zápasíme s Bohem. Vnímání božského. Argo, Praha 2025, brožovaná, 536 stran, překlad Jindřicha Veselého).
V této knize se věnuje nejznámějším starozákonním příběhům (o stvoření, o Kainovi a Abelovi, o Noemovi, o stavbě Babylónské věže, o Abrahámovi, Mojžíšovi a Jonášovi). Čtenář by si mohl položit otázku, proč se klinický psycholog vrhl tak náruživě na náboženství a knihu Genesis, ale kdo zná cestu J. Petersona v posledních deseti letech, nemůže být překvapen. Bible se postupně stále více objevuje v jeho přednáškách, v jeho podcastech vystupují náboženští myslitelé (například americký mediální biskup Robert Barron). Překvapení se nekoná také proto, že Peterson navazuje na dobrou tradici psychologů 20. století, kteří se nedrželi striktně svého kopyta, ale začali se věnovat právě kultuře, civilizaci a náboženství. Můžeme uvést nejvýraznější příklady, jako jsou Sigmund Freud a Carl G. Jung, kterého Peterson obzvláště rád cituje. V této společnosti ho tedy nalezneme a už dnes se dá tvrdit, že se přinejmenším známostí a čtenářskými úspěchy začíná těmto klasikům psychologie podobat.
Petersonovým cílem v jeho poslední knize není suplovat nějaký teologický výklad. Ostatně se nezdá, že by ho nějak hlouběji zajímali církevní otcové nebo scholastici. V minulosti četl spíše egyptské a babylonské mytologie, Dostojevského, Nietzscheho, Solženicyna a Harryho Pottera… Chápe biblické příběhy jako klíč k lidské psychice a kultuře, jako zdroj civilizační moudrosti, spíše než z perspektivy vybroušených teologických konceptů. Jsou to pro něho archetypální příběhy, mýty v tom nejlepším slova smyslu. Jsou svědectvím o povaze lidské tvořivosti, o obětech, které přinášíme nebo bychom měli přinášet, o destruktivitě závisti a pýchy, o povolání k odpovědnosti, o osvobození od tyranie, o nutnosti podstoupit životní dobrodružství a podobně. To všechno je samozřejmě z náboženské literatury známo, a to v mnohasetleté tradici výkladu starozákonní zvěsti. (Nový zákon si Peterson zřejmě schoval na příště, už o něm ostatně začal přednášet.) Petersonův text je jakousi speciální mixturou, zvláštním amalgámem vytvořeným moderním mágem, který je schopen multioborového propojení značného rozsahu, a navíc dokáže „jet na vlně“ populárního žánru, jakým je psychické koučování. Peterson není chladným kouzelníkem, stojí o změnu svých čtenářů a posluchačů, ba lze tvrdit, že stojí o nápravu světa.
V rámci výkladu jak této nejnovější publikace, tak těch předešlých je možné objevit stálá jádra, kolem nichž se točí Petersonovo myšlení a dalo by se říci i celá jeho angažovaná bytost. Těmito motivačními jádry jsou jak důrazy na lidské utrpení a pokus se s ním vyrovnat, tak návody, které naplňují lidskou existenci smyslem a přinášejí záblesky naděje. Peterson ovšem dokáže podle vzoru starozákonních proroků i proklínat své nepřátele, kteří vedou lidstvo do zkázy (zastánci politických ideologií a tyranií, radikální postmodernisté a relativisté, levicoví aktivisté). Pro Petersona jsou to povětšinou dědicové nihilistů, známých zejména z ruských románů devatenáctého století. Jeho kritikové mu někdy oprávněně vytýkají jistou mnohomluvnost a myšlenkovou odbíhavost. Je možné pozorovat, že si na to dává v poslední knize pozor a že je o poznání soustředěnější než v předcházejících titulech. Stále ještě sice dokáže propojit postavu Abela se svým oblíbeným tématem, kterým jsou rozdíly mezi muži a ženami, a Babylónskou věž se světskými utopiemi 20. století, nicméně je vidět, že i na to propojování je opatrnější. Mimochodem, Peterson neváhá propojit biblické postavy a problémy s problémy vlastními, popřípadě své rodiny – tak například u kapitoly o Abrahamovi uvádí rodinnou „variaci“ na odchod z rodného domu. Právě glosy tohoto typu dávají knize přidanou hodnotu a zřejmě násobí počet čtenářů.
Zápas s Bohem je zápasem o změnu sebe sama, o přijetí odpovědnosti, o tom, jak překonat chaos a růst i přes nevyhnutelné utrpení. V tomto smyslu je škoda, že se Peterson nedostal k rozvedení příběhu Jákobova zápasu s andělem (Bohem), který se apriorně nabízí. Odkazy na něj však v knize existují. Podstatnější je, že všechny citované biblické příklady volí jejich interpret tak, aby představovaly jasnou volbu i pro čtenáře, volbu mezi řádem a chaosem, mezi přijetím skutečnosti a jejím odmítnutím, mezi moderním relativismem a závazností tradice. Jakkoli se Peterson vždycky bránil jakémukoli zaškatulkování a politizujícímu zařazení (a je pravda, že žádné vlastně nepotřebuje, protože si vystačí sám), nakonec ho jeho angažmá přivedlo přece jen do jistého formujícího se tábora, do něhož volně patří konzervativně a křesťansky orientovaní historikové Niall Ferguson a Tom Holland, žurnalisté bojující proti úpadku Západu typu Douglase Murrayho nebo například zmíněný biskup a mediální katolické kníže Robert Barron. Všechny jmenované spojuje ostatně schopnost oslovovat posluchače na přednáškách a v podcastech a jistá úpornost v boji proti radikálně socialistickým konceptům. Dalo by se také říci, že toto volné sdružení, které se příležitostně potkává například na platformě Aliance pro zodpovědné občanství, což je společenská organizace, kterou Peterson vymyslel, představuje to nejzajímavější, co lze ze současné podcastové produkce vůbec poslouchat.
Je velice zajímavé, že hlavní Petersonovy myšlenky, bazírující na potřebě řádu v životě jednotlivce a společnosti, na potřebě odpovědnosti a osobní transformace, mají takový ohlas, a to všude po světě. Našinec by čekal, že čtenáře a posluchače bude oslovovat spíše relativizace morálky a důraz na osobní svobodu proti všem restrikcím. Můžeme se domýšlet, že srozumitelnost těchto témat a jejich aktuálnost je dána jistou únavou z ultraliberálních návodů na život a příliš liberálních společenských konceptů. Peterson má navíc jako psycholog (tedy znalec lidských duší a povah, můžeme-li věřit tradici) obrovskou výhodu v tom, že dokáže vystihnout, co lidi nejvíce zajímá. To však není vše, tento pozoruhodný autor jistě nereaguje jen na nějakou poptávku – na to je příliš akční a tvůrčí. Těžko mu také vytýkat prolnutí psychologických motivů do biblických témat v době, kdy je dobrá čtvrtina světové teologie orientována na psychoanalytické a terapeutické interpretace. Stejně ale zaráží, že tolik lidí je schopno naslouchat, a to velmi pozorně, starozákonním vyprávěním prošpikovaným psychologickými postřehy s konzervativním kořením.
Myslím, že není od věci pojmout Petersona tak, že se jedná o člověka, který bojuje o duše. Je jakýmsi moderním světským pastorem, který oslovuje svůj stále se rozšiřující okruh zájemců takovým způsobem, že připomíná významné evangelikální a katolické kazatele 20. století. Konečně může být v tomto smyslu výrazem sekularizace, laicity současného křesťanství, a zároveň i touhy současného křesťanstva po nové evangelizaci. Ta přichází nikoli už pouze prostřednictvím oficiálního kněžstva, ale konzervativně naladěných psychologů. Peterson však už není jednotlivec hlásající své pravdy, odpovídající víceméně křesťanské tradici. Je to instituce, která změnila řadu lidských osudů. Tato instituce má nyní i své pojmenování: Petersonova akademie. Někdo by mohl namítnout, že je to instituce kontroverzní i v tom smyslu, že se jedná o ideově vyhraněný koncept. Je otázka, zda to není spíše její přednost.
Tiskem vyšlo v revue KONTEXTY 2/2026
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
