Prof. Kamil Akserchanov 12. 10. 2026
Projev Marca Rubia ze 7. října v Aténách, na kopci Pnyx s výhledem na Akropoli, zafungoval velmi symbolicky. Americký ministr zahraničí stál na pozadí ruin starověké civilizace a vyzýval Západ, aby si připomněl svou velikost, historické kořeny, odvahu a schopnost bojovat za svou vlastní budoucnost.
Začal přitom právě úvahami o ruinách, které po sobě zanechaly velké civilizace. A v tom spočívá jistá historická ironie. Vždyť pokud se pozorně podíváme na procesy, které se dnes odehrávají, lze předpokládat, že Rubio v jistém smyslu vystupoval na troskách samotné euroatlantické aliance – nadnárodního uskupení, které po několik desetiletí zajišťovalo západnímu světu dominantní postavení v mezinárodním systému.
Zvláště zajímavé je porovnat tento projev se dvěma programovými projevy kanadského premiéra Marka Carneyho. První pronesl 20. ledna v Davosu, kde fakticky oznámil konec dosavadního světového řádu a vyzval střední mocnosti, aby se sjednotily tváří v tvář velkým mocenským centrům. Druhý projev pronesl 17. září v Evropském parlamentu, kde jeho úvahy nabyly zcela konkrétních politických a ekonomických obrysů. Carney navrhl výrazné prohloubení propojení kapacit Kanady a Evropské unie v oblasti energetiky, průmyslu, financí, technologií a obrany. Přitom den předtím, 16. září, se v Liverpoolu setkal s britským premiérem Andym Burnhamem, s nímž jednal o vojensko-politické spolupráci, a Kanada oficiálně podala žádost o připojení se k Spojeným expedičním silám vedeným Británií. Jde o poměrně zajímavý sled událostí, zejména pokud jej nahlížíme v kontextu formování nové severoatlantické koalice.
Všimněte si také historických obrazů
– na které se oba politici odvolávají. Carney připomíná Götheho, Buchenwald, evropský Odpor, kanadské vojáky z první světové války a poválečnou výstavbu sjednocené Evropy. Rubio sahá do minulosti mnohem hlouběji. Od starověkého Řecka přes Řím, křesťanskou Evropu a éru velkých geografických objevů vede historickou linii až ke Spojeným státům. Zvláštní pozornost věnuje starověkému řeckému pojmu thumos – vnitřnímu ohni, statečnosti, hrdosti a touze po nadřazenosti. Podle jeho názoru právě ztráta těchto vlastností přivedla Západ do současného stavu. A zatímco Carney se odvolává především na historickou paměť o ničivých evropských válkách a nutnosti kolektivní obrany, Rubio vyzývá Evropany, aby znovu nalezli vůli k historickému jednání.
Osobně se mi Rubiův projev jevil z hlediska historicko-filozofického obsahu jako podstatně silnější. Odvolává se na to, co kdysi vytvořilo západní civilizaci, a navrhuje obnovit její vnitřní energii. Carney naopak nabízí především mechanismy kolektivního přežití v měnícím se světě. Mnohem zajímavější je však něco jiného.
Máme před sebou dvě soupeřící postglobalistické koncepce, které vznikly uvnitř téhož rozpadajícího se celku.
Obě vycházejí z uznání hluboké krize dosavadního modelu globalizace, obě vrací do politiky historickou paměť, národní zájmy, energetiku, průmysl a vojenskou sílu. Budoucnost Západu však vidí odlišně.
A právě zde je třeba si připomenout, co představovala euroatlantická oblast, jak se formovala a proč dnes pozorujeme v rámci západního světa tak protichůdné procesy. Již několikrát jsem upozorňoval, že euroatlantická oblast je mnohem širší než NATO, Evropská unie nebo soubor států, které se obvykle označují jako kolektivní Západ. V rámci mého analytického modelu se jedná o nadnárodní systém politických, finančních, průmyslových, zpravodajských a vojensko-strategických vazeb, který vznikl na základě několika historických center moci. Relativně v něm lze rozlišit tři hlavní křídla: americké, britské a německé. Toto rozdělení má přitom právě historicko-funkční charakter. Národnost jednotlivých účastníků, umístění ústředí společností a dokonce i formální státní příslušnost zdaleka ne vždy určují, ke kterému ze směrů se jejich zájmy řadí.
- Americká vojensko-strategická síla po druhé světové válce, dolarový finanční systém a obrovský vnitřní trh zajistily základ pro formující se západní řád.
- Velká Británie, která ztratila značnou část svého územního impéria, si zachovala mezinárodní finanční, námořní, diplomatické a zpravodajské sítě a postupně je začleňovala do nového systému.
- Německo, které obnovilo svůj průmyslový potenciál a stalo se ústředním článkem kontinentální evropské integrace, zajistilo značnou část výrobní základny tohoto seskupení.
Každé ze tří historických center si zachovalo své vlastní zájmy, ale konfrontace se Sovětským svazem a následné rozšiřování globálních trhů umožňovaly jejich sladění v rámci společného modelu. Po roce 1991 se možnosti tohoto systému výrazně rozšířily. Právě na jeho základě se do značné míry rozvíjela následná globalizace.
Je však třeba mít na paměti, že německá složka má mnohem hlubší a složitější historii než poválečný průmyslový model Spolkové republiky Německo. Již v první polovině 20. století německé politické a ekonomické kruhy vypracovávaly různé projekty kontinentálního hospodářského prostoru. Za Třetí říše nabyly tyto projekty podoby nuceného germano-centrického hospodářského řádu. Po roce 1945 byly jednotlivé průmyslové, administrativní a zpravodajské kádry bývalého systému integrovány do nových západních struktur. Stačí si vzpomenout na organizaci Reinharda Gelena, která vznikla s americkou podporou a později se stala základem západoněmecké zpravodajské služby BND. Jedná se o dokumentálně doloženou historii personální kontinuity, i když sama o sobě neumožňuje ztotožňovat poválečnou evropskou integraci s projekty Třetí říše. Pro pochopení nadnárodního charakteru jednotlivých historických sítí však mají podobné procesy zásadní význam.
*
Vraťme se nyní k současnosti.
Nejzajímavější je, že rozpad dřívější euroatlantické struktury se již neomezuje pouze na rozchod jejích tří historických složek. Jak jsem již poznamenal, každé ze tří křídel se samo rozdělilo minimálně na dvě linie. Před námi tak stojí již šest soupeřících směrů, které nadále působí v rámci dřívějšího prostoru globálního vlivu. Přitom si všechny zachovávají značné zdroje, vazby na politické elity, finanční možnosti i vlastní představy o budoucím světovém řádu. V některých oblastech se jejich zájmy shodují, což umožňuje uzavírat situační spojenectví, jinde však dochází k zásadním rozporům. Právě proto se mnohé události, k nimž dnes dochází v mezinárodní politice, jeví jako tak zamotané.
Americké křídlo
se dělí na tradiční euroatlantickou linii, kterou poměrně jasně reprezentuje nedávný projev Rubiův, a kontinentální linii MAGA s její koncepcí „Pevnost Amerika“ a oživením Monroeovy doktríny. První z nich usiluje o zachování amerického civilizačního a strategického vlivu v Evropě, byť za zcela nových podmínek. Druhá směřuje ke konsolidaci západní polokoule, obnově amerického průmyslu, kontrole nad strategickými komunikacemi a omezení závazků vůči vnějšímu světu. Navíc se již jedná o oficiálně zakotvené strategické priority Washingtonu. V prosincové Strategii národní bezpečnosti USA pro rok 2025 je přímo prohlášen návrat k Monroeově doktríně s Trumpovým doplňkem, který předpokládá obnovení americké převahy v západní polokouli.
Zde je třeba vzít v úvahu, že Rubio sice zastupuje Trumpovu administrativu, ale je představitelem americké části euroatlantického prostoru. Proto zatím nelze hovořit o dvou definitivně oddělených táborech uvnitř americké vlády. Objektivní rozpor mezi zachováním globálního euroatlantického vlivu a soustředěním zdrojů na vlastním kontinentu však nikam nezmizí. Do jaké míry Spojené státy potřebují Evropu k udržení svého postavení ve světě? A do jaké míry odpovídá její další podpora zájmům americké ekonomiky?
- V jedné variantě si Washington nadále nárokuje civilizační vedení Západu;
- V druhé se soustředí na vlastní kontinentální systém a zachovává si možnost selektivní intervence do záležitostí zbytku světa.
Zatím mohou tyto směry koexistovat, ale s prohlubujícím se nedostatkem zdrojů nabývá volba priorit stále většího významu.
Britské křídlo
prochází vlastním rozkolem. Politický Londýn se pokouší sestavit novou koalici, kterou podmíněně nazýváme neoeuroatlantickou. Ve výrocích Carneyho již lze spatřit prvky její možné ekonomické a vojensko-politické architektury: Británie, Kanada, část kontinentální Evropy, severoatlantický prostor, přístup do Arktidy, energetika, zbrojní průmysl a strategické komunikace. Takováto struktura navíc může britskému politickému centru poskytnout možnosti, které již dávno neodpovídají vlastní ekonomické váze Spojeného království. Je zde však ještě jeden problém: Francie a Německo vůbec nemusí souhlasit s britským vedením a samotný Brusel má své vlastní institucionální zájmy. Vytvoření takové koalice proto zůstává složitým procesem se zdaleka nezaručeným výsledkem.
Zároveň se však londýnská City ubírá zcela jiným směrem. Britský nadnárodní finanční kapitál postupně přechází do síťové fáze a přerozděluje jednotlivé funkce mezi světová finanční centra, především v Asii. Hongkong, Singapur a další asijská centra se mohou stát důležitými uzly této transformace. A zde vzniká zásadní rozpor: politický Londýn se snaží zachovat územně vymezenou koalici, zatímco finanční sítě potřebují jednotné geografické centrum stále méně. Navíc přechod k síťovému modelu může oslabit i samotnou City, protože rozdělení kapitálu a řídících funkcí mezi několik center nevyhnutelně ztěžuje zachování dosavadní míry koordinace. Ukazuje se tedy, že britské politické a finanční dědictví se začíná ubírat různými směry. A zdaleka není zřejmé, že se zájmy Londýna a City v příštím globálním cyklu budou shodovat.
Zde stojí za to znovu obrátit pozornost na Kanadu. Pro případný neoeuroatlantický projekt má výjimečný význam. Obrovské zásoby ropy a zemního plynu v Albertě, kriticky důležité nerostné suroviny, finanční zdroje, arktický prostor, přístup jak k Atlantskému, tak k Tichému oceánu – to vše přisuzuje Kanadě zcela výjimečnou roli. Geograficky však zůstává součástí severoamerického bezpečnostního prostoru, na který se vztahuje obnovená Monroeova doktrína. Kanada se tak může stát jedním z nejdůležitějších bodů, kde se protínají zájmy amerického kontinentálního směru a britského neoeuroatlantického projektu. A pokud si připomeneme vnitřní rozpory mezi federálním centrem, Albertou a Quebecem, je zřejmé, jak složitá může být budoucí politická konfigurace Severní Ameriky. Zde je navíc třeba zohlednit i strategickou polohu Quebecu, který zajišťuje klíčové spojení vnitrozemských oblastí kontinentu s Atlantikem přes údolí řeky Svatého Vavřince.
Německé křídlo
– uvnitř tohoto křídla euroatlantického prostoru se, dle mého, odehrává snad nejzajímavější rozkol. Jedno jeho křídlo zůstává vázáno na území dnešního Německa, jeho průmysl, finanční systém, politické instituce a model evropské integrace, který se vyvinul po roce 1945. Právě tato složka dnes prochází nejzávažnější strukturální krizí. Dřívější německý ekonomický model se opíral o kombinaci relativně dostupné energie, otevřených exportních trhů USA, poptávky ze strany Číny, evropské ekonomické integrace a amerických bezpečnostních záruk. Dnes jsou prakticky všechny tyto opory pod tlakem. Ruská energetická složka dřívějšího systému je zničená, čínský trh se stává prostorem stále tvrdší průmyslové konkurence a americká obchodní politika navíc omezuje možnosti německého vývozu. A za těchto podmínek musí Berlín hledat nový model existence.
Existuje však i další směr německého křídla, který můžeme relativně spojit s vojensko-technologickým modelem, jak jej představili Peter Thiel, Alex Karp a společnost Palantir. A zde je důležité mít na paměti nadnárodní charakter samotné euroatlantické spolupráce. Tyl a Karp působí v rámci amerického technologického prostoru, avšak v jejich intelektuálním prostředí se objevují jednotlivé prvky německé filozofické tradice, včetně politické teologie Karla Schmitta*), jakož i představy o státu, suverenitě a technologické moci. Samozřejmě, intelektuální kontinuita sama o sobě ještě nedokazuje existenci jednotné historické organizace. Umožňuje však položit otázku ohledně možné transformace určitých německých politicko-intelektuálních tradic v rámci americké technologické elity.
Zvláště zajímavý je manifest společnosti Palantir z dubna 2026, sestávající z 22 tezí, který rozvíjí myšlenky knihy Alexe Karpa a Nicholase Zamiského „Technologická republika“. Patnáctá teze přímo vyzývá k přehodnocení důsledků poválečného oslabení Německa a Japonska. Ve skutečnosti se navrhuje obnovit vojensko-strategický potenciál těchto dvou států, jejichž postavení bylo po roce 1945 začleněno do systému amerických bezpečnostních záruk. Ostatní body manifestu navíc odhalují širší model: sblížení inženýrské elity se státem, prioritu vojenských technologií, umělé inteligence, národní bezpečnosti a připravenosti společnosti k mobilizaci. V souhrnu to již připomíná pokus o přehodnocení samotné organizace státní moci v podmínkách nastupující technologické etapy.
V této souvislosti vyvstává otázka, kterou jsme dosud neprozkoumali dostatečně podrobně. Zatímco jedno německé směřování usiluje o zachování stávajícího průmyslového a politického systému, druhé může spojovat budoucnost s hlubokou vojensko-technologickou transformací a přehodnocením poválečného řádu. Přitom zde není vůbec nutné předpokládat jejich geografické protiklady. Boj se může odehrávat na úrovni elit, kapitálu, technologických platforem, zpravodajských struktur a kontroly nad průmyslovými kapacitami. A pokud taková konkurence skutečně existuje, stává se německé dědictví jedním z nejdůležitějších předmětů vnitřního střetu v rozpadajícím se euroatlantickém prostoru.
*
Právě zde je třeba se znovu vrátit k historii.
Otázku kontinuity německých průmyslových, politických a zpravodajských sítí po druhé světové válce nelze považovat za uzavřenou. Dobře známé jsou jak případy integrace bývalých nacistických specialistů do amerických programů, tak historie Gehlenovy organizace i zachování části průmyslové elity v rámci západoněmecké ekonomiky. Zatím však není možné bez dalších dokumentárních důkazů prokázat přímou organizační souvislost těchto historických struktur se současnými technologickými kruhy Thiela a Karpa. Nicméně samotné nastolení této otázky nabývá zvláštního významu v okamžiku, kdy vlivná americká technologická korporace veřejně vyzývá k přehodnocení jednoho ze zásadních výsledků roku 1945.
Německé křídlo euroatlantického uspořádání je tedy smysluplné nahlížet v mnohem širším kontextu, než je současná Spolková republika Německo. Oslabení německého státu a krize jeho průmyslového modelu zdaleka neznamenají zmizení všech nadnárodních zájmů, které s ním jsou historicky spojeny. Tyto zájmy mohou měnit geografii své přítomnosti, hledat nové technologické formy a integrovat se do jiných center moci. Podobný proces již zkoumáme v souvislosti s britským finančním kapitálem, který je schopen jednat nezávisle na politických zájmech Londýna. A pokud je tato hypotéza správná, pak se za vnějším oslabením německého křídla může skrývat boj mezi dvěma zcela odlišnými představami o jeho budoucnosti.
*
Před námi se tedy rýsuje podstatně složitější konfigurace: dvě americké linie, dvě britské a dvě německé. Bylo by však chybou představovat si je jako šest izolovaných organizací s jasně definovaným vedením a hranicemi. Jedná se o analytický model šesti směrů zájmů, které se mohou protínat, soutěžit a spojovat v závislosti na konkrétní situaci.
Američtí euroatlantisté jsou schopni podle situace spolupracovat s jednou částí německých elit proti britskému projektu. Kontinentální linie MAGA může hledat vlastní dohody s jinými světovými mocenskými centry. City je schopno spolupracovat s finančními systémy států, jejichž politické vedení stojí proti Londýnu.
Právě tato prolínání činí současný obraz tak zamotaným.
A zde je třeba vzít v úvahu ještě jednu zásadní okolnost. Těchto šest směrů se neomezuje na území západní Evropy a Severní Ameriky. V rámci našeho modelu jsou jejich ekonomické, finanční, technologické a politické zájmy přítomny po celém světě. Samozřejmě se míra jejich přítomnosti liší a konkrétní vazby vyžadují samostatné prověření. Samotný princip je však nesmírně důležitý: rozpad nadnárodního celku vůbec neznamená, že jeho historické složky mizí spolu s dřívějšími institucemi. Naopak, mohou zahájit samostatný boj o zdroje a vliv ve všech regionech, kde dříve působily.
A nyní se podívejme, jak to souvisí s děním kolem evropské energetiky.
O vytváření podmínek pro energetické obklíčení Evropy jsem začal hovořit již v roce 2023. Později se tento koncept dočkal podrobnějšího rozpracování. Jeho podstata spočívá v tom, že přístup k energetickým zdrojům, dopravním komunikacím, pojištění přepravy, technologiím a infrastruktuře se postupně stává jedním z klíčových nástrojů řízení hospodářského rozvoje celých regionů. Přitom v takovém modelu zdaleka ne vždy vyžaduje přímou územní kontrolu. Stačí mít možnost určovat podmínky přístupu k životně důležitým zdrojům a trasám jejich dodávek. Pro evropský průmysl to znamená rostoucí závislost na vnějších řešeních, zatímco pro konkurenční mocenská centra to představuje možnost přerozdělovat ekonomický vliv prostřednictvím energetiky a logistiky.
V tomto ohledu nabývá geografie vystoupení Rubia a Carneyho dalšího významu. Rubio oslovuje Evropany z Řecka, které se stává důležitým uzlem energetického zásobování jižní Evropy a zaujímá strategickou pozici ve východním Středomoří. Carney navrhuje posílení severoatlantické osy prostřednictvím Kanady, jejích energetických a nerostných zdrojů, obranné spolupráce a přístupu k Arktidě. Hnutí MAGA se soustředí na kontinentální americký systém, včetně Panamského průplavu, Karibské oblasti a severoamerického bezpečnostního prostoru. Za politickými projevy již lze rozeznat různá geografická směry ekonomické a vojensko-strategické konsolidace. A tyto směry se navíc nevyhnutelně budou protínat.
*) Karl Schmitt (1888-1985) – německý právní a politický teoretik, kritik liberální demokracie, jeden z teoretiků NSDAP, s níž se ovšem po pár letech dostal do konfliktu. Přesto ale zůstal do konce války státním radou a profesorem berlínské university. Po roce 1945 byl vyšetřován a odešel do ústraní.
Preklad: St. Hroch, 12. 10. 2026
