Musím říct, že se mi koncepce ukrajinsko-ruské neválky líbí. Je to moderní evropský produkt, který v sobě spojuje to nejlepší z války a marketingu. Má zákopy, nucenou mobilizaci z ulice do buchanky, rakety, streamy z výbušných dronů, hořící města, vojenskou výrobu na tři směny, ptačí hnízda z optických vláken a stále nové lesní masové hřbitovy, ale chybí jí formální dokument s nadpisem VYHLÁŠENÍ VÁLKY, takže se zřejmě jedná jen o takový sousedský spor o spadané listí a šplouchající vodu z bazénu, která ničí pěstěný živý plot.
Rusko tomu může říkat speciální vojenská operace, protože válka by zněla agresivně a komplikovala by vývoz ropy a plynu do rozvojových zemí a mohla by znamenat zatažení dalších zemí do konfliktu. Ukrajina ji formálně vyhlašovat nepotřebuje, protože by nemohla od NATO mezinárodně škemrat o peníze, pomoc, munici, zbraně, stíhačky, rakety, drony a jiné hračky jako napadený stát. Obě strany se tak pohybují v takovém výhodném meziprostoru, kde si ponechávají všechny výhody, ale odsouvají společenské, právní a ekonomické důsledky skutečné války. V praxi je to samozřejmě mezinárodní válka, protože mezinárodní právo se naštěstí neřídí tím, zda někdo vyvěsil oznámení na nástěnku městského úřadu. Ale „neválka“ je výborný pojem, protože dovoluje tvářit se, že celá věc není katastrofa kontinentálního významu s genocidními prvky vyhlazení nepřizpůsobivé východňářské mentality Rusů/Ukrajinců, nýbrž jde dlouhodobý projekt podpory obranyschopnosti s nepříjemnými vedlejšími účinky v podobě „dočasné migrace“, pokud tedy ukrajina neprohraje a následně sem nepřijedou „nasraní Ukrajinci“.
Jak řekl militantně nadržený Vetchý, největší mediální štváč s taktickými brýlemi a zeleným tričkem:
„Když se bavíme konkrétně o té Ukrajině, tak jsem schopen dohlédnout to, že když Rusko vyhraje, tak sem třeba přijde milion Ukrajinců, frustrovaných chlapů, kteří mají v sobě tu postsovětskou pouliční brachialitu, a bezpečnostní systém v této zemi absolutně klekne. Když někdo říká, že nemáme podporovat Ukrajinu, tak vlastně urychluje, aby k tomu došlo.“
Mně se taková představa světa a vyhrožování nelíbí, chápu tedy snahu pana Zelenského-Light, aby obě strany dále páchali vzájemnou genocidu do posledního Ukrajince a Rusa. Je to lepší scénář, než tu mít ještě více Ukrajinců.
Jak správně dávkovat oboustranou genocidu
Kdyby bylo cílem válku ukončit, existovaly by v zásadě tři možnosti. Jedna strana by rychle zvítězila, obě strany by uzavřely kompromis, nebo by někdo vytvořil takovou převahu, že pokračování přestane dávat smysl.
Pokud je ale cílem pozabíjet co nejvíce lidí na obou stranách, což dnes pozorujeme, musí se postupovat obezřetně. Silnější strana nesmí vyhrát, protože pak by válka skončila. Slabší strana také nesmí vyhrát, protože pak by válka opět skončila. Slabšímu proto musí dodáváno přesně tolik prostředků, aby neprohrál, ale pokud možno ne tolik, aby mohl rozhodně zastrašit protivníka. Držet linii při 20% ztrátě území, občas poslat dron tisíce kilometrů daleko a vyhodit nějakou rafinérku do vzduchu. To je tak akorát.
Je to podobné jako v nemocnici. Pacient musí být vždy léčen, protože jinak by existence nemocnice postrádala smysl a nebylo by možné vykázat náklady s tím spojené. Pacient se nesmí okamžitě uzdravit, protože by odešel domů. I když přijde s boulí, bude umístěn na lůžko, poslán na ultrazvuk, CT a prohlédnut dvěma odborníky, kteří nic nenajdou, ale vykážou činnost pojišťovně. Ideální je i pro válečný konflikt stabilizovaný kritický stav, o kterém lze každý rok uspořádat další summit, že následující rok bude rozhodující a je potřeba více vyzbrojovat Ukrajinu.
Neříkám, že existuje tajná místnost, v níž se zástupci velmocí dohodli na vyhubení východní Evropy. Pro takové tvrzení nemáme důkazy. Říkám pouze, že pokud by někdo chtěl maximalizovat počet mrtvých Rusů/Ukrajinců, dlouhá opotřebovací válka s dávkovanou pomocí by produkovala přesně tento výsledek.
Ostatně slovo genocida má konkrétní právní význam: Vyžaduje úmysl zničit zcela nebo zčásti národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Dlouhodobá demografická jatka mohou být strašlivá, aniž by automaticky splňovala tuto definici. „Východoevropská demografická likvidace“ je tedy použitelná politická metafora; tvrzení o prokázané genocidě by bylo něco jiného – za to si šlo sednout na doživotí od soudu v Haagu asi 5 lidí za posledních 30 let. To musí být velmi odstrašující pro aktuální aktéry konfliktu…
Panelák jako prostředek občanské participace
Obyvatelstvo podporuje válku tak dlouho, dokud je válka dostatečně abstraktní. Když exploduje muničák nebo kasárenský areál dvě stě kilometrů daleko, občan se dozví, že protivník zbaběle napadl legitimní vojenský cíl. Když zemře několik desítek vojáků, jsou z nich hrdinové. Když shoří sklad munice, televize ukáže mapu, moderátor řekne „strategická infrastruktura“ a občan si namaže bezstarostně další chleba. Kasárna nemají okna s muškáty, dětské pokojíčky ani nezaplacenou hypotéku. Jejich zničení je pro občany méně důležitá zpráva, než že bude zítra pršet.
Teprve když raketa odstraní polovinu jeho paneláku i s televizí, začne se občan aktivně zajímat o geopolitiku. Najednou si všimne, že státní suverenita má překvapivě konkrétní podobu vyražených zubů, mrtvé rodiny a bytu, který měl ještě sedmnáct let splácet. Z války sledované na internetu se stane válka, která mu vletěla do obýváku.
Z toho ale neplyne, že bombardování civilistů spolehlivě vyrábí mír, i když je to zakázané. Někdy podlomí morálku, jindy vytvoří přesný opak: touhu po odvetě, semknutí kolem režimu a přesvědčení, že s protivníkem není možné jednat. Útok na panelák v NEzasažené části veřejnosti vyvolá touhu po odplatě, zatímco poškození chtějí okamžitě přestat s válkou. Problém je, že paneláků je v jednu chvílí poškozených málo a proto se ukrajina stále chce bránit a vyvražďovat se vzájemně s Rusy.
Japonský crash test humanismu
Američané už praktickou zkoušku této teorie provedli v Japonsku. Nešlo jen o Hirošimu a Nagasaki, které byly upraveny atomovou bombou. Ještě před nimi probíhala systematická likvidace japonských měst zápalným bombardováním, která měla v podstatě identický efekt jako útok na panelák, američani chtěli demoralizovat civilisty, kteří tvoří páteř vojenského průmyslu – civilisté veřejně válku podporují a pracují na dvanáckách v továrnách, kde „Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc“, jak by zpíval Werich.
Pro základní představu, jak američani „zbaběle útočili na civilisty“:
- Tokio, 9.–10. března 1945: 279 bombardérů B-29 shodilo přibližně 1 665 tun zápalných pum. Oficiální tehdejší počet činil 83 793 mrtvých; širší odhady hovoří přibližně o 90 až 100 tisících. Asi milion lidí přišel o domov.
- Tokio, Nagoja, Ósaka a Kóbe během deseti březnových dnů: 1 595 bojových vzletů a 9 373 tun pum, které zničily asi 80 čtverečních km městské zástavby.
- Nagoja: město bylo napadeno opakovaně; americký strategický průzkum uváděl 14 054 tun pum na továrny a městské oblasti. Dobové zprávy o jednom květnovém náletu mluvily o více 1 000 000 zápalných prostředků o celkové hmotnosti asi 3 500 tun.
- Ósaka: přes padesát náletů a více než deset tisíc mrtvých civilistů. Při prvním velkém březnovém útoku bylo na město svrženo asi 1 733 tun pum.
- Kóbe: během kampaně bylo svrženo přibližně 8 000 tun pum a zemřelo více než 8 000 lidí.
- Jokohama: při jediném rozsáhlém útoku bylo zničeno přibližně 47 procent města; americký poválečný průzkum uváděl méně než 5 000 mrtvých.
Celkem americký strategický průzkum uváděl 104 tisíc tun pum svržených na 66 městských oblastí. Přibližně 40 procent zastavěné plochy těchto měst bylo zničeno a asi 30 procent japonského městského obyvatelstva přišlo o domov. Mezi šest hlavních zdevastovaných průmyslových měst patřily Tokio, Nagoja, Kóbe, Ósaka, Jokohama a Kawasaki.
Pak přišla Hirošima a Nagasaki a z metody se stal symbol.
To jen abychom si ujasnili, že pár raket na panelák za týden není nic ve srovnáním s tím, jaké prasárny dělali američani. Po kapitulaci Japonska se na místo přijel podívat výzkumný tým „Morale Division“ v rámci amerického Strategic Bombing Survey, kde jeden z výzkumných pracovníků poznamenal: „Nevidím rozdíl mezi poškozením Tokia a Hirošimy.“
Japonci to viděli jinak. Bombardování bylo za války tak časté, že když viděli na obloze pár kusů letadel, věděli, že to nejsou bombardéry ale jen průzkum, který zjišťuje počasí, zda je vhodný čas srovnat město se zemí. „Je zbyteční chodit do krytu, než odstartuje nálet a doletí sem, stihnu si zajít na nudle. Těch 250+ bombardérů B-29 Superfortress dorazí tak v poledne.“ Jak se ale mýlil, když u pojídání nudlí v 8:15 uviděl skrz cihlovou stěnu a protější blok domu modrý záblesk, zahltila ho vlna tepla, která mu okamžitě zapálila stůl, misku, nudle, oblečení, kůži a o zlomek sekundy později sfoukla tlaková vlna celou restauraci.
Svět se změnil. Místo několika set letadel a hromady malých bomb nyní stačilo jedno letadlo. Okamžité demoralizovaní celých velkých měst. Ne vytvoření pár „proruských chcimírů“ v rozbombardovém ukrajinském paneláku, kteří svou výpovědí posílí nasranost 95 % města vůči agresorovi. Ostřelovat paneláky tak nemá v malém měřítku smysl. „Atom na ně Rico“ – to má požadovaný efekt zastavení války.
Zajímavé ovšem není pouze to, co Spojené státy udělaly, ale jak o tom následně vyprávěly. Dominantní americký výklad zdůrazňoval, že bombardování přinutilo Japonsko ke kapitulaci a zabránilo ještě krvavější invazi. „Proč ztratit i jen tisíc amerických vojáků kvůli Japonsku, raději je rovnou vyhladíme..“ Vítěz totiž nemusí historii kompletně vymyslet. Stačí, když nastaví narativ, natočí filmy, vytvoří muzea, kde může vklidu vyprávět příběh. Nejlépe když 3 měsíce po genocidě vytvoří něco jako OSN a bude se tvářit jako globální mírotvorce, zatímco bude nonstop ve válce už 80 let od WW2.
Američané tak nemuseli tvrdit, že města nebyla spálena. Mohli říct, že byla srovnána se zemí zodpovědně a udržitelně, aby nemuselo zemřít ještě více lidí. V masové politice je totiž rozdíl mezi válečným zločincem a zachráncem civilizace někdy pouze v tom, zda jeho vlajka visí po válce na radnici nebo mu stojí budova ředitelství OSN na jeho území.
Ani japonská zkušenost ovšem nepotvrzuje jednoduchou rovnici „znič paneláky a lidé svrhnou vládu“. Americký poválečný průzkum zjistil prudký pokles víry ve vítězství japonců a významný dopad leteckých útoků na morálku. Současně ale konstatoval, že poslušnost, společenská konformita a autorita císaře zůstaly natolik silné, že značná část obyvatelstva mohla pokračovat i v beznadějném boji, pokud by to císař nařídil. Zcela mi to připomíná situaci v Kyjevě.
Český mírový průmysl
Do toho vstupuje český zbrojní sektor, který válku samozřejmě nevyvolal, ale dokázal se jí obdivuhodně přizpůsobit.
Strnad a jeho CSG mají na pokračující poptávce zcela konkrétní obchodní zájem. Navíc v době, kdy mu neustále klesají akcie dolů. Sama skupina uvedla, že její tržby na Ukrajině vzrostly a letos už jsou na 45 mld. Kč, zatímco v Evropě se daří dalšími 80 mld. Kč. CSG se zároveň označuje za jednoho z hlavních průmyslových partnerů české muniční iniciativy a uvádí dodání více než 2,7 milionu dělostřeleckých nábojů. Z toho ale ještě nelze poctivě odvodit, že Strnad chce válku vědomě prodlužovat. Lze odvodit pouze to, že pokračující válka vytváří mimořádnou poptávku po jeho výrobcích ať už se jedná o velko nebo malorážovou munici a že mír by část této poptávky zmírnil a akcie poslal spolehlivě k nule.
Petr Pavel je zainvestován jinak: politicky a reputačně. Právě on českou muniční iniciativu veřejně prosazoval a opakovaně tlačil na její pokračování. Do února 2026 podle jeho vyjádření dodala iniciativa Ukrajině 4,4 milionu kusů velkorážové munice. Pro prezidenta se z ní stal zahraničněpolitický produkt, kterým Česko prokazuje svou užitečnost spojencům.
Poradce Petr Kolář je případ ještě zajímavější. Je poradcem prezidenta a zároveň působil pro zbrojařskou skupinu Colt CZ; byl uváděn také jako člen jejího výboru pro compliance a etiku. „To musí být zajímavé povolání“ – „Mě to baví“, asi jako dealer Philip Morris, který rozdává děckám u základky žvejkačku ve tvaru cigarety. Otázka střetu rolí je proto naprosto legitimní, zvlášť když prezident výrazně podporuje zbrojní dodávky a navštěvuje závody firem, s nimiž jeho poradce profesně spolupracuje. Kolář i Colt CZ střet zájmů odmítli. Prezident na summit NATO v Ankaře ale ZÁKONITĚ JET MUSÍ, protože každé slovo, které by tam mohl říct přihrává miliardy válečnému průmyslu. Došlo to tak daleko, že tam prezident bude snad jen stát na chodbě nebo tam bude fotografovat Macinku u stolu, což je jeho aktuální povolání, protože rád fotí motoristy v akci.
Máme tedy Strnada zainvestovaného obchodně, Pavla politicky/reputačně a Koláře profesně. Žádný z nich nemusí každé ráno vstávat s přáním, aby zemřelo dalších deset tisíc lidí. Stačí, že instituce, firmy a kariéry kolem nich byly nastaveny na pokračování podpory. Ukončení války by vyžadovalo jiný druh úspěchu, než jaký dnes umí měřit dodanou tonáží dělostřeleckých granátů. Kompromisní mír se fotografuje podstatně hůř. Fotky mrtvol vám na novinkách stejně denně neukazují, takže o nich nevíte. Uvidíte tam jen prezidenta na slušivé fotce, jak si podává ruku se Zelenským, aby dnem za dnem umírali další lidé.
Nejproblematičtější národ
Pokud je cílem zachránit lidské životy, měla by mít každá politika kromě počtu dodaných nábojů také odpověď na otázku, jak má konflikt skončit. Pokud je cílem oslabit Rusko bez nasazení vlastních vojáků za cenu ukrajinských, současný model je pochopitelný.Pokud je cílem udržet Ukrajinu při životě, ale bez prostředků k rozhodujícímu výsledku, současný model je rovněž pochopitelný.
A pokud je cílem co nejdéle vybíjet dva lidské rezervoáry tím, že budou po statisících vyrábět mrzáky, vdovy, sirotky a zákazníky protetických klinik, pak jsme možná nalezli nejlépe fungující evropský program posledních let. Zapomeňte na greendeal, ESG, papírová brčka… tohle je ten shit, co umíme v EU nejlíp. Stačí každoročně oznámit, že mír zatím není možný, dodat další várku materiálu, vyvěsit správnou vlajku a vysvětlit, že každý, kdo se ptá na konečný stav, je dezolát a pracuje pro nepřítele.
A potom si můžeme z bezpečí českého obýváku gratulovat, že se Rusové a Ukrajinci navzájem působí genocidu. Ne proto, že bychom tím popsali nějakou zvlášť chytrou strategii likvidaci obou národů, ale protože jsou jaksi reálně na ulici nekompatibilní s naším stylem života a nemáme je obecně rádi. Kdy naposledy jste si na ulici začali povídat s Ukrajincem nebo Rusem, jak jste rádi, že je tady… Takové rozhovory se nedějí…
Přestali jsme totiž dvě celé národnosti vnímat jako lidi a začali je evidovat jako spotřební materiál geopolitiky. V takové chvíli už ovšem není jisté, zda jsou nejproblematičtějšími národy Rusové a Ukrajinci, ale ̶m̶y̶ ̶s̶a̶m̶o̶t̶n̶í̶, teda podporovatelé války samotní.
Možná je nejproblematičtější ten národ, který sedí u televize, sleduje cizí statistiky pohřbů a útoků a pochvaluje si, jak jedna nebo druhá strana ničí zázemí druhého státu a druhý den nadává na odplatu. To platí pro obě strany. Fanoušky Rusů i Ukrajinců. Obě skupiny jsou absolutně amorální.
Bohužel se miska vah v čechách tak naklonila na ukrajinskou stranu, že i střední názor je považován za extrémně proruský. Nenabízím žádné řešení, jen konstatuju, že pokud je cílem genocida Rusů a Ukrajinců, děláte to nejlíp jak umíte.
05.07.2026 Argent
304x přečteno
