MAREK DOBEŠ
Zase jsem ty pacholky potkal. Poznáte je už podle ksichtu. Alkoholem vyšislé duhovky, na dolním retu cigaretu, k vulgaritě vždy pohotoví. Potloukají se Prahou v zástupech. Rok od roku hustších. Zabírají lavičky, posedávají před potravinami, hrabou v kontejnerech, posedávají okolo venkovních sportovišť.
Zatímco je Městská policie neviditelná, tyhle typy opanovaly veřejný prostor. Považuji za svou povinnost jít jim po krku. Především na sídlišti, kde nyní bydlím.
Barrandov není výjimkou
Uprostřed jednoho z vnitrobloků, sevřeného vysokými zdmi domů, leží kvalitně zbudované work out hřiště. Moderní gumový povrch tlumí kroky i případné dopady, kovové hrazdy nejsou v létě rozpálené, protože na ně blízké domy vrhají stín. Lákají ke cvičení celoročně a pár laviček nabízí zázemí pro odpočinek. Přímo naproti nim stojí dva betonové pingpongové stoly. Běžné odpoledne by zde mělo mít atmosféru bezstarostné sousedské pohody. U jednoho stolu trénují dva kluci, protože už jim skončila základka, nadšeně počítají skóre a smějí se zkaženým úderům. U druhého stolu dva dospělí, třetí sedí na lavičce vedle nich. Nevěnuji jim pozornost, protože mám jen pár desítek minut, abych dokončil svůj každodenní přitahovací rituál, provětral obratle v páteři a šel se zas hrbit k počítači. Podvědomě si říkám, že jde asi o rodiče s dětmi. Pak ale vzduch naplní smrad cigára.
Země nikoho mezi panely
Na lavičce sedí muž v ošuntělém oblečení, obklopený špinavými igelitovými taškami, v ruce nezbytná cigareta. Korektně, ale zcela nekompromisně ho oslovuji a žádám o odchod ze sportoviště. V hlavě mi jede úvaha, že patrně všichni tři patří k sobě a společně pak k těm klukům u vedlejšího stolu. Vykuřovat své potomky je sice politováníhodné, ale každý svého rodinného štěstí strůjcem. Na sportovišti se ale kouřit nebude. Rozhodně ne, když jsem tam já.
Má snaha vykázat kuřáka ze sportovního areálu slušnou domluvou se okamžitě obrací v otevřený konflikt. Místo omluvy klasická věta „Už jsem skoro dokouřil.“ Trvám na odchodu. Napjatá situace postupně graduje, ve finále přichází gejzír nejhrubších vulgarismů od všech tří postav z mokré čtvrti. Klidné odpoledne se rázem mění v agresivní scénu plnou výhrůžek fyzickým napadením. Muž vstává, šermuje rukama, křičí a dává najevo, že prostor patří jemu. Dva malí kluci vyděšeně odkládají pálky a ustupují stranou. Teprve ve chvíli, kdy s mobilním telefonem u ucha předstírám, že volám policii, agresoři znejistí. Se sprškou dalších nadávek odtáhnou.
Oba kluci se vrací ke stolu a pokračují ve hře. Omlouvám se jim, že museli být svědky konfliktu. Usmějí se na mě. Je jasné, že neměli s těmi neurvalými pacholky vůbec nic společného a jejich „Děkujeme“ je pro mě větší satisfakcí, než by kluky napadlo. Před lety jsem takto ve spolupráci s občany vyčistil basketbalové hřiště ve Vršovicích, kam jsme chodili se synem. Nejen od kuřáků, ale také od místního pedofila, který dětem nabízel alkohol.
Kdo zasklí rozbitá okna
Incident odhaluje hned několik systémových selhání, s nimiž se Barrandov potýká. Tabulka s provozním řádem, která kdysi na tomto plácku jasně vymezovala zákaz kouření, požívání alkoholu a znečišťování prostranství, je dlouhodobě stržená. Zbyly po ní jen zrezivělé šrouby ve sloupku. Z pohledu problémových existencí tak v místě žádná pravidla neexistují a nikdo je odsud nemůže vyhnat.
Ještě závažnější je absence jakékoliv přesné identifikace místa. Pokud by člověk potřeboval skutečně přivolat policejní hlídku, ocitne se v pasti barrandovského bludiště. Do telefonu nelze spolehlivě nahlásit nic jiného než mlhavý popis vnitrobloku mezi čtyřmi anonymními paneláky. Přitom by stačilo naprosto banální, efektivní a levné řešení. Městská část by měla nechat výraznou barvou přímo na gumový povrch sportoviště nastříkat přesné označení místa, adresu nejbližšího vchodu a GPS souřadnice. Když se člověk ocitne pod tlakem a pumpuje v něm adrenalin, nemá čas hledat polohu v mapách. Stačilo by se podívat pod nohy a dispečerovi tísňové linky okamžitě přečíst kód ze země.
Teorie rozbitých oken je přitom známa už dlouho – pokud v domě necháte jedno rozbité okno neopravené, brzy vandalové vytlučou všechna ostatní, protože tím vysíláte signál nezájmu a beztrestnosti. Stržená cedule, lhostejnost k hulvátskému chování na sportovišti a chybějící adresa jsou přesně těmi rozbitými okny Barrandova. Kdo je ale zasklí? Pokud město nezačne okamžitě aplikovat politiku nulové tolerance i na ty nejmenší prohřešky a nedá prostorům jasný řád, brzy se i ty nejlepší vnitrobloky promění v no-go zóny a budou jimi muset chodit oficiálně ustavené občanské hlídky jako je tomu už běžně na Černém mostě.
Neviditelná policie
Oázy sportu a odpočinku přirozeně přitahují lehkoživky a asociály. Měkký povrch, závětří a lavičky nabízejí pohodlné útočiště, je to jejich obývák, který se uklízí za daně pracujících občanů. Problém se neomezuje na jedno jediné hřiště, týká se celého obřího barrandovského sídliště. Žijí zde desetitisíce lidí, přesto je zde policie prakticky neviditelná. Pěší hlídku, která by procházela vnitrobloky a preventivně dohlížela na pořádek, člověk nepotká měsíce. Lhostejnost a pocit beztrestnosti z druhé strany pak plodí další drzosti. Nijak tomu nepřispívají různí od reality odtržení analytici nebo krasoduchové usilující o řešení domluvou.
V takové situaci nezbývá než zvolit aktivní občanský přístup. Sousedé se nesmí bát vyvíjet koordinovaný a neústupný tlak na radnici městské části Praha 5 i místní oddělení městské policie. Každou zničenou ceduli s řádem hřiště je nutné okamžitě hlásit přes oficiální aplikace a žádat její odolnější náhradu. Zastupitelům je třeba předložit návrh na jasné číslování a označování sportovišť přímo na hracích plochách. Zároveň je nutné přestat nad incidenty mávat rukou a důsledně volat strážníky při každém porušení vyhlášky. Policie směřuje své hlídky podle statistik nahlášených událostí, a pokud lidé mlčí, systém vyhodnotí Barrandov jako klidnou zónu.
Převrhnutá kadibudka státní správy
U druhého sportoviště sousedícím s pískovištěm, kde město instalovalo veřejnou toaletu pro matky s dětmi, dospěla situace k ještě trpčí frašce. Vandalové mobilní toaletu přímo u sportovní a rodinné plochy převrátili na zem. Když jsem v devět hodin večer zodpovědně zavolal na centrálu městské policie na Praze 5, abych spoušť nahlásil, operační mi slušně poděkoval za všímavost. Jenže tím veškerá profesionalita skončila.
Za malou chvíli se mi ozval přímo strážník z terénu. Místo toho, aby hlídka dorazila na místo, zajistila prostor nebo kontaktovala technické služby, dočkal jsem se od arogantního muže v uniformě neuvěřitelného dotazu: co si jako myslím, že by měla městská policie s povalenou kadibudkou dělat? Výsměch do telefonu a přezíravost vůči občanovi, který se snaží chránit veřejný pořádek, dokonale ilustruje stav, v jakém se sídliště nachází. Místo aktivního řešení vandalismu přichází absurdní arogance a snaha přesvědčit lidi, že starat se o své okolí je vlastně na obtíž.
Zranitelní na odpis
Měřím 185 centimetrů, pravidelně sportuji, před konfliktními situacemi rozhodně necouvám. Dokážu se agresorovi postavit do cesty, nenechat se zastrašit a sjednat si respekt svým vystupováním. Jenže veřejný prostor se nestaví jen pro trénované chlapy v plné síle.
Zásadní otázka zní, co má v takovém prostředí dělat senior přes sedmdesát let, jakých je na tomto starém sídlišti obrovské množství. Co má dělat starší paní, moje sousedka přes chodbu, která už po setmění raději vůbec nevychází z bytu, zamyká se před světem a bojí se vyjít i k popelnicím. Veřejný prostor patří všem, ale bezpečný musí být především pro ty nejzranitelnější. Pokud necháme sportoviště a lavičky napospas agresivním parazitům, vezmeme starým lidem a dětem to poslední, co jim sídliště nabízí. Je ovšem potřeba, aby to politikům došlo. A místo utopických plánů progresivistů jako je stěhování bezdomovců do státních bytů nebo spojování zcela nekompatibilních veřejných podpůrných sítí, kde se nepřizpůsobiví setkávají s přestárlými je potřeba podporovat pravý opak.
Jistá cesta k nápravě
Jak jsem napsal, první cestou je neústupná občanská aktivita: volat městskou i státní policii na místa, kde dochází k obtěžování, vandalismu nebo kde se lidé necítí bezpečně, při každé jen trochu opodstatněné příležitosti. Policie totiž neposílá hlídky na základě dojmů, ale podle tvrdých dat a analytických map rizikových oblastí. Každé nahlášení a každý záznam v operačním systému se propisuje do statistik vytížení. Čím víc incidentů se v daném vnitrobloku zapíše, tím dříve začne velení oblast systémově pokrývat a hlídky sem posílat preventivně.
Druhá cesta se pak rozhoduje u volebních uren, specificky těch komunálních i do senátu. Právě senioři, na které plíživá ztráta bezpečí a domova dopadá nejtvrději, by měli vystavit nekompromisní účet těm komunálním politikům, kteří otázku pořádku a ochrany ulic dlouhodobě odsouvají na druhou kolej. Je nutné volit výhradně takové zástupce, pro něž bezpečnost není prázdnou frází v předvolebním letáku, ale absolutní prioritou. Lidi, kteří donutí městskou policii vyjít z vyhřátých služebních aut přímo do vnitrobloků, nebudou tolerovat rozbitá okna ani povalené toalety a vrátí slušným obyvatelům Barrandova jistotu, že se doma nemusí bát vyjít na ulici ani po setmění.
Kromě permanence ve volání hlídek a kroužkování jmen zodpovědnějších politiků u voleb však existují i okamžité kroky, které můžeme udělat přímo v domě a vnitrobloku. Základem je přestat být anonymními solitéry – začít se v domě bavit se sousedy, propojit se v domovních skupinách, na schůzích bytového družstva neúnavně téma bezpečnosti otevírat a venku se vzájemně jistit. Pomáhá i nošení legálních obranných prostředků, především kvalitního pepřového spreje, který by měl mít po ruce každý senior i žena. Když pak vandalové nebo agresivní opilci uvidí, že lidé nezatahují závěsy a neschovávají se za dveřmi, ale naopak okamžitě vycházejí na balkóny, natáčejí jejich řádění na mobil a stojí při sobě, jejich pocit nedotknutelnosti se velmi rychle rozplyne.
Pomůže vám to, abyste se právě vy nestali terčem útoku či obtěžování? Nevím. Jednoznačně však znám odpověď na otázku z článku Novinek „Kolik je policistů v ulicích? Metnar a prezidium se neshodnou.“ Málo. Zoufale málo proti lidskému odpadu, kterým jsme si Prahu nechali rok za rokem zavalit.
Článek Nepřizpůsobiví. Gigáro v tlamě … se nejdříve objevil na .
