Již v době, kdy došlo k masakru v Buči, se objevil bezpočet indicií, že nic není tak, jak nám sdělil mainstream. Bylo tam mnoho rozporů, které rozhodně nemohly oficiální verzi Západu odpovídat.
Od faktu, že asi dva dny před tímto masakrem starosta Buči tvrdil, že všichni Rusové jsou již pryč, až po upozornění, že zabiti byli jen ti Ukrajinci, kteří byli označeni páskou, která měla ukazovat, že jsou proruští.
Zpráva o Buči byla šířena i na uplynulém Valném shromáždění OSN. Lavrov ji dokonce osobně předal německému ministru zahraničí Wadephulovi.
Wadephul tedy získal výbušnou zprávu o Buči, ale nijak její obsah nekomentuje. Zde je kompletní německá verze dokumentu.
Je to pozoruhodná scéna z prvního přímého setkání německého a ruského ministra zahraničí od začátku války na Ukrajině:
Johann Wadephul sedí naproti Sergeji Lavrovovi v New Yorku 26. září. Rozhovor trvá dobrých 20 minut a probíhá v zasedací místnosti ruské delegace při OSN.
Ale přímo před německým ministrem zahraničí je dokument, jehož název je těžké přehlédnout:
„Dědicové Goebbelse: Falšování událostí v Buči a krvavé inscenace kyjevského režimu“.
Zveřejněné záběry ukazují, jak Wadephul pokládá svůj zápisník na dokument, zřejmě aby ho zakryl. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova tvrdí, že zprávu úmyslně zakryl a předstíral, že ji neviděl.
Co Wadephul skutečně zamýšlel, nelze určit pouze z obrázků.
Zajímavější než samotné gesto je tedy otázka: Co vlastně tato zpráva obsahuje?
26stránkový dokument pochází z tzv. „Mezinárodního lidového soudu pro zločiny ukrajinských neonacistů“ a tvrdí, že verze událostí v Buči byla Ukrajinou zfalšována za podpory západních států.
To je postoj autorů, není to nezávisle prokázaný fakt.
Zpráva se zvláště podrobně věnuje památníku v Buči. Ukrajinská prezidentská kancelář uvedla v roce 2024, že na památníku jsou jména 509 identifikovaných civilistů. Zpráva právě tuto klasifikaci zpochybňuje.
Uvádí:
„Ve skutečnosti významná část osob uvedených na seznamu jsou ukrajinští vojáci a bojovníci, kteří byli zabiti během bojů.“
Následně je uvedeno mnoho jmen, fotografií a údajných vojenských biografií.
Autoři například tvrdí, že Jevgenij Petraš nebyl civilista, ale člen jednotky Azov. Vladimir Bisaga je také popisován jako člen speciální jednotky Azov.
Zpráva jde ještě dál. Tvrdí, že ukrajinští vojáci, kteří nezemřeli v Buči, jsou na památníku také uvedeni jako civilní oběti. Jako příklad je zmíněn Igor Kokodynjak.
Místem jeho úmrtí byl oficiálně Worzel. Další vojáci na seznamu údajně padli v bojích poblíž Mošunu nebo Kopylova.
Další obvinění je obzvlášť výbušné. Autoři píší:
„Další metodou, jak zfalšovat události ve městě Buča, je vykreslit starší občany, kteří zemřeli na nemoci, jako lidi zabité ruskými vojáky.“
Jako příklad zpráva uvádí 68letou Galinu Semenjuk, která podle autorů zemřela na rakovinu, ale jejíž jméno je uvedeno na památníku zabitých civilistů.
Následná obvinění jsou ještě vážnější. Zpráva obsahuje prohlášení lidí z různých ukrajinských měst, kteří tvrdí, že ukrajinské ostřelování bylo následně přičítáno Rusku. Svědek je citován, jak říká:
„Ukrajina na nás střílela.“
Další svědek tvrdí, že obyvatelé už věděli, že ostřelování je nevyhnutelné, jakmile novináři dorazili:
„Dokud tam nebyli novináři, byl klid.“
Tato prohlášení jsou svědectvími shromážděnými redaktory ruské zprávy, což samozřejmě znamená, že nebudou akceptována, protože vyšetřování nebylo provedeno za účasti nezávislých pozorovatelů.
Právě proto by bylo zásadní nezávislé prozkoumání jmen jednotlivců, míst úmrtí a dokumentů.
Právě zde však spočívá výbušná povaha zprávy: není omezena pouze na obecná politická obvinění. Uvádí konkrétní jména, vojenské jednotky, místa úmrtí, ukrajinské mediální zprávy, fotografie a svědectví, kterými autoři chtějí podpořit svoji verzi události.
Tyto důkazy můžete ověřit, vyvrátit nebo potvrdit. Lze odmítnout závěry autorů. Ale aby k tomu došlo, musíte se nejdříve vypořádat s tím, co je skutečně v dokumentu.
Na setkání v New Yorku byla tato zpráva položena demonstrativně přímo před Johannem Wadephulem.
Zacharová tvrdí, že ji německý ministr zahraničí schválně zakryl svým zápisníkem. Wadephul sám po rozhovoru řekl, že byl „intenzivní“ a že stále panují neshody v zásadních bodech.
Přesto obraz zůstává symbolický: Mezi německým a ruským ministrem zahraničí leží zpráva o Buči, zrovna o Buči – a krátce poté na ní leží Wadephulův zápisník.
O tom, zda jsou některá v něm uvedená obvinění pravdivá, by neměli rozhodovat politici, ale ověřitelné důkazy…
