Tato vlna veder odhalila více než jen stoupající teploty – odhalila desítky let zanedbávané infrastruktury, politickou bezradnost a vládu, která má potíže plnit i ty nejzákladnější funkce.
Po vlně veder z minulého týdne se v Německu vynořily dva vzájemně související příběhy. První z nich: Tato událost odhalila nebezpečí globálního oteplování. Druhý: Odhalila nebezpečí státu a jeho infrastruktury, která není schopna plnit svůj účel a je znepokojivě špatně připravena odolat opakujícím se vlnám veder.
Vydržet intenzivní vedro – které trvalo několik dní a místy dosahovalo až 40 stupňů Celsia – nebylo pro mnohé snadné. Skutečným šokem však bylo sledovat, jak se infrastruktura země hroutí nebo se ukazuje jako naprosto nedostatečná.
Vezměme si například zprávu, že většina nemocnic a domovů pro seniory postrádá klimatizaci nebo jakýkoli účinný chladicí systém, a to navzdory dlouholetému „plánování na vedro“: „Většina nemocnic v současné době musí zmírňovat horko pomocí jednoduchých a z velké části neúčinných opatření, jako jsou stínění a ventilátory,“ uvedl v roce 2025 zástupce ředitele Německé nemocniční federace. Situace se nezměnila. V některých domovech pro seniory museli být obyvatelé evakuováni z přehřátých částí budovy.
Pak tu byl téměř kolaps zchátralého německého veřejného železničního systému, který jsem zažil na vlastní kůži.
Začalo to tím, že cestující, kteří si na ten horký víkend rezervovali jízdenku, dostali e-maily, v nichž byli zdvořile vyzváni, aby si bezplatně zrušili cestu – zjevně v očekávání blížícího se kolapsu systému. Ti, kteří tak neučinili, včetně mě, čelili chaosu: přeplněná nástupiště, kde tisíce lidí, včetně těhotných žen a seniorů, musely hodiny čekat na zpožděné vlaky.
Z Erfurtu se mi podařilo vrátit do Berlína až v neděli večer, a to s velkými obtížemi: vlak, který jsem si rezervoval na 17:00, byl zrušen a každý druhý vlak byl buď tak přeplněný, že už nikoho dalšího nepustili na palubu – v jednom případě musela policie fyzicky bránit cestujícím v nástupu –, nebo byl rovnou zrušen.
Máme spoustu statistik o teplotních rekordech, které byly toho dne zaznamenány na různých místech, ale žádné o rozsahu zpoždění a zrušených spojů v celé německé železniční síti – což je samo o sobě jistě příznakem pokřivených, zájmy řízených priorit naší správy a médií. Zbývá nám tedy spoléhat se převážně na neoficiální informace: zprávy od přátel a ze sociálních médií. Jen v mém vlastním okruhu známých několik lidí zůstalo mnoho hodin sedět na vlakových nástupištích.
Tepelná vlna byla, nebo měla být, varováním před selháním státu, které způsobuje zbytečné utrpení. Samotné horko bylo nevyhnutelné; selhání reakce na něj bylo politickým selháním.
V oficiálním výkladu se jak extrémní vedro, tak utrpení, které z něj vyplynulo, připisují globálnímu oteplování – přičemž role lidstva je redukována na pouhou příčinu, na producenta CO2. Lze však tvrdit, že většina utrpení nebyla způsobena samotným vedrem, ale jistým druhem lidského selhání: špatným plánováním a nesprávně nastavenými prioritami, které vedly k nebezpečnému zanedbávání veřejné infrastruktury, spolu s obecnějším ztrátou odvahy v rámci státní správy.
Špatný stav této infrastruktury je jedním z nejjasnějších znaků úpadku Německa. A právě v tomto kontextu se katastrofální důsledky vlny veder stávají něčím, co se blíží samonaplňujícímu se proroctví.
Poruchy signalizace a poškozené výhybky způsobené extrémním horkem – to bylo oficiální vysvětlení chaosu ve vlakové dopravě. Německá železniční síť je však náchylná k výpadkům i za mírného počasí (a pravidelně zklame cestující i za sněhu a ledu). Více než 40 % dálkových vlaků jezdí se zpožděním, a i tato statistika je ve srovnání se skutečností ještě mírná: jak vysvětluje německá DW, „když je vlak zrušen, což se stává dost často, není zahrnut do statistiky, stejně jako vlaky, které předčasně ukončí svou jízdu.“
23. června, ještě předtím, než velká vlna veder vůbec začala, se celý železniční systém po celé zemi na více než dvě hodiny zastavil kvůli chybě při aktualizaci softwaru v zastaralém železničním rádiovém systému GSM-R – šlo o výpadek od válečných časů bezprecedentní. Zatímco lidé stáli na nástupištích a slyšeli o dalším zpoždění či zrušení spoje, oprávněně si kladli otázku, co se v uplynulých desetiletích pokazilo v systému, který se kdysi pyšnil tím, že patří k nejlepším na světě. „Všichni mluví o počasí – my ne“, zněl hrdý slogan státních drah Deutsche Bahn v 70. letech.
Jednou z věcí, která se zjevně pokazila, je to, že klíčové investice do oblastí přímo ovlivňujících bezpečnost a pohodu občanů byly vážně zanedbávány – zejména v průběhu prvního desetiletí 21. století, kdy ekonomika údajně ještě vzkvétala.
V případě německé železnice to znamená, jak vysvětluje DW, že po celé zemi existují úseky tratí, kde kolejnice, výhybky a signalizační stanice pocházejí ještě z 19. století. A to navzdory skutečnosti, že po sjednocení slibovaly po sobě jdoucí vlády modernizaci a zefektivnění staré, nedostatečné železnice; dokonce se objevily plány na úplné či částečné uvedení na burzu (plány nakonec padly po finanční krizi v roce 2008).
Vzhledem k tomu, že vlády se o tento sektor starají čím dál méně, je systém navzdory masivním dotacím stále více v krizi. Špatné řízení projektů vedlo ke skandálům, jako je stuttgartská desetiletí trvající výstavba nového nádraží, která měla být původně dokončena v roce 2019, ale nyní je nepravděpodobné, že by byla hotová před rokem 2031, přičemž náklady překročily rozpočet o zhruba 10 miliard eur.
Nekompetentnost, špatné plánování a těžkopádná, pomalá byrokracie představují jednu stránku problému. Druhou je širší zmatek naší doby: jak stát přebíral stále více úkolů – od vzdělávání veřejnosti o zdravém stravování a nebezpečích kouření až po prosazování výhod diverzity a boje proti rasismu –, investoval stále méně energie do toho, co bylo kdysi považováno za jeho ústřední pilíře: obranu, infrastrukturu, školy.
A pak je tu ideologie zelené levice, které se podařilo zakořenit téměř ve všech částech společnosti a která také sehrála svou roli.
Jedním z příkladů je hluboce zakořeněná nepřátelská nálada zelených vůči klimatizaci, ba dokonce její démonizace, díky čemuž nemocnicím a pečovatelským domům prošlo šetření na tomto zásadním zařízení. Německé státní zpravodajské služby zveřejnily nespočet reportáží o nebezpečích tohoto moderního zařízení. Jedna z takových zpráv, pocházející ze stejně horkého léta roku 2024, nesla název „Když chladicí zařízení zahřívají klima“ a lamentovala nad tím, že „19 % Němců již má doma klimatizaci“, ačkoli, jak zpráva vysvětlovala, taková zařízení globální oteplování pouze zhoršují. I během poslední vlny veder státní vysílací stanice opět vyzývaly lidi, aby si pověsili vlhké hadry nebo srolovali koberce, aby se ochladili, zatímco, jak poznamenal novinář Jan Fleischhauer v pořadu Focus TV, návrh, aby si lidé prostě koupili klimatizaci, nápadně chyběl.
Ta pokryteckost je do očí bijící. Neustále se nám říká, abychom jezdili vlakem místo autem a považovali vlaky a nemocnice za důležitější a ctnostnější než auta či letadla. Žádná z této proklamované úcty se však nepromítá do skutečné péče, jakmile je horko – samo o sobě důsledek toho samého oteplování, proti kterému tyto instituce údajně bojují – vystaví je zkoušce.
Dalším příkladem je automatický předpoklad, že lidé si za to mohou sami, pokud ignorují apokalyptická varování před údajně život ohrožující vlnou veder a přesto cestují vlakem. Výzva Deutsche Bahn k cestujícím, aby o víkendu zůstali doma, nebyla vnímána jako další selhání systému, který neplní svou jedinou úlohu, ale byla naopak vítána odborníky jako rozumná.
Byla doba, kdy jízda vlakem v pohodlném, klimatizovaném vagónu byla ideálním způsobem, jak strávit parný den – doba, kdy vlaky symbolizovaly pocit svobody, a to i ve stalinistickém východním Německu, kde jinak byla skutečná svoboda nedostatkovým zbožím. Jak napsala Anna Funderová v knize Stasiland: Příběhy zpoza berlínské zdi, potěšení z cestování vlakem a svoboda být v meziprostoru mezi dvěma místy má něco do sebe.
Dnes se lidem prostě říká, aby místo toho zůstali ve svých často dusných bytech, bez ohledu na to, co to znamená pro jejich plány – nebo pro společenský život obecně.
Tento způsob uvažování se plně projevil, když byl jeden vlak, který mě mohl přiblížit k Berlínu, prohlášen za přeplněný, protože celý vagón byl zapečetěn červenou páskou – podobně jako v době pandemie COVIDu. Důvod: v tom vagónu selhala klimatizace a z bezpečnostních důvodů, jak nás informovaly hlášení z reproduktorů, tam nikdo nesměl sedět.
„To je minimálně sto hlasů navíc pro AfD,“ žertoval jeden z cestujících s odkazem na německou pravicově populistickou stranu. Jeden můj kamarád, inženýr, to vyjádřil ještě bez obalu, když jsem mu ten příběh vyprávěl: „Organizovaná nezodpovědnost.“
Působilo to téměř jako výsměch veřejnosti, že každý přeplněný vlak přijíždějící do stanice – mnohé z nich bez funkční klimatizace – stále nesl velké nálepky prohlašující, že jezdí na zelenou elektřinu: „K vašemu cíli na zelenou elektřinu“ je jedním ze sloganů Deutsche Bahn, vedle opakovaných tvrzení o dodržování „sociální odpovědnosti“.
Zdá se, že tato státní společnost kompenzovala ztrátu plánovacích a technických znalostí v posledních desetiletích tím, že místo toho zdvojnásobila své úsilí v oblasti politických a ideologických sdělení. Každá reklama je formulována v povinném, genderově neutrálním jazyce a každé nádraží je vyzdobeno duhovými vlajkami. Na billboardech se často objevují spokojení, zdraví, převážně mladí lidé s migračním původem: demografická skupina, která je na hony vzdálená širokému průřezu občanů, kteří v tu neděli potili se na nástupišti v Erfurtu.
„Evropa je nemocný člověk, který vděčí za vše své nevyléčitelnosti a věčné proměně svého utrpení,“ píše Nietzsche v knize Veselá věda (Die fröhliche Wissenschaft). Pro něj to byla dobrá věc: svět, v němž si jednotlivci musí vytvářet vlastní hodnoty a v němž přijímání životních výzev se stává zdrojem intelektuální vitality a růstu.
V návaznosti na to bychom dnes mohli říci: Německo je nemocný muž – až na to, že jeho stát nedokáže čelit novým výzvám, natož plnit své nejzákladnější povinnosti. Místo toho, poháněn novou „zelenou“ vírou, zakotvil hodnoty, které občanům spíše škodí, než aby jim sloužily. Příběh, že to vše je prostě výsledkem globálního oteplování, je pohodlným odvedením pozornosti – takovým, které by občané měli odmítnout.
Publikováno v The European Conservative
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
