O ekonomické budoucnosti Ukrajiny (a nejen o ní…)

Hostem pondělní dopolední relace D. Kulikova a O. Podoljan na kanálu „VestiFM“ byl ruský publicista Dmitrij Lekuch. Vyšla z toho zajímavá beseda s velmi zajímavým obsahem a já si dovolím se ve výňatku podstatného přidržet toho, co bylo řečeno a nikoli, kdo z nich tu kterou myšlenku vyslovil:

[youtube https://www.youtube.com/watch?v=WMQJ9HZBjUw]

Pro Ukrajinu není dobrou zprávou, že plynovod „Turecký proud“ dosáhl turecké hranice. To ale není pro Kyjev jediná špatná zpráva, a k plynu se dostanu později. Mám na mysli sobotní podpis dohody o rozšíření kaspické přístavní infrastruktury ruským premiérem Medvěděvem. Kde se má zvýšit kapacita překládky na 7 mil. tun obilí, a další kapacity. A jsou další věci, jako například čínský koridor po Hedvábné stezce. Východní varianta jde z východních regionů Číny přes Kazachstán. Tady bych se rád zastavil u hysterie v našich masmédiích na téma, že Rusko propáslo příležitost… ale tady je třeba představit si na mapě Čínu – takže vést trať z východní Číny k nám na Dálný Východ a pak přes celé naše území… je přirozené, že výhodněji to vychází přes Střední Asii a přes Kazachstán, kde se to větví. Část jde jižní trasou přes Irán, střední trasa na ázerbájdžánské Baku, severní trasa jde přes Orenburg – Rusko (silniční i železniční), dál přes Bělorusko a Polsko (železniční), částečně přes pobaltské přístavy. Ještě veseleji je teď – proč jsem začal o Kaspiku… Jde o to, že se začíná stavět další znamenitý dopravní koridor, a sice severojižní z indické Bombaje přes Írán a Ázerbajdžan do Petrohradu.

Z toho je vidět, že s ukrajinským územím se v těchto dopravních trasách nepočítá vůbec. Přitom si to nevymysleli zlí Rusové, ale pragmatičtí Evropané a neméně pragmatičtí Číňané, Iránci a Indové. Jde o to, že sice v sovětských dobách hlavní konkurenční výhodou Ukrajiny na všech trzích byl nejen vynikající průmysl a černozemě, ale především to byl největší sovětský logistický a dopravní uzel a hlavní peníze byly právě tam. Byla tam rozsáhlá železniční a silniční síť, hlubokovodní mořské přístavy. Ale to všechno z Ukrajinské ekonomiky odešlo, žádné novinky o ukrajinské dopravně-logistické infrastruktuře nejsou aktuální a plynová vedení jsou jen třešinkou na dortu. Ukrajina tedy ztratila ruskou východní dopravu. Staví se trasa Berlín-Čína přes Polsko, Bělorusko a Rusko, a to vše Ukrajinu míjí. Takže, ať občanská válka na Ukrajině a její politická historie dopadne jakkoli, Ukrajina ekonomicky na mapě Evropy už není. Je jen hluboce provinciální území, které se musí samo reprodukovat – takže „prasátko, vesnice, pálenka“ – všechno, jak si vysnili… Jakási etnografická rezervace.

Na námitku, že Pobaltí si touto cestou už prošlo, odpovídám, že ho to teprve čeká, protože se jeho počet obyvatel ročně snižuje o 10 %. Pokud chcete toto považovat za úspěch v začleňování do EU… Přístavy stojí, protože Rusko si (po problémech s nimi) vybudovalo svoji baltskou přístavní infrastrukturu – to je běh na dlouhou trať a oni zřejmě nepředpokládali, že se dokážeme přeorientovat bez kraválu, bez senzací. Dokonce se tam, v Pobaltí, chystají rozebírat železniční tratě.

V souvislosti se vzpomenutým železničním koridorem Hedvábné stezky přes Polsko a Bělorusko je zajímavé, co probíhá mezi Polskem a Ukrajinou. Tam se rozhořívá konflikt a uvnitř Polska sílí přesvědčení, že pokud si myslíte, že si kvůli vám definitivně zničíme vztahy s Ruskem, tak se hluboce mýlíte. Mimochodem, polský establishment je ještě horší ve srovnání s ukrajinským.

Poláci sami jsou výborný národ, velmi pracovitý, jako jediní ve východní Evropě dokázali vytvořit jakž-takž rozumnou ekonomiku. Je to velmi silný národ, protože tak rozhodně se postavit nátlaku EU s migranty… Problém mají ale v tom, že jejich establishment (ať už sovětský, předsovětský, či nynější) má mizivě malý vztah k polskému lidu. Je ještě prodejnější než ukrajinský, jakkoli si to nedovedeme představit. Podíváte-li se na polské politology a politiky, tak ti pod anglosasy leží už historicky. Promiňte mi, ale ti je ve 2.světové válce objektivně zradili. Anglie a Francie měly na jejich obranu vstoupit do války, ale oni je hodili Hitlerovi k nohám a o tom se tam dnes mlčí… A oni dnes tupí nás, že jsme si je s Němci rozdělili, přestože my jsme vstoupili na polské území až poté, co jejich vláda už byla v Rumunsku.

Pokud jde o vztahy mezi Polskem a Ukrajinou, tak ty jsou už historicky zajímavé. Například slovo „bydlo“ (buran) je polského původu a označovalo pravoslavného Malorusa. V tom by nebylo nic divného, oni se ale cítí být na rozhraní katolického a pravoslavného světa, a pravoslavný člověk je pro ně potenciálně člověk utlačovatelný už na genetické úrovni. Známý je například sen Pilsudského, že napíše na kremelskou zeď „…tady se už rusky nemluví“. Mimochodem, pokud jde o Pilsudského, je málo známo, že chodil do stejného gymnazia s Dzeržinským (podobně jako pozdější předseda prozatímní vlády Kerenský s Uljanovem-Leninem). Poláci, na rozdíl od Ukrajinců, velmi dobře chápou, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové, které je třeba trochu zmáčknout – to je jakýsi kulturně-genetický, nebo spíš kulturně-historický kód. Tady to není otázka krve, ale spíš konfesní. Z historie víme o části Poláků, která v 19. století přestoupila na pravoslaví a prokazovala silnou věrnost carovi a vlasti.

Připomenuli jsme si nedávno sté výročí VŘSR a v té souvislosti chci připomenout tři ponaučení, která si – zaplaťbůh – současná ruská vláda snad vzala za své:

První – byla strašná občanská válka, ve které zahynulo mezi 8-10 miliony lidí a kterou bolševici vyhráli. Při revoluci roku 1991 jsme se obešli bez občanské války, ale přitom za desetiletí do let „nulových“ sama Ruská federace (tedy korunní země bez národních okrajin) ztratila 13 milionů lidí. To je strašné ponaučení, které si dnešní ruská moc, zaplaťbůh, osvojila. Protože pro naši zemi je i ta nejhorší vláda lepší, než bezvládí.

Druhé ponaučení (i když si myslím, že nedostatečné) – proč se tak snadno zhroutilo romanovské impérium. Je tam řada příčin, ale jednou z klíčových byl moment, kdy moc poté, co si zahrávala s liberální opozicí, ale i s bolševiky, a odpudila je od sebe, zůstala o samotě proti společnosti.

A třetí ponaučení (snad si je státní moc už osvojila) – každá revoluce končí porevolučním obdobím a thermidorem. Ne proto, že revoluce je svině požírající své děti, jak říkali Francouzi, ale protože ti překrásní lidé, kteří udělali revoluci, se nehodí pro budování, protože mentálně jsou ničiteli. Ať tak, či onak, musí stát a lid, chce-li elementárně žít, musí je odklidit – jako u nás v roce 1937. To byl onen thermidor, kdy znamenité plamenné revolucionáře a jejich ideové dědice (v našem případě většinou trockisty) nebylo možné ponechat u moci, protože by se země rozsypala. Teď se to snad obejde bez krve, ale odklidit a maximálně vzdálit od jakýcholi mocenských struktur ty, kteří jsou tu u moci mnohdy už od 90. let, je nevyhnutelné.

Hovoříme o „systémových liberálech“ – není v tomto případě důležité, že jsou zkorumpovaní, že pracují na Ameriku, ale jsou to fanatici monetarismu, jakýchsi abstraktních lidských práv, ve jménu kterých lze člověka zabíjet a decimovat obyvatelstvo země. Netřeba je zavírat, rozesílat je po lágrech – tady naprosto souhlasím s V. V. Putinem – protože jsou součástí národa a nás je příliš málo. Jak to provést, to nevím – Putin má větší hlavu, tak ať o tom přemýšlí. Nelze přitom opakovat sedmatřicátý rok, který byl velkou tragédií, ale naši předkové v tehdejších podmínkách jiné řešení nenašli. Nutno ale Stalinovi přiznat, že věnoval velkou pozornost obyčejným lidem, jejich vzdělání, když např. v zahajovací řeči na 9. sjezdu řekl, že bude třeba postupně zkrátit pracovní týden na 4 dny… Ne proto, aby mužik zbytek týdne chlastal a poflakoval se, ale aby se vzdělával, navštěvoval kroužky, atd. Je třeba poznamenat, že 30. léta nebyla jen obdobím represí, ale bouřlivého rozvoje hospodářství, vzdělání a vědy. On si totiž byl, na rozdíl od našich dnešních „vzdělanců“ vědom, že – obrazně řečeno – v tanku musí sedět vzdělaní lidé, pokud chtějí vybojovat Evropu, musí v něm sedět vzdělaný voják, vzdělaný důstojník. My dnes vychováváme „univerzální spotřebitele“ – ale kdo bude sedět v „tancích“, o to se dosavadní ministerstva vzdělávání doteď nezajímala…

Přeložil a uspořádal: st.hroch 171115




Loading…