Nemáme na to | Pravý prostor

Nemáme na to | Pravý prostor

proxyLeave a comment

D. D. KRAJČA

Po včerejší remíze s Jihoafrickou republikou opět vypukla národní sportovní disciplína, ve které jsme dlouhodobě světovou velmocí. Nemyslím fotbal. Myslím rozhořčené komentování fotbalu. Po porážce s Jižní Koreou přišla remíza s Jihoafrickou republikou a český národ se opět rozdělil na dvě skupiny. Na ty, kteří požadují okamžité vyhození všech od uklízečky až po předsedu svazu, a na ty, kteří požadují totéž, jen o něco hlasitěji.

Situace je přitom až směšně jednoduchá. Pokud chceme ještě pomýšlet na postup ze skupiny mistrovství světa, musíme porazit Mexiko. Ano, přesně to Mexiko, které už na turnaji porazilo Jihoafrickou republiku a následně si poradilo i s Koreou. Jinými slovy, stojíme před úkolem, který by ještě před několika týdny většina fanoušků označila za téměř nemožný. Přesto dnes čtu komentáře lidí, kteří se tváří, jako bychom právě promarnili cestu k titulu mistrů světa a jako by český fotbal disponoval generací hráčů, před kterou se třese celá planeta.

A právě tady začíná ta největší groteska.

Po každém větším fotbalovém turnaji se v České republice odehrává zvláštní divadlo. Na hřišti běhá jedenáct mužů v národních barvách, ale skutečné představení začíná až po závěrečném hvizdu. Tehdy se totiž z milionů obyvatel této země stávají trenéři, sportovní ředitelé, skauti, kondiční specialisté, psychologové a příležitostně i soudci, kteří během několika minut vynesou rozsudek nad celým českým fotbalem. Člověk by při čtení některých komentářů skoro nabyl dojmu, že jsme právě promarnili generaci nových Nedvědů, Poborských, Rosických a Čechů, kteří jen shodou nešťastných okolností nedokázali porazit soupeře, nad nimiž jsme měli podle internetových expertů zvítězit rozdílem několika tříd.

Jenže problém je v tom, že realita je mnohem méně romantická a zároveň mnohem více komická. Česká republika totiž není fotbalovou velmocí, ať si o sobě namlouváme cokoli. Nejsme Brazílie, nejsme Německo, nejsme Španělsko a nejsme ani země, která by v posledních letech produkovala zástupy mimořádných hráčů schopných měnit dějiny světového fotbalu. Když se podíváme pravdě do očí bez vlasteneckých brýlí a bez nostalgického vzpomínání na slavnější časy, musíme si přiznat, že už samotná účast na podobném turnaji bývá často výsledkem poctivé práce, příznivého losu, trochy štěstí a občas i malého zázraku.

A právě proto si myslím něco, co mnoha lidem zvedne tlak.

My jsme se tam dostali.

A už to je úspěch.

Ne proto, že bych měl nízké nároky. Ne proto, že bych nechtěl vítězit. Ale proto, že se snažím dívat na český fotbal takový, jaký skutečně je, nikoliv takový, jaký bychom si ho přáli mít.

Přesto se po každém nezdaru ozývají hlasy lidí, kteří jsou přesvědčeni, že český národní tým disponuje potenciálem pravidelně porážet světovou elitu a že jedinou překážkou na cestě ke slávě je trenér, rozhodčí, počasí, UEFA, FIFA, postavení planet nebo cokoliv dalšího, co se právě hodí jako obětní beránek. Tito lidé mi připomínají pasažéra ve staré škodovce, který se rozčiluje, že na dálnici neujede Ferrari. Místo aby si uvědomil, v čem sedí, začne hystericky kopat do palubní desky a vykřikovat, že za všechno může řidič.

Český fotbal totiž netrpí jedním problémem. Český fotbal je problém systémový. Nemáme dostatek mimořádných hráčů, nemáme dostatek mimořádných trenérů a už vůbec nemáme prostředí, které by dlouhodobě produkovalo jedno i druhé. Místo toho máme léta budovaný rybník, v němž si stále stejní lidé přelévají funkce, tituly, zásluhy a vzájemné pochvaly. Někdo byl před lety úspěšný hráč, a tak se automaticky předpokládá, že bude stejně úspěšný manažer. Jiný byl kdysi manažer, a tak se předpokládá, že bude dobrý funkcionář. Třetí je funkcionář tak dlouho, že už si nikdo nepamatuje, proč vlastně funkcionářem je, ale všichni se shodnou, že tam přece musí zůstat, protože tam byl vždycky. Vzniká tak podivný koloběh připomínající obecní hasičský bál, kde se každoročně volí stejné vedení a největší revolucí bývá přesazení předsedy o dvě židle doprava.

Výsledkem tohoto prostředí je skutečnost, že se český fotbal už léta více zabývá sám sebou než budoucností. O mládeži se hovoří při konferencích, seminářích a slavnostních projevech, ale výsledky této práce jsou často vidět méně než jednorožec na Václavském náměstí. Každý rok slyšíme o nových talentech, kteří mají spasit český fotbal, a každý rok sledujeme stejný scénář. Talentovaný mladík odejde do zahraničí, protože tam dostane podmínky, o nichž se doma může jen zdát. Pokud má štěstí, prosadí se. Pokud štěstí nemá, ztratí se někde mezi rezervním týmem a lavičkou. V obou případech však český fotbal přichází o možnost budovat kolem něj něco dlouhodobého.

Nemá smysl předstírat pohoršení nad tím, že hráči odcházejí za penězi. Fotbal je dnes byznys stejně jako jakýkoliv jiný obor a člověk musí být mimořádný idealista nebo mimořádný pokrytec, aby tvrdil, že by v podobné situaci jednal jinak. Problém není v tom, že hráči chtějí vydělávat. Problém je v tom, že jsme si po desetiletí nedokázali vytvořit prostředí, které by dokázalo spojit profesionální úspěch s dlouhodobou identitou a hrdostí.

Právě proto si paradoxně vážím Ládi Krejčího. Přiznávám bez mučení, že jsem ho dlouhou dobu nemusel. Něco mi na něm vadilo, něco mi nesedělo a často jsem si říkal, že je přesně tím typem hráče, kterého bych ve svém mužstvu nechtěl. Jenže postupem času jsem pochopil, že jsem se možná díval na špatnou věc. Zatímco u mnoha jiných fotbalistů vidím především zaměstnance fotbalového průmyslu, u něj vidím člověka, kterému na tom opravdu záleží.

A v době, kdy se z fotbalu stává stále dokonalejší obchodní produkt, je takový přístup vzácnější než technicky dokonalá klička. Mám pocit, že právě on patří k těm několika málo hráčům, kteří ještě nosí lvíčka na dresu jako závazek a ne jako reklamní nášivku.

Proto se pokaždé pobaveně usmívám, když čtu rozhořčené komentáře lidí, kteří by nejraději polovinu reprezentace poslali na nucené práce a druhou polovinu do důchodu. Zvláště když tyto rozsudky často vynášejí jedinci, jejichž největší sportovní výkon za posledních deset let spočíval v tom, že doběhli k lednici během reklamní přestávky a cestou si nenatáhli sval. Právě tito samozvaní odborníci bývají nejpevněji přesvědčeni, že problém českého fotbalu spočívá v jednom špatném střídání, jedné nepřesné přihrávce nebo jednom trenérovi.

Pravda je přitom mnohem prostší a mnohem méně příjemná. Česká reprezentace není ostudou českého fotbalu. Česká reprezentace je jeho nejvěrnějším obrazem. Předvádí přesně to, co dlouhodobě produkuje celý systém, od práce s mládeží přes kluby až po kanceláře lidí, kteří tento sport řídí. Pokud tedy máme pocit, že výsledky nejsou dost dobré, neměli bychom hledat viníka v jednom trenérovi nebo jednom hráči. Měli bychom se podívat na celý ten zarostlý rybník trafik, zásluh, známostí a vzájemného poplácávání po ramenou, který už dávno potřebuje pořádně vypustit a vyčistit.

Do té doby bude český fotbal přesně takový, jaký je dnes. Občas příjemně překvapí, občas zklame, občas zahraje nad své možnosti a občas tvrdě narazí na vlastní limity. A zatímco část národa bude dál snít o tom, že jsme fotbalová velmoc, realita bude neúprosně připomínat, že nejsme. Ne proto, že by hráči nechtěli. Ne proto, že by trenéři nepracovali. Ale proto, že jsme si za dlouhé roky vytvořili prostředí, které produkuje přesně takové výsledky, jaké dnes vidíme.

A možná právě v tom spočívá největší tragikomedie českého fotbalu. Ne v tom, co se děje na trávníku, ale v tom, že po každém zápase s vážnou tváří předstíráme překvapení nad výsledkem, který odpovídá úplně všemu, co jsme dlouhá léta zasévali. Někteří fanoušci se pohoršují, jiní nadávají, další hledají spiknutí a viníky. Jen málokdo je ochoten připustit, že se možná nedívá na budoucí mistry světa, ale na mužstvo, které hraje přesně tak dobře, jak dobře je dnes nastaven celý český fotbal.

A právě proto není největším problémem remíza s Jihoafrickou republikou. Největším problémem je, že si pořád odmítáme přiznat jednoduchou pravdu.

Nemáme na to !!!

 

Daniel Danndys Krajča, FB

RedakceRedakce


1 přečtení

Loading…